Údaje o textu
Titulek: 9.
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 307–312.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

A na druhý den bylo po nádvoří Vyšehradském ještě hlučněji. Pověst o dávno nevídané bitvě přivábila množství diváků. Toho dne bylo tam i více ozbrojenců, kteří měli udržovati pořádek okolo zábradlí. Sedadla nestála tenkráte mezi bradlením, ale byla postavena za ním; ohrazené prostranství bylo určeno jen pro zápasníky. Na sedadlech seděli sudí, kteří měli bdíti nad bojem, aby vykonán byl po zákoně. Nejvýše seděl opět selský kníže Soběslav.

Nyní vstoupili na ohradu uhlíř a vladyka.

S uhlířem vešla i Blažena. Šla jako k smrti vedená. Nevěděla ani, co se díti bude, a strachovala se jen, že budou zase nešťastnou a tichou lásku její chladným vyslýcháním veřejně zneuctívati. Nerozuměla, co otec minulého dne žádal; slyšela jen, že se na soud boží odvolává, ale neuměla si způsob rozsudku toho vyložiti.

A otec s ní o tom nemluvil. On vězel napořád v hlubokém, skoro děsném mlčení, ruka jeho rozrývala vousy, a sotva že mu chvílemi žalostné povzdechnutí uklouzlo. Jinými chvílemi sevřel arci Blaženu do náručí a zabědoval:

„Ó mé ubohé dítě!“ ale pak zase utichnul.

Nyní však stál na ohradě jako z olova ulitý. Na osmáhlé tváři jeho nebylo viděti, co v jeho srdci bouří. V ruce držel silnou samorostlou hůl z klokoče, kteráž měla řemínek, a ten byl okolo pěsti otočen.

Naproti němu stál vladyka tenkráte s mečem po boku. Byl zimničně rozčilený, neboť nebyl skoro celou noc oka zamhouřil. Bezděky vzpomínal si na časy, ježto ztrávil v Příborově chýši nebo pod zeleným krovem lesní hustiny po boku milostného děvčete, a probíhal v duchu všechny dny od prvního setkání svého s děvčetem před nízkou chýší až do posledního na Vyšehradském nádvoří, i nemohl při tom hryzavého červa v prsou utlačiti, kterýž mu bez ustání vytýkal, že jí učinil bezpráví. I uznával ušlechtilost nízké dívky, a v tichosti, pod domácí střechou nebo na lesní poušti byl by snad opět srdce své k ní naklonil: ale na Vyšehradě mísila se k tomu pýcha vladycká, a ta nedopouštěla, učiniti podle hnutí srdce jeho. I umínil si zarytě, že se nedá v posměch před panským světem nevčasnou bázlivostí, a že bude knížecí vůli vzdorovati.

A když stáli oba muži na ohradě proti sobě, dal knížecí hlasatel znamení, aby shromáždění utichlo, a pak se jal nejstarší mezi kmety na sedadlech takto mluviti:

„Mužové, jižto chcete učiniti po starodávném zákoně, uvážili jste dobře, co před se béřete?“

„Uvážili!“ řekl uhlíř i vladyka jedním hrdlem.

„Zkuste ještě jednou přede tváří všudepřítomného Boha,“ řekl zase vážný kmet, „přede tváří shromážděného lidu při svou narovnati v přátelství. Žalobníku, zeptej se pohnaného, zdali ti učiní na mírné cestě po právu.“

I přistoupil tedy uhlíř k vladykovi a řekl vážným hlasem:

„Pojmeš dceru mou za ženu?“

A vladyka zablesknul očima a odpověděl krátce:

„Nepojmu.“

A Příbor upřel na něj zraky temně planoucí a řekl polohlasitě:

„Já tě zabiju!“

A vladyka se zapálil až do tmava a sáhnuv po meči, pravil:

„Vary z cesty a chraň se, aby ti meč můj až po jílec do hrdla nevjel.“

„Já ti řekl již jednou,“ řekl zase uhlíř, „že jsem těmato rukama medvěda uškrtil; pane, hodina se blíží, kde tobě totéž učiním!“

„Zpátky, děsný člověče!“ vzkřikl Kochan, „a postav se!“

I rozstoupili se oba zápasníci, a kmet se jich nyní tázal:

„Učiníte sobě právo na cestě mírné?“

„Neučiníme!“ zvolali uhlíř a vladyka opět jedním hrdlem.

„Nuže tedy odevzdejte při svou nebesům!“ ohlašoval kmet. „Ve jménu Boha spravedlivého, ve jménu knížete Soběslava, vyhledejte sobě právo na cestě bitvy před očima národu. Popravce, ohledejte mužů těchto zbraň a rozdělte mezi nimi povětří i světlo! A ty, dívko, odstup! Tamto na sedadle jesti místo tvé!“

A na to vešli na ohradu dva mužové, ohledali zbraně, jsou-li ustanovené délky a bez kouzelných příprav, a postavili vladyku i uhlíře tak, že jim svítilo slunce po boku.

A v okamžení na to stáli Příbor a Kochan proti sobě s napnutou pravicí, a v té drželi zbraň. A vůkol nastalo hluboké ticho, neboť vůbec panovalo veliké účastenství.

A nyní vypadl vladyka mečem na uhlíře, ale tento číhal po něm liščíma očima a máchnul svou sukovitou holí tak obratně a spolu prudce, že meč hlasitě zařinčel a v ruce vladykově se zatřásl.

Na tuto ránu trhla sebou Blažena, kteráž tu posud jako v polosnění seděla, i pozdvihla očí svých, a poznala jedním pohledem, co se děje. A hrůza naplnila duši její; i vzkřikla pronikavým hlasem:

„Otče, otče!“ a běžela mezi zápasníky, aby se vrhla mezi jejich zbraň. A mezi diváky povstalo hlučné pohnutí; oba zápasníci na okamžik ustali a knížecí hlasatel zvolal na dívku:

„Zpátky, sice propadne právo tvé!“

„Zpátky!“ zvolal i uhlíř hněvivě a odstrkoval dceru silnou levicí. Pravici pak držel pozdviženou proti vladykovi, nepouštěje oka z jeho pohybování.

A vladyka zvedl meč a ťal po uhlířovi. Uhlíř odrazil sice ránu, ale v tom samém okamžení hnula se i Blažena, chtíc mezi zápasníky skočiti, a odražený meč zasáhl jí čelo. Dívka vzkřikla a potácela se.

Příbor zahlédnul ještě, že jí po běloskvoucí kůži pramen krve vystříknul; ale nedbaje dále na mdlobu, kteráž dívce smysly zastřela a ji k zemi strhla, rozpálil se vztekem tak náramným, že se počal jako zlý duch pomsty na vladyku sápati.

A nyní bylo až hrůza na něj hleděti. Brzo se okolo vladyky krčil, brzo se vypínal, brzo naň až k samému tělu dotíral, brzo zase couval, a hůl jeho točila se brzo povětřím jako v ustavičném kotouči, brzo zmítala se kříž a křížem jako blesk. Ale podobně zmítal se i meč obratného vládyky, jenž byl šermíř vycvičený, a uhlířovi crčela již z několika ran horká krev.

Avšak i vladyka byl již modřinami posetý, neboť kde jej uhlířova hůl zasáhla, tam zůstalo i bolestné znamení. Jmenovitě bylo pozorovati, že uhlíř po pravici vladykově míří a po ní tepe; třáslať se již také ruka statečného šermíře. On to cítil, a rozpálil se zoufanlivým hněvem jakož i hanbou velikou. Vidělť, že není pro něj žádného spasení, leda když co nejdříve lítého odpůrce zabije, a protož sebral poslední sílu k odvážlivé ráně, a nemaje na zřeteli škodné následky, vrhnul se divým skokem po Příboroví a vrazil mu meč do ledví.

Ale v tom samém okamžení zařičela nad ním i těžká uhlířova hůl, padla a roztříštila mu kovaným koncem čelo takovou silou, že vladyka jen strašlivě zařičel, a pak ihned s tváří do černa zbrocenou k zemi se povalil.

I uhlíř se potácel, ale přitisknuv levici na hlubokou ránu, učinil klopýtajícíma nohama ještě několik kročejů, obrácen k Soběslavovi, a zvolal mroucím hlasem:

„Pane, učiň dceři mé po právu… a dle své milosti… abych mohl přede tváří věčného Soudce říci… že hoden svého důstojenství… otcovsky vládneš jménem jeho na zemi!“

Po těch slovech sklesl k zemi.

„Učiním podle práva!“ zvolal Soběslav, vzchopiv se mužně se svého sedadla. „Bůh mezi vámi rozsoudil a vyměřil každému dle své nezpytatelné moudrosti. Dívku zbavil sice manžela; ale dítě její zdědí jméno i statky otce svého. Taková jest vůle má!“

A shromážděný lid zvolal:

„Sláva Soběslavovi!“

Na to vešly rychle do ohrady osoby, jež odnesly Blaženu do hradu, nežli smyslů nabyla a smutný konec otce svého spatřila; i vešly tam osoby, které zdvihly vladyku a uhlíře, aby jim prokázaly poslední službu křesťanskou.

A takto skončila se dle starodávného způsobu pře mezi uhlířem a vladykou.