U semenáře
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | U semenáře |
| Podtitulek: | Pražský obrázek |
| Autor: | Popelka Biliánová |
| Zdroj: | Národní listy roč. 44. č. 128. str. 9 Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | 30. 05. 1904 |
| Licence: |  PD old 70 |
Jsou v Praze obchody a závody, o nichž se poctivému pražskému dlažbošlapu ani nezazdálo, a byť i kolem takových závodů chodil den za dnem a rok po roce řadu let.
A nejsou tylo obchody snad někde na nůši za rohem — semenáři na př. jsou starousedlíci, kteří z dobrých přičin neradi mění místnosti obchodu svého. A že v této jarní době zaměstnávají třicet i více pracovních sil, staví je na stupeň hospodářsky úctyhodný.
A zvláštní věc: závody semenářské jsou skorem všecky na nejhlavnějších z hlavních tříd pražských a Pražan v těchto závodech jest bílou vranou a sotva as by je nalezl. Ale kdo by jich hledati chtěl, nesmí okukovati bohaté výkladny elektricky ozářené — dlužno mu jinak pátrati. Na př. po průjezdech a vratech domů. A nevypátrá-li přes to ničeho, nechať posečká takhle dopoledne třebas někde dole na Václavském náměstí.
— Tož — prosím, vidíte tam toho pána? — Osmahlý a opálený lomibuk — kabát i klobouk olivově nazelenalý. — To je — prosím — patentovaná hlava sluníčka na kabáty všech možných „původních“ barev. Klobouk pánův má krom toho ještě svůj zvláštní rázovitý tvar kuželovité nálevky. To zas je — prosím — patentovaný tvar deště na klobouky všech možných předchozích tvarů. Tento tvar klobouků je praktický a osvědčený: je každé hlavě „dost“. Malé spadne třebas až na nos a hlavu sebe větší také přikryje.
Klobouk má šňůru zelenou jako sukno na kulečníku a kabít má zrovna takové výložky.
Ejhle — pán je z lesů. —
Nu — není zrovna z lesů, ale je to zahradník. A čím je zjev jeho sukovatější, tím vzácnější je to odborník a velevážený u semenářů.
Hleďme trochu za ním. — Neohlíží se po nádherných výkladnách a nenakukuje do nich. Klidně bafčí z krátké dýmčičky a hůl má přes ruku pověšenu.
Ted jen tak jedním okem nakoukl do průjezdu a už tam zaměřil.
Projde na dvůr a jde klidně do zadu přes dlouhé nádvoří.
Tam je plno pytlů a pytlíků — celé stohy. Několik mládenců v zástěrách měří a váží na decimálce obsah z velkých pytlů do menších a každý z nich náramně pozorně studuje papír, někde při pytli zastrčený.
Náš pan sukovatý lomibuk přistupuje k otevřenému pytli a znalecky nabral do prstů z obsahu jeho.
„Odkud je to?“ spustí skrze zuby přes dýmku.
Mládenec, měřící a vážící, ráčí koukat jako orloj bez rafiček a zapomněl zavřit chlebárnu.
— Odkud je to! — On, ubožák, ani neví, co je to — nad to, aby věděl, odkud je to.
On ví pouze, že je to číslo 3016 — nejhlavnější věc. A na papírku krom toho stojí ještě psineček — agrostis — mládenec — chudák, čerta ví, vyroste-li z toho chlívek pro psíky nebo snad dokonce psíček sám.
A že tu má v pytli zavázanou louku, neví chudák mládenec, ale ví sukovatý pan lomibuk.
I pro boha milého! — to je tedy těch luk tady v pytlích všude zavázáno!
Pozad dvora až po pavlač nahoru, ve skladištích a po chodbách i ve všech koutech plno pyllů a pytlíků a hlavní zásoby — ještě k tomu — nejsou prý zde, nýbrž bůh ví, kde, po skladištích na předměstí!
Tož tedy. Vážení lvi a lvice salonů pražských i korsa, kteří několik jen kroků odtud při procházce umlouváte již svůj letní pobyt — pohledněte jen letmo průjezdem na dvůr, kde dosud v pytlích a pytlících zavázána jest smaragdová zeleň nádherných luk a trávníků, z nichž se za krátko těšiti bude vaše rozmařilé oko velkoměstské! —
A nejen zeleň luk a trávníků, než i květy barev i tvarů nejskvostnějších a vůně rajsky opojné dřímají zde začarovány do neúhledných pytlíků, a mládenec úzkostlivě na čísla hledě, rozvažuje a měří je na množství malé a menší.
A kromě květin tají se tu v pytlích a pytlících ještě jiné divy a zázraky.
— Pst — kuchařinky z protějších oken, jež po očku díváte se po těch osmáhlých lomibucich a květoslavech, kteří sem v nevlídný tento kout z pravidla jenom jednou za rok přicházejí — podívejte se — z těchto nepohledných semének bude křehounký salátek, chutná brukev a štiplavá řetkvička — a jiných ještě zelin a zelenin nepočet.
Divná věru věc, napřed semena a seménka připutují do Prahy ze všech světa končin, potom seménka zas putují z Prahy do okolních zahrad, aby po několika nedělích opět vrátila se do Prahy ve způsobě salátu a jiných plodin a zmizela v obrovském žaludku veleměsta našeho.
— Názorný pohled do nauky o věčné přeměně a pouti prvků.
U semenářů jsou teď z jara obchodní žně a práce nad hlavu.
A dobrý semenář musi míti hlavu jako apatykář a ruku pevnou jako strojník; jinak by se mohlo státi, že by prodal brukev a vyrostl by akát — pomocník se snadno splete. A zvláště semenářský pomocník by se mohl zmýlit. Mnozí z nich neviděli a do smrti snad ani neuvidí rostlinu ze semene vyrůstati.
A člověk by myslil, že je to tu samý zahradník a zemědělec, když se tak ohánějí latinskými názvy semen.
A nejsou. Zahradník semeno vypěstuje a semenář je prodává.
Hlava obchodu arci musí znát dokonale semeno i rostlinu a potřebné ji životní prostředí — pomocník jen péro a číslice. A to číslice s lékárnickou přesností a svědomitostí — jinak nastávají omyly s královským překvapením. Na př. č. 963. je bílá letní pomněnka, č. 369. je — zelená letní — okurka.
— Nu — pán a hlava obchodu se již postará, aby člověk laké dostal, co chce — je to jeho životní zájem.
Vyhledejme — prosím — ještě na chvilinku našeho pana lomibuka.
Zmizel někde mezi pytly pozad chodby. Tož za ním.
Tu jsou dvéře — pisárna a pan lomibuk tu rozkročen.
Kde je pán — utrhl se velitelsky. Zřízenci letěli pro něho.
„Aááá — pan ředitel! — Váš sluha!“ kloní se majetník závodu.
— Tedy ředitel — a člověk by myslil takhle drvoštěp. Nu, když ředitel — tedy ředitel — a k tomu velevážený ředitel knížecích zahrad a co k těm patří.
Hned tu byla židle, ale pan ředitel si sedl na pult v zadní místnosti.
„Nu, jak byl pan ředitel loni spokojen“ — mne si ruce majetník závodu.
— Hm — Viburnum[1] mi sešlo — Amygdalus[2] ne; snad to — kluk neřádná — zapařil.
Ostatně byl pan ředitel spokojen. Okurky byly takovéhle — pan ředitel měří na holi — a květák zas takový — pan ředitel do kroužku přeměřil pult.
A letos chce pan hrabě založit park při zámku na stráni, pode dvorem chce mít zelinářské zahrady a „na majorátu“ zavede chov dobytka — polovinu polí změní na luka.
A pan ředitel jede pro traviny.
Majetník závodu jen se rozplýví a pan ředitel klátí holí.
A nastalo rokování o půdě, k lukám určené — majetník závodu vykládá i doporučuje a píše objednané — pan ředitel bez zápisků objednává s božským klidem špetku ysopu pro paní hraběnku, metráky travin na louky, semena zelenin a květin i rozličné hlízy novinek — zaplatil pár stovek a klidně kolembá se konečně ven ze žoků a pytlů, provázen klonícím se majetníkem.
Tohleto je, prosím, druh vzácných kupců, kteří přicházejí z pravidla jednou za rok do závodu. A objednaná semena dovážejí se za nimi na dráhu na vozech.
Sotva odešel vzácný kupec, pan ředitel, vstupuje do pisárny starý pán vznešeného rázu.
Je oděn v černý šat a smetá a obírá četná seménka a semena, kteráž se mu cestou mezi žoky připlichtila na kabát.
— Pan ředitel jich nesmetal.
Přítomný majetník hned odhadl pána; je to „špetkář“.
A s úsměvem se táže, čeho pán poroučí. Jaká semena pán chce, to má napsáno, a kolik jich má být, to neví.
Majetník závodu ochotně nabízí se ku pomoci: jak velká je zahrádka?
Starý pán radosten a hrdě pověděl na centimetr rozměr zahrádky.
Majetník závodu se usmívá — zahrádku by plachtou přikryl — a nebylo by třeba ani plachty se stohu.
A shovívavě usmívá se nad řadou semen, na papírku napsaných — mrkve za pět krejcarů dostačilo by na celou zahrádku — pán má aspoň dvacet druhů zaznamenáno. A bez dotazu káže příručímu podati nejmenší prodejné množství — špetky.
Starý pán s obavou prohlíží lékárnicky malinké pytlíčky z papíru a prosí, jen aby všeho dali víc — což kdyby se to neujalo?!
Všecko se ujme — vlastník závodu za to ručí.
Starý pán ještě jednou důkladně celou koupi zrevidoval podle svého zápisku a s malinkým balíčkem na prstě vybral se z obchodu.
A za týden tu bude zas — to zapomněl a to a to — a za další nějakou neděli už tu bude „jako doma“, vždycky s novou trampotou: to nevzešlo, to také ne.
„Nejspíš ráčili jste semena hluboko do země zasekať,“ míní vlastník závodu.
„Zasekať — pánko milý — zasekať,“ považuje starý pán ve svých vědomostech zahradnických; „zasekať“ neví, co to znamená.
Starý pán kupec — špetkář je „nohejl“ — nemá o zahradničině ani ponětí.
Dle toho dlužno mu všecko od abecedy vyložiti.
Kupec protiva a trapič, klerý chodí celé léto.
A výsledek na zahrádce jedna radost: do mrkve, která „nevzešla“, nasil starý pán řetkve, na jiný záhonek „omylem“ nasil napřed salátu, potom na to zapomněl a do salátu našil brutňák — na jiném ještě dílečku nasázel cibulky a vyrostla řimbaba (starému pánu se nad cibulkou „roztrhl pytlíček“ s řimbabou), milý Pánbůh dal sluníčko a starý pán pečlivě zaléval svou „pražskou“ zahrádenku a když se naplnily dni semen, vzrostlo to všecko, až radost: mrkev se řetkví, řimbaba s cibulí a brutňák se salátem a platilo u nich, kdo dřív ostatní přeleze — ten dobyl místa vítěze.
A divil se pralesu rostlin starý pán a uřehtat se mohl semenář, jemuž starý pán poctivě oznamoval „výsledky semen“.
Ovšem; zahrádenka jako dlaň a rostlinek v ní tak na Václavské náměstí a bylo jich tam — chudinek nedochůdčat — namačkáno „jako bacilů.“ —
Nikde neskrývá se tolik překvapujících zázraků jako u semenáře v pytlích a žocích. Lesní stromy vedle květin, traviny, obilí, zeleniny, křoviny a pícniny — všecko, všecičko snad, co jméno má a ze země roste, to všecko dostati lze u semenáře — ovšem v pravý čas a v dobu svou.
U semenáře svorně leží vedle sebe ptačí budky vedle semen nejrozličnějších, hlízy, cibule a bobulky rostlin nejmožnějších, lýko, nástroje zahradnické, inkoust, hůlky, stříkačky, pilulky k otrávení myší, ostnatý drát a sklenářské diamanty — odnože a rouby, stromky a sazenice — už jen slunce a déšť na metrák a zakázka ještě chybí.
Divná věc a Pražanu věru málo známá: kolik tu krás a nádhery venkova má zde v městě u semenáře svou — ústřední stanici!