Uvědomění státní
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Uvědomění státní |
| Autor: | Viktor Dyk |
| Zdroj: | Národní listy, roč. 70, č. 297. s. 1 Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | 28. 10. 1930 |
| Licence: |  PD old 70 |
Uvědomění státní počíná přesvědčením každého jednotlivého občana, že jeho osud je spojen v dobrém i zlém s osudem státu, jehož je příslušníkem; že urážka státu je jeho urážkou a čest státu jeho ctí. K tomu nutno vychovávati. Pro příslušníka národa československého musí být jasno, že už škoda, dokonce však zkáza státu, po úsilí tolika generací znovu oživlého, byla by nejtěžší a nesnadno napravitelnou, ne-li nenapravitelnou pohromou. Proto musí být přáním naším, abychom sami nikdy svými činy nebo svým opomenutím posici svéto státu nezeslabovali a ve chvíli potřeby vše pro jeho obhájení učinili. Bude to jen síla a schopnost obětí, které nás zachrání ve chvílích svízelných. Nečiní tudíž dobře, kdo sám neuvědomuje si dosahu samostatnosti státní a přispívá k zeslabení státního uvědomění u jiných. Kritika poměrů nesmí vyvrcholit v opovržení k republice, ještě praegnantněji řečeno, k samé státní samostatnosti. Děje se tak bohužel mnohdy; posuzovatelé poměrů v Československu mnohdy suggerují a mnohdy i vyslovují myšlenku, že za Rakouska bylo lépe. Ve své řeči na Slovanském ostrově reagoval jsem na takovéto chvalořečení přešlých časů takto: „Bylo-li to za Rakouska lepší, bylo to proto, že my jsme byli lepší.“ Všechna neutěšenost našich poměrů vzešla buď z hospodářských i mravních důsledků války, nebo z nějakého selhání na naší straně a z toho, že v samostatnosti mnozí, ba většina neviděli než osobní příležitost. A kdyby byl rozvrat v našich řadách za Rakouska tak strašný, jako byl u nás v roce 1919, byli bychom pouhou hračkou, kterou by Vídeň lehko byla rozlomila. Není lehko, není ani možno sprovodit v jedné generaci se světa hospodářské i mravní důsledky války; ale třeba státního vědomí, abychom my už neselhávali, abychom svými chybami nebo svou lhostejností stav republiky nezhoršovali, abychom, vědouce, že osud náš je spojen s osudem republiky v dobrém i zlém, rozmnožovali svým přičiněním a třeba-li obětmi, co je dobré, a umenšovali svým přičiněním a třeba-li svými obětmi zlo.
Rozdíl od situace, ve které jsme se ocitali až do 28. října 1918, je přece jasný. Až do 28. října musili jsme trpěti za věci, jež jsme zavinili, ale také za věci, které jsme nezavinili. Odnášeli jsme kromě hříchů své minulosti také a především hříchy Vídně. Netvořili jsme svůj osud, nesli jsme jej pouze. Sládek to formulovál kdysi slovy: „A my hledíme z koutku jen, jak vy děláte dějiny.“ Tyto dějiny dělaly se na náš účet a na naše risiko, aniž jsme mohli na tom něco změniti.
Ani dnes nemůže plně říci, že osud náš je a bude pouze námi určen. Působit budou také síly, jež řídit není nám možno, rozhodovat budou také okolnosti od naší vůle nezávislé. Ale budou pouze také rozhodovat. Do značné míry přece jen vývoj našich dějin výše či níže bude úměrný státnímu uvědomění, každý náš krok řídícího, úměrný síle národní vůle a tuhost národní kázně. Stát není už něco mimo nás, mimo naši vůli, mimo naši moc. Přece jen z veliké části možno říci, že takový bude stát, jakými my všichni budeme.
Není-li tudíž něco v pořádku, nesmíme pouze hořekovat, že něco není v pořádku; dlužno jít až na kořen věci a hledat nápravu. Snad tato náprava v dané chvíli je nemožná; nesmí nás to zmásti v úsilí, aby byla možna zítra či pozítří. Neobviňujme stav republiky, stojíce při tom se založenýma rukama. Snad jsme nevykonali dost, i když jsme se domnívali, že dost konáme, snad třeba zdvojnásobit, ztrojnásobit svůj úkon a s větší vytrvalostí a energií jít za svým úkolem.
Republika nebyla utvořena pro naše pohodlí či pro náš prospěch. Znovu dobyli jsme své samostatnosti, poněvadž touha po samostatnosti je přirozenou u jednotlivců a národů a státně uvědomělý občan musí milovat a hájit i samostatnost, jež jemu osobně zisku ni prospěchu nepřinesla. Nejtísnivější stav je domnění, že jsme pracovali, že jsme obětovali nadarmo. Nevěřme, že vykonání povinnosti může kdy být zbytečné. Oběť a práce nemusí být bezúspěšná, i když lidským naším očím nejeví se její výsledek, když před nimi nezraje její plod. Nebyla zbytečná práce a oběť generací před námi. A přece také ony měly své těžké chvíle, kdy se jim jevilo všechno úsilí marným a cesta marná a bez konce.
Uvědomění národní znamená prostě podřízení osobního já celku národnímu i státnímu, podřízení, jdoucí ve chvíli potřeby až do zániku. Musí pronikat malé i velké. Káže státníkovi smířit se s újmou stranickou, když by zisk strany ohrožoval stát. Káže státníkovi raději nést útoky nespravedlivé, než vlast poškodit. Káže vojáku držeti do posledního dechu ztracenou posici, aby zachránil ustupující druhy a zítřek. A káže mu jít kupředu s vědomím, že jiní teprve půjdou přes jeho mrtvolu k vítězství. Jednotlivec musí se sklonit v pokoře, aby hrdě vlála státní vlajka!