Utěšené povídky pro naši milou mládež/Buďte svorni!

Údaje o textu
Titulek: Buďte svorni!
Autor: Stanislav Řehák
Zdroj: ŘEHÁK, Stanislav. Utěšené povídky pro naši milou mládež. Praha: Jos. Mikuláš, asi 1884. s. 15–19.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Byly dvě sestřičky: Mařenka a Boženka. Boženka byla ještě maličká, ale chodila již do školy. I musila ji vždycky ráno starší její sestřička Mařenka oblékati a česati. To však Mařenka nerada činívala, pročež vznikla často mezi nimi hádka. Boženka dala se do pláče a žalovala matince, že ji Mařenka obléci nechce. Mařenka zase žalovala na Boženku, že jí také nechce nikdy posloužiti. A tak neminulo téměř ani jediného dne, aby mezi nimi sváru nebylo.

To matku velice mrzelo. Proto jednoho dne pravila:

„Slyšte, děti! Budete-li si vzájemně pomáhati a budete-li vespolek svorny, budu vám něco pěkného vypravovati.“

To uslyševše dítky, slíbily, že se dle přání matčina chovati budou. Načež jala se matka povídati:

„Jednou vzbouřili se údové těla proti žaludku —“

„To já znám, to znám!“ vyrušila matku Mařenka, „to četly jsme ve škole, my to máme v čítankách!“

„Nuže, znáš-li to, tedy to vypravuj sama; Boženka zajisté by se toho také ráda dověděla, neníliž pravda, Boženko?“

„Ach ano, jen vypravuj Mařenko!“ radostně zvolala Boženka.

„Jednou mrzeli se údové těla na žaludek,“ počala Mařenka vypravovati, „že zcela nic nedělá, kdežto oni jen pro něj pracovati a jej živiti musí. Proto řekli: „Nebudeme více pracovati na takového lenocha, ať se sám živí!“ A také nehnula se ani noha, ani ruka, ba ani jazyk, aby žaludku posloužily. Ubohý žaludek trpěl a slábl velice, ale pomoci si nedovedl.

Leč brzy poznali údové, kterak nedobře činili; neboť žaludek nepřijímaje potravy, neměl síly, aby také údy posilniti mohl. I nastala slabosť a mdloba celého těla.

Aby se sami v záhubu nepřivedli, jali se údové opět, jako dříve, pracovati a žaludku, čeho třeba bylo, dodávati.

Od té pak doby nikdy více proti žaludku nereptali, ale svorně pospolu živi byli.“

„Ale, maminko, je to všecko pravda, co Mařenka vypravovala?“ tázala se Boženka.

„Pravda to ovšem není,“ odvětila matka, „neboť údové mluviti neumějí; ale podobá se to velice pravdě, a proto říkáme tomu podobenství. Člověka pak, jenž by se těmto údům podobal, vždycky na toto podobenství upozorňujeme, aby se podruhé něčeho podobného vystříhal.“

„Aha, ty jsi také nás na toto podobenství upozornila, viď, maminko?“ ostýchavě ozvala se Mařenka.

„Ovšem!“ odpověděla matka. „I divím se velice, že jsi je sama na paměti neměla, kdykoli jsi se s Boženkou srovnati nemohla. Leč abyste si ještě lépe zapamatovali, že vespolek svorny býti a sobě pomáhati máte, povím vám jiné podobenství. Takovýmto podobenstvím říkáme také bajky, poněvadž v nich neživí tvorové mluviti dovedou a vždy něco k poučení v sobě skrývají. Poslyšte tedy:

„Prst ukazováček obdržel jednou zlatý prsten, v němž zasazen byl skvostný drahokam. Tu zpyšněl a zbujněl tak, že nechtěl více ani ostatním prstům při práci pomáhati. Proto rozhněvaly se ostatní prsty a pomyslily sobě: „Však ty nás budeš také někdy potřebovati, a pak nepomůžeme zase my tobě!“

Netrvalo to dlouho a ukazováček chtěl si jednou utrhnouti květinu; leč nešlo mu to bez pomoci prstů ostatních, avšak ty odepřely mu všecku službu; proto nucen byl květiny nechati. Podobně stalo se mu, když chtěl třešni se stromu utrhnouti anebo cokoli jiného do ruky vzíti. Nahlédnuv, že nelze mu bez pomoci ostatních prstů ničeho dělati, litoval velice, že se k ostatním bratřím svým tak pyšně choval. Aby je opět udobřil, žádal je za odpuštění, načež žil s nimi potom vždycky v míru a lásce.“

„Ach, matinko!“ zvolala všecka zahanbená Mařenka, „my již nikdy více svářiti se nebudeme, ale vždycky a ve všem sobě pomůžeme!“

„To mne těší,“ pravila rozradostněná matka, „že vás bajky tyto poučily, kterak se k sobě chovati máte. Všichni lidé na zemi žíti mají vespolek svorně; neboť svornosť jest mocná páska, jež nás v jeden mohutný celek váže.“

Ó, kéž by všichni lidé společně svorně živi byli a navzájem si pomáhali!