Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893/Umělecká beseda 1863—1893

Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893
Ze studentských let Hálkových	Umělecká beseda 1863—1893	Několik jmen a čísel z třicetileté činnosti Besedy Umělecké

Údaje o textu
Titulek:	Umělecká beseda 1863—1893
Autor:	asi J. H.[red 1]
Zdroj:	Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893. Praha : nákladem Umělecké besedy, 1893. S. 158–172. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Umělecká beseda

Dne 9. března 1893 Beseda Umělecká překročila třicátý rok svého věku. V třiceti letech vystřídají se dvě pokolení lidská. Ti, kdo před třiceti lety byli v jarém rozkvětu svých mužných sil, dnes už jsou starci šedobradí; jich místo zaujalo nové pokolení s novými myšlénkami, s novými snahami, s novými radostmi i stesky, a jim, starcům, zbyly vzpomínky.

Vzpomínejme s nimi, co je přivedlo na myšlénku, založiti v Praze českou jednotu uměleckou, čeho se do ní nadáli a jak Beseda Umělecká vyhověla svému úkolu?

Na otázku první i druhou nalezl jsem hotovou odpověď v archivu besedním, kratičkou to zápisku, psanou rukou nebožtíka Hálka, datovanou 20. února 1865 a podepsanou jeho plným jménem. Zápiska tato byla psána pro pamětní knihu besední, ale uveřejněna dosud nebyla. Otiskuju ji tedy v plném znění:

PRVNÍ POČÁTKY UMĚLECKÉ BESEDY.

Roku 1861 v letním měsíci (nevím již určitě, v kterém, ale zdá se mi, že v květnu aneb v červnu) sešli sme se k večerní zábavě u Pivody. Pokud se pamatuji, byli tam Jul. Grégr, Lud. Procházka, Pivoda, K. Strakatý, Appé a já. Byli tam ještě někteří jiní umělci, ale nepamatuji se již na ně.

Pivoda tenkrát bydlel na Starém městě, kdesi naproti chrámu sv. Jakuba, v druhém poschodí. Pivoda dal přinést pivo a když nás uhostil, přednášely se některé nové písně, hrálo se na piano a každý hleděl něčím přispět k zábavě.

Mezi tím jsme počali mluviti o uměleckých poměrech v Praze. Zvláště p. Pivoda líčil smutný stav života uměleckého, kterak jeden druhého nezná, nic společného kterak je nepoutá a že nemají ani místa, kde by se scházeli, po umělecku se bavili a o záležitostech svých porokovali. V tom smyslu mluvili též Lud. Procházka a jiní.

Procházka a Pivoda pravili, kterak na to pomýšleli, aby se utvořil spolek umělecký, jenž by všechněm těm potřebám vyhověl. Myšlénka ta našla všeobecného souhlasu a v debattě, jež potom nastala, kreslily se základní tahy Umělecké Besedy.

Na podrobnosti se již při té debattě nepamatuji, jen vím, že Jul. Grégr živě se věci ujímal a já že jsem navrhl, aby byla „Beseda“ ta rozhodně česká. Pravil jsem, že jmenovitě moment národní jest u našich umělců nejméně vyvinut, neblahá lhostejnost, že je z větší části karakterisuje. Že tu není ničeho, co by je z naší strany k sobě poutalo a intencím jich pomáhalo. Z větší části že jsou naši umělci národní bastardi a poněvadž se nic pro ně z naší strany neděje, odnárodňují se nám šmahem a v cizině neslouží takto našemu jménu ke cti. Ostatní umělecké spolky v Praze že se vyznamenávají touže obojakostí a proto že o českém umění nikde nebývá slechu. Tuto nerozhodnost že naprosto zavrhuji a „Umělecká Beseda“ aby byla naše, národní, česká.

Tento můj návrh byl přijat s velkým souhlasem; i dotýkám se ho šíře hlavně proto, že se nejlépe na něj pamatuji, an to byl návrh můj, a líto mi jest, že mi návrhy ostatních pánů z paměti se již vytratily.

Podotýkám ještě, že p. Appé (Němec) po mé řeči hned se vyjádřil: „Da muss ich halt aus der Arkadia austreten“ — patrno, že se domníval, můj návrh že čelí tam, aby nikdo z nás nebyl členem obojetného spolku.

Na to se uzavřelo, aby se sestoupil prozatímný komitét k vypracování stanov, pp. Purkyně a Wenzig (a ještě jiní, jež už neznám), aby zažádali u policie za povolení k prozatímním poradám v Měšťanské Besedě. To se pak stalo a o několik dní později děly se již na dotčeném místě porady o stanovách, jež se pak zadaly k úřadnímu stvrzení.

Dodám ještě, že při poradě, kdo má tvořit prozatímný komitét, p. K. Strakatý navrhoval, aby se pozval p. policejní ředitel Ulmann také do tohoto komitétu, že jest hodný pán. Návrh ten nebyl přijat.

Byli jsme pohromadě asi do jedenácti hodin; rozcházejíce se, byli jsme všichni potěšeni z porady té a přislibovali si velmi mnoho, až spolek ten vejde v život.

U Pivody jsme měli otevřená okna, poněvadž byl večer nad míru krásný. Na více se nepamatuji.

V Praze, dne 20. února 1865.

Vítězslav Hálek.

Tolik vypravuje vlastnoruční zápiska Hálkova, kterou můžeme doplniti z náčrtku p. Fuxova o prvém desítiletí „Umělecké Besedy“ dodatkem, že p. Pivoda bydlel tehda v č. 934—I. a že schůze, Hálkem popsaná, nebyla toho druhu první. Scházeliť se někteří známí u pana Pivody již záhy z jara v únoru a březnu a přetřásali otázku umělecké jednoty. Když pak otázka ta v užším kruhu dostatečně uzrála, svolána byla schůze širší, ve které Hálek vyložil úkol budoucího spolku, jenž už v této schůzi obdržel jméno „Umělecká Beseda“, a v níž zvolen také výbor pro vypracování stanov. Byli to pánové: školní rada Wenzig, Dr. Jul. Grégr, Dr. Jan Jeřábek, Dr. Mezník, Vítězslav Hálek, Pivoda a J. R. Vilímek.

Stanovy byly zadány 30. srpna 1861. Ale teprv koncem října 1862 rada Wenzig obdržel úřadní zprávu, že výnosem ministerstva ze dne 5. září 1862 stanovy schváleny s podmínkou jakýchsi nepatrných formálných změn. Stanovy tedy opraveny a znova zadány 12. listop. 1862, načež dne 19. února 1863 doručeno Wenzigovi vyrozumění z místodržitelství, že výnosem státního ministeria ze dne 9. února 1863 č. 924 základní pravidla „Besedy Umělecké“ schválena. Valnou hromadou dne 9. března 1863, která byla radou Wenzigem svolána do velké zasedací síně na radnici Staroměstské, „Beseda Umělecká“ vstoupila v život.

Ze vzpomínky Hálkovy a z prvních vět „Základních pravidel spolku Beseda Umělecká“, schválených r. 1863 poznáváme účel naší jednoty. V „pravidlech“ těch čteme: „Spolek nazvaný Beseda Umělecká má za svůj účel pěstování pěkných umění vůbec“. „Cíle toho hledí dosáhnouti ušlechtilou zábavou i vzájemným sebe vzděláním údiv“. K tomu měly dopomáhati: Spolková čítárna časopisů, knihovna a sbírka uměleckých děl; čítání děl uměleckých, deklamování, provozování skladeb hudebních, instrumentálních i vokálních; výstavy umělecké a podporování domácích umělcův, především údů spolkových, příhodnými prostředky.

Tak vytčen účel „Besedy“ ve stanovách, vládou stvrzených. Další účel, jenž z příčin na snadě ležících tehda do stanov sice pojat nebyl, ale který musíme pokládati za hlavní úkol na Besedu Uměleckou skládaný, byl účel národní, jak jej vytknul Hálek ve schůzi u Pivody.

Roku 1861 sestavovaly se šiky spolehlivých bojovníků za věc našeho národa. Pouhé přirovnání naší národní hotovosti s bojovnými šiky — nikoliv národů panujících, nýbrž taktéž pokořených jako národ náš, tedy na př. nejbližších sousedů, Maďarů a Poláků, přesvědčilo každého, že hotovost naše vykazuje strašné mezery. Nemluvě o českém živlu v kruzích vojenských a vyššího úřadnictva, na kterýž nebylo ani pomyšlení, neměli jsme ovšem ani národně spolehlivé šlechty, neměli jsme národně uvědomělého vyššího průmyslnictva a obchodnictva, nebylo vědy, pěstované v jazyku národním, a z celého širého oboru uměn pouze básnictví vykazovalo několik nadšených vzdělavatelů. Hudba, umění výtvarná pěstovaly se v jednotách utrakvistických, které na venek ovšem měly ráz německý. Jest pozoruhodno, že nejčeštější z malířů českých, Jos. Mánes, který už r. 1848 proti utrakvistické „Krasoumné jednotě“ zakládal — ač bez výsledku — rozhodně českou „Jednotu výtvarných umělcův“, že tento náš Mánes tak nedokonale vládl literárním jazykem českým, že i v soukromé korrespondenci užíval jazyka německého, v němž se vyjadřoval pohodlněji než v jazyku českém.

Čeští hudebníci, čeští malíři a sochaři, z největší části zrození ve venkovských chatách českých, tedy synové nejčeštějších vrstev našeho národa, mizeli bezděky v moři cizích národností. O ně nejprve běželo Hálkovi, je chtěl zachrániti svaté věci národní, chtěl, abychom se i my, jako Poláci a Maďaři, mohli pochlubiti svým uměním a to tím spíše, že umělců, vyšlých z lůna našeho národa, bylo vždycky hojně. Umělecká Beseda měla se — dle plánů Hálkových — státi tím, co by se strany naší, české, poutalo k sobě umělce, co by pomáhalo jejich intencím. Beseda Umělecká měla ne-li poskytnouti, tedy aspoň vyhledávati prostředky k zabezpečení existence českých umělcův, aby se nemusili odnárodňovati, aby nemusili sloužiti jen cizině.

Slovem, Besedě Umělecké v národní organisaci naší přidělen úkol významný: připoutati až doposud národně lhostejné umělce české k věci národní.

Bylo tedy Umělecké Besedě položeno za účel officielně: pěstovati umění, k čemuž mezi řádky se dodávalo: v duchu rozhodně národním, českém!

Dnes, po třicetiletém působení Besedy Umělecké, svádíme účty dohromady a snažíme se, abychom mohli odpověděti na nezbytnou otázku, vyhověla-li Beseda Umělecká svému úkolu?

Odpověď může zníti — po našem soudu — dosti určitě: Beseda Umělecká vyhověla především plnou měrou tomu úkolu národnímu, kterýž jí přisoudil Hálek ve schůzi u Pivody: dnes máme nejen spisovatele rozhodně české, máme i hudebníky a výtvarné umělce národně uvědomělé. Není to ovšem výhradní zásluhou Besedy Umělecké, neboť s ní zároveň působilo množství jiných, nemálo závažných faktorů. Ale ta okolnost, že všichni vynikající hudební skladatelé naši se Smetanou v čele, a všichni proslulí sochaři a malíři, kteří jménu českému zjednali slávu i daleko za hranicemi vlasti naší, bývali horlivými spolupracovníky v Besedě Umělecké, vede nás přirozeně na myšlénku, že vliv Besedy na jich národní uvědomění nesmí se podceňovati.

Beseda Umělecká vyhověla za druhé i tomu úkolu, jejž jí předpisovala základní pravidla z r. 1863, t. j. pěstovala poctivě pěkná umění vůbec a sice všemi těmi prostředky, jež se připomínají v základních pravidlech, počínaje ušlechtilou zábavou a vzájemným vzděláváním svých údů, a konče čítáním děl uměleckých, provozováním skladeb hudebních, instrumentálních i vokálních a výstavami uměleckými.

Nevyhověla však tomu úkolu, jenž jí velel podporovati umělce české.

Jinými slovy řečeno: Beseda Umělecká vykonala vše to, co mohla vykonati svými silami vnitřními, přičiněním i obětavostí činných členů svých; nedosáhla však toho, čeho chtěla dosáhnouti s pomocí členův přispívajících, poněvadž se jí nedostalo té podpory hmotné, bez níž nebylo možno pomýšleti na vydatné podporování českých umělcův. Počítalo se na zámožné třídy českého národa, že přijdou na pomoc; především na českou šlechtu. Naše šlechta zbavila se však povinnosti své tím, že asi deset šlechticů přistoupilo k Besedě za členy zakládající a potom o Besedu už se nestarali. Jest vskutku charakteristické, že z jednotlivců největší peněžitý dar Besedě Umělecké učinil umělec český, Jarosl. Čermák, odkázav jí v poslední vůli své tisíc franků. Vedle něho nejštědřejšími dárci jeví se Rus Petr Iljič Čajkovský a Němec Hans Bülow, kteří výtěžky svých koncertů přispěli značnějšími částkami k fondu populárních koncertů.

Zbyla tedy naděje na český lid, na ten český lid, jenž ze svých mozolně vydělaných krejcarů dvakrát postavil Národní divadlo, stavěl pomníky buditelův národa, vydržuje školy pro své syny, zanesené osudem do krajů s národností smíšenou, kdež se jim upírá právo k nabyti vzdělání v jazyku mateřském. Nedivíme se hrubě, že i tato naděje selhala; kde se musí vésti boj o každodenní chléb ve smyslu národním, nemůže býti náležitě vyvinutého smyslu pro umění, kteréž jest přec jen jistého druhu přepychem. A tak se stalo, že krásný sen o deseti tisících přispívajících členův Besedy Umělecké, kteří by jí poskytli ročně 30 až 40 tisíc zlatých na podporu domácího umění, zůstal podnes snem nesplněným.

A ještě v jedné věci sklamali se zakladatelé Besedy Umělecké. Nadali se, že jednota naše stane se střediskem všech umělců českých. Jedině hudebníci čeští pokládali Besedu Uměleckou vždycky za své ohnisko; též většina našich výtvarníků viděla v ní svůj přirozený střed. Ale marny byly všechny snahy, soustřediti v Besedě české spisovatele, t. j. právě ty umělce, jichž sám hmotný zájem nejvíce by vyžadoval pevného sdružení v jednom mohutném tělese. Přes to, že literární odbor býval časem nejčilejším činitelem celé Besedy, býval přece z pravidla představitelem jen jedné části českého spisovatelstva, kdežto jiná část úmyslně se ho stranila.

Taková jest asi třicetiletá bilance činnosti Besedy Umělecké, načrtnutá ovšem jen rysy nejhrubšími. A nyní budiž mně dovoleno uvésti čtenářům na paměť několik podrobností ve spojení s proměnlivým během života besedního. Jest toho třeba k odůvodnění toho, co jsem pravil výše.

* * *

Beseda Umělecká vznikla na počátku let šedesátých, tedy za samého jitra nově probuzeného života ústavního, za té doby, kdy vlastenecké nadšení ozařovalo ještě každý krok, vykonaný v zájmu naší národnosti, a na pohled hravě překonávalo sebe větší překážky, valící se do cesty. Byla to doba plná skvělých vidin a krásných ideálů, jež tanula na mysli nejčeštějšímu básníku našemu, když zapěl v „Jitřních písních“ svých:

Svaté ty nadšení,
nebeský plameni,
šlehni nám do srdcí,
otčinou vzplaň!
Bez tebe nevzniká
myšlénka veliká,
v tobě jen kuje se
vítězná zbraň…

Toto „svaté nadšení“ provázelo i první kroky Besedy Umělecké v letech 1863 a 1864. Nebylo podniku uměleckého, aby si zakladatelé naší jednoty netroufali vřaditi jej do svého programu. Ustanoveno založiti dramatickou školu, umělecký časopis, prozkoumati literaturu českou se stránky umělecké, založiti abonentní koncerty, stálou výstavu, vydávati umělecké prémie pro členy, vypisovati čestné ceny, rozdíleti umělcům podpory na cesty, opravovati staré umělecké památky, oslavovati umělce zvěčnělé slavnostmi, pomníky, pamětními deskami a vedle toho všeho do zábav společenských uvésti živel umělecký. A poněvadž činnost besední se měla vztahovati nejen na Prahu, nýbrž i na venkov český, ustanoveno zříditi po venkově jednatele, kteří měli by býti prostředníky mezi ústřední jednotou pražskou a českým venkovem.

Přehlédneme-li tento program činnosti, jak byl načrtnut už za prvních dvou let trvání Besedy, přesvědčíme se, že zahrnuje v sobě opravdu všechny obory umělecké činnosti, které po čase v Besedě Umělecké provedeny, vyjma snad slosování uměleckých předmětů, k němuž myšlénka dána až později.

Na venek Beseda vystoupila čtyřmi podniky, dobře illustrujícími onu dobu prvního nadšení. Byla to 1. sylvestrovská zábava r. 1863, při níž zvěčnělý historiograf Fr. Palacký dle současné zprávy tolik prý se nasmál, jako nikdy před tím za svého života. 2. Nevídaná dosud v Čechách velkolepá oslava Shakespearova r. 1864, jejíž ocenění čtenář nalezne v čele této knihy. 3. Výstava Lessingova „Upálení mistra Jana Husi“ a 4. Zachránění kaple sv. Kříže v Poštovské ulici, odsouzené tehdejší městskou radou pražskou na zboření. Vedle toho našly se i prostředky na podporu umění, kterémužto účelu věnováno 425 zl. na hotovosti.

Nelze popírati, že podniky tyto znamenají neočekávaný úspěch mladičkého spolku. Besedě Umělecké skutečně se tehda podařilo shromážditi na krátko ve svém středu všechny výkonné umělce české — literáty, hudebníky i výtvarníky, neboť bez jich součinnosti nebylo by pomyšlení na velkolepou slavnost Shakespearovu. Beseda osvěžila život společenský novým duchem, jak patrno z toho, že po příkladu jejím všechny spolky české nejen v Praze, nýbrž i na venkově počaly pořádati zábavy sylvestrovské a mikulášské. Dále vstoupila ve styk s uměním světovým, oslavujíc krále básníků a seznamujíc obyvatelstvo pražské s proslulým obrazem Lessingovým. Konečně získala si platnou zásluhu o domácí umění tím, že svým přičiněním obnovila a budoucím pokolením zachovala jednu z nejkrásnějších památek stavitelských z dob slohu románského.

Tak tedy Beseda Umělecká, puzena „svatým nadšením“ vykročila sebevědomě a rázně na své dráze.

Ale, jak výše jsme ukázali, program její činnosti byl daleko ještě rozsáhlejší. Co se stalo s ostatními body tohoto programu?

Ve výroční zprávě za rok 1865 nacházíme ostýchavě prohozený stesk, že finance besední nejsou daleko tak skvělé, jak by měly býti, aby se mohlo zdárně prováděti vše to, co Beseda měla na programu. Z té příčiny prémie pro členy, jež se měla rozdávati r. 1864, vyšla teprve r. 1865. Šestistoletá památka Dantova oslavena už jen po domácku, a myšlénka, vydávati anthologii z krásných literatur všech národů zůstala na dlouhou dobu neprovedena. Dva nejdůležitější podniky, jež měly naplniti prázdnou pokladnu spolkovou, totiž výstava Čermákových podobizen knížecí rodiny Černohorské a Smetanou řízené abonentní koncerty, zklamaly; výstava dala sice nepatrný čistý zisk, ale koncerty skončily se značným deficitem. Účetní závěrka za ten rok vykazuje 2958 zl. dluhů.

Ale neúspěchem tímto, jenž se zdál býti okamžitým a nahodilým, nepozbývali mysli horliví pracovníci v Besedě Umělecké. Život domácí rozvíjel se dále dosti utěšeně. Byly přednášky v odborech, počaly se pořádati přednášky pro dámy, slavný fysiolog a místopředseda Besedy prof. Jan Purkyně zavedl poučné přednášky o věcech k umění se vztahujících; v hudebním odboru Smetana hrál první ukázky ze své „Prodané nevěsty“. Nadšení, ač trochu zchlazené, trvalo dosud.

Nadešel r. 1866. Hudební odbor provedl ještě Lisztovo oratorium „Sv. Alžběta“, při němž Beseda opět měla deficit 123 zl. Vzniklá na to Pruská válka spálila poslední květy původního nadšení. Pokladna byla prázdna, zpráva účetní vykazovala jen dluhy. Výbor, jenž si r. 1864 položil za zásadu, „nehromaditi peněz“, nýbrž užívati jich na podporu umění, došel přesvědčení, že jest nezbytno především rozhlédnouti se po prostředcích, jež má k disposici. A tu se ukázalo, že Beseda Umělecká při provádění svých dalekosáhlých plánů může počítati pouze na příspěvky svých členův, neboť všechny dosavadní podniky veřejné přinášely ne-li značnou ztrátu, tedy zisk až směšně nepatrný. Členů dle seznamů bylo sice dosti, šest až sedm set; ale z těch zaplatilo příspěvky správně jen asi tři sta. Mnozí ze členů výboru viděli už neodvratný konec Besedy a vzdali se další činnosti.

Při volbách r. 1867 nikdo už nechtěl vstoupiti do výboru; došlo na dobrovolníky. Jedním z prvních, kdo se přihlásil dobrovolně k práci, byl Vítězslav Hálek, jenž převzal jednatelství, a Jindř. Šmidt, který se uvázal ve správu — dluhů besedních. Když nový jednatel po valné hromadě rozevřel první přípisy, do Besedy zaslané, nalezl v nich samé upomínky, v nichž se žádalo za zaplacení 2700 zl. dluhů. Účetní Šmidt pak shledal účty besední v nejhroznějším nepořádku.

Nezbylo nic jiného, než poodložiti prozatím zásadu z r. 1864: „nehromaditi peněz!“ a poohlédnouti se po novém heslu. Tím se stalo slovo „šetřit!“. Výbor tedy se omezil na činnost nejvnitřnější — přednášky a porady v odborech — na venek vystupoval pouze lacinými produkcemi smíšeného sboru besedního, jejž řídil Ludevít Procházka, a šetřil celý rok, spláceje dluhy a uváděje do pořádku účty. Celá činnost r. 1867 byla vlastně zkouška, udrží-li se Beseda Umělecká nad vodou, anebo padne-li ke dnu jako krásný ale nezdařený pokus.

A tu se ukázalo, že Beseda Umělecká má přec jen více životní síly, než se tušilo. Zbyloť jí za doby nejkritičtější na 300 věrných přátel, a ti ji zachránili. Roku 1868 bylo už jisto, že existence Besedy jest zabezpečena. Skoro 400 členů zapravilo toho roku příspěvky. Nejobtížnější věřitelé uspokojeni a Besedě dána nová organisace změnou stanov. Odborům přiřknuta úplná autonomie ve věcech uměleckých, správní výbor však si podržel správu všech podnikův z Besedy vycházejících.

Jakkoliv to byl rok přechodní, a Beseda na venek vystupovala i nyní hlavně jen činností odboru hudebního, nicméně dobré jméno její nabývalo v obecenstvu opětně své váhy. Literárnímu odboru svěřeno přisuzování ceny Řandovy za nejlepší dramata česká; produkce smíšeného sboru a sboru orchestrálního, řízené Lud. Procházkou, získaly si všeobecného uznání, kdežto církevní koncert 1. prosince 1867 novostí svou vzbudil všeobecnou sensaci. Ano bylo již možno odboru výtvarnému poskytnouti prostředky k zasazení — ovšem jen skromné pamětní desky Krameriovy.

Tím ukončena první perioda činnosti Besedy Umělecké, její doba dětství, kteráž započala všeobecným nadšením, činností přímo zimničnou při skvělých nadějích, které však — jak bývá obyčejně — zklamaly; nadešel trapný úpadek, jenž měl za následek střízlivou rozvahu, a ta dala Besedě pevný základ pro činnost další.

Dne 1. března 1869 schváleny vládou opravené stanovy, na jichž základě provedeny nové volby výboru. Školní rada Wenzig, jenž byl předsedou Besedy od jejího založení, zvolen za protektora spolku, předsednictví pak ujal se energický Dr. Jak. Škarda, jenž ve spojení s jednatelem Vítězsl. Hálkem a účetním Jindř. Šmídem zavedl přísný pořádek ve správě spolkové, čímž umožněn rychlý rozkvět Besedy. Několikaletá praxe poučila totiž zástupce spolku, že i v umění důležitou úlohu hraje účetnictví, a Hálek ve výroční zprávě za r. 1869 neváhal napsati, že to, „co doposud život Besedy tísnilo při každém jejím vzletu“, byly nespořádané účty. Nešťastná prosa života věsí se bohužel tíhou svojí i na křídla nejideálnějšího umění

Přes to, že toho roku Beseda měla ještě necelých 500 členů, kteří zaplatili svůj příspěvek, nicméně splatila už všechny staré dluhy, najala si rozsáhlejší a tedy i dražší místnosti v domě Měšťanské Besedy v ulici Jungmannově, a ještě jí zbylo tolik prostředků peněžitých, aby mohla vystoupiti na veřejnost s celou řadou podnikův uměleckých.

O dnech svatojanských uspořádána v Novoměstském divadle velkolepá hudební a plastická akademie s programem ryze slovanským; o slavnosti 400leté památky narození Husova dne 4. září provedeno Loeweovo oratorium „Hus“; na dům, kde podle podání přebýval mistr Jan Hus, zasazena pamětní deska a do prodeje dány sádrové medaillony Husovy; v kapli sv. Kříže Petrem Maixnerem vymalována absida, kopírovány plastické ornamenty v letohrádku Hvězdě a zakročeno o zachování této vzácné památky české renaissance; zachráněny zbytky proslulé Staroměstské kašny a učiněny první kroky k restaurování Prašné brány. Za okolností značně tedy už příznivějších obnovena myšlénka na vydávání členům Besedy obrazové prémie, kteráž vskutku objednána pro příští správní rok. První touto prémií byla, jak známo, „Madonna“ Václ. Levého.

Po tak šťastném rozběhu k nové činnosti není se čemu diviti, že v následující výroční zprávě za r. 1870 Hálek mluví už s plným vědomím vykonané záslužné práce. „Jest nám jako plavcům po dlouhé, nebezpečné, ano neutěšené plavbě; cítíme konečně, že jsme zase v domově svém, těšíme se, že se nám podařily pevné základy naší budovy, cítíme se zase volnými a hlásíme se opět s jarou myslí co podstatný člen obce a národa k činnosti nadějné… zmohutněli jsme v každém ohledu;“ čteme v úvodu jeho jednatelské zprávy. A o něco dále dodává: „Idea našeho spolku, pěstovati krásné umění a podporovati šíření esthetických vědomostí, jež musila po tak mnohá léta spokojiti se v naší domácnosti s jakýmsi podřaděním: tato idea opět vítězně zasedá na čestný stolec mezi námi — a to jest nám podstatným svědectvím, že neodcizili jsme se intencím spolku, nýbrž že jednali jsme v onom smyslu a souhlasu členův, z jakého vyrůstají skutečné, organické celky.“

Skutečně toho roku organisace Besedy Umělecké zakončena zřízením venkovských jednatelství, čímž uskutečněna dávná, ale doposud neprovedená myšlénka, jež se ukázala pro Besedu nejvýš blahodárnou. Venkovští jednatelé získali Besedě na tisíc přispívajících členů a tím jí poskytli prostředků k provedení aspoň části těch úkolů, jež právem pokládá za svou zásluhu.

V tu dobu rozvíjí se ovšem i vnitřní činnost besední. V literárním odboru, jemuž předsedal už Hálek, panoval život neobyčejně čilý. Přednášky o věcech literárních a esthetických střídaly se s kritickými referáty, a mezi členy odboru jevilo se pro ně tolik zájmu, že se Hálkovi zdálo, že právě tento způsob činnosti literárního odboru slibuje státi se vzhledem k našim literárním poměrům nejplodnějším a nejzpůsobilejším. Měl ovšem i důvod pro takovou domněnku. Uskutečnilať se dávná tužba našich literátů po anthologii z cizích krásných literatur, a přičiněním literárního odboru písemnictví naše obohaceno podnikem nade vši pochybnost cenným, totiž „Poesií světovou“.

Péčí téhož odboru počaly se v krajích, živlem německým ohrožených, zejména ve Slezsku (i pruském) a na Moravě zřizovati české knihovny. I tato činnost naší Besedy našla v brzku hojně následovníků zvláště v kruzích mládeže akademické.

Odbor výtvarný uspořádal téhož roku výstavu Matějkovy „Unie Lubelské“, zasadil pamětní desku Havlíčkovu a na dům „u Montagů“ na Malé Straně. Když pak zemřel největší náš sochař té doby, V. Levý, jenž pochován na útraty Besedy Umělecké na hřbitově Vyšehradském, zachráněny v nejvyšší čas modelly jeho soch, které se nacházely tehda v Římě. Bylť v krátce na to vydán zákon, jenž učinil nemožným vývoz uměleckých předmětů z Říma. Modely V. Levého jsou od té doby přední okrasou umělých sbírek naší Besedy, jíž je Levý odkázal krátce před svou smrtí.

Poněvadž náklad na přenesení soch byl dosti značný — obnášelť skoro 700 zl. — Beseda vyzvala „mecenáše“, aby přispěli na podnik, jímž pozůstalost umělcova měla býti zachována vlasti. Ale z „mecenášů“ se neozval ani jediný. Hradil tedy náklad, jako vždy a všude — národ.

I následující rok byl dobou utěšeného vzrůstu Besedy Umělecké. Rozkvět její patrný byl na všech stranách. Kdežto r. 1870 Beseda měla již 700 členů platících, napočítáno jich koncem r. 1871 na 1100. Prémie besední byly, jak vidno, dostatečnou vnadou, a nových členův, zvláště prostřednictvím jednatelů venkovských přihlásilo se na sta. Aby se tomuto želanému ruchu v našem národě dostalo ještě mocnějšího popudu, přijat návrh, aby Beseda Umělecká zavedla pro své členy také slosování uměleckých děl, jako se děje téměř ve všech jednotách uměleckých.

Hlavním podnětem k myšlénce té byla první rozsáhlá výstava umělecká, uspořádaná Besedou na jaře r. 1871 v sále Měšťanské Besedy. Ve výstavě té, v níž obecenstvo Pražské poprvé spatřilo pohromadě všechna nesmrtelná díla Václ. Levého, nedávno teprv přivezená z Říma, zakoupeno správním výborem sedm obrazů a tři sošky, určené pro první slosování na příští správní rok.

Přes to, že z výstavy nebylo zisku hmotného a výboru bylo zaplatiti deficit 343 zl., nenacházíme ve zprávách spolkových nikde stesku, naopak chválí se úspěch mravný, vzešlý z této výstavy, o němž sotva lze pochybovati, dodáme-li, že kromě soch Levého vystaveny tu v Praze poprvé dva značnější obrazy proslulého ruského krajináře Iv. Ajvazovského.

Za nastalých spořádaných poměrů bylo patrně už možno dovoliti si trochu přepychu. Beseda tedy nejen s lehkým srdcem zaplatila deficit z výstavy, nýbrž mohla věnovali i dalších 200 zl. na zakoupení tklivě poetického sousoší „Adam a Eva“, jímž vhodně doplněna sbírka modelů V. Levého. Aby pak znalost tohoto předního sochaře našeho z doby probuzení rozšířila se i mezi obecenstvem nejširším, zhotoveny odlitky sousoší „Adam a Eva“, jež pak buď prodejem nebo slosováním rozšířeny v množství exemplárů po zemích českých.

Dodáme-li, že toho roku odborem literárním uspořádány v Praze první veřejné přednášky, uvěříme slovům Hálkovým, uveřejněným v poslední jeho zprávě jednatelské za rok 1871, kdež píše mimo jiné: „Našli jsme již svou cestu, kterou jsme dříve hledali mnohými oklikami a neschůdnostmi; našli jsme ji a vidíme, že to cesta pravá, příjemná, ano vidíme, že cíle minouti se nemůžeme. S radostí již konáme další pouť, neboť to pouť již vskutku veselá a nepoměrně radostnější, než byla ta, vmyslíme-li se zpět před několik ještě roků. Doba ta minulá leží za námi již jen jako těžký sen, tak že už sotva v něj věříme. Leží za námi jako doba zápasu, kdežto nyní nám již nastala doba práce, doba skutečného života, jenž před námi se rozvírá s veškerou nadějí. A o to právě jest doba nynější radostnější, že jasně vidíme cíl, že žijeme již jakémusi účelu, že víme, kterak se věci daří, zasadíme-li se o ni s úsilím a opravdově.“

S takovým vědomím Beseda Umělecká vstupovala do svého ročníku desátého. V květnu o sv. Janě r. 1872 konána jubilejní valná hromada, při níž předsevzato první slosování uměleckých předmětů — celkem patnácti výher — čímž program činnosti besední dovršen, neboť nedlouho před tím, dne 3. března, otevřena v místnostech besedních i stálá domácí výstavka umělecká.

V místnostech pohodlně zařízených a vkusně vyzdobených panoval život velice čilý přes to, že odbor hudební v tu dobu jen živořil, drže se nad vodou pouze pěveckou akademií, kterou řídil tehda Pivoda. Počet členů dostoupil už čísla 1555. Na památku prvého desítiletí Beseda zasadila v Praze několik pamětních desek a péčí odb. literárního (redakcí Dra. Ot. Hostinského) vydán almanach „Máj“.

Při tom naděje do budoucna rozkvétaly dále do růžova. A. Fux, jenž pro výroční zprávu za r. 1872 napsal náčrtek o prvém desítiletí Umělecké Besedy, opíraje se o výsledky činnosti v letech minulých, dospěl k výpočtu následujícímu: „Dospěje-li Uměl. Beseda k počtu 8 až 10 tisíc členů, pak bude moci ročně pro své členy za 30.000 až za 40.000 zl. r. č. obrazů a soch koupiti, a tenkrát bude míti krásné výstavy, tenkrát bude moci umění české křísiti, umělce povzbuzovati a podporovati, tenkrát nebude se umělec český musit obávati, že předmět z historie české připravil by jej o veškeru přízeň — potom budeme míti i národní umělce.“

Jakoby na doklad, že cifry, p. Fuxem prohozené, dají se dostihnouti, počet členů besedních v r. 1873 vzrostl na 1719 kromě asi 200 jednatelů venkovských. Vedle rozsáhlé činnosti vnitřní Beseda vystupovala již okázale na venek; při slavnosti Jungmannově (k níž — mimochodem řečeno — první podnět vyšel z odb. literárního na návrh Jos. Baráka), uspořádala v Novoměstském divadle živý obraz Apotheosu Jungmannovu; vystavila na radnici staroměstské Matějkův obraz „Štěpán Báthory“, a liter. odbor za vedení p. Fr. Dvorského uspořádal do míst historicky památných několik vycházek, jež se těšily ohromnému účastenství obecenstva.

Beseda v tu dobu měla dobré jméno už i v cizině. Zástupce její povolán do Bělehradu do sboru soudcův, kteří měli rozhodnouti o pomníku knížete Michala Obrenoviče.

Ale tím rozkvět Besedy dosáhl už svého vrcholu a počaly se jeviti známky, věstící blízký úpadek. Ze všech tří odborů činným byl vlastně už jen odbor literární, tvoře věrnou družinu svého neúnavného předsedy Vít. Hálka. Péčí odboru vydány spisy Dra Mayera (redakcí Dr. J. Durdíka), konány četně navštěvované přednášky odborové a zejména oblíbené nedělní přednášky pro dámy. Na doklad obliby těchto přednášek zaznamenáváme, že na př. i Em. Bozděch vystoupil zde na řečniště, aby přednesl „Několik myšlének různých lidí o umění hereckém“. Za to však odbor hudební toho roku ani se neskonstituoval a odbor výtvarný také silně podřimoval.

Ale byly i jiné, vážnější okolnosti, vzniklé ovšem vně Besedy Umělecké, které nevěstily nic dobrého naší jednotě umělecké. Dávné politické spory mezi stranami mladočeskou a staročeskou přešly v hotový bratrovražedný boj, a pověstný vídeňský „krach“ byl zlověstným znamením všeobecného úpadku národohospodářského, jenž po kolik let potom tísnil veřejný náš život.

Následky těchto dvou kalamit Beseda Umělecká pocítila hned roku příštího. Poněvadž většina funkcionářů ve výborech besedních byla ve styku s politickými kruhy mladočeskými, Beseda Umělecká v listech staročeských postavena na pranýř, a přes to, že správní výbor, v jehož čele po resignaci Dra Jakuba Škardy od r. 1874 stál Dr. Jan Strakatý, veřejně se ohražoval proti nařknutí z politického strannictví, dovozuje právem, že v Besedě naší politika se vůbec neprovozuje, přece přes 400 členů nezapravilo toho roku svůj příspěvek a tím vystoupilo ze spolku.

Utěšený až dosud vzrůst Besedy tedy náhle zaražen a nastala na delší dobu stagnace. A tu v hodinu opravdu těžkou opustil ji neočekávaně přítel nejlepší. Dne 8. října 1874 zemřel Vítězslav Hálek, v tu dobu také místopředseda správního výboru. Dne 21. září předsedal posledně ve schůzi výborové, ač už patrně churav. Na to ulehl, aby nikdy už nepovstal. Velkolepým pohřbem na hřbitov Vyšehradský, kde V. Vlček nad otevřeným hrobem pěvce „Písní večerních“ promluvil za večerního už šera dojemnou řeč pohřební, prokázala Beseda poslední úctu nezapomenutelnému svému zakladateli.

A divná náhoda! Téhož roku, kdy Hálek odešel na věčnost, měl první své přednášky v odboru literárním dědic slávy Hálkovy, tehda ještě mladičký básník Jaroslav Vrchlický.

Za neblahých poměrů těžko ovšem bylo Besedě vystupovati na veřejnost, a proto se omezovala opět činností vnitřní, dostávajíc při tom čestně veškerým svým povinnostem. Byla to doba vyčkávací, až prý se urovnají poměry v českém životě politickém.

Poměry se však horšily čím dále tím více. R. 1875 Beseda byla už nucena odraziti zjevný útok na její existenci. Bylť výboru správnímu učiněn návrh, aby na důkaz, že není spolkem mladočeským, vydala za prémii svým členům podobiznu Frt. Palackého, tehda politického náčelníka strany staročeské. Správní výbor při vší své neobmezené úctě k vědeckým zásluhám historiografa Palackého nemohl v podrážděné době oné rozhodnouti jinak, než zamítnouti návrh na vydání prémie, která by u velké části členstva musila býti pokládána za politickou demonstraci. Přes to však, že jednání výboru bylo zcela korrektní, nepříznivci Besedy učinili sobě z něho záminku k zjevnému brojení proti spolku.

Agitace vedena hlavně mezi výtvarníky a tak se stalo, že počátkem r. 1876 vystoupilo z Besedy najednou demonstrativně na padesát členův odboru výtvarného. Pravda, že většina umělcův, kteří se dali přemluviti, ještě téhož roku se vrátila do Besedy přesvědčivši se o lichosti všeho toho, co Besedě bylo kladeno za vinu; ale účel byl dosažen: Umělecká Beseda zapsána byla na listě proskribovaných.

Proto, když r. 1870 banketem oslavováno vydání posledního dílu dějin Fr. Palackého a zástupcové Besedy Um. se přihlásili k banketu tomu, nebyli od pořadatelův připuštěni „z příčin politických“. Počet členův sklesl toho roku na 1440. Činnost za takových poměrů ovšem nemohla býti obsáhlá, ale nepotuchla ani za těchto těžkých dob. V místnostech besedních oslavena 6. března 1875 způsobem velice důstojným 400letá památka Michel-Angela Buonarottiho a na radnici staroměstské vystaven Čermákův „Raněný Černohorec“, jehož zdařilá reprodukce dána byla členům za prémii téhož r. 1875. Současně pracováno o zakončení oprav v kapli sv. kříže, a když účty restaurace uvedeny do pořádku, kaple r. 1876 odevzdána městské radě pražské, a podnes slouží za přední ozdobu královské naší Prahy. Při té příležitosti sluší vyznati, že o kapli tu největších zásluh sobě získal malíř pan Wachsmann, jenž nejen sám množství nákresů pro kostelní paramenty podal, nýbrž i o prostředky hmotné k provedení restaurace neunavně se staral.

Byla tu tedy činnost, a to dosti záslužná: ale činnost ta se umlčovala. Přední časopisy staročeské přestaly otiskovati zprávy o Besedě Umělecké, a jiným podnikům besedním činily se překážky z důvodů politických. Tak na př. městská rada pražská r. 1878 nebyla s to, aby vyhledala ve veřejných sadech městských vhodné místečko pro pomník Vítězsl. Hálka, a nabídla Besedě Umělecké, jež pomník ten zřídila, kus místa v odlehlé části letenského parku za restaurací směrem k Bubnům.

Byl to v druhém desítiletí nejtěžší rok pro Besedu. Počet členů sklesl až na 1351, přes to že do těchto dob spadají dvě nejoblíbenější prémie Čermákovy: Raněný Černohorec a Prokop Velký před Naumburkem. Jedinou útěchou tehdejší správě besední, v jejíž čele stál obezřetný a vysoce obětavý Dr. Strakatý, bylo to, že venkov český neopustil Besedy a zůstal jí věren i v tu chvíli, kdy veliká část členů pražských od ní odpadla. Přízeň venkova k Besedě osvědčila se r. 1878 zejména při pohřbu Jaroslava Čermáka, jehož mrtvola na žádost Besedy Uměl. převezena z Paříže do Prahy a zde 7. července na náklad Besedy slavně pohřbena. Snad bude zajímati, že při pohřbu tom střapce příkrovu vedle několika malířů drželi též Jan Neruda a Dr. F. L. Rieger. Dlouholetý domácí boj, za něhož ovšem „mlčeti musily muzy“, unavil už obě strany a jevila se náchylnost k smíru a k plodné práci.

A i tu promluvil nejdříve náš venkov. V Chrudimi a potom v jiných městech založeny spolky na podporu české literatury; v Hradci Králové uspořádána r. 1879 umělecká výstavka. Po trapné zmalátnělosti předešlých let patrno bylo zřejmé oživení a přechod od malicherných zápasů strannických k snahám ideálnějším.

Tento obrat k lepšímu ozval se i v činnosti Besedy Umělecké. Dlouho ve spánek pohřížený odbor hudební procitl konečně a chopil se díla, uspořádav několik koncertů. Při jednom z nich, jenž se konal v Konviktě, sehráno poprvé úchvatné Smetanovo kvartetto „Z mého života“. Dvořák toho roku slavil první své triumfy v Berlíně a v Londýně. Odbor výtvarný procitl o něco dříve. Pořádalť už od r. 1878 zdařilé výstavky obdobné, věnované z pravidla plodům jednoho umělce (Mánesovy kartony, Wachsmannovy paramenty pro kapli křížovou, obrazy z pozůstalosti Čermákovy, studie Chittussiho z Bosny). K nim přidružila se r. 1879 výstava „Pochodní Neronových“ Henryka Siemiradzského, jež poprvé seznámila Prahu s tímto proslulým malířem polským. I liter. odbor za předsednictví energického Fr. Dvorského zůstával na předešlé výši a lákal do schůzí spolkových četné posluchačstvo pamětihodnými rozpravami „Naše stesky“ a „Naše úspěchy“. Nezapomeňme, že téhož roku lit. odbor vykonal akt povinné piety k zvěčnělému Hálkovi, vystoupiv 28. června přednáškou sl. El. Krásnohorské proti zlehčovatelům literárního významu Hálkova. Přednáška ta má tuším jistý význam v historii naší literatury, neboť jí zjevně vyslovena různost dvou skupin spisovatelských, z nichž jedna se držela směru národního a více méně slovanského, kdežto druhá rozšířila obzor svůj přes celou Evropu.

Vzniklý na to antagonismus mezi oběma skupinami měl pro Besedu Uměl. ten neblahý následek, že jedna z obou těchto skupin počala se ostentativně vzdalovati liter. odboru, jenž byl potom po delší dobu střediskem jen strany národně slovanské. Jakkoli život v odboru liter. byl i na dále ještě velmi čilý, nicméně od této doby význam jeho počíná již klesati.

Poslední skvělý výkon liter. odboru, provedený ovšem za spolupůsobení obou dvou ostatních odborů, byla publikace „Národ sobě!“ vydaná 14. května 1880 ve prospěch Národního divadla, jehož fondu odvedeno z výtěžku podniku tohoto 11.677 zl. 69 kr. Byl to kus poctivé práce, vykonané v době poměrně krátké (tří měsíců) za vrchního řízení Nerudova a za spolupracovnictví Dra. Hostinského, J. Kouly, J. Myslbeka, J. Pinkasa a Fr. Ženíška.

Jako roku předešlého, tak i r. 1880 počet členstva besedního se opět zmáhal a činnosti v odborech přibývalo. Zejména odbor hudební, vedený nyní Drem O. Hostinským, měl se čile k světu.

Vzrůst tento dostoupil nového vrcholu r. 1881, kdy Beseda měla 1931 člena a na této značné výši udržel se pak až do r. 1886. Netřeba podotýkati, že na činnost besední r. 1881 značný vliv měl osudný požár Národního divadla dne 12. srpna. Pomýšleno ihned na vydání nové publikace ve způsobě loňského „Národ sobě!“; ale národ náš učinil vydání podobné zbytečným, neboť v krátké době snesl stavebnímu výboru sám zas tolik prostředků, kolik bylo třeba na zbudování pohořelého stánku českých uměn.

Brzy na to vyřízena také trapná záležitost pomníku Hálkova, jenž už několik let úplně hotový stál v dílně sochaře Schnircha. Městská rada po několikaletém vyjednávání upravila konečně pro vkusný pomníček ten místo v parku na Karlově nám., kde 14. května r. 1882 odhalen.

Tím Beseda Um. zakončila dvacátý rok své činnosti. V dubna 1883 slavila své jubileum. Bylo slavnostní představení v divadle českém s Bendlovou předehrou, Šnajdaufovým proslovem, s živým obrazem, aranžovaným F. Ženíškem, a Vrchlického „Drahomírou“, byla slavnostní valná hromada s přednáškou Dra. Hostinského „O kulturním významu umění“ a k závěrku slavnostní koncert. Hudební odbor byl už v plném proudu své činnosti. Velké koncerty střídaly se s domácími zábavami hudebními; výtv. odbor zasadil pamětní desku Purkyňovu, modelovanou Myslbekem, nejvelkolepější ze všech desek pražských, na oslavu 400letých narozenin Rafaelových uspořádal dne 6. dubna zvláštní slavnostní večer a pro sbírky besední zakoupil vzácnou podobiznu básníka Jaroslava Kaliny, malovanou Jos. Hellichem; literární odbor pak pochoval svého starostu Josefa Baráka, jenž zemřel 15. listop. 1883. Nesnadno vymizí z paměti ten sobotní večer, kdy mrtvý předseda odboru odpočíval v rakvi v sále besedním, zatím co odbor ve vedlejší místnosti se radil o jeho pohřbu.

S Barákem zmizely z odboru liter. tradice Hálkovy — zmizela poslední osobnost, jež do něho vábila mladé pokolení spisovatelské. Všechny pozdější pokusy o oživení odboru zůstaly marny; ani to neprospělo, že Čech a Vrchlický na čas se postavili v jeho čelo, že J. V. Frič věnoval mu své nadšení. Odbor, který po dvacet let byl nejčinnějším faktorem besedním, ustoupil v pozadí, ponechávaje prvenství odborům druhým.

V jedné věci dostalo se Besedě zadostiučinění na sklonku r. 1883. Uznala se její nestrannost za politických rozmíšek v letech sedmdesátých, kdy krutě byla napadána bez oprávněného důvodu. Čtemeť ve výroční zprávě tehdejšího jednatele Dra. Zítka tato slova: „Beseda Umělecká, vedena duchem svých zakladatelů, prodchnutých láskou k českému umění, nespouštěla nikdy s mysli svůj velký úkol, kterýž plnila s vědomím národní povinnosti nezištně, vytrvale, všude a vždy. Ano i v dobách politických rozmíšek dovedla uhájiti ideální svůj ráz, nedadouc se strhnouti ni tam, ni onam. V zimničném zápasu našeho národa o nejvyšší jeho statky vlála v předu modrobílá naše korouhev. A pravím-li, že Uměl. Beseda hlídala kolébku uměleckých snah našeho národa, kdož v tom odvážil by se spatřovati neskromnost!…“

Třetí decennium, jak praveno, zahájeno smrtí Barákovou; rok na to 1884 odešli na věčnost jiní tři věrní přátelé Besedy: Smetana, Dr. Tyrš a Petr Maixner. Bylo to jako nedobré znamení pro další činnost besední. Neboť vskutku již r. 1885 setkáváme se v protokolech s žalobami na finanční tíseň, ač Beseda měla ještě 1645 členů platících, a s členy neplatícími a jednateli venkovskými dokonce 1875 členů. A téhož roku objednán za prémii obraz cizího umělce (Kovalského „Zamilovaný postilion“), jediný to případ za celé třicítileté činnosti besední, kdy za prémii nevydáno dílo umělce českého.

Ale Beseda Umělecká tak hluboko zapustila už své kořeny, že jí znatelně neuškodila ani ztráta několika přátel najednou.

Z vynikajících podniků besedních toho roku sluší uvésti výstavu Matějkova obrazu „Hold pruský“, odhalení pamětní desky na domě Fr. Palackého a oslavu S. Tomášíka, autora české hymny „Hej Slované!“.

Ještě bohatší co do činnosti vnější byl rok 1886. V Rudolfinu uspořádána výstava celé kollekce obrazův V. V. Vereščagina, obsahující 45 výjevů z války rusko-turecké, ze života ve střední Asii, v Indii a Palestině. Více než 21.000 osob prošlo za šest neděl, co trvala tato výstava, salony Rudolfina. Odborem hudebním pak provedena myšlénka Veleb. Urbánka o pořádání koncertů populárních, jimiž po dvacetiletých snahách došlo svého uskutečnění dávné přání, aby též širšímu obecenstvu za cenu co nejnižší staly se přístupnými umělecké výtvory nejpřednějších skladatelů hudebních. Známo, že koncerty populární od té doby nezmizely z programu činnosti besední a podnes jí slouží ke cti. Značné podpory koncertům těm dostalo se výtěžkem z koncertu Hanuše Bülowa, jenž se značným sebezapřením hrál v jejich prospěch dne 10. října a odevzdal jim čistý výtěžek skoro 800 zl. I jinak panoval v odboru život velice čilý, a schůze jeho nezadávaly bývalým schůzím odboru literárního. Odbor vítal ve svém středu nejednu znamenitost jména evropského, jako zejména proslulého skladatele francouzského Saint-Saënsa.

Tento čilý život v odboru hudebním dostoupil vrcholu svého r. 1887, kdy hudebníkům pro schůze nedostačovala už obvyklá sborovna a schůze se pořádaly v besedním sále. Členové Besedy obdrželi toho roku poprvé prémii literární, uspořádanou předsedou lit. odb. J. Holečkem, kdežto péčí odboru výtv. zasazena pamětní deska Jarosl. Čermákovi a na hrob V. Levého na Vyšehradě postaven pomník — zdařilá to kopie nejlepší sochy jeho, sv. Jakuba.

Za posledních dvou let, jež Beseda strávila ve starých místnostech v Besedě Měšťanské, činnost její brala se ještě starou kolejí. Život společenský udržoval se v přiměřené výši a na venek vystoupeno dvěma podniky rozhodně pozoruhodnými: Byly to r. 1888 koncert Petra Iljiče Čajkovského, jenž přinesl značný důchod koncertům populárním, a v prosinci téhož roku vánoční výstava odb. výtvarného, první v řadě praktických těchto výstavek, jež se od té doby pořádají každoročně a staly se oblíbeným tržištěm vánočním pro osoby, hledající k svátkům a k Novému roku dárek vyšší ceny umělecké.

Na sklonku r. 1889 vzdal se své hodnosti Dr. J. Strakatý, jenž byl 16 let starostou Besedy, a na jaře příštího roku 1890 Beseda opustila své místnosti v ulici Jungmannově, kde strávila dobu svého rozkvětu a přestěhovala se do nového obydlí v paláci hr. Lažanského na Nábřeží.

Přesídlení to, jež mělo Besedě dopomoci k osvěžení chabnoucího života spolkového, sklamalo však úplně očekávání výboru. Byl-li v místnostech starých, s nimiž byla spojena restaurace, společenský život nevalný, zanikl v místnostech nových, při nichž není restaurace, úplně. Odbory omezily se od té doby výhradně téměř na činnost vnější. Schůze odboru literárního přestaly nadobro, pravidelné přednášky pro dámy zmizely z programu od r. 1880, hudební odbor pořádá své produkce a koncerty z pravidla v sálech cizích; jen vánoční výstava pořádá se pravidelně v místnostech besedních.

Nastal tedy od r. 1890 zjevný obrat v činnosti naší Besedy, jejíž zření od té doby obráceno výhradně skoro na venek.

Kromě každoročního slosování děl uměleckých a vydávání prémií, kromě nezbytného bohužel dosud hájení práv českého umění a památek uměleckých, kromě výstav, koncertů a účastenství při jubilejní výstavě r. 1891, vidíme nejzáslužnější činnost Besedy Umělecké v tom, že stavši se r. 1890 dědičkou „Matice Hudební“, jež se dobrovolně rozešla a své značné jmění (přes 1000 zl. na hotovosti a celý sklad starších hudebnin) odevzdala Besedě Umělecké, jala se vydávati za ceny neobyčejně levné klavírní výtahy nejlepších děl našich skladatelův. Ve třech letech (1890—1892) vydány takovým způsobem Smetanovy opery Prodaná nevěsta (dvakrát), Tajemství a Dalibor.

Počet členů platících sklesl sice u přirovnání s prvními lety osmdesátými, ale drží se dosti houževnatě na cifře okolo 1500. Jest to číslo na spolek český sice dosti značné, ale pro dalekosáhlé úmysly zakladatelův Besedy Umělecké zhola nedostatečné.

Tak po různých oklikách, po cestách, posetých blahými úspěchy i trpkým sklamáním Beseda dospěla ke dni 9. března 1893, kdy dokonala třicátý rok svého trvání. Měli jsme opět jubileum, ale bez hlučných slavností s fanfárami a dýmem kadidla. To, co Beseda za svého trvání vykonala, nikdo jí nevezme; to ctí se samo i bez pozlátka pochvalné fráse. To pak, co zůstalo nevykonáno, musí býti zůstaveno šťastnější budoucnosti. Tolik však je jisto, že máme za sebou kus poctivé práce, na niž smíme vzpomínati bez uzardění. Na památku oné třicetileté činnosti vydávají se tyto „Vzpomínky“.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Podepsáno iniciálami J. H.; soudíme, že autorem je uspořadatel sborníku Jaromír Hrubý.