Máj (almanach 1858)/Upomínka na K. Hynka Máchu
Máj (almanach 1858) | ||
Den v Sydenhamu | Upomínka na K. Hynka Máchu |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Upomínka na K. Hynka Máchu |
Autor: | Karel Sabina (jako K. S.) |
Zdroj: | Máj. Jarní almanah na rok 1858. Praha: H. Dominikus, 1858. s. 295–317. |
Licence: | PD old 70 |
Související: | Autor:Karel Hynek Mácha |
Zpomínky někdy člověka ovanou, jako první vlažné dechnutí jarní po dlouhé tuhé zimě. Jako výdechy květin dotknou se zchlazené mysli a v ladný sen ji ukolébají uprostřed neladné přítomnosti. Působení jejich na individuální vývin jest mocné a značné. Povahy naše zajisté nejsou plodem dojmů okamžitých, ale výsledky nashromážděných názoru a nabytých zkušeností. Jako dávná pozapomenutá melodie, tak k nám některý ten názor, některá ta zkušenosť časem zavítá v plné svěžesti prvního, původního svého objevení se a duch náš milerád se zanáší pozorováním obrazů z vlastní minulosti i tenkrát, kde jiného interessu v sobě nechovají, nežli právě osobního a cena jejich na pouhém domýšlení spočívá. Jakž teprv, když zpomínka taká platí látkám pro nás důležitým a všeobecně zajímavým, splývajíc i s životními otázkami našemi! —
Koho šťastná náhoda s osobami v jakémkoli ohledu vynikajícími svedla, ten zajisté z obcování takového i v náhledech získal i novými myšlénkami se obohatil, měl-li vůbec jen poněkud pravé pojímavosti. A čím blíže mu takové osoby směrem a snahou stály, tím hojnější z nich kořisť.
I stěsněný obor národního a literárního života našeho z nepříliš dávné minulosti mnohý obrázek, mnohý oživující výjev poskytuje, jenžby k objasnění a ocenění posvátných Čechům snah valně přispěl a směry snažitelů v pravdivější světlo stavěl, kdyby — někdy snad úmyslně — nevděčným rouchem nevšímavosti nebyl zahalován a z paměti současníků se nevytrácel. Poznání mužův a mladíkův, kteří při nových základech sesutého chrámu s horlivým zápalem se účastnili, přináleží k poznání dějin stavby samé, a komu vysvítá, že skoro každý kámen, každé rukou hnutí na obnovující se stavbě té s zapřením sama sebe spojeno bylo, a že neukončená posud práce ještě mnohých rázných a šťastnějších sil zpotřebuje, nežli k jakés výši dospěje: zajisté rád se pozastaví u zpomínek na zasloužilé předchůdce, tím více, ana horlivosť a zápal jejich k podobným snahám mocně nás povzbuzuje.
Tvůrčí síla se nám zde ovšem v zajímavějším světle objeví, nežli pouze klopotivá horlivosť; neboť rozvinující se v národě živly básnické půvabnější momenty k pozorování nám poskytují, nežli unavující pilnosť snášejících sběratelů. Jináť jest práce umělcova, který mramorovými sloupy chrám ozdobuje a jiná všedních pomahačů, kteří pouze látky dovážejí; i ačkoli celek jen spojenými silami obou docíliti se dá, předce oko potomstva jen na veleplodech se síliti, jen nadšením umělců, jen velikými myšlénkami hlubokých skoumatelů se rozníceti může. Veleplody tyto, nechť pak vznikají ze smělého a vznešeného vzletu operutěné fantazie aneb se z důsledných postupů myšlénkových podmanivým rázem vyvinují, vždy mohútná působí sloupení, na nichžto zdar a sláva národu spočívá. Umění a věda jsou ty propyleje, v jejichž stínu duch se omlazuje a ku skvělejší budoucnosti dozrává.
Z krásných umění zajisté básnictví nejširšího si vydobylo kruhu. Mnohovětvý jeho strom vyrůstá z obzvláštních naladění, a plody jeho se musejí hojně v národní půdě znovu ujímati, nemá-li strom před časem vysychati. Nekaždý plod však každému chutná, a jest i u nás pěkných a nadějných plodů, jež se dlouho s nechutí a s neuznáním potkávaly. Pohlížíme teď na dny zralosti jejich jako na pěkný sen a hluboký se u nás obnovuje žal, že jen částečně dozrály! —
Jak jiné byly časy tenkrát! Člověk na pohled soukromněji žil, duch však rozsáhlejší a odvážlivější kruhy kolem sebe táhl, nežli nyní pozorovati lze u větší části jinak pokročilých krajanů našich. Tenkrát se rozbřesklo v myslích vyvolenců; brzké, rázné pokroky ducha se tušily, a obrazivosť jednotlivců se podněcovala tím mocněji, čím užší byl okres přímého působení. Kdo pouze střízlivější povahu našich dnů zná, ztěžka pochopí ten ideální básnický ruch, jenž před dvaceti a více lety skromnými a obmezenými kruhy našinců pohyboval.
Nové živly literární, zvláště básnické, po celém vzdělaném světě vyvstávaly a pevné si vydobývaly půdy. Na západní a v střední Evropě se osvědčila neznaná před tím literární plodnosť a živosť, která stavíc vady společnosti lidské v nápadné světlo, směřovala k základním opravám. Byron a Shelley i daleko od Anglie zbudili obdiv a všeobecné uznání. Viktor Hugo ve Francii, Heine v Německu, Mickiewicz v Polsce, Puškin v Rusku básnickými plody krajany své probouzeli. Kolem geniův těchto se tvořily zvláštní kruhy a v těch vyrůstaly i nové básnické druhy. Vzbudil se i odpor proti novotářům neméně horlivý a působlivý; kritický duch se mocně ujímati a rozvinovati počal. Posléze i obecenstvo se živěji účastnilo na nových směrech literárních a jich sporech. Byť třeba jen slabý ohlas mladistvého tohoto duševního pohybování k nám byl zavítal, předce símě časové i zde se hbitě ujímati počalo a bylo zajisté, jakoby nový vzduch v literaturu českou byl zavál, když Hynek Mácha se na poli jejím objevil.
Po valný již čas se bylo něco nového, povzbuzujícího v literatuře naší očekávalo; plod, jenž by smělým a výhradným jakýms rázem osobným se vyznamenával. Básnická osoblivosť byla tenkráte heslem kritiky časové; kolem vynikajících individuálností se otáčely příbuzné názory básnické v celé Evropě. — I u nás ukotvením nových myšlenek nová přání se povzbudila, nové otázky se literatuře naší stavěly i tušilo se nové vzkříšení českého básnictví. Rukopis Králodvorský byl už dávno v rukou obecenstva, ale působení jeho na novočeskou poezii se ještě neosvědčilo. Čekalo se na básníka, který národním pravzorem tímto naladěn tvořivou silou z půdy jeho vyroste. Naskytlo se sice následovníků starobylých veršů, avšak zrozenců z samorostlého jejich ducha se neobjevilo.
Leč už prvními pokusy Máchovými se osvědčila tušení bedlivých pozorovatelů a přátel literatury české. Vyzíralť z prvotin ráz individuální, jevila se v nich plnosť slohu, jaká jen z hloubí myšlenek vychází, bohatosť obrazů, jaká jen operutěnou fantazií vzniká. Prvotiny Máchovy poukazovaly také zajisté na zcela jiný směr, nežli v jakém se později v hlavním plodu svém, Máji, osvědčil, který skutečně jenom pomníkem jest na pomezí nové dráhy, takořka básnická proprava k novým přechodům.
K posouzení jednotlivých plodů dostačuje ovšem zevrubné jich uvážení; ale poznání celého, před úplným vyvinutím sil svých zaniklého básníka se nedopídí ten, kdo pouze na to hledí, co hotové světu podal, alebrž komu i zárodky toho se objeví, co nedoplozeného v básníku spočívalo na šťastnou chvíli k rozvinu čekajíc. Tohoť zajisté v Máchovi mnohem více leželo nežli krajanům našim známo, neboť nadání jeho bohatou bylo květnicí, v které ovšem jenom první májové květy dozrály! Vnaduplné to jařinky, dcerky mladobujného ducha; leč za nimi a vedle nich se již již ujímaly kořínky nové, a za nedlouhý snad čas bychom se byli v čaroluzném háji samorostlých a výhradněji samostatných plodů octnuli, kdyby přebohatá, takměř nevyčerpatelná zřídla talentu Máchova byla úplného vývinu došla.
Mácha nepřináležel k povahám docela přístupným; některé básnické zámysly své v sobě ukrýval, až poněkud barvitosti a rázu nabyly. Ve vzácných chvílích jen se projevil o nepokoji své duše.
„Jest mně někdy divno,“ pravil jednou. „Zdává se mi, že sám do sebe pohlížím a vidím v sobě šírou pustotu; pravý chaos se před zrakem mým hemží, až posléze v šerý mrak se sleje. Ten mrak mne tíží jako olovo. Tušívám, ze za ním něco leží, nevím však co. Trápí mne to, a jest mi pak jakoby trápením mým se pohnul mrak a rozstoupil, a nízkým otvorem jakobych v daleké hvězdné světy prohlídnul a cítím ulehčení. Napadne mne to a ono, a vím, co mne těsnilo. Nezrozená jakás myšlénka zatoužila po životě, dušička hledala tělo!“ —
Bylať to tenkrát krásná chvíle, jedna z nejkrásnějších v životě; neboť což půvabnějšího k nám kdy zavítati může, nežli bohatství myšlenek, jasné naladění obrazivosti, — slovem — zjevení se plodícího ducha!
Přítomností unešeni hledíme v minulosť jako v tiché mezisvětlí. Každý dnešek jest protivou včerejška — jakých to protiv se shrnulo mezi dvěma okamženími! Hle, nížina teď podřimuje v zimní pohřížena sny. Vltava se jen vleče; oba břehy zmrtvělé jakoby život byl vymřel v celé dolině; stromy Bubenečské nahá rozpínají ramena chladem se třesouce, pahorky nad Trojí v smutnorouchu se kryjí — za Prosíkem se bělá sníh, z něhož zde onde tmavé role pročernává; stráně pusté, louky vyprahlé — hřbitovní kolem ticho! Tu podivným hučením parní vůz se vyřítí, hustý kouř se za ním valí, jako vítězný prápor nového věku k oblakům se vznáší a krajinu daleko zahaluje. Jak hbitě zalétá ten obrovský výtvor našich dnů, jak veliké změny se označují prudkým během jeho! Obrazivosť jednotlivcova se stěsňuje vedle mohútných součinů lidstva. Zda-liž jsme podobný zjev jen tušili, když v těchže místech o pokroku a opravách jsme hovořili! — Hleděli jsme do života právě jen hranolem ideálnosti; veškerý pokrok nám záležel jen ve vynálezech ducha pro ducha; říší naší byly pouhé myšlénky, ježto jsme za jediná pravá zřídla života považovali; kořenem jsoucnosti se nám obrazivosť býti zdála, jejímž nejkrásnějším výkvětem jest poezie. Od zdokonalení jejího jsme očekávali z mrtvých vstání národů. Protož to přílišné horování, podnětní pojímání světa, to svévolné ulpění na vidinách, z nichž jsme ovšem mnohé pěkné záměry literární vypřádali a k posilujícím nás básnickým záletům vzájemně se povzbuzovali. Povaha časem nás k tomu zvala, ráz okamžiku k tomu přiváděl. — Byl večer tichý, vnadyplný, chladicím větříčkem osvěžený, jeden z takých večerů, jakéž i po dlouhých letech jemnými pozvuky na minulosť nás upomínají. Nad námi růžové nebes moře se klenulo, odleskem jeho Vltava zahořela. Celé pobřeží vonnými výdechy stromů a lučin zapáchalo. Zelenem pahorků vůkol pestré letohrádky prozíraly, pole prožloutaly, domky probělávaly; obzor břitkými se počal naznačovati hranami.
Přeladnými zjevy tolikerými jsme skutečně byli unešeni. — „Není-li ten ptačí zpěv, ta podivná směsice hlasův předce jen pravým doplňkem všeobecného zde souzvuku!“ pravil Mácha. „Tuto souhru veškerenstva žádná vymyšlená symbolika přírody věrně nevyznačí a nevyjasní. Dumavá pouze mysl nepostačuje. Potřebí zde otevřených smyslů a skoumavého nazírání. Kdoby dithyrambickým nakvašením v smířené tyto živly krásy hleděl, nikdy by se pravého jejich významu nedopídil.“
Projevení se toto poskytnulo jasný hled do pojímání přírody a stalo se nám látkou dalšího rozebírání myšlénky. V oboru tom se překvapujícím směrem osvědčilo duchovní a obrazivé bohatství Máchovo. Předmětní vnoření se do přírody mu bylo skutečně odpoutáním se od hmoty, v útvarech se mu jevila duše, nutnosť i svobodná krása jejich úplně mu splývaly; poznal, že jedno jsou a z jedněch zákonů vycházejí. — „Našel jsem myšlénku“ — pravil — „a provedení její bych si as za účel života vytknul, kdyby okolnosti tomu dopřály. Snažil bych se ukázati, kterak umění jest vítězstvím ducha nad přírodou a kterak působení poezie se v poznenáhlém odpoutání otroků od hmoty osvědčuje. Otrokové jsme my lidé! Hmota jest jen mrtvá látka, příroda jest živým útvarem jejím. Lid na hmotě lpí, chtěje si z ní utvořiti něco jiného, než co věčný zákon z lidí utvořil, neohlížeje se na jejich pošetilosť.“…
Pilné a skoumavé pozorování přírody mu objevilo vždy nových a krásných stránek jejich a podněcovalo lásku jeho k ní vždy novým a vyšším směrem i popuzovalo jej k vždy vroucnějšímu k ní přilnutí a — k nápadnějšímu vždy odvracování se od společenského života. Protož to oblíbení sobě v samotě, protož ty výlety do krajů, ty procházky po lesích a po horách, ty hojné návštěvy osamělých zbořenišť, kde mysl jeho v tiché zjevy přírodní se ponořivši nejladnějšími obrazy se nasycovala a duše svěžím vzduchem hájů a lučin k novým pracím posilovala. Toto bezprostřední sbližování se s přírodou bylo zajisté i příčinou, že Mácha v sobě dosti brzo překonal mystické stanoviště, k němuž mimovolně se kloníval, a že o bezpodstatnosti německé romantiky přesvědčen docela se odpoutal od modré květiny Novalisovy i od dlouho jej znepokojujících poblouzení a blouznění Zachariáše Wernera. Jeden však předce výsledek přestálé periody této na něm ulpěl: ponořování se v hlubiny jsoucnosti a ducha, pátrání po nich i tam, kde jich v skutku nebylo. Tím se stalo, že kde se jich nedopídil, sám je tam vkládal ani nevěda, a že v nepatrnostech někdy podivnou důležitosť nalézal. Střízlivý posuzovatel pozůstalých spisů Máchových by ani neuvěřil, jakou řadu myšlenek z nepatrné někdy sady vyvozoval, a co všecko do ní vkládal. Že tenkráte právě o Křivoklátě řeč byla a příležitosť se k tomu podala, pravil: „Někdy tři, čtyry slova jako uzavřená skřínka v sobě chovají celý poklad důsledných myšlenek. „O králi, dobrou noc!“ což nepochopuješ, co v tom leží? Všeho že konec! Celý osud Václavův že se již vyplňovati počíná. Den jeho že zašel — dlouhá noc že mu nastává, jemu i všemu, co zamýšlel. S tím „dobrou noc“ jsem chtěl vyznačiti kus historie české, ukončení celé staré doby, kterážto na popraží nových přechodů stála.“
Pochybujeme, že by kterému čtenáři Křivoklátu takový výklad napadl při Hynkových slovech: „Dobrou noc!“ Ale jest to jeden z mnohých příkladů, kterak básník zamýšleného někdy výsledku se mine, doufaje, že se čtenář i v myšlénky vpraví, jež slovy dostatečně nevyznačil. Otázka po příčině leží na bílední. I v cizích plodech hledával významů, jichž tam nebývalo a na které spisovatel snad ani nepomejšlel. Protož nemiloval běžné čtení a při jednotlivostech se zdržoval tak, že mu mnohdy celek ušel. Ve čtení to však méně vadilo nežli u pozorování skutečného života. Ta věčná pohyblivosť a nestálosť zjevů životních se mu znechuťovala, tak že s přírodou se docela spřízniv společnosti lidské se vždy více a více odcizoval.
„Marně se snažím onoho souzvuku v lidstvu se dopíditi, který se mi ve všech zjevech přírody odhaluje,“ pravil. „Protivy jsoucnosti naší jsou tak nápadné a tak hluboko v kořeny bytosti naší zasahují, že již ani v zřidlech pokažené vůle naší spojujícího pásma nenalézám. Duch lidský a příroda jedno byvše, rozpadly se věkem. Příroda jde věčnou, mírnou, zákonní svou cestou, člověk ale zrušil všecky stopy, které k ní vedou, pozbyv tím původního ladu a podstaty.“
Nelze tedy se diviti, že Mácha, nepřekonav více stanoviště toto, plastičnou pravdivostí a velkolepostí přírodních obrazil tak vzorně vynikaje mezi básníky českými a hlubokým pojímáním poměrů a zjevů mimospolečenských se vyznamenávaje, v tak jednotvárných a pouze výstředních kolejích se otáčel, jakmile v obor lidského jednání vstoupil a společenské poměry líčiti se snažil. Již v Křivoklátu nepoměr tento patrně vystupuje a podobně i v Cikánech a v Máji, kdežto všady vedle bohaté krajinomalby, vedle krásných zjevů přírodních — člověk jen jako stafáže se jeví a konání lidské skutečně jen co protiva se osvědčuje, o které se Mácha projevil. Zmínil se onoho večera o celé řadě spisů, jež napsat zamýšlel. Zlomky to přeladných obrazů, jejichž nevyvedení tím více želeti jest tomu, komu on sám zběžné ty nákresy oustním vysvětlením doplnil. Byloť tenkráte zajisté, jakoby přeplněná a dotčenými zájmy nasycená duše jeho v celém jasnu svém se objeviti snažila. Tvořivá mu nastala chvíle, jen že nezaznamenal perem nadšení svá, nýbrž živým slovem je projevil. Mnohé poklady, jež jako v stínu skryty, nesrovnané jako ve směsi v sobě choval, teď v ladné plnosti na světlo vystoupily. Nepoměry a protivy mysli jeho se v okamžení tomto docela ztrácely, předměty, nadšenou obrazivostí oživené, přemohly podnětnosť názorů jeho, a Mácha se podal v pravé plastičné své podstatě. Skládání to na ručesť, bez přípravy, nedalo mu, aby při jednotlivostech déle se zdržoval, nežli celek přímo požadoval; obrazy vystupovaly ve velikých rysech, démon jej ovládající nebojoval s útvary, nýbrž překvapujícími a ráznými je ovládal rozmysly. Kdyby byl Mácha nadání svému při psaní tak uvolnil, jako tenkráte v hovoru, byly by tvory jeho velice tím získaly. — Nelze přičítati vady básníkovy pouze nadání jeho; někdy, ba častěji z úmyslu vycházejí, který se mění a přechází; jen podstatné názory zůstávají. Negací byla jen přechodní myšlenkou Máchovou. On zajisté jako každý patrnější člověk měl svou dobu skeptickou, která jen mělkých a nepatrných povah docela mine. V této době povstal Máj i Cikáni. Nebyl to pouze Byronismus, jakž mnozí se domnívají; byl to i ruch samostatný, jejž Byron ovšem básněmi svými ladněji projevil, nežli skeptikové minulého století, nežli Marlov i jiní dávno před ním. Göthe zajisté neméně na Máchu působil, nežli Byron, a Faust mu stál mnohem blíže, nežli Manfred. U Máchy se opět ta podivná anomalie projevila, že druhý díl Fausta více ho poutal, nežli dokonalejší první; a proč? — „Nalézám v druhém díle živly mně příbuznější, nežli v prvním. Slepý Faust se odvrátil světu. Helena, zosobnění antického ideálu, rozněcuje mysl i nevidoucího. Hrobař pochová vše. Život lidský zajde — vše, co k němu se pojilo, se pochová, — jenom příroda nezajde. Faust zahrnuje v sobě všecky momenty moderního i starého básnictví. Povaha jeho zahrnuje všecky výstřední povahy, i Lara jest kus Fausta i Don Juan právě tak jako Puškinův Oněgyn.“
Nicméně předce stopovati lze dobu, kdy Byron na Máchu působil, jež se velice liší od předešlé. V.obrazech „ze života mého“ ještě se Byronův vplyv neoznačuje, ale jeví se v nich původní ráz Máchův, a dráha, kterou by byl později zase nastoupil, kdyby mu byl osud delšího žití dopřál. — „Chovám v sobě valný sklad podobných obrázků. Až se jen z těch démonických živlů vymluvím, které mne nyní ovládají, vrátím se opět k životu lidu. Posud se mi jen výstřední strany jeho objevily, snad se i s obyčejnějšími spřátelím, až je poznám.“
Tímto poznáním by se byl Mácha zajisté pravého teprv stanoviště dopídil a literaturu naši živou onou scenerií obohatil, kterou by nás jako obrazy svými z života přírody mocně zajímal. I některé jeho menší písně v duchu národním k tomu poukazují. Valný musel okres přeběhnouti, nežli by k pravému sebe poznání dospěl; leč tím mohútnější by se byly plody jeho pak jevily po překonání tolikerých živlů. V Křivoklátu značně vystupuje vplyv Walter Skottův. Velikému básníku tomu byl Mácha vůbec příbuzný, což by se ve Valdicích ještě patrněji bylo objevilo. Nebylo to následování plodů Skottových: bylo to příbuzné tvoření. Jako Skott po Skotsku, tak i Mácha po Čechách putoval, seznamuje se jako onen s povahou a tvářností vlasti, a to sice dříve, nežli o Skottovi věděl. Jako Skott, nejraději navštěvoval staré hrady a místními pověstmi obrazivosť svou napájel. Čtení Hájkovy kroniky jej k tomu pohnulo, mimo vlastní neukojitelný ruch. Poznáním Byrona se mu však otevřela dráha nové formy — básnické povídky. Neméně naň však i v tomto ohledu již dříve Panna jezerní a Píseň posledního minstrela Skottova působily. Ale osou, okolo kteréž se mysl jeho nejdéle otáčela, byl Byronův Korsár a Lara. S Larou se potkáváme v Máchovi neméně, nežli v Mickievičových a Puškinových plodech i bylby se osobnosti této — jakž sám se projevil — vyjitím svého Mnicha úplně sprostil. — „Ten Lara mne pronásleduje jako upír; až ho v Mnichu překonám, obrátím se do Čech a zůstanu s svým básněním na vždy doma!“ —
Toho se bohužel již nedočkal a dostaly se nám tedy jen zárodky velikého budoucího básníka. — Zatím se úplně setmělo. Nebe plné hvězd, země plna tajemných nevýslovných půvabů. Noční sen nad rozechvělou blahem přírodou se vznášel. I naše mysli byly nadšeny. Nemožná vše z paměti zde uvésti, co těmito mocnými dojmy v nitru se budilo a z dlouhých velezajímavých rozjímání ledva že jednotlivé sady paměti se vštípily. Nebylo třeba sáhati po vzdálených předmětech; přítomnosť podávala a zbouzela látek nevyčerpatelných. — „Ejhle!“ — pravil Mácha, — „ta noc plná vonných zápachů, ten svět plný čaroluzných zjevů — který jiný se mu vyrovná? Není-li to poezie sama, jež z tichých oněch hvězd, ze zpěvů slavičích, z výdechu květin, z šumících listů k nám zavítává? V modrých výšinách bdí luna — stíhá sny země! Jest to vání, jest to chvění v celé krajině, že by se duše v tom rozplynula!… Věru mrtvé jest představení našinců o poezii, a ne-li docela mrtvé, tedy předce stranné a neduživé. Tento panenský vzduch hájů neprovívá myslí našich písničkářů. Kdyby na nich bylo, utopili by poezii v chladných rýmech a v dělaných, ale necítěných verších… Próza života u nás se zmáhá, leč nepovede se jí zničiti poezii, pokud to modré nebe se nad námi klene, pokud ty hvězdy ve výši hořeti budou — ta vánoční světélka, při nichž se duch náš povždy znovu zrozuje! — pokud řeky hučeti nepřestanou, pokud v šumění lesní hrkot potokův se mísiti nepřestane. Budeť vždy i někoho, kdo se toho všeho ujme a druhým pošeptá, o čem ten šumot vypravuje… Koho všední život neladným svým hlukem v samotu zažene, aspoň ve snech někdy v pravou svou vlasť nahlídne a jedno pohlédnutí v ni nahradí mu léta!…“
Do města se vracejíce opět na všeobecnější literární půdu jsme se obrátili. Předmětem naším byl historický román. V Máchovi zajisté byly všecky zárodky znamenitého románopisce uschovány. Žádný jiný by nebyl tak básnickým duchem vniknul v dějiny české, jako on a žádný tak reálním způsobem látky její neprovedl. Mácha byl nasycen pověstmi místními a v jednotlivosti obrazů a scenerie způsobem docela zvláštním zabrán. Znal krajiny a proniknul povahy jejich, nejda v tom ohledu za knihami, alebrž za vlastním pozorováním. Znal i dějiny v soukromných jejich listech, a čeho nejvíce — byl zdomácnělý v českých kronikách. Myslil v ryzé češtině, a sloh jeho obrazný a plnozvučný by byl přestihnul vše, co v oboru tom se u nás projevilo. Jen rozmanitosti situací se mu ještě nedostávalo. Že však již i k té dozrával, o tom svědčí nejen pozůstalé rozvrhy, ale mnohem více přirozená mu pojímavosť. Posud se od světa úmyslně odvracel, v oboru literatury jen tím se zaměstnával, co přímo básnické jeho povaze zadost činilo. Básnictví české, anglické, německé a polské jej k tvoření pobouzelo, jako zastaralý poněkud, ale rázný a základný Kant k badání. Bystrým rozumem svým by byl i novější pokroky literatury proniknul i pospolitému životu se přiblížil. Tím by se byl i básnický obor jeho valně zbohatil. Nadání jeho i k nejvyšším směrům stačilo; z toho, co podal, patrný již celý ráz jeho. —
Cikáni a Máj jsou sice jedna květina na dvou polích vzrostlá; ale vyznačuje se jimi i výše, k jaké by na obou polích byl dospěl. V obou se jeví jeho bohatství myšlenkové i obrazové. Z obou k nám hledí básník velkých nadání, ouzkého však jen ještě působiště. Veliká myšlénka, jakou k. p. Mickievič Wallenrodem provedl, ještě v Máchovi nedorostla. Skeptické stanoviště jeho jí ještě nepřipouštělo. Mnichem by byl zajisté směr svůj tehdejší dovršil a báseň tato byla již spolu i přechodem k dalším pokrokům. — Leč co mu v epickém oboru vadilo, to právě bylo silou lyriky jeho. V menších básních se ozvaly všecky protivy, všecky nespojené, smíšené v něm živly, a byť jich co do čísla jen málo bylo, dostačují předce k ocenění talentu básníka. Chovalť jich ještě mnoho v sobě, leč že způsob jeho byl, nenapsati myšlénku před úplným v sobě jí zpracováním, dostala se z nich jen malinká částka na nás. Pracoval velmi pilně a neustálým pilováním práce své uhlazoval. Kdyby byl uvyklou pilností jediného Mnicha dohotovil, byli bychom se zajisté jednoho z nejlepších plodů literatury slovanské dočkali; kdyby však menší básně v sobě chované byl aspoň napsal, byl by jimi všecko překonal, co se v oboru tomto za novějších časů u nás objevilo. — „Drobné své básně hodlám na valnou sbírku dovesti a doufám že to nebudou nejšpatnější mé práce,“ — pravil. — „Konečně všecko, cokoliv našinec většího uzpůsobí, patrnější svědectví dává o umění a směru jeho, nežli o bezprostředním nadání. Jen co okamžik plodí, jest docela ryzé, samorostlé. Myšlénka, jež jako blesk s hůry slétne, mysl roznítí a v skromné básničce se objeví, jest pravý úryvek srdce básníkova. — Menší básně jsou dítky okamžitého naladění. Konečně i Byron svým nevelkým Farewell se neméně co velký básník objevil jako svým Child Harold-em.“
Z lyriky jsme zase přešli na povídku a na román; tu se projevil Mácha velmi vtipně, ač značnému paradoskon jeho každý neporozumí: „Hájkova kronika jest nejpěknější román český, aneb — chceme-li, nejladnější sbírka povídek a pověstí. Nevím, zdali Walter Skott na anglický lid více působí, nežli Hájek na český. Co tam nestojí, toho se čtenář snadno domyslí. Kýžbychom se takového románu u nás dočkali, který by tak rázně k české mysli a k českým srdcím mluvil, jako spis Hájkův. Přiučuji se jeho slohu — nevím, zda-li mi možná bude, abych ho dostihnul…“
A tomu skutečně tak bylo. Mácha s velikým zalíbením se pilné zabýval čtením Hájka, Paprockého, Pelzla, Veleslavína, vůbec staročeských kronik a spisů do oboru dějin sáhajících, považuje je za jediné pravé vzory české prostomluvy. Choval v sobě přesvědčení, ba i zřejmě se o tom projevil, že historický román český se jenom tenkráte dokonalého úspěchu dopídí, když nejen ladným obsahem, ale i ryzým národním slohem nad jiné vynikne. — „Slohu, na jakýž pomýšlím, neučí ani mluvnice, ani skladba, ale neustálé se hrabání v starých knihách českých a přátelské přilnutí k domácím mravům. Jako přítel příteli se odcizí neustálým zacházením s jinými lidmi a zanedbáváním přátelských poměrů, takž i s jazykem jest a se vším, co našeho. Historický román český by měl nahraditi Čechům společnosť, přítele, besedy, časopisy a všecko, čeho jiní národové nazbyt mají a čeho nám se nedostává. Vábiti by měl i příkladnou mluvou svou, aby se národ, jehož síla a sláva na minulosti spočívá, k oněm časům v duchu přiblížil a s nimi se úplně spřátelil.“
„Že právě o českém slohu mluvíme,“ — projevil se pak dále, — „tu mi ten i onen novější spis napadá, jehož pravá cena a pravý půvab jedině na mluvě se zakládá. Zdaliž Langerovy selánky sem nepřináležejí? Podivně na mne působily v ohledu tom taky některé ballady Hněvkovského, a to ne tak básnickou cenou, jako pravým českým zvukem, jejžto docela národní duch provívá a na němž patrno, že z českého myšlení vychází. Z mladších mimo Langera mně žádný tak nezajímá jako Kamarýt, nejněžnější a nejčeštější náš nový básník!“ —
Byla již pozdní noc, když jsme se do města navrátili. Na Hradčanech se pozastavivše v dolinu jsme pohlíželi. Praha v dřímotách, ty staré poloozářené věže jakoby o zašlých dobách přemítaly, a ten Vyšehrad, ta kostra z dávnověkosti české, lunou poloosvětlen, pólo v stínu, dojmem obrovského náhrobku na nás působil.
„Věru, kdyby mne osud k nejzazším končinám světa zahnal,“ — pravil Mácha — „nemohl bych jinak, než že bych připutoval časem k starému Vyšehradu a mysl svou pohledem naň posilnil! Nic na světě se mi tak pevně nevštípilo v srdce a paměť, jako píseň: „Ha ty naše slunce, Vyšehrade tvrd!“ a žádná báseň mnou ještě tak mocně nepohnula. Ne pouze tím, co v ní leží, ale mnohem více tím, co ve mně probudila a vždy znovu probuzuje, stala se mně posvátnou. Upomíná mne na Vyšehrad a tento zase na všecky osudy naše. Ta Vyšehradská skála se mi věru zdá jako kámen moudrosti české. Nač ho jinde hledati? Zde stojí a všecko v sobě chová, co pravočeského a čistě národního jest. Mělo by se i básnictví naše pevněji připoutati ku skále této, měla by i literatura naše vroucněji k ní přilnouti, nežli se stává. — Když na ten kus země před sebou patřím, tu jakoby říše báchorek se mi před očima otevřela a dávné pověsti se mi před zrakoma hemžejí. Jaké to látky ještě nepoužité! Budeme-li váhati, zmocní se cizinci látek těchto a dostanou se k nám teprv z druhých, kalných už pramenů; neboť lid po nich baží a chápe se jich, kdekoliv se jich dopíditi lze. Pak se vyhrnou překladatelé a nastane obrácený svět v literatuře naší. Co původního se vyskytne, o cizině jednati bude, a co domácího jest, teprv z ciziny k nám dojde. Kterakž pak národnímu duchu ujmouti se možná? Kým se utuží národní smejšlení!“ —
Při těchto as myšlénkách jsme se pozdrželi až k rozchodu. Ze všech pak projevení Máchových vyzírala touha po rozsáhlém působení na poli národního básnictví. Popěvky lidu z novějších časů jej však nevábily tak mocně jako drahocenná starobylá skládání, jejichž důmysl mu blížeji stál, nežli naivnosť oněch. —
Studená země chová nyní i básníka i všecky pěkné záměry jeho. Podal nám malou jen částku toho, co vlastně podati zamejšlel; ale kritika česká neměla času po dvacet let promluviti o plodech jeho s onou všestranností a povážlivosti, kterouž zajisté každému talentu dlužna jest. Těch několik hlasů, co se o Máji ozvalo, nepostačilo ani k poznání básníka, ani k ocenění plodů jeho. Kojíme se však nadějí, že vyjitím sebraných spisů Máchových čtenářstvu českému nejen nesmírná ztráta se zřejmě objeví, jakouž jsme úmrtím nejnadějnějšího epigóna českého utrpěli, alebrž že pozůstatky tyto i s působením se neminou na pěknou literaturu českou vůbec. Ležíť v plodech básníků nad jiné povolaných kouzlo jakés povzbuzující a pojímavé mysli obzvláště nalazující: neboť myšlénka myšlenkou, cit citem se rodí, a kde obrazivosť tak bohatými květy oplývá, tak hlubokým vnořením se v přírodu mysl zajímá a tak vřelým zanícením srdce uchvacuje, tamť nemožná věru, aby se bohatá setba v příbuzné některé tvořící duši neujmula a dále nevyvinula.