Uhlíř a vladyka/1.
Uhlíř a vladyka Josef Kajetán Tyl | ||
1. | 2. |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | 1. |
Autor: | Josef Kajetán Tyl |
Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 271–273. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Před šesti, sedmi sty lety, ty můj Bože! to vypadala naše milá česká země jinak nežli nyní. To v ní bylo ještě lesů, že jich oko lidské nepřehlédlo a silný poutník se unavil, nežli někde starověkým houštím prorazil. A po návrších, po nepřístupných skalinách, to stály panské ohrazené domy a dívaly se dolů na dvory a vesnice, kteréž jim se vším poplužím buďto zrovna patřily, anebo pod ochranou jejich ležely, jsouce jednak domovem chudých chlapů, jinak statkem zámožnějších nápravníků. Avšak lesy pomalu se vysekaly, a místo nich povstaly lidnaté dědiny, sady a polnosti. Hrady se pobořily, a rody jejich vymřely; sotva že nyní ještě tu onde černé zříceniny k nebi strmí, aby zvědavého potomka na minulé časy upamatovaly.
Když se psalo léta Páně 1173, táhly se také po pravém břehu Sázavy ještě velikánské lesy. V těchto lesích nalézal se veliký počet uhlířů, kteří své zboží buďto do Jílovských hutí nebo do samé Prahy vozili. Nejmožnější mezi nimi byl vousatý Příbor. On měl vždy nejvíce milířů a nedaleko nich čistou, pohodlnou chatrč. Největším jeho bohatstvím bylo však jediné dítě, dcera Blažena. To byla dívka jak růžové poupě. Spanilá a příjemná, jako by se byla v panském domě narodila a na tenkých plénkách líhala, a při tom tak zdravá, čilá a statná, že bylo na první pohled viděti: Ta vyrostla pod šírou oblohou. A ta spanilost její nespočívala toliko na těle, ona se leskla také na duši.
Její srdce bylo měkké a citelné, mysl čistá a nábožná. Onať nebyla jiným dívkám stavu svého podobna, a přec byla zas jako ony při vší práci a ve všem chování beze vší marnosti a pýchy. Sám otec potřásal někdy nad ní hlavou a mluvil sám k sobě:
„Ty milé nebe, jak pak jsem jen k tomu dítěti přišel!“
Ale on ji také miloval vší silou svého otcovského srdce. Choval ji jako zřítelnici oka svého, a byl by pro ni život nasadil.
Nedaleko Příborových milířů, na vysokém břehu Sázavy, stálo panské sídlo, jménem Červený Týnec, a tam bydlel vladyka Kochan. Tento pán byl ještě kvetoucího věku, sotva třicetiletý, velmi obratný v pěkných způsobech a vycvičený ve válečném umění. On zajel velmi mladý ke dvoru krále Vladislava, táhl s ním roku 1164 do Uher proti řeckému císaři Emanuelovi, kterýž tam chtěl mermomocí krále podle své vůle na trůn dosadit. A když bylo toto polní tažení ztrátou řeckého táboru a s obou stran takovým umluvením skončeno, že Vladislav svou vnučku Helenu s císařovým vnukem Petrem zasnoubil: tu zůstal Kochan při královském komonstvu, zdržoval se v Praze a zůstavil svůj otcovský statek, Týnec se vším příslušenstvím, pod správou zkušeného šafáře. Mezi tím časem byl ale král Vladislav po třiatřicetiletém panování sestárnul, a chtěje navzdor dávnému, arci již poněkud zapomenutému zákonu Břetislavskému, kterýž poroučel, aby vždy nejstarší z rodu Přemyslova na český trůn dosedl — nejen vlastní rod svůj při vládě zachovati, ale i záhubné boje o korunu zastaviti: složil královskou hodnost z dobré vůle s beder svých, a dal roku 1173 nejstaršího syna svého, Bedřicha, korunovati. Sám zamýšlel poslední dny života svého v Praze, v tichosti Strahovského kláštera ztráviti. Ale zámysly jeho se nepodařily.
Byli tu ještě synové po předešlém českém knížeti, po Soběslavu, kterýž byl toho jména první a panoval před Vladislavem. A jeden z těchto synů, totiž Oldřich, sloužil na dvoře německého císaře, Bedřicha Rudovousého, a žádal nyní pána svého, aby mu pomohl k trůnu českému, jakož mu byl dlouho před tím sliboval. A císař německý nebyl veliký přítel Vladislava českého.
Tento pomohl mu sice před lety v italských válkách ku mnohému vítězství, a obdržel pak od něho jméno i důstojenství královské; ale později se oba panovníci skrze obsazení Solnohradského arcibiskupství rozkmotřili, a ačkoliv se pak opět smířili, nevrátilo se k nim již přece bývalé přátelství. A císaři bylo to nyní velice milo, že mohl Vladislava ještě na sklonku života jeho potýrati. Prohlásil tedy, že ustanovení syna jeho za krále českého nic neplatí, ježto prý se dělo proti starému právu i bez jeho svolení, a na další prosbu Oldřichovu poručil též, aby byl Soběslav, Oldřichův bratr, z vězení propuštěn, v němžto jej Vladislav již od roku 1161 na pevné tvrzi Přimdě držel ze samého strachu, aby se mu, jakožto nejstarší syn předešlého knížete, na trůn nevtíral. Na toto požadování císaře Bedřicha radil se Vladislav se svými věrnými, co by měl činiti, sliboval také císaři veliké peníze; konečně ale musil přece bratrance Soběslava z vězení propustit, a ten byl potom od císaře i za českého vévodu prohlášen.
Důstojnost královskou nechtěl na něm císař potvrdit, ačkoliv ji byl již roku 1158 všem Vladislavovým nástupcům zvláštním majestátem přislíbil. Bedřich, již korunovaný král český, musel zůstati při císařském dvoře za rukojmí, že strana jeho v Čechách proti Soběslavovi nic zlého nepodnikne; starý Vladislav odešel pak z Prahy, opustil zemi českou a usadil se v cizině, na statku manželky své v Durynkách, kdež i po roce život svůj dokonal.
Ale když dosedl v Čechách na trůn Soběslav, toho jména druhý, tu se rozptýlila veliká část bývalého dvořanínstva. Jedni drželi totiž věrně při svrženém Bedřichovi a nechtěli jinému sloužiti; jiní zase prchali před Soběslavem, o němžto vůbec myslili, že bude své dlouhé vězení na těch mstíti, kteří jindy okolo Vladislava bývali. Také vladyka Kochan opustil Prahu a vrátil se na Týnec.