Václav Vydra neuvěřitelný šedesátník

Údaje o textu
Titulek:	Václav Vydra neuvěřitelný šedesátník
Podtitulek:	Velký herec Národního divadla
Autor:	Jindřich Vodák
Zdroj:	VODÁK, Jindřich. Cestou. Praha : Melantrich, 1946. s. 227–232. Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	České slovo 29. IV 1936
Licence:	PD old 70
Podtitulek je v knize ve skutečnosti nadtitulek menším písmem.
Související články ve Wikipedii: Václav Vydra (1876)

Také tedy Václav Vydra, ten starší z Národního divadla, dovršuje svou šedesátku, ačkoli je pořád stejně týmž mlékolícím švihákem, zcela tak, jak se zjevil před třiadvaceti lety pražskému obecenstvu. V pivovarské Plzni se narodil se svou „ryšavou“ hlavou, otcem byl plukovní bubeník-šikovatel, pozdější vojenský kapelník, stále na skoku s místa na místo, a tedy si nesl Václav Vydra přes Vídeň v duši od počátku ono břeskné, vysoké, řízně pochodové ladění, kterým armádní hudby vzpružují a zohňují i nejunavenější nohy do vztyčeného tepavého kroku.

Jistě se nemusil dlouho odhodlávat, když roku 1893 jako sedmnáctiletý sextán přeběhl od vzdělávacího školského učení k toulavému, pochybnému herectví, na jehož vlnivé dráze teprve roku 1907 pronikl k Budilovi do divadla plzeňského. V tom, co pak následovalo, nesměl by si už Vydra jako Deyl stěžovat do nepříznivého osudu, naopak, musil by doznat, že jeho umělecký vývoj se utvářel šťastněji a výhodněji, než jak se na hlavní svou část nerušeně a úspěšně utvářel. Devět let strávil Vydra od roku 1913 v Městském divadle vinohradském, po čtrnáct let pracuje od Lomova „Převratu“ v divadle Národním a tam i zde měl po prvním usazení před sebou stále nejkrásnější vyhlídky, volný přístup k vděčným a nejvděčnějším rolím, repertoární rozkvět nebývalého vzmachu, utěšené množství všech možných povzbuzujících uměleckých podnětů, pobídek a nadějí. Přišel do nejrušnější, nejodvážnější naší divadelní doby, vpadl do nejmodernějšího, nejčasovějšího našeho repertoáru, měl k své tvůrčí potřebě díla dramatiků, kteří hýbali toho času celou Evropou a Amerikou. Psali pro něho Shaw, Pirandello, Drinkwater, Besier i O’Neill, psali Jules Romains, Romain Roland, Giraudoux, Crommelynck, Stalling i Chesterton, psali jiní a jiní takoví, z našich Šalda, Bartoš, Čapkové, Hilbert, Lom, Medek, Konrád — samý nejpalčivější dnešek.

Tehdy, když se Vydra nenadále vynořil na vinohradském jevišti ve Wildových spikleneckých „Nihilistech“ jako dobývavý nováček, kladly se k němu všelijaké otázky, jež se vztahovaly na jeho řeč a posunky. Zvláště posunky byly příznačné, hrabavé a svěšování přitažených rukou před tělem a jejich rozmihané, odbývavé přehazování křížem krážem jako v úmyslné zběžné ledabylosti k číhavému poklesnutí. Nutilo to k rozličným výkladům tím více, čím více se to spojovalo s nosovým taháním vět, při němž se bezděky myslilo na ďábly loutkových divadel, jak předstíráním zbožné rýmy zakrývají své vlastní záměry a výsměch. Ale dnes víme, že Vydra byl ve škole plzeňského Budila jako Hurt už mladším pokolením, jež se vymaňovalo ze způsobů mistrových a že do pražského umění psychologického, rozbíhavého, niterně zahloubaného, přinášel svůj vlastní, smělejší směr. Heslo k němu bylo u Mahena v „Kamarádech svobody“: „prudký život“, víc odhodlané, neváhavé, schopné praxe než filosofování a stálého sebezpytování.

Když se to šíře rozvinulo, vyplynul z toho velednešní souborný typ chytrého, silného, výbojného člověka v jiných a jiných obměnách, přírodnějších nebo vypěstěnějších, přímějších nebo rafinovanějších, občasnějších nebo panštějších. Zahrňte do chytrosti její různé odrůdy a přísady, důmysl, dovednost, obratnost, pohotovost, bystrost, vlohu nápadů, troufalost, vůli k nadvládě a duševní převaze a máte obsah všech bezmála postav, které kdy Vydra ve své umělecké tvorbě přivedl na svět. Kdesi dole byl by mlýnský suchán Jirka z „Čecha a Němce“, škůdný harmonikář Fiscur z „Liliomu“, svalnatý námořnický hezoun z „Anny Christie“ a s druhé strany nahoře byl by důtklivý demokrat Lincoln z dramatu Drinkwaterova, palácový král Magnus ze Shawova „Amerického císaře“, střízlivý Jindřich Ptáčník z Lomova „Svatého Václava“, kdežto uprostřed bylo by místo na př. pro bájivého, fantasticky šalebného Peera Gynta. Jsou chytráci nevzdělaní, kanibalští, barbarští jako Oinomaos nebo vášnivec Rogožín a jsou chytráci kulturně co nejpokročilejší — u Vydry se sešly oba druhy, aby se vespolek doplňovaly a vysvětlovaly.

Tím už je řečeno, že Vydrovým oborem jsou opravdu nejdnešnější lidé jednání a činu, politikové a státníci, obchodníci, průmyslníci a finančníci, vynikající technikové a odborníci, objevitelé a válečníci, vedoucí hlavy našich let až do ukrutníků a despotů. Měli různé masky. Kolumbus nebyl jako Karel Veliký, Denis v „Diktátoru“ nebyl jako Šatov z „Běsů“, Shylock nebyl jako Filip Španělský, měnili se podle věku a prostředí, byli přeludnější a obludnější nebo zase solidnější, měšťanštější, společenštější, ale podstatné rozdíly nebyly mezi nimi velké, ježto ve všech vězel aspoň trochu týž vykládavý, vývodový, účinný politický řečník, jenž všemu, co mluvil, uměl v každém rozběhu dodat váhy, přesvědčivosti, naléhavosti, mocné údernosti, všeho, co na posluchače dost přístupné nezvratně působí. Politik především a takový, že se v něm uvidí poučný odraz politiků francouzských i českých, anglických, německých, ruských i románských v jejich mozkové zaměstnanosti, v jejich mračnosti a poroučivosti, v jejich ostrosti a ironičnosti, v jejich velitelském a manévrovém zacházení s větami, slovy, tělem a pohyby. Teď se vzepnou a zvrátí hlavu jako k úhozu, teď jaksi zavýsknou slovem nebo slabikou jako v přípravě ke skoku, teď protahují dlouhé samohlásky jako hlásaví kazatelé, teď zaženou útokem jako někam na návršní polohu, kvapní v chůzi, náhlí v záškubech ramen nebo hlavy, někdy hněvně a divoce se řítící, někdy zoufale a strašně až do jekotu bušící jako k rozbití.

I když se to děje zevně s rovnováhou a klidem, za tím často zase špičkově nosovým hlasem hrozí vždycky větší nebo menší možnost větné bouře, která bude chtít otřást závadami a stůj co stůj vymoci, vymámit, vydrat si své podle předchozího ustanovení. Vzpomínejte a snadno vám vysvitne, že ta řečnická chytrost typických Vydrových politiků je všude (třebas i u Lincolna nebo evangelického Tomáše Rolla) nakloněna k příkrému pohrdání s hlupáky, jež se dávají podrobit a odtud je už zcela blízko ke zpupnosti a posměšné vypínavosti, k bezmezné jizlivosti a pokořující deptavosti. Kolik bylo na Vydrových postavách těch tváří, z nichž lekal a mrazil úškleb přímo zničující! Přirovnejte Mefista Vojanova a Vydrova, u jednoho široký výsměch skoro blažený a radostný, u druhého zkřivený úškleb opravdu pekelně potupný, jenž se z tváře k tváři opakuje v tolika odstínech, sarkastických nebo pikantních, drtivých nebo trapně, trýznivě útrpných. Má být závěrem vší dnešní politiky, všeho dnešního státnictví, obchodnictví a odbornictví?

Pro ethiku všeho veřejného života dobového vykonal Vydra rozsáhlé, velké a záslužné dílo, aby vysvědčil, že pominuly časy vůdčích krásných myšlenek, jimž se slouží, a že rozhoduje uplatnění osobnosti, mistrná vyzkoušená technika všeho vystupování, nárazy a důrazy toho, oč kdo usiluje. Citu k tomu nesmí být mnoho, něha a láska se musejí ukrývat v tvrdost, v zevní posupnost, v umíněnost, ve vytrvalé doléhání, a bolest je leda pocitem hrůzy, ponížení, ošizení, odstrčení. Ještě když se kajícně modlí, ještě když zapřísahá a úpí (starý Barrett, král Filip), je to jako strašné hroucení a propadání pýchy, v němž vespod křičí obžaloba, děs, řezavá ironie. Bývaly a bývají to pokroucené obličeje, hmoždivé a supivé a černavé věty, nad nimiž se mimovolně trne, jaké propasti vzdoru a odmluvy dole reptají. Nežli ta kolena v „Druhém břehu“ se spustí k zemi! nežli se ta vzpínavá, hrdá hlava skloní! a kolem jako když se zatmí, aby to nebylo vidět a aby nepropukl příval hořkosti ze vzdutých, nalitých rtů. Věru, Václav Vydra prožil náš dnešek až do poslední hloubky a pověděl o něm nastavením svých nemilosrdných zrcadel v nesmlouvavém umění tolik, že se dlouho ani všecek obsah nevyváží.