Uhlíř a vladyka/3.

Uhlíř a vladyka Josef Kajetán Tyl
2.	3.	4.

Údaje o textu
Titulek:	3.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 278–282. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Avšak uviděla jej brzo — druhý, třetí, čtvrtý den, a pak neminulo dne, aby byl vladyka k Příborovým milířům nepřišel.

„Toť je rozkošné dobrodružství!“ mluvil sám k sobě, když se vracel z nešťastné i šťastné honby na Týnec. „Vida, vida! kdo by to byl řekl, že moje lesy takovou laňku přechovávají! Ať mi meč v pochvě zarezovatí, není-li ta dívka druhá Božena! Nic jí neschází než Oldřich. — Nu, kdož ví, snad se i ten nalezne!“ doložil s usmáním a polechtal koně, aby s ním tancoval. „Na všechen způsob bude to roztomilá kratochvíle.“ A když přijel na hrad, dal si zavolati domácího správce. „Boruto!“ řekl k němu, „ty znáš přece zdejší uhlíře?“

„Nejen co jsou v našem hájemství,“ odpověděl Boruta, „ale i co jsou za naším poplužím na několik honů cesty.“

„Tak daleko nepoběhneme,“ řekl vladyka. „Myslím jednoho na nejbližší výsece. Milíře jsem nepočítal, ale má při nich hodnou chýš.“

„Nejlepší střechu má vousatý Příbor,“ odpověděl Boruta.

„Možná, že je to Příbor. Nemá dětí?“

„Jedinou dceru.“

„Mladou?“

„Náš lid jí říká lesní růže.“

„Aj, tedy je něco vzácného?“

„Kdyby se byla na tvé kolébce houpala, nebyla by ušlechtilejší!“

„Ajta, starý hříšníku!“ zvolal vladyka s hlasitým smíchem. „Podívejme se, jak mu oči svítí, že mluví o hezkém děvčeti! A jaký pak je uhlíř pták?“

„Příbor, pane? Kdybych ho měl nazývati ptákem, musel bych říci, že je sokol,“ odpověděl Boruta. „Je ostrý, ale poctivý člověk, a drží něco na svou poctivost.“

„I toť bych se mu tedy měl podívati do tváří!“ usmál se vladyka, i myslil skutečně na to celý den, velikou část noci, a když přišlo druhé jitro, myslil na to ještě. I pustil se tedy z hradu k milířům, a to bezpochyby jen proto, aby poznal starého Příbora, není-li pravda, laskavý čtenáři?

Když přišel na paseku, zahlédnul uprostřed milířů asi padesátiletého člověka, kterýž kolem obcházeje na doutnající hromady dohlížel. Byla to hřmotná, složitá postava v jednoduché režné košili s vyhrnutými rukávy; boky měl opásány řemenem, a ten zadržoval tmavé široké nohavice. Ruce jeho byly svalovité, lebka silná, tváře osmahlé, vlasy černé a dlouhé, vousy ještě černější a delší. Zdálo se, že si na své bradě něco zakládá.

Sotva že se vladyka k pasece blížil, již ho uhlíř svým bystrým sluchem a zrakem zpozoroval. I obrátil naň zřetel, ale nehýbal se.

„Hoj, příteli vousáči!“ zvolal sám vladyka. „Jsi ty Příbor, zdejší uhlíř?“

„Jsem,“ odpověděl tento krátce a bedlivě si neobyčejné navštívení prohlížel.

Vladyka přistoupil a řekl zase:

„Já slyšel o tobě tolik dobrého, že přicházím, abych se vlastníma očima přesvědčil.“

„Dobrého?“ opakoval Příbor. „Rozumíš, pane, mému uhlí?“

„Aj, což není na člověku nic jiného chváliti, nežli co v potu tváří urobí? Bystrost rozumu, zachovalost mravů… neplatí to nic?“

„A slyšel jsi, pane, o tom povídati?“ ptal se uhlíř, své pronikavé oči na něj upíraje.

„Sotva jsme přijeli z Prahy, měl jsem toho plné uši.“

„Z Prahy?“ zvolal Příbor s rostoucím podivením.

„Neznáš mě již?“ ptal se Kochan. „Já nezapomněl, že jsme se častěji vídali, nežli jsem odešel ke dvoru slavného Vladislava.“

„Ah, ah!“ zvolal nyní uhlíř. „Kde pak jsem měl oči! Arci, arci, jakž pak bych tě neznal, pane, ačkoli jsi byl tenkrát útlý panáček! To ti sotva první chmýr na bradě vyrážel, když jsi nás opustil.“

Při tom shrnul honem u košile rukávy, přejel si dlaní vlasy a bradu, stáhl řemen okolo boků, a přehýbaje se několikrát v půli těla, jakoby dělal poklony, ukazoval na své přístřeší a doložil s přirozenou českému lidu hostinností:

„Jakž pak, urozený pane? Nevejdeš přes práh mé chudoby?“

„S radostí,“ řekl Kochan. „Nynější můj život povede mě častěji do lesů, a tu bych co nejdříve rád poznal všechny osoby, kteréž budu časem potkávati.“

Vešli spolu do chatrče. Tam je očekávala Blažena, neboť byla včerejšího hosta oknem již zahlídla, a radovala se — že jí dnešní sen tak brzo vyjde. Ano sen, milý čtenáři! Nemělať včera jiné myšlénky nežli na statečného, spanilého cizince, kterýž se jí byl zjevil jako anděl na poušti. Otci o tom nic neřekla. Byla to první věc, kterouž co živa před ním tajila. Ale tím pilněji mluvila s neznámým, to jest v duchu, sama pro sebe; opakovala si každé slovo jeho, a chvílemi se zamyslila, chvílemi se tiše usmívala, a při tom se jí rozlévalo v srdci něco tak jemného a sladkého, že zamhouřila někdy oči a myslila si: Teď vstupuju do ráje. A když se večer modlila, tu myslila zas na vladyku, a když si ulehla na prostinké lůžko, byla v myšlenkách ještě u něho, a když jí konečně zapadaly oči, tu se jí okazoval krásný jezdec v divných a rozmanitých podobách; okazoval se a opět zmizel, ale pokaždé šeptal sladkým hlasem:

„Přijdu zas!“

A hle, nyní opravdu přicházel.

Jako růže uzardělá vítala dívka vcházejícího vladyku tak tichým hlasem, že ji bylo sotva slyšeti.

„Neměj jí za zlé, pane!“ omlouval ji otec, vida, že na ni vladyka s patrnou libostí pohlíží. „Holka je posud jako plachá srna; ale mé bohatství. Jdi, Blaženo, jdi a podívej se, čím pána uctíme!“

A Blažena šla do sklípku, a věděla, čím hosta uctí, neboť to byla již dříve uchystala. A když vyšla ze dveří, řekl vladyka:

„Aj, aj, otče Příbore! Tyť máš pod svou střechou pravý poklad.“

„To mám,“ odpověděl uhlíř upřímně.

A vladyka řekl zase:

„Šťastný člověk, jemuž ji dáš jednou za ženu.“

„Ano, pane, ten bude šťastný,“ doložil otec hrdě.

„Myslil jsi už na někoho?“

„Já? Aj, což pak já vím, co si její srdce oblíbí? Já jen doufám, že to bude něco řádného.“

„Ale pod nízkou střechou bylo by té růže přece škoda.“

„To si myslím někdy také! Bůh učinil na mém dítěti pravý zázrak a já bych mu děkoval, kdybych mohl odevzdati holku do rukou, kteréž by ji dovedly slušně chovati. Ostatně ale, ať je tak nebo jinak, děj se vůle boží.“

Vladyka se zaradoval, když uslyšel otce tak zpříma mluviti, a umínil si, že bude bez prodlení podle žádosti srdce svého jednati.

A tak se stalo, že hned druhý den, vraceje se z lovu, v chatrči se opět zastavil. Třetí den se zastavil, když na lov vycházel; čtvrtý, pátý den přišel bez záminky jako dávný přítel, a pak ho tam již každý den očekávali.

A co tomu říkala Blažena? — Ach, podívejte se, jak je blažená, když Kochana buďto lesem vyprovází, nebo na měkkém mechu podle něho sedí! Ona se mu oddala z celé duše hned od prvního okamžení, dřív než jeho rod a jméno poznala; ona neuměla ani potom rozdíl stavu jeho povážiti, a myslila jenom na svou lásku a věřila těm slovům, kterými ji vladyka k srdci svému připoutal. Ona byla z oněch vzácných stvoření, ježto jenom jednou milují, a jichžto láska bývá jejich životem i smrtí.

A co říkal otec Příbor? — Ten se někdy zamyslil; zpomněl si ale na slova Kochanova, „že by bylo té růže pod nízkou střechou škoda,“ a řekl pak sám k sobě:

„Děj se vůle boží!“