Uchráněný peníz — poklad v nouzi
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Uchráněný peníz — poklad v nouzi |
Podtitulek: | Obrázek ze života |
Autor: | Františka Stránecká |
Zdroj: | STRÁNECKÁ, Františka. Sebrané spisy. Díl I., svazek I. Velké Meziříčí : J. F. Šašek, 1891. s. 361–406. Národní knihovna České republiky |
Vydáno: | Obzor 1887 |
Licence: | PD old 70 |
Kdykoliv si zedník Ferda Kačírek sklínečku přihnul — a byť i dosť málo, neboť nemnoho snesl — započal pokaždé všelicos uvažovati, zvláště pak rád obíral se svým vlastním osudem.
Manželka jeho, rozšafná a dosti rozumná žena, obyčejně stížnosti jeho rozváděla chlácholivým spůsobem, pokud „jej to nepřešlo“. Byloť na jaře, a právě cosi ve mlýně Lhoteckém přestavováno; kromě Kačírka domácího povoláni ještě dva zedníci z města. Jak již bývá, hodilo se za společné práce slovo k slovu; mluveno o výdělku a o platu, a to, co obyčejně Kačírka hlodávalo, rozleželo se v mysli jeho ještě důkladněji než jindy, až to konečně zase sklínečkou „šedé“ v sobotu po výplatě uzrálo.
„Proč jsem já jen kdy,“ započal Kačírek, „tady ve Lhotkách se usazoval! —“
„Proto, že jsi, Ferdáčku, mne si tady oblibil, a že nám Pán Bůh usoudil, abychom byli svoji,“ konejšila žena mrzutého manžela.
„Mlč, bláhová! Což pak nemohli jsme se jinde sebrati?“
„Inu mohli, mohli, ale říkávají: Kde se člověk zrodí, tam nejlépe že se hodí.“
„Ty zpozdilá!“ rozdurdil se zedník, „to platí leda o rolníku, který domácí půdu, podnebí a vše ostatní dobře za mládí pozná, a na svá pracná léta takové zkušeností využitkovati může; jinak je však s řemeslníkem. Čemu jsem já se řemeslu vyučil? Na to, abych za celého čtvrť roku na čtrnáct dní práce získal, a potom zase, jako vyučený zedník a světa zkušený císařský muž, přihlížel, jak sousedé zdejší sami si omítkou nesprávnou a plácanicí ostudnou stavení hanobí?“
„Když zde, Ferdáčku, lidé na zbyt nemají; nouze je mnohdy veliká — čím by zedníkovi platili?“
„Vidíš, ty nerozvážlivá! Není-li to vždycky moje řeč: proč jsem já se tady do té bídy usadil? Řemeslník za řemeslem musí kráčeti, neboť řemeslo za ním choditi nebude. A kde, pravím, řemeslo obývá? Snad ne na vsi? Řemeslo kvete a panuje jenom ve městech! — Co tedy s námi tu ve Lhotkách?“
„Já bych proti tomu, milý Ferdáčku, také nebyla, kdybychom se někam přestěhovali, jen kdybys byl spokojen. To víš, že s tebou půjdu třebas kraj světa, vždyť tě mám upřímně ráda; a skrze ty děti nyní také bychom již poznali úlevu, neboť Márinka pomalu již školu vychodí, Josífek k ní již dorůstá, a o Toníčka se nám Pán Bůh postaral, když my nemožní lidé od starého neduhu mu nikterak pomoci nemohli. — Ostatně mne již na Lhotky nic neváže, co Pán Bůh taky maminku povolal; mně platí práce všude stejně, tu nebo jinde.“
„Že jsi konečně zmoudřela,“ divil se Kačírek, „však jsi se mi naodporovala po ta léta až do Pána Boha; o té zlosti, co jsem pro to zažil, raději pomlčím.“
„Když, Ferdáčku, to nemocné dítě a ta vetchá maměnka nám v tom vadili. —“
„Nedopaluj a raději se vyznej, že to byla tvá tvrdošíjnosť.“
„Snad i ta,“ přisvědčovala raději Kačírková, by odmluvou manžela nepopouzela.
„Kdykoli jsem jenom ceknul o stěhování, již padaly výmluvy: nemocné dítě, stará maměnka a na konec ještě ta tvá ‚výživa‘. Co pak jsi zachránila z toho svého šití, co? Těch několik kordul, co jsi tu do roka našila a vyšila, arciť z nouze by nás vytrhlo!“
„Některý ten mýtníček mouky nebo kroupek přece se nám tím sešel k obživě,“ zasmála se žena; „když jsme z toho nezbohatli, přece škody jsme neutrpěli, vždyť i másla přinášeli, slaniny a konečně i uzené maso, a tím jsi ty nikdy nepohrdl.“
„To toho bývalo! zrovna na úval. — Já ti pravím, že jednou rukou denně více vydělám, než ty oběma do měsíce. Ty jsi řádná matka a hospodyně, když tak dlouho jsi se nerozumně protivila, abychom nějakého groše dospěli! Mnoho-li jsme již mohli míti přihospodařeno na stará kolena! A zde nám bylo třepati se den ze dne. Ti zedníci městští zrovna kroniky vypravují, mnoho-li tam řádný pracovník týdně vydělá, a tu aby se člověk zbůhdarma dřel.“
„Však, Ferdáčku, kdož ví, zda ti lidé ve všem všudy pravdu povídají; a konečně i to je na pováženou, mnoho-li tam zase z výdělku na obživu padne? —“
„Co že? Zas mi chceš odpírati? —“
„To, to, vždyť jsem toho nezkušena; až se do města přestěhujeme, teprv o všem zvíme; nač bychom si proto dnes již starosti připouštěli?“
„Ba, ty si jí nikdy nepřipouštíš; tobě bývá vždycky hej! poněvadž ani nevíš, co starosť znamená.“
Na taková slova žena již neodpovídala, neboť rychlá dříve mluva Kačírkova již se prodlužovala, víčka oční mu zapadala, a tělo jeho sklánělo se k podušce, kterou žena rychle a tiše z lože na lavici, kde manžel její seděl, byla uložila. Po některých nejasně již pronesených výčitkách tělo povolilo úplně, tak že Kačírková dopomoci mohla spícímu k pohodlnějšímu uložení a práce své si opět hleděti; učinila tak s povzdechem. —
Na podzim shledáváme již manžely ubytované ve městě. Zvykať prý je všude těžko i na lepší a spokojenosti prý člověk nikde nenajde, i kdyby celičký svět kříž na kříž přešel, jestliže jí ve vlastním srdci nevypěstuje. Kačírek snad jí posud ani nezasel, neboť kdykoli se rozhovořil, manželce tak jako ve Lhotkách vyčítával. Byltě to již zvyk jeho nepěkný, že se mu, jak se říká, síň do světnice vměstnati nemohla po té sobotní výplatě; za to celičký týden mnoho nepromluvil a obyčejně tiše se zaměstnával, a proto manželka tuto malou vadu jeho trpělivě snášívala. Jestliže ve Lhotkách ji obviňoval, že pro ni ve městě se neubytovali, ve městě jí zase vyčítával, že se posud nepřeměštila, ač výdělek jeho značně se byl zvýšil.
„Jestli by tomu kdo uvěřil,“ říkával mrzutý zedník, „že se vzpouzíš zjednati na sebe městský šat, když ti naň dávám a vydělávám? Jiná žena dávno již by se byla měštila plna radosti a byla by se vystrojila pořádně, jak ve městě se sluší. A co ty? Ty mi pořád ještě hanbu děláš šátkem po selsku zavázaným, kordulu nosíš, vyšité rukávce a krátký šorec!“
„Jako do práce, Ferdáčku, jako do práce.“
„Do práce! jako bys tady hnojivo kydala! To ti povídám, a to naposledy: jak si do neděle čepec pantlený nezjednáš, do kostela s tebou nepůjdu.“
„Dobře máte, sousede,“ ozval se ode dveří ženský hlas, „vždyť je to nepřístojné, aby panímáma zabundaná chodila v šátku, jako nějaká nehodná. Kdyby ona si při vašem výdělku neměla popřáti nějakého toho obleku — nepravím parádnějšího — ale řekněme příhodnějšího, — tak žádná jiná.“
Ohlédnuv se Kačírek spatřil mezi dveřmi Patočkovou, manželku tovaryše truhláře, který vedle Kačírkových bydlil; za její řeči zedník jen hlavou přikyvoval, což panímámu, čepcem krajkovým opatřenou, povzbudilo k dalšímu rozhovoru.
„Jářku, takového muže, jako vy jste, do zlata zasaditi. Jestli by mne byl kdy ten můj vybízel, abych si na sebe něco zjednala!“
„— Vidíš!“ ozýval se zase Kačírek.
„I Ferdáčku, já jsem ti zajisté ze všeho povděčna,“ prohodila Kačírková, když byla hostu židli podala, „ale já si pravím, že máme dítky, a kromě toho i povinni jsme něco uložiti pro nepředvídanou, kdyby Pán Bůh nemocí nebo jiným svízelem vzpomněl.“
„Slyšíte-li, sousedko? Takto vždy mne dopaluje, hned to, hned ono na výmluvu se jí shodí.“
„Bože chraň! Já jen myslím, abychom, když nám nyní Pán Bůh k něčemu pomohl, pamatovali i na zadní kola.“
„Ale, osůbko, při přičinlivosti a šetrnosti vašeho manžela přece vás nějaký ten čepec a ta delší sukně — a té je přece ve městě potřebí — neubije.“
„Milá panímámo, nejde pouze o mne, ale i manžel musil poněkud změštiti svůj šat, když jsme se sem přistěhovali, a dítky musíme také přiodíti; on se krejcar ku krejcaru shledá, že se ani nenadáte, o zvýšeném platu za byt ve městě se ani nemíním.“
„Ona zrovna počítá, jakoby kdyby sama vydělávala!“ durdil se zedník.
„Zdá se věru,“ úsměškovala sousedka, „že je u vás obrácený svět. Již proto, že se žena zdráhá nastrojit se. Když já tu dosti málo plechou hadérku jednám, můj starý povykuje a křičí, div se stropu nechytá. Toho jednou vám zažíti, milá sousedko, a vícekráte byste se nezdráhala, když vám manžel přeje.“
„Vždyť já se nezdráhám jeho vůli nikdy, ani v tomto ne; ale tak záhy bych nerada, abychom za tak nepotřebnou věc peněz utráceli, dokud potřebnějšího není.“
„A jářku, kdy bych já ti byl potřebného upřel, co? Nevydělávám neustále a na všechno?“
„Kdož pak to upírá, Ferdáčku? Ale právě proto, že vždy na nás jen pamatuješ, a nikdy sám na sebe s tím výdělkem nepomyslíš, připomínám ti jen, že mé sváteční šaty jsou posud zánovní, a škoda že by bylo, jiných jednati.“
„Co naplat, že jsou zánovní, když se mezi lidi nehodí?“ zasmála se Patočková.
„Panímámo,“ řekla vážné Kačírková, „když jsem je nosívala ke službám božím před Pána Boha, i před lidmi snad ještě obstojí.“
„Ale, blázínku, ne před městskými; zde je zcela jiný obyčej, a já vám v tom, milý sousede, dávám zcela za pravdu, že nechcete, aby se vám tu kdo vysmíval. A přejete-li si, sama opatřím čepec, za který žádná hraběnka by se nezastyděla.“
„Bodejť bych nechtěl, sousedko, když mám ženu k ničemu. Hned vám peníze vysázím. Po čem bývají ty čepce?“
„Jak který, 2, 3, 4 zl. i výše. Vy zajisté nějaký sprostý si nepřejete pro panímámu.“
„Ale kde! Tu máte pětku, vyberte nějaký pořádný a poraďte nám, kde si má koupiti na šaty.“
„Chcete-li, také vám je obstarám,“ pravila usměvajíc se Patočková. „Já se tu vyznám ve všem a mileráda vám posloužím.“
A při této řeči sousedka pětku, již byl Kačírek ze sáčku na stůl vyhodil, uchytila a do peněženky ukládala.
„Dej sem peníze, které jsi uschovala od minulé výplaty!“ Kačírek rozkazoval manželce.
„Ale, Ferdáčku, vždyť nehoří,“ bránila se žena, „dosti té pětky; ostatek až podruhé; kdož ví, co by se mohlo přihoditi, a hotový groš povždy nejlepší.“
„Dej sem peníze, pravím —“
„Posečkej do zítřka, až půjdeme zítra ze mše svaté, doprovodíš mne do krámu a vybereme, co se i tobě bude líbiti.“
„Nenuťte jí, sousede,“ prohodila Patočková, „snad se vaše manželka bojí, že neumím vybírati, co se pro koho sluší; nechť si tedy sama látku vybere.“
„Ano, vyberu, panímámo, a za vaši ochotu vám pěkně děkuji,“ doložila Kačírková pevně.
„Nevtírala jsem se vám, manžel váš mne vybízel.“
„Vím, panímámo,“ přisvědčovala smutně Kačírková.
„Nemusíte si tedy mysliti —“
„I ne, ne —“ připouštěla Kačírková, „ničeho si nemyslím,“ — a jaksi úzkostlivě rozhlížela se po světnici; přála si z plna srdce, aby se sousedka raději už vzdálila, než by na chvíli umlklý manžel poznovu nějaké výčitky před cizí osobou započal. Avšak tato s místa se nehýbala.
„Abyste viděla, že se proto na vás pranic nehněvám, že nechcete, abych látku na šaty já vám vybrala, poradím vám o krejčíři dovedném, který každou novou módu dovede hned pochytit a šije lacino. Zůstává na —“
„Však mi to pak, panímámo, povíte, až látku koupím; já bych to snad do té doby zapomněla,“ odpovídala Kačírková.
„Což jste tak slabé paměti?“ ušklíbla se sousedka. „Do zítřka byste zapomněla? Jak pak, sousede,“ obrátila se k zedníkovi, „abych ten čepec hned koupila, by si jej vaše manželka posadila, až zítra půjde do kostela?“
„Vždyť je již, panímámo, večer, krámy budou zavřeny,“ namítala Kačírková.
„A co by byly?“ ozval se Kačírek, „však ještě klekání neodzvoněno.“
„Bodejť; a já si přispíším,“ slibovala Patočková a chytala již za kliku.
„Panímámo,“ žádala jí Kačírková, „nechte toho, prosím vás; až ty šaty budu míti; jak pak posadím pantlený čepec na hlavu a obleknu se k tomu do šorce a marinky?“
„Vidíš, ty zpozdilá,“ rozhněval se manžel její opětně, „nemohla jsi míti dávno vše zjednáno?“
„Nic se nestarejte,“ rozhodovala Patočková, „pro čepec zaběhnu nyní a půjčím jí zítra vlastní šaty, aby byla k světu podobna.“
„Vy jste přece rozumná žena,“ přichvaloval zedník; „ona by se nikdy k ničemu nedotočila.“
Patočková vyklouzla ze dveří, a Kačírková jí v patách vyšla na síň, ač manžel ji k sobě volal.
„Panímámo,“ vypravila ze sebe hlasem dušeným, „dejte mi, prosím vás, tu pětku, kterou vám můj starý na ten čepec dal.“
„Co vás to napadá?“ pozastavila se sousedka.
„On si trochu zavdal, zítra by jej ta věc mrzela; vraťte mi ty peníze —“
„Což jste vy mi je dávala?“
„Panímámo, každý ví, kde jej co tiskne; nemáme ničeho nazbyt, nesmím nyní peněz utráceti.“
„To vás to mrzí, že se toho šátku s hlavy máte zřeknouti,“ obracela sousedka věc v žert.
„Mrzí mne, že mi nechcete porozuměti.“
„Bláhová, berte, dokud vám co dává. Až uhlídáte, jak krásný čepec přinesu, všechny stesky vítr rozvěje.“
„Prosím vás! — Jsou to veliké peníze na nás —“
„Čepec vám za ně donesu taky veliký a pěkný,“ zvolala sousedka a rychle skočila přes schůdky na ulici, neboť Kačírek také byl vykročil do síně.
„Ohluchla jsi?“ osopil se na ženu. „Již po třetí na tebe volám, abys mi boty namastila. Co že? — Tak ty ještě fňukať, když ti celou pětku obětuji na čepec? To jsem si od tebe zasloužil? Na šaty jí slíbím, krejčíře platit míním, obstarám jí kde co, a ona se mi takto odsluhuje!“
Kačírkové se jen před očima dělala tma; nemohla té pětky zapomenouti. Konala vše, čeho si manžel přál, jako tělo bez duše, a tak sebou trhla, jakoby ji byl slepýš uštknul, když postava sousedky pod oknem se mihla s lepenkovou krabicí.
„Tu jej máte,“ zvolala Patočková hlučně a rychle na stole víko s krabice snímala. „Není krásný? Viděla jste již kdy co podobného? To se budou lidé koukati! Naše domácí paní zlostí zrovna sezelená, že se jí nájemnice vyrovná.“
„Já bych za celičký svět nechtěla popuditi proti sobě paní domácí,“ povzdychla Kačírková, „a dobře uznávám, že taková paráda s naším výdělkem se nesrovnává.“
„Již zase začínáte stýskati poznovu? To má býti poděkováním muži dobrému, že vás tak štědře obdařil?“
„Ona to jinak neumí,“ ozval se zedník. „Což vám jinak poděkovala, sousedko?“
„Za ochotu jsem paní sousedce povděčna a pěkně jí děkuji, avšak za ten nádherný čepec ne,“ pravila tiše Kačírková.
„Osůbko milá, na vás v pravdě poznať, že pocházíte — z venkova. Až si ve městě zvyknete, teprve mně jak náleží povděčnou budete, že jsem se vás tu radou i skutkem ujala a úsměšků zachránila. — A nyní budeme, sousede, účtovati. Za ten krásný čepec zaplatila jsem jenom 4 zl. 50 kr., neboť ta čepčařka mne dobře zná — kupuji povždy jen u ní — a pro tuto příčinu značně slevila. Ohmatejte jen tu pentli, učiněné prkno, a hle, ta šířka — a což teprve ty krajky, pouhé hedbáví; líbí se vám?“
„Jak by ne, a pěkně vám děkuji, dodal Kačírek podávaje sousedce ruku. „Však těch 50 kr., které vybývají, za svět já nepřijmu, ty vy si, sousedko, ponechte za cestu; ta pětka byla věnována na čepec celá.“
„I to to —“ odpírala Patočková.
„Berte z dobré vůle —“ pobízel zedník.
„No, když jinak nedáte, tak pěkně děkuji,“ ukláněla se sousedka. „Na to se bezpečte, že nejste ošizeni; kdyby dnes anebo zítra panímámě se znechutil, za tytéž peníze jej sama ráda odkoupím.“
„Viďte, tatínku,“ ozvala se malá Márinka, „že ten pěkný čepec maminka již neprodá, že bude pořád její, a mně koupíte také takový, že?“
„E jdi, frně,“ zasmál se Kačírek, „tak ty bys se už strojilo? Nevrhlo jsi se po matce!“
„Pro tebe, Márinko, se čepec nehodí; tak malá děvčátka zde ve městě nosí jen barevné stužičky, vpletené ve vlásky,“ podotkla sousedka, „ale popros tatínka, aby ti koupil na šatky.“
„Tatí, ano?“ žadonilo děcko.
„Toť se ví; jestli budeš hodná.“
„Budu, budu, ale koupíte mi na ně hned?“
„Kde pak nyní, až půjdeme do města.“
„Pane sousede, jestli byste si přál pro to dítě hned nějaké šatky, ukázala bych vám pěkné šaty, které moje přítelkyně od jedné paní ondy koupila a prozatím u nás uložila, neboť nemají doma příležitého místa k uschování takové věci. Víte, milý brachu, ve městě je zcela jiný obyčej nežli na vsi; tam si každý, když si co zjedná, ponechá, dokud hadérka z oděvu stává; zde je to jinak, zde každým okamžikem vše se mění, obzvláště co obleku se týká. Zde paním ku cti neposlouží, když delší dobu oděv nosí nebo si jej chrání, neboť neustále móda se mění, hastrošem by leda posloužily na výsměch. Odprodávají tedy pěkný, nezkažený oděv takový, poněvadž z módy vyšel, zrovna za babku a jednají si opět nový. Posečkejte chvílečku, hned ty krásné šaty přinesu, můžete si je jak náleží prohlédnouti; proto však je koupiti nemusíte.“
„Tatí, kupte mi je, prosím vás, kupte je; chci míti také nové šaty, když maminka bude míti nové, a ještě čepec.“
„No, mlč, uvidíme!“
Jen co se dvéře za sousedkou zavřely, Kačírková jala se manželu přimlouvati: „Prosím tě, Ferdáčku, nepřenáhli se, nezbavuj se úplně hotového groše; člověk nikdy neví, co naň čeká. Márinka může ještě počkati, vždyť to nenáhlí s jejími šatkami.“
„Co pak už se pro tebe ani na nějaký šat podívati nesmím? Proto již je kupuji, když je chci prohlédnouti? Však víš, proč tak činím; vždyť taková věc přináležela by vlastně tobě.“
„No, sousede, co říkáte?“ ptala se Patočková rozbalujíc šaty oblakové barvy na stole. „Hle, co je to hedbávného třepení a mašlí!“
„Jé, tatínku, ty jsou krásné, ty mi kupte hned.“
„Až se ty šatky pošij9 drobnými garnýrky, budou zrovna jako pro andílka,“ dokládala Patočková. „Škoda, že nemáte i menšího děvčátka, dostačilo by té látky ještě na jedny menší šatky. A jsou ty šaty zhnusené, co? Lhala jsem? Jářku, lhala jsem?“
„Ale kde! Pěkné jsou. A když se i tobě, Márinko, líbí, koupím ti je. Zač mají býti?“
„Já si povídám, že vám je přítelkyně zajisté dá pod 4 zlaté. Ta paní po ní žádala pětku, je to cena až k smíchu — ale prosím vás, ony ty paničky považují poněkud obnošený šat za pouhou jenom hadru, a přítelkyně má podala jí žertem 3 zl. 20 kr., a pomyslete, dala jí je. Tak si myslím, když jí několik šestáků přidáte, že vám je přítelkyně má dopřeje, aby nošením těch šatů na prodej po domech času nemrhala. Kdyby nebyly tak světlé barvy, ani za 10 zl. by vám jich neodprodala, ale takto pro ni, obstárlou, se nijak nehodí. Koupila je pouze proto, poněvadž k nim přišla za fatku.“
„Vidíte, milá paní sousedko,“ uchopila se Kačírková řeči, „pro tu světlou barvu vaší přítelkyni tyto hezké šaty se nelíbily, ale právě pro tu příčinu i naší malé dcerušce se nehodí. Děvče naše potřebovalo by nějaký pevný kartoun tmavé barvy, který by ze svátečního nošení hodil se pak na všední a vytrval by delší dobu. Takové šatky obléci by mohla Márinka jak za pěkných časů, tak za nepohody, a nic bychom při takovém kupu neztratily.“
Patočková se jen pohrdlivě usmála a bleskla zrakem po Kačírkovi, který zamračeným okem zahleděl se na ženu a krátce rozkazoval: „Dej sem peníze z minulé výplaty!“
Sepjavši ruce tiše a prosebně pravila Kačírková pouze: „— Ferdáčku —“
A když manžel také jen jedinkým slůvkem jí odpověděl: „Mlč!“ podala mu klíč od skříně a vyšla ze světnice, kde Márinka, po výplatě blažená, prohlížela nový šat.
Avšak ne tak blaženě sledoval Josífek každé její hnutí, a jakmile paní sousedka záříc radostnou spokojeností do síně vkročila, spustil chlapec, který až potud v koutku jen moldánky natahoval, na celo, tak že dolekaná matka rychle z kuchyně přichvátala.
„Co je ti?“ volal Kačírek. „Co je ti?“
„Když, —“ štkal chlapec, „— když — když má Márinka — Márinka — nové šaty — maminka čepec — a já — a já — nic!“
„I aby do vás —“ zaláteřil zedník, „všichni jste rovrzaní; ten bečí, že jsem mu nekoupil, stará bečí, že jsem jí čepec koupil, a —“
„Ale tatínku, já přec nepláču,“ ozvala se Márinka; v tom však pohlédla na matku, a zočivši její uplakané oči, mimoděk spouštěla také moldánky. A nastal teprve pláč všeobecný a vydatný, když rozzlobený Kačírek odešel do hospody. —
V neděli ráno nešli manželé spolu nových šatů objednávat, neboť Kačírek pozdě do noci pil a nyní vyspával; Kačírková pak jako obyčejně v pléně zabundána na „šesté“ v chrámu Páně modlitbou si ulehčovala. Však proto neminul Kačírkovou kup tento příští neděli, neboť manžel její pevně na všem stával, co jednou vyslovil. Látka na šaty koupena i odevzdána krejčímu, který každou novou módu hned vystihnul; zároveň objednán i Josífkovi nový oblek, aby neplakal. Umluveno také, že krejčí hned, jakmile matce šaty ušité odevzdá, i Márince šaty oblakové přešije.
Jak otec, tak dítky očekávali netrpělivě dohotovení šatu, matka však bázlivě, neboť tehda měla s městskou ozdobou, čepcem pantleným, nejprve vykročiti mezi lidi, a to se jí velmi příčilo: zdálo se jí, jako kdyby s tím krojem, jejž nosila od malička půl živobytí, i celou svou povahu měla ztráceti, nejeden těžký povzdech při tom pomyšlení vydral se jí z prsou.
Právě byl krejčí při zkoušení nového obleku shledal, že ani jedinká řásečka nové módě, jak on ji vyrozumíval, se nepříčí, a tu řádečku „panenek“, jež mu byla Kačírková na stůl vyčítala, shrábnul, když na smrť zbledlý učedník zednický do světnice vrazil a jako strnulý u dveří se zastavil.
„Co pak se ti přihodilo, Jakoubku?“ tázala se soucitně Kačírková.
„Mně nic, panímámo, ale —“
„Pro Boha!“ zalekla se Kačírková, „kde je náš pantáta?“
„Juž jej nesou —“ vyhrklo náhle z učedníka.
„Pro Kristovy rány!“ zabědovala zbledlá žena a sklesla takřka bez vědomí na židli.
„Co je mu? Co se přihodilo?“ vyzvídal krejčí.
„Spadl s lešení.“
„A kam jej nesou?“ vyptával se krejčí dále.
„Do nemocnice.“
„Žije?“ zašeptal mistr.
„Já nevím, je bez sebe.“
„Panímámo,“ obrátil se krejčí ku Kačírkové, „pojďte, zavedu vás k němu; děti dáme zatím k sousedce.“
„My chceme jíti s vámi, my chceme jíti také za tatínkem,“ rozkřikly se dítky.
„Vždyť my jdeme jen pro tatínka,“ chlácholil je krejčí; „a hned vám jej domů přivedeme.“
Kačírková vzchopila se náhle a jako u vidění spěchala ku dveřím.
„Ne tak náhle, matko,“ napomínal krejčí, „musíme tu dříve opatřiti dítky, aby se jim také něco nepřihodilo.“
„Pantáto, posečkejte tu,“ povzdechla si Kačírková, „já jen v kuchyni tu maškaru se sebe shodím; jak pak bych k němu přistoupiť mohla takto změněna! Kdož ví, jak Pán Bůh s ním usoudí — a já bych to nepřežila, kdyby mne snad v poslední chvíli tak přeměněnou oděvem ani nepoznal.“
Před nemocnicí stál hlouček lidí a živě o tom rokoval, jak a kterak neštěstí se přihodilo; v rozsáhlé budově však, do níž byli nebožáka dopravili, panovalo povždy obvyklé ticho. Tiše přinášeni tam všichni a tiše zase vynášeni všichni, jimž pomoc lidská již neprospěje; tiše vykračují i ti, jimž Pán Bůh popřál okřáti, neboť jednak seslabeni bývají neduhem, jenž je byl na lože sklátil, a jinak nechtějí pozůstalým tam ještě soudruhům ani hlasným slovem přitížiti a klidu jim tak potřebného rušiti.
Malý zástup před vraty pilněji sledoval každého, kdo z nemocnice vycházel, než osoby, které do brány vstupovaly; neboť od vycházejících dříve mohli zachytiti nějakou zprávičku o nešťastníku, jehož nedávno teprve z nosítek tam snesli.
Protož i Kačírková, provázena krejčím, nikým nepozorována mohla vstoupiti pod klenbu úhledné síně, z níž se na vše strany chodby rozvětvovaly. Až potud chovala se ubohá žena dosti statečně; nyní však, když každou chvíli zuboženého manžela spatřiti měla, všechna odvaha ji opouštěla. Třásla se po celém těle a zsinala tou měrou, že vrátný přiskočiv k ní za rámě ji uchytil a krejčímu na jisté dvéře ukázav pravil: „Tam je kancelář, rychle ji dejte zapsati, než nám tu k zemi klesne.“
„Panímáma není nemocna,“ odvětil krejčí, „je tu návštěvou.“
„Návštěvou?“ jaksi nedůvěřivě ozval se vrátný.
„Ano. — Právě sem dopravili manžela jejího, a to ji tak dojímá.“
„Toho na nosítkách?“ ptal se soucitně vrátný.
„Bude to tak, bude.“
„Milá ženo, toho vám nyní ještě spatřiti nebude možno, neboť jej právě nyní lékaři křísí k vědomí; pojďte se mnou do mého bytu a tam vyčkejte, jak věc dopadne; tady by na vás každý oči nechal.“
„Pán Bůh dej, abyste se dobrého dočkala!“ loučil se od plačící Kačírkové mistr krejčovský. „A pamatujte se v tom dopuštění božím, — už pro ty děti!“
Ve světnici vrátného Kačírková hned pláčem se rozplývala a hned zase vroucně se modlila, až se po dlouhém čekání dvéře tiše otevřely, a klášternice vlídného vzezření k ní přistoupila.
„Pozdrav vás Pán Bůh, matko!“ pozdravila a zkormoucenou ženu vlídně za ruku pojala. „Vzdávejte Bohu díky, manžel váš žije, vědomí se mu vrátilo, a noha zlomená, pokud vědomosť lidská stačí, jest opět napravena a utažena; nepřipojí-li se nám nic jiného, za několik neděl se pozdraví.“
Vyčkavši první dojem zprávy té, klášternice doložila: „Nyní, milá matko, s Pánem Bohem domů se odebeřte k dětem, už se připozdilo.“
„A nesmím jej ani spatřiti?“ zaštkala Kačírková.
„Dnes již ne,“ odpírala milosrdná sestra; „třeba mu plného klidu; přijďte sem zítra po desáté hodině.“
„Ale žije — žije?“ úzkostlivě ptala se sklíčená žena.
„Zajisté,“ přisvědčila ošetřovatelka. „Neztrpčujte si sama tyto chvíle marnými obavami a odeberte se domů s Pánem Bohem!“
„Zaplať Pán Bůh za vše!“ děkovala Kačírková domů se berouc.
Dítky již spaly, uloženy sousedkou do lože; pláčem zmořeny spaly tak tvrdě, že se neprobudily, až když se matka navrátila. Sousedka vyzvídala, jak mohla, a nebohé ženě zazlívala, že nestála na tom manžela spatřiti.
„A což, kdyby vám této noci zhasl, co potom?“
„Pán Bůh chraň! —“
„Vy jste divná, váhavá osoba,“ vyčítala jí Patočková, „já tam býti místo vás, nedala bych si v tom brániti. Kdo pak jest mu nejbližší, než vlastní manželka? Vy že byste ho znepokojovala, z klidu potřebného vytrhovala? Povídali — odzvonili! — Tomu já nevěřím. Víte jak to bude? Buďto mu již tu nohu uřízli, nebo je pochroumaný dočista, anebo již — skonal.“
Kačírková při řeči takové bledla čím dále tím více, ani slovíčkem neodpověděla, pouze židle se zachytila, neboť úzkostí srdce tak silně jí bušilo, až dech se v ní zatajil.
„Inu, co naplat,“ končila sousedka, „co již se stalo, odčiniť se nemůže, a vy mu nepomůžete i kdybyste se rozpoltila. Ulehněte, přespěte to a zítra tam běžte zase; ale nemějte za zlé: tím, že jste se jim tam nepostavila, prohloupila jste nemálo. Dobrou noc!“
Dobrou noc strávila sousedka Patočková sama, neboť spala, jakoby ji do vody vhodil, a nikdy by ji bylo ani nenapadlo, kterak svým nerozumným tlacháním žalem sklíčené Kačírkové přitížila. Kdežto dříve tiché vyjádření klášternice uspokojivě na rozlítostněnou ženu bylo působilo, rozháraly výčitky sousedčiny v srdci jejím zase všechnu úzkosť, všechny obavy. Nebohá žena vskutku si nyní vyčítala trpce, proč mermomocí nepožadovala v nemocnici nešťastníka alespoň spatřiti. Zoufale si počínala, rukama lomila a v hlasitém pláči stísněnému srdci ulevovala — až zrak její při jasném svitu měsíce utkvěl na prostém obrázku na stěně.
Zobrazen tam Vykupitel světa, kleče v zahradě Getsemanské, a nad ním vznášel se anděl s kalichem utrpení. Tu klesla i Kačírková k zemi, sepjaté ruce pozdvihla, a rty její tiše zašeptaly: „Nemožno-li, ó Pane, odvrátiti tento kalich hořkosti, staň se ve všem vůle Tvá!“
A duchem stišeným očekávala za klidného rozjímání a tiché modlitby nastávajícího dne. —
Do boží vůle oddaná Kačírková přestupovala ráno práh světnice v nemocnici, kde manžel její na loži spočíval. Žádný nářek už nevycházel jí ze rtů, žádný netrpělivý pohyb nelekal na ložích spočívajících ostatních nemocných; tiše brala se ku zbledlému manželu, a slza radosti zaleskla se v oku jejím, když jí ruky podávaje pravil: „Pozdrav tě Pán Bůh, Rozárko!“
Poklekla a vlasy na temeně mu přihlazujíc zašeptala: „Pán Bůh buď pochválen, že to takto dopadlo!“
„Ba že, chvála Jemu,“ přisvědčil Kačírek, „mohlo to dopadnouti hůře!“ Těžce povzdychl a připojil: „Já jsem tu dobře opatřen, ale co s vámi, když nic nevydělám!“
„O nás se nestarej, Ferdáčku, nám nikterak zle není,“ chlácholila manželka.
„Ale z čeho budete živi, kdyby to dlouho trvalo? Tys byla opatrnější, nyní to trpce naznávám. Já sám jsem tě, Rozárko, do té tísně postavil, já jsem ti pomoc na čas nouze nerozumně odňal — nutil jsem tě k těm šatům — prosím tě, odpusť mi!“
„Ale, Ferdáčku, nač to nyní pomýšlíš? Starej ty se jen o své pozdravení, co ti páni doktoři nařizují, konej a o nás pražádné starosti si nepřipouštěj. Co je nám po všem všude na celičkém světě, jen když se nám zase zdráv navrátíš!“
„Zdráv!“ zasteskl muž.
„Ba ano, zdráv, jen v Pána Boha doufej, jako že já v Něj pevně důvěřuji.“
„Noha dvakráte přelomena —“
„Vždyť snad již tančiti se mnou nemíníš —“
„A na jednom místě hnát rozštípený — pravil pan doktor —“
„A přece ti jej odňat nemusili, Ferdáčku; poděkuj Pánu Bohu, jak já mu již pro ty děti děkuji.“
„Rozárko, přijdeš sem brzy zase?“
„Jak by ne, Ferdáčku, a dovolí-li páni lékaři, i děti ti přivedu.“
„Tak, lidičky, a ostatek si povězte podruhé,“ připomínala klášternice, „takový případ obyčejně bez horečky nemine; nerada bych, aby vás, milý člověče, zdrobila zima silněji, než nutno. Vždyť vás manželka opět navštíví.“
„Opatruj tě tedy Pán Bůh, Ferdáčku!“
„S Pánem Bohem!“
Tak rozloučili se manželé a s myslí pokojnější zírali do budoucnosti.
Na zpáteční cestě z nemocnice k dětem přemýšlela již Kačírková, jak by je za nemoci manželovy vyživovati mohla. Nebylať ve městě ještě dosti obeznámena, by obsluhou nějaký ten krejcar vydělávala. Za pradlenu jíti si netroufala, neboť se v žehlení jemnějšího prádla nevyznala, a šitím jak by se tu živila, když za jedno nikoho nezná, a za druhé také jen na šití hrubší práce byla navyklá; a vyšívání — ó co pak s tím ve městě! S tím selským výrobkem mezi pány!
Již ví, co učiní. — Chvátá domů a hned, jakmile dítky jídlem podělí, vynímá z almary krabici lepenkovou a šetrně pak klepe na dvéře sousedčiny.
„Jen dále,“ vybízí hlas Patočkové.
„Dej Pán Bůh dobré poledne, paní sousedko,“ praví Kačírková a stane u dveří.
„Což pak vás k nám vede, sousedko, jak je s pantátou?“ ptá se Patočková.
„Děkuji pěkné za optání, vede se mu chvála Bohu dosti dobře, i mysli je pokojné.“
„Tak mu tu nohu ještě neuřízli?“
„Dá Pán Bůh, že na to nedojde.“
„Ale poleží si, co?“
„Musíme bráti, jak Pán Bůh dá.“
„Jestli jen kdy bude moci na nohy, je prý i takto hodné pochroumaný?“
„Potlučený je, než z vůle boží zase může ozdravěti.“
„Ale výdělek — výdělek bude váznouti —“
„To ano, a proto právě také, paní sousedko, s prosbou přicházím —“
„— Ke mně? — —“ všecka udivena tvářila se Patočková.
„Ano, panímámo. Když mi tenkráte můj dobrý manžel tento čepec vaší pomocí zjednal — však jsem jej posud na hlavu ani neposadila — pravila jste mu, paní sousedko, kdykolvěk prý by se mi ten čepec nějak znechutil, že jej sama ráda za stejný peníz odkoupíte —“
„Co vás to napadá? Myslíte, že já si mohu jednati čepců na kopy, aby vyšly z módy, a já strašákem chodila?“
„Já — já jen proto, že jste kdysi pravila —“
„Což je o řeč, slova se mluví a voda teče, toť staré.“
„A jářku, když nyní nemáme z čeho býti —“
„Oho, již nyní, jak pak bude později?“
„Však o to jde, panímámo, — a proto vás žádám — jestliže vám to neuškodí — kdybyste mi ten čepec odkoupila; prosím, vezměte si jej za tři zlaté; — a — nemůže-li to jinak býti, tedy za polovici ceny, za dva —“
Místo odpovědi spustila Patočková: „To jste mi pěkní sousedé; já myslila, jaké asi nesmírné bohatství máte zachované, když pětky na oděv jen lítají, a zatím ani tím bídným grošem nezapácháte, když se jísti chce; to vám však připomínám, že ode mne ani vytahovati, ani peníze dlužiti nebudete; já takovým mrhačům nepůjčuji.“
Kačírková stála jako zkamenělá a vlastnímu sluchu nedůvěřovala. Možno-li, aby taková slova jí platila? Z ustrnutí tohoto vytrhlo ji drsné odbývání Patočkové: „Běžte raději po svých, nestůjte tu jako svatý při dědině a hleďte výdělku, když muž nemůže.“
Kterak se ve vlastní světničce octnula, chuděra Kačírková ani sama nevěděla. Byla se chystala k žádosti, aby Patočková, všude obeznámená, jí poradila, jaké živnosti by se na ten čas uchopila, a tato, patrně aby ji zastrašila, spustila na ni neokřesaně již předkem, aby se dalších proseb neodvažovala. Dlužiti hned zprvu Kačírková nikde nechtěla — a kdož by jí byl vlastně, tu neznámé, uvěřil? — a jídlem opatřiti dítky přece musila; krejčímu pak byla všechnu hotovosť, až na těch několik krejcarů, z kterých dnes, zítra a snad pozítří trávili a tráviti mohli, za ušití šatů vyplatila, a což kdyby i na ni Pán Bůh s nějakou nemocí vzpomněl, — ten úlek se jí jaksi do noh ukládal — co bude s dětmi bez peněz, aby si chleba opatřily? O nějaký krejcar povinna jest se ohlédnouti.
„Pojďte, dětičky,“ praví, „půjdeme k pantátovi krejčímu, snad mně ty šaty odkoupí a zajisté poradí mně o nějaké práci.“
Však krejčí šatů nekoupil ani za poloviční cenu, neboť i on nazbyt neměl, aby byl čekal s hotovou již prací, až se kupec nějaký nahodí, kterému by za jedno látka, úprava i hodnosť šatů se podobala; za to poradil Kačírkové, aby je zanesla do zastavárny, kde zajisté na tak spořádanou věc nejvíce a nejsvědomitěji jí zapůjčí hotových. Popisoval jí též, kterou cestou tam má jíti, a přislíbil, že o nějakou práci se dle možnosti postará. Když však toho dne Kačírková k zastávárně přišla, ústav byl již uzavřen, neúřadováno již až příštího dne zrána. Však zrána na zítří přislíbila navštíviti manžela v nemocnici; chůzi za vypůjčením peněz bylo jí tudíž odložiti.
V nemocnici se tentokráte nepotěšila, horečka dostavila se u Kačírka nejen náramně silná, ale i pohmoždění těla a vnitřní jakés ublížení působilo lékaři starosť. Kačírek mluvil pomateně a ženy tentokráte nepoznal.
Naděje v brzké uzdravení manželovo, jež Kačírkovou při síle udržovala, počala klesati a s ní i zdraví její. Častěji cestou již sáhala k srdci, kdež ji chvílemi bolesť svírala; doma pak, ještě než nové šaty ze skříně vyňala, by je zanesla do zastavárny, zachvátily ji křeče u srdce tak prudce a bolestně, že do mdlob upadla. Děti zakřikly zděšeny, a Márinka vyběhla na dvůr volajíc o pomoc.
Právě šel jakýsi pán od domácích, a když na pokřik děvčete oknem do světničky nahlédl, poradil mu, aby nikoho v domě k matce nevolalo, nýbrž aby spěšně běželo na kraj ulice, kde lékař bydlil, aby se matce rychle dostalo náležitého opatření. Márinka běžela až se jí hlavička třásla, a právě proto, nehledíc na žádného, vrazila do muže podnapilého, v oděvu rozedraném.
„S…, žábě, já ti dám —“ rozhorlil se muž a nakloniv se, zachytil silnou pěstí děvče za sukni.
„Strýčku, prosím vás pro Boha, pusťte mne!“ žádalo plačky děvčátko. „Běžím, mamince pro lékaře, padla nám na zem a zmodrala.“
Zlostný výraz s tváře otrhance zmizel mžikem.
„Máš peníze?“ ptal se vážně Márinky.
„Nemám.“
„Tak se vrať pro ně domů, děvče. Vrať se!“ vybízel ji důrazně. „Bez peněz za nynějších časů ničeho nedostaneš. Vždyť ani ta smrť zdarma není. Když náš František tak těžce dýchat započal — hořel jako pivoňka — tak jsem já také — ale co to budu vzpomínati — —“
Strýc máchnul rukou jakoby nějakou vosu zaháněl, a tím suknička Márinčina z ruky jeho osvobozena.
„Běž, děvčátko, pro peníze, běž —“ dodal důtklivě a stíral slzu s oka.
Márinka nemeškala, a co nohy stačily, kvapila nazpět; maminka posud ležela ve mdlobách, Josífek stál ukrčen bojácně za almarou a vzlykal. Když sestřičku zase spatřil, teprv se odvážil vylézti.
„Již jde lékař? Márinko, již jde?“ ptal se ustrašený hoch.
Márinka neodpovídala, nýbrž odvážně otevřela almaru a chvatně vyňala z ní oblakové šaty s hedbávným třepením, jež jí otec byl zakoupil. Šaty arciť ještě na ni přešity nebyly, poněvadž právě tehdy, když krejčí je měl odnášeti, otci neštěstí se bylo přihodilo. Děvče bratříčkovi neodpovědělo, nýbrž o překot pádilo na ulici. Nyní však pustilo se opáčnou cestou a v běhu neustalo až před skladem, v němž starý žid, vetešník, zaměstnán byl rozvěšováním různého obnošeného šatstva. Když malý krámek se zatemnil postavou Márinčinou, obchodník se k ní obrátil a ptal se, čeho žádá.
„Pantáto, nekoupil byste tyto šaty?“ ptalo se děvče nesměle.
„Co za ně chceš?“ ptal se vetešník a jal se šaty prohlížeti.
„Co byste mi za ně dal? Ale — rychle!“ prosila Márinka.
„Ba že rychle — rychle!“ proslovil obstarožný pán, který bedlivě do krámu nahlížel, co se tam bude díti. „S ukradenou věcí jen rychle pryč, aby přišla majiteli s očí a peníze byly ty tam, než se to prohlásí. — Jak vy, pane, můžete něco kupovati, aniž se optáte, odkud věc jest? Že takové šaty této děvčici nepatří, to přece poznáte na první pohled, k tomu ani netřeba dokladu, že jsem ji zrakem sledoval od prvopočátku, když z jednoho domu vyběhla a utíkala sem, jakoby jí paty hořely.“
„Prosím,“ omlouval se žid, „já jsem ještě nic nekupoval, já jen věc prohlížel; nuže, optejme se jí nyní: čí jsou ty šaty?“
„— Mé! —“ vypravila ze sebe Márinka plačky.
„A kdo ti je dal?“
„Nikdo; tatínek mi je koupil.“
„Vždyť nejsou na tebe šity? Od koho pak je koupil?“
„Od naší sousedky.“
„Od vaší sousedky? Tak, tak, jak pak se jmenuje, vaše sousedka?“
„To já nevím.“
„Tak, to ty nevíš,“ přikyvoval žid hlavou.
„K čemu těch dlouhých výslechů,“ rozhorlil se starý pán, „tamto jde policejní stráž, ta tomu nejlépe přijde na stopu.“
Zapískl na prst, strážník se ohlédl a než by pět napočítal, na pokynutí pánovo již stál před krámem.
Ještě než pán na rychlo vyložil, oč běží, zvolal vetešník na ulici: „Chyťte ji!“
Opravdu Márinka tam již běžela po ulici, trochu svahovité, k bytu rodičů jako bezduchá, a modré šaty, jež křečovitě v pěsti držela, vlály jako nějaká korouhev podle ní.
„— — Chyťte ji! — — Chyťte ji!“ zaznělo ze dvou úst, ze čtyřech a konečně z přemnohých, a dvacet, třicet rukou natahovalo se po vyděšeném děvčeti.
Brzy byla obklopena, a nejedna rána na ni dopadla, než stráž se jí chopila.
„Pro Boha, co řekne maminka!“ zabědovala Márinka.
„O to jsi se měla dříve postarať,“ řekl drsně strážník. „V před!“
„Ó, já s vámi nepůjdu, — já musím domů!“
„Tak, ty se ještě budeš vzpírati?“
„Co pak provinilo to dítě?“ ozval se ženský hlas, a mladá dívka štíhlé postavy drala se lidem ke strážníku nedbajíc, že její pěkný a důkladný šat tím trpěl.
„Ukradla tyto šaty někde a jsouc dopadena ještě se dala na útěk,“ odpovídal strážník.
„Ukradla?“ divila se slečna. „To snad bude nějaký omyl; já toto děvče znám a tyto šaty také. Kam pak jsi je nesla, Márinko?“
„Slečinko zlatá, prodat. Maminka padla do mdlob, a jeden pán, který to viděl oknem, poslal mne k panu doktorovi na konec ulice, ale tam mne nějaký strýček vrátil, jestli prý mám peníze, bez peněz abych k lékařovi nechodila; tak jsem běžela nazpět; však od té doby, co pochroumaného tatínka do nemocnice odnesli, maminka peněz nemá, tak jsem ty šatky, co mně tatínek koupil od naší sousedky z té přední světnice, běžela prodat, abych zprázdna k panu doktorovi nepřišla —“ vykládalo děvče štkajíc usedavě.
„A proč pak jsi se dala na útěk, když jsem já přišel?“ ptal se strážník přísně.
„Když jsem se s vámi bála jíti.“
„No, děvče má pravdu,“ ozval se kdosi, „já bych se také o to právě nedral, aby mne vedli na radnici k výslechu.“
„A zvláště když matku má ve mdlobách chuderu,“ zastávala se nějaká panímáma.
„Raději by mohl ten strážník přihlédnouti, aby se jí dostalo pomoci,“ pokřikováno mezi ženami.
V tom přistoupil i otec slečny, která dobrosrdečně Márinky se byla ujala, a vyzval strážníka, aby děvče propustil, což se ihned stalo. Byltě to známý a vážený občan a domácí pán Kačírkových.
„Nebohé děvče, co jen strachu vystálo!“ mínily ženy. „A kdož pak to spískal?“
A tu vystoupil starý pán přísného vzezření a přehlédnuv lid nahromaděný bystrým zrakem pravil:
„Nemyslete, že bych se chtěl ukrývati; chybující jsme všichni a jestliže jsem se přenáhlil, svedly mne okolnosti; děvče vedlo si tak nápadně, utíkalo tak chvatně a přece nesměle, že jinak jsem nemohl souditi. Chtěl jsem jen nepořádku zabrániť a uchrániť jiného škody. Zlého zajisté jsem nepomýšlel, a když věc se takto vysvětlila, klestil jsem si cestu mezi vámi jen za příčinou, abych dítěti dal nějakou odškodnou.“
Po té vtisknul starý pán dva lesklé zlaťáky Márince v dlaň a ubíral se svou cestou. Když děvče, radostně se usmívajíc, domácí slečně je ukazovalo, nejeden okolostojící Márince po šestáčku nebo po krejcárku přidával, tak že více mamince v klíně domů přinesla, než kdyby ty oblakové šaty pantáta žid byl od ní koupil. Strach a úzkosť dítěte se teprve zase ozývaly, když se slečnou na dvůr stoupalo; báloť se, že maminka posud ve mdlobách leží, anebo že dokonce již ani nežije. — Než chvála Bohu, Kačírková se byla, jak již při takových křečovitých záchvatech bývá, zase vzpamatovala, a jen to ji znepokojovalo, že Márinka doma nebyla. Josífek arciť jí vykládal, že pro lékaře odběhla, a velice se podivil, že místo lékaře domácích slečna s Márinkou přichází. Než i to bylo dobré, za jedno, že Kačírková jí poděkovati mohla za ochranu Márinky, a za druhé, že slečna zkušeným zrakem postřehla, co ještě v domácnosti Kačírkových za nepřítomnosti hospodáře schází. První věc, kterou tam po služce poslala, byl hrnek chutné polévky, kteráž s nejedním „Pán Bůh zaplať!“ brzy zmizela. —
Kačírková nikterak není nevděčná, a proto neustále přemýšlela, jak by se domácímu pánovi nějakým spůsobem aspoň poněkud odvděčila, neboť když na „prvního“ skroušeně se objevila s neúplnou činží, mezi níž se dva zlaťáky leskly, a požádati ho mínila, by s ostatkem ještě poshověl, domácí pán peníze nečítaje, nazpět je shrnul s poznámkou, že činže nepřijme, až Kačírek sám ji vydělá.
I napadlo konečně Kačírkovou, aby nějakým spůsobem vzala míru na šaty velké panně, když si ji ponese nejmladší dceruška domácího pána přes dvůr do zahrady,by ji tam po dětském spůsobu prováděla. V truhle uschován nejeden zbytek nebo výkrojek těžkých látek hedbávných z časů, kdy doma ve Lhotkách Kačírková ještě kordule a rukávce vyšívala, i nejeden šoreček slovácký sestaviti se nechal ze zbytků podobných, a lesklého hedbáví tam ještě dosti k vyšití rukávců, jak je na Slovácku nosívají. I brala si Kačírková záminku, že se té krásné panně podivuje a dovedným spůsobem změřila její šířku i délku tak mistrně, že když si ji vyžádala po nějakém čase od malé slečinky opět na podívanou, mžikem proměnila ji ve švarnou slováckou dívčici, která v nejbohatším „vyšívání“ se pyšní. Děvčátko bylo u vytržení, v radostném chvatu běželo k rodičům se pochlubit, co jí byla na pannu ušila Kačírková, a krásného a neobvyklého pohledu nemohla se ani nasytiti. Však nejen děvčátko hračce se podivovalo, ale i nejstarší slečna, která tak statně Kačírkových Márinky se byla ujímala tehdy na ulici, zrovna oči mohla nechati na hedbávném vyšívání a hned šla ke Kačírkovům, aby se dozvěděla, odkud tato krásná práce pochází.
„Račte odpustiti, to já jsem malé slečince vyšila pro vyražení; nevěděla jsem, kterakým spůsobem bych jí radost učinila.“
„A to jste, Kačírková, vyšívala opravdu vy?“
„Prosím, vždyť já jsem chtěla malou slečinku nějak potěšiť.“
„A kdy jste to vyšívala? Vy posluhujete u pekařů.“
„K takové hračce ledakdy se chvilka naskytne.“
„Vy to jmenujete hračkou, osobo, a toť uměním! Kde jste se tomu naučila?“
„Doma u maminky; kdež jinde bychom se tomu naučily? Vždyť to je jen prosté, selské.“
„Kačírková, vyšila byste mi nějaký podobný proužek na šaty?“
„Ó zlatá slečinko, třeba deset. Ve dne v noci bych pro vás vyšívala, a cifrovaně, ne jen tak po prostu.“
A hned běžela Kačírková pro své vzory a rukávce, které jí manžel zakázal ve městě nositi, a ptala se slečny, zdali by se jí který líbil?
Divila-li se slečna dříve vyšívání na panně, podivením se neznala nad přesností, ušlechtilostí a rozmanitostí krásných vzorů, jež jí ta prostá žena předkládala.
„Proč se v tato krásná roucha neoblékáte?“
„Manžel myslil, že by se mi tu ve městě s tím prostým vkusem vysmívali.“
„Ba pilně učiti se budeme těmto vzácným pracím a milerády; přijměte mne za učně?“
„Toho bych si vážila nade všecko.“
„Dobrá, pohovořím se známými děvami a snad se bude u vás učiti mimo mne jiných několik.“ — —
Kačírek, zedník, podivil se nemálo, když po čase uzdraven z nemocnice se vrátil, že žena jeho ve vyšívaných rukávcích zase po domě, ba i po ulici a chodí, také Márinka v kordulce a šorci do školy; ale nehněval se již proto, když mu vyprávěla jak lidé myslili, že ona ty oblakové šaty někde ukradla.
„Viďte, tatínku, kordulka a rukávce nám lépe svědčí, žádný nám jich nevyčte, a každý uvěří, že jsou naše, že jsou naše vlastní?“ pravilo děvčátko a vykládalo dále tatínkovi, kterak se dvakráte týdně slečny v zahradní besídce scházejí, a maminka že je vyučuje po selsku vyšívati. A dále vyzradil Josífek, že maminka po celý čas vyšívala, a paní že jí za to peníze donesly, které maminka uložila do almary „tatíčkovi na přilepšenou, až přijde z nemocnice“.
A nějakého přilepšení Kačírkovi skoro bylo záhodno, neboť nemoc mu nepřidala; zblednul i zchudnul a na lešení chudák tak brzy se neodváží, neboť noha mu až posud tak neslouží, jako kdysi sloužívala; nemůže ji v koleně ohýbati.
Prozatím se postaral domácí pán o práci v „nížině“; kde kterou podmítku v rozsáhlém stavení svěřil Kačírkovi, i kde jaké líčení; totéž přislíbil stavební mistr, u něhož dříve Kačírek pracoval. Věží již myslím stavěti nebude, ale živiti se řemeslem tak „po nízku“ mu nezabráněno. Neblahý čepec, kterýž sousedka kupovala a Kačírková ani na hlavu neposadila, odnesen na půdu, aby jim ve světnici místa neodnímal; po čase však, když si děti naň vzpomněly a chtěly se naň podívati, nenalezly ho.
Než domácí pán sousedům Patočkovým pro dluhy byt vykázal, krabice s čepcem, uschovaná ještě za komínem na půdě, po Patočkových vystěhování zmizela. Snad by se nebyla panímáma Patočková s tou krabicí nějak „zmýlila“?
Kačírek právě nyní byt někdy Patočkových omítá a bude jej po neděli líčiti.
Poněvadž pro blízkosť práce i k výplatě daleko nechodívá, leč přes dvůr k domácímu pánovi, tak jej sklínka „šedé“ již neporazí, spokojenosť se ho pevně drží a za tou příčinou i celé rodiny.