Unaven…
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Unaven… |
| Autor: | Gabriel Moudrý |
| Zdroj: | Digitální knihovna MZK |
| Vydáno: | 20.7.1926 |
| Licence: |  PD old 70 |
Sbor českých filosofů je rozmnožen o novou sílu. Naše věda dějepisná dostala čerstvého filosofa pragmatismu, myslitele, který na základě všech svých poznatků vědeckých vypravuje dějiny ne tím způsobem, že by líčil, co se stalo, nýbrž který vykládá, jaké byly příčiny historických dějstev, a z jakých podnětů duševních byla dějstva ta zosnována.
Spisovatel Karel Čapek je naším nejmladším filosofem pragmatismu. První, kdo tuto jeho vzácnou vlastnost vystihl, byl sám pan president republiky, a to podle Čapkových veseloher a na základě otázek, jež autor hry „Ze života hmyzu“ byl onehdy panu presidentovi předložil. Pan Karel Čapek totiž si přál, aby pan president tak trochu posoudil a po případě také napomenul zvláště ty prosté lidi, kteří se teprve musejí učit být občany, aby nám obyčejným občanům řekl, v čem chybujeme a jak máme pomáhat dělat kus rozumné české politiky.
Pan president ochotně vyhověl p. Karlu Čapkovi a dal mu svůj interview, uveřejněný v nedělních „Lidových Novinách“.
Ve smyslu filosofie pragmatismu byla upravena již první otázka Karla Čapka: „Nezdá se Vám, pane presidente, že nás občanský život je přepolitisován?“
Pan president odpověděl dle podstaty pragmatismu, tudíž nelíčil, co se mu zdá, nýbrž vyložil duševní podněty naší přepolitosovanosti v oboru jedno, a naší nedopolitisovanosti ve smyslu demokracie v oboru jiném. Ve smyslu filosofie pragmatismu jeví se panu presidentovi jistým, že jsme připolitisováni stranicky, zanášejíce politiku tam, kam nepatří, do kultury, do hospodářství, do veřejných funkcí, kdežto pro pokrok by nám prospělo více zájmu o své vlastní kopyto. Ale demokraticky – což je další poznatek pragmatismu – náš denní občanský život není dost zpolitisován ve smyslu demokracie, při čemž demokracie předpokládá obecný smysl pro pořádek, my však máme dvě veleobce, které překážejí normálnímu vývoji demokracie: Kocourkov a Hulvátov.
Z tohoto výkladu pana presidenta si p. Karel Čapek spragmatisoval otázku, nemá-li obyčejný a slušný občan pravdu, když se k politickým věcem obrací zády.
Pan president odpověděl, že nemá pravdu, nýbrž že každý je povinen pracovati pro nápravu, míň mluvit a víc dělat, všude se starat o záležitosti praktické, pěstovat místní vlastenectví a krajanství, nepřepínat zájem o politiku Prahy, a vůbec navyknouti si choti politicky po zemi a ne v oblacích.
Věren soustavě filosofie pragmatismu, p. Karel Čapek poznamenal potom, že si zvykáme všechny veřejné věci přesunovat na stát a že na všechno voláme vládu; když pak nám něco chybí, zlobíme se na republiku.
Pan president stejně v duchu pragmatismu usoudil, že se podobně u nás dělo již za Rakouska, že však dnes, majíce svůj stát, musíme si býti vědomi, že vše, co nám dává stát, dává nám z našich kapes. Nápravu shledává pan president v uplatnění svépomocných příkladů anglických i amerických též u nás.
Tento výklad pragmatiky pojav, p. Karel Čapek žádal pana presidenta o vysvětlení, proč se u nás často vyskytuje přímo chronická podrážděnost a resistence vůči úřadům. Pan president odvětil, že i tento zjev je zvykem, přeneseným z Rakouska, kdežto pravá demokracie je součinnost občanů a úřadů; vespolná jich ochota a důvěra je nejjistější politickou konsolidací státu a ve státě.
Tyto definice přivedly p. Karla Čapka pragmaticky k otázce, co nám chybí se zřetelem na fakt, že si někdy dosti neuvědomujeme, co stát znamená, a že národní vlastenectví je v nás starší nežli vlastenectví státní. Pan president rovněž pragmaticky odvětil, že vzestup a zdokonalení demokratického a republikánského občanství lze očekávati teprve od generace nyní dorůstající; a poněvadž v našem státě se národ a stát nekryjí, je nutno co nejdříve upraviti problém minoritní, a to tak, aby všichni občané našeho státu mohli býti zajedno v uvědomělém občanství.
Tak bylo probráno vše, čeho bylo pro posudek nynějších vniterních poměrů našich potřebí ve smyslu filosofie pragmatismu. Zbyla jen otázka naší žurnalistiky, o níž si p. Karel Čapek přál posudku pana presidenta. Pan president se o ní vyslovil v podstatě takto: víc poučuje a káže, nežli zpravuje, nejezdí se dívat na požáry, ani na povodně, nefotografuje jich, ač jsou důležitější, nežli politické pikanterie; snáz a pohodlněji káže stranicky, místo co by pozorovala, co se děje a pozorované přístupně popisovala; mívá mnohé nezaručené, anonymní, zjevně nepravdivé a stranické zprávy, čímž ohroženo je také zpravodajství.
Pan president proto skončil přáním, aby naše žurnalistika byla školou demokracie a věcnosti.
Tímto pragmatickým soudem pana presidenta byla československá žurnalistika zvážena a shledána ovšem velmi vadnou a chybnou.
I tohoto posudku si vážíme, zejména jsouce sobě vědomi, kterak vyšel z nitra filosofie pragmatismu. Její podstatou totiž je subjektivnost. Smíme-li si pak i my dovoliti pragmatism, tož bychom se především osmělili říci, že náš život je skutečně přepolitisován, jak p. Karel Čapek vycítil. Neboť on sám se stal svědectvím této zkušenosti, z vábných niv krásného písemnictví odešed do rmutu politické žurnalistiky.
Na základě pragmatismu pak se dále osmělujeme projevit úsudek, že v rámci filosofie pragmatismu je plně oprávněno vše, co pan president vyložil panu Karlu Čapkovi; avšak kdyby kdokoli jiný tytéž otázky vyložil dle zásad historického pragmatismu zcela jinak, než pan president, tu sama podstata pragmatismu by odchylný výklad musila rovněž připustiti.
Konečně pak právě na podkladě pragmatismu smíme vzpomenouti, jak velké námahy musil pan president přemoci zrovna v poslední době. Jeho svěžest je sice zcela mimořádná, vždyť, ač stojí již v sedmdesátém roce věku svého, přece dokáže na př. jezdecký výkon tak odvážný a nebezpečný, jako je jízda na koni klusem po žulové dlažbě.
Nicméně, přece nelze zapřít úplně; i pan president má právo na klid. A proto právě obyčejný člověk ze staré, vadné a chybné školy novinářské dovoluje si projeviti mínění, že pan president je zřejmě unaven, a že by tedy snad bývalo lépe, kdyby byl zůstal ušetřen interviewů, zejména takových, při jakých možno proti pragmatismu postaviti pragmatism. – M.