Uršulinky

Údaje o textu
Titulek:	Uršulinky
Autor:	Heinrich Heine
Zdroj:	Uršulinky. Rudé květy, 01.08.1901, s. 45. ISSN 1805-3459
Licence:	PD old 70
Překlad:	Leo Freimuth
Licence překlad:	PD old 70

Kdo šel kolem kláštera
pozdě v noci, často viděl
okna žářit. Noční rej
odbývá tam sbor strašidel.

Uršulinky zemřelé
straší tady každé noci,
hezké mladé obličeje
ukrývají pod kapucí.

Rudě planou svíce, jež
každá mrtvá v ruce nese.
Ticho - zřídka šepot, šum
temnou chodbou rozlehne se.

Celé mrtvé procesí,
do kostela tiše vchází,
na kůru se rozesadí;
a zvuk varhan doprovází

litanií, zpěvy, však
slova divná, pomatená
jsou to duše ubohá, jímž
v nebe cesta uzavřena.

»Kristovy jsme nevěsty
byly, než nás obloudilo
pokušení, a my daly
Césaru co boží bylo.

Jest tak svůdný stejnokroj,
lesklý knír a mužské rety,
nejsvůdnější jsou však zlaté
Césarovy epilety.

Svému bohu, který nes
věnec z trní na svém čele,
parohy jsme nasadily,
podvedly jsme Spasitele.

A on, jenž jest dobro damo,
když zřel naše poblouzení,
zaplakal a proklel nás
do věčného zatracení.

Teď jak hrozný noční zjev
průvod náš se smutně bere
každé noci kajícně tu -
Miserere, miserere!

Bylo by nám mnohem líp,
nežli v hrobu kobce šeré
v teplé říši nebešťanů.
Miserere, miserere!

Ježíši, ach, sladký, zbav
hříchu, jenž nám duši dere,
otevři nám své teplé nebe.
Miserere, miserere!

Smutně zní ten mrtvých zpěv,
varhany v to temně dují,
mrtvé ruce na registrech
divě listy přehazují.