U přívozu
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | U přívozu |
| Autor: | Jaroslav Hašek |
| Zdroj: | Národní listy roč. 42, č. 214. str. 1 Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | 05. 08. 1902 |
| Licence: |  PD old 70 |
Seděl jsem s přáteli před hospodou u přívozu a popíjel labužnicky dobré rakouské víno.
Na řece Moravě zvedal vítr vlny, a mohutné duby kolem v lese hučely, nám pak hnal vichr přímo do očí kouř z praskajícího ohniště, na které převozník Juráček přikládal stále drobné kousky dříví.
„To je dobré sedzet v kúri,“ vykládal, „ten dým sa do člověka vtáhne a komáre ho tak nepoščípú. Šak ich včul je.“
„No, není to tak zlé,“ poznamenal jsem, „jen tu a tam někde se ozve.“
„Všul ovšem, ked je vietr, a my ešče kúríme, moc sa ich nieukáže, ale takhle, keď je teplý večer a nefúká vietr, pak veru sa môže povidať, že je jich vela.“
Přisedl k nám nějaký sedlák z Brodského.
„A vravia, že z blata sa rodzá, dycky za dva roky,“ vmísil se v rozmluvu „a temu nievierim, to idze skorej. Tak vidzim napred červičky v blace potom za nedlho dostanu kridla, ti sa ešče držia v trávě, potem teprv keď sú väčší ščípu, idú na krv.“
Někde na pasunkoch v háji niemožno pást statek[1], neidze, bojí sa,“ pravil Juráček, „v celých …delech[2] táhnu za ním komáre.“
„Daktoré hovado už tak na to zvyklo, že stojí i keď na něm černo,“ promluvil sedlák z Brodského.
„To Zůzovi koně z Lanžota,“ poznamenal Juráček, „ty stojá, jak zabité.“
„Šak oni budu, úfám, starší, ak je Breclava,“ usmál se právě přibylý hajný.
Kolem hlavy měl zelenou sítku, která mu chránila obličej.
„Kam tak opatřen,“ optal jsem se. „Jděm v noci na obchodzku a niemat si ta, tak mňa sožerú ty mrchy. Předešle jel jeden člověk s koňom do Lanžhota, po celu cestu jel cvalem a preca dojel poščípaný až strach.“
„Já bych som enem rád vedzel,“ pravil Juráček, „jakú majú dzirku v tem zobáku, má tak tenký zobák.“
„Nevidzel bys,“ zahovořil hajný. „Ako pak u vás v izbě.“
„Zle, velmi zle,“ pronesl smutným hlasem tázaný, „vykurujem, a uhasne oheň, už jsú ty potvore zas na nás. Nebolo by ich istě tolko, keby Morava sa nebola vyliela.“
Náhle mou pozornost upoutal krásný zjev.
Snopy na polích na druhé straně řeky nabyly růžcvé barvy, stodoly v dáli byly zabarveny do zlatova, a zdálo se, že vysoká věž brodčanského kostelíka hoří rudým plamenem. Za staré lesy zapadalo slunce.
Na obloze objevily se dlouhé pruhy červánků.
„To je na vietr,“ podotkl hajný.
Zvedl jsem se a vyšel podívat se na hráz, odkud byl pěkný pohled na rovinu.
V dáli zdvihaly se šedivě Malé Karpaty, tam na pravo bylo zřít jasně čisté obrysy Kůtu, na levo Brodsko.
Nad Malými Karpatami vycházela rudá koule měsíce. Vítr přestával. Na řece vyhazovali se kapři.
Z lesů vycházela vůně a kolem mne počaly se nestydatě množit spousty komárů.
Unesen pohledem na krajinu a krásný večer, pomyslil jsem si: To by moh' být z toho pěkný, popis, tak nějaká báseň, líčení západu slunce.
Vytáhnu z kapsy tužku, kus papíru a usadím se na kmenu mohutného dubu.
Komáři počali unisono bzučet.
Patrně překvapeni nad neznámým zjevem. Urovnám na kolenou papír, vezmu tužku a počínám nadpis:
Západ slun… Slabiku ‚ce‘ už jsem nedopsal, neboť jeden zvědavý komár bodl mne do tváře a druhý, patrně z kollegiality, štípl mne do nosu.
Vzpomněl jsem si, že Jožka radil: Když štípne komár, pleštit ho a pak si dát na ránu kousek bláta.
Položím tedy tužku a seběhnu k Moravě a přilepím na poštípaná místa kousky bláta a vrátím se k pařezu, dopíšu slabiku ‚ce‘ a pokračuji: v lesích v jihový…, dost! Teď jeden patrně rozmrzený, že tomu nerozumí, bodl mne do ruky, za ním druhý, třetí, jiný sedl na čelo, druzí pracovali na krku, na tváři, a kolem mne noví a noví zástupové pištěli své nepřetržité nápěvy.
„Teď se spasíš útěkem, necháš básně a vrátíš se k vínu, pomažeš se blátem,“ pomyslil jsem si.
Zastrčím tedy tužku a papír, pomazal jsem si poštípané ruce, tvář, a krk blátem a vrátil se před hospodu.
Tam se mně lekli: Když jsem vše řádně vysvětlil, smáli se a přítel podotkl: „Nevěděl jsem, že i na Parnasse štípou komáři.“
Bylo dosti pozdě, když opouštěli jsme, kouříce, útulnou hospodu u přívozu.
Zástupy komárů táhly za námi. Mně zdálo se, že piští: „My a poesie…“