U Podražilů

Údaje o textu
Titulek:	U Podražilů
Podtitulek:	Povídka
Autor:	Františka Stránecká
Zdroj:	STRÁNECKÁ, Františka. Sebrané spisy. Díl I., svazek I. Velké Meziříčí : J. F. Šašek, 1891. s. 129–149. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Kalendář Ústřední Matice školské 1886
Licence:	PD old 70

Nad Podražilův statek v celé osadě nebylo. Ne snad že by byl největší či nejpěknější býval, nebo novým stavením se vyznamenával, to ne, ale byl nejonačeji způsobený, zcela odpovídající přísloví starého nebožtíka Podražila: „Přítel dobrá věc, ale běda, kdo jich mnoho potřebuje!“ Podražilův statek nezávisel na přátelích, stál sám v sobě jako jádro v pecce. Měli studni na statku, rybníček za humny, kdež konopě močívali, u něhož plátno bělívali, sušírnu u štěpnice a cestu svou vlastní jak do rolí tak na palouky.

Nebylo se jim tedy opírati o cizí rámě, a takové výhody, říkával nebožtík, že by ani za dva hrady nedal. Že střecha po jedné straně na hlavním stavení již se trochu chýlila „po větru“, nevadilo; že doch (došek) nad chlévy počínal již prohnívati, a sroubení menší stodůlky týřelo, obav žádných starému hospodáři nepůsobilo, když se na soud Boží odebíral; vědělť dobře, že peníz, který hospodář přichová, tolik platí, jako peníz, jehož řemeslník vydělá. On za hospodaření svého nejeden groš přichoval a manželce za dobré paměti svěřil, kde má kopati, až jej přes práh vynesou; na její zase vůli bylo mladému hospodáři svěřiti, kolik tatíček na zbudování nového stavení zanechal.

Mladý na tom se usnesl, že raději se stavbou ještě počká až „houšť opeří“; neboť dle příkladu otcova také nemínil podlízať, kde později mohl přeskočiti. Lepší pták na talíři pečený než v povětří vznešený. A i mladá hospodyně pravila, že: lépe státi za svým snopem než za cizím mandelem. Čekali tedy prozatím a uchraňovali; za tou příčinou se Podražil nerad a málokdy v hospodě opřítal, chodíval tam leda z přinucení, když hromada svolána, nebo když výbor nějakou nesnadnou věc a opletu splachoval s vědomí.

Podražil sice ještě výborem nebyl (bylť tuze mladý), ale obyčejně zastával jako hospodář zámožný i rozvážlivý kmotra Záhrudu, kterýž ustavičně choroval, a zastával jej nejen svolením celé obce, ale i ku spokojenosti slavného výboru, an nejednou se již byl s dobrou radou vytasil.

Ostatně jim výborovcům do kaše nefoukal; neboť byl samotářský, nemluvný, jako otec jeho býval, a hleděl si svého nad jiné.

Právě proto, že spolkův ani nemiloval ani nevyhledával, i jemu málokdo, k rodině nebo domácí čeledi nenáležející, „klúček u dveří otíral“. Bylo tedy Podražilovým s podivením, když o letnicích za slunečného, krásného odpůldne muž v městský šat oděný statku se blížil.

„Tatí, hen idú nějaký pán!“ zvolal klučík kudrnaté hlavy, který se u nohou stařenky ve štěpnici na výsluní s boka na bok převaloval a příchozího nejdřív spatřil.

„A do ví, kam ide,“ mínila hospodyně.

„Snad přece k nám,“ pravil Podražil a rozpačitě poškraboval se za uchem, neboť nebyl hovorný a nerad s cizími zacházel.

„Dobrý den!“ příchozí pozdravoval přes plot. „Jak pak se tu vždycky míváte?“

Hospodář neodvedl tak ani tak, a poněkud nedůvěřivě si jej prohlížel.

„Což pak mne už neznáte? Byl bych se tak velice změnil? Ba arciť myslím — vždyť jsme se neviděli již po deset let. Nož, kamaráde, tak Okúnova Franty v pravdě juž neznáš?“

Hospodářovo čelo poněkud zakaboněné trochu se shladilo; ještě pátravěji spočinul zrak jeho na cizinci, ale ruky mu nepodal ani ho nevyzýval, aby do branky vkročil.

Avšak Okún na vyzvání nečekal, otevřel branku a stál mezi Podražilovými.

Ruku hospodáři podával on.

„A co vy děláte,“ obrátil se k staré Podražilové, „ještě jste neumřela?“

„Čekala jsem na vás, až mně cestu ukážete,“ rozdurděně na to výminkářka. „Živí se všeho dočekají a mrtví doleží, i toho, když tele do světa vyběhne a vůl se vrátí.“

„Takové přivítané jsem se, tetka, od vás nenadál.“

„Jak kdo do lesa, tak jemu z lesa,“ zabroukala stará žena a uhýbala k výmince.

„Což pak jí nemůže síň do světnice? Má vrtochy?“ podivoval se Okún.

„A je stará, všeličeho ve světě zakoušela,“ omlouvala stařenu nevěsta. Hospodář se posud ani nehnul a zpod obočí na Okúna hleděl.

„To jsou vaše děti?“ vyptával se host.

„Ba že!“ odvětila mladá žena a hladila staršího chlapce po temeně.

„Ale tu je parno, pojďme do světnice,“ vybízel cizí a hnedle se pevným krokem ubíral ku stavení; hospodyně s dětmi následovala, a hospodář se zamračil; chvíli hleděl do země a potom váhavě i on se rozkolébal za nimi. Host se tvářil jako doma. Zasedl za stůl a hedvábným šátkem stíral pot s čela. „Jak vidím, vše ještě na starém místě. Což nemáte několik obrázků (větších bankovek), abyste to staré hrachovisko strhli a pořádný dům vystavěli?“

Podražil se zaškaredil, a hospodyně dobrosrdečně prohodila: „Vy byste to rázno spravoval jak vítr múku, a nevzpomínáte, že dluh má nohy; čekáme ještě až doroste chmel.“

„Tak tedy až dorůste, na tyčkách již se tedy zdvihá,“ smál se host.

„Který pak hospodář bez krejcaru zůstane?“

„Zanech tlachů!“ připomínal hospodář od kamen, kde byl pozalezl, „hleď na děti, vyběhly ven.“ Žena se zarděla a vyšla. Hospodář s hostem seděli chvilenku o tichu, potom zabubnoval si host kotníky po stole pochod a náhle spustil:

„Snad mi nezazlíváš, že jsem tě navštívil?“

„Co by?“ zajíkal se Podražil.

„Já řku, když jsem zase do osady zavítal, že se sem podívám; tvůj otec ze všech mi byl nejmilejším. Pamatuješ se ještě, jak se mé nebožky matky ujal, když nám chalupa shořela? Jak nás ve vaší stodůlce ubytoval, živil a jak mne ošatil? Já vždycky říkával, že mi tvůj otec jde nad vlastní rodinu. Takového sedláka by včil kraj světa nenašel.“

Hospodář, jenž otce svého byl miloval a památku jeho u veliké uctivosti měl, pomžikoval očima, pokašlával a pak z čista jasna přikročiv k oknu, kde zvědavá jeho žena naslouchala, zavolal: „Slyšíš ty, nemáš tam pro — pro —“ (nevěděl, jak by řekl — pana Okúna — nechtěl říci, a pouze — Okúna — vysloviti také se ostýchal) — — nic na zub?“ doložil náhle a zase k lavičce u kamen odešel. Žena přinesla koláč, kus pečené a láhev vína. Host sobě po domácku posluhoval.

„Tak se u vás tedy za těch několik let, co jsem byl ve městě, mnoho nezměnilo?“

Podražil zavrtěl hlavou.

„Jestli pak víš, jak se mně vedlo?“

Opětné zavrtění hlavou.

„Tož počnu z předu. Víš, že jsem studoval?“

Podražil jen přisvědčil.

„Moc jsem si musel hlavy lámať a nic mi z toho nekvetlo, sešel jsem s toho. — Člověk studovaný přec již k řemeslu nepůjde nazpět — chopil jsem se tedy péra; píšu již kolik let v kanceláři advokáta, ale málo člověk z toho uhlídá, co si vypíše; po sprostu se šatit už nemůže, stane-li se pánem, a v hostinci také musíš utráceť, aby tě nezahanbil ledajaký pobuda. Vždyť jde o vážnosť, a bez té jsi ve městě zrovna ztracen. K nám docházejí hrabata, knížata a bohatých továrníků tolik, že druh druhu dveří podává. Když jim člověk nechce sloužiti podešví, musí se jim vyrovnat, nic naplat.“

Okún zapil volným douškem a jal se vyptávati: „Pověz mi jen, Josífku, jak se to tehdy u vás shatilo, když tu železnici stavěli?“

„A co že by se bylo mělo shatiť?“

„I nezapírej, starý kamaráde, však já o tom dobře vím. Měl jsi se spokojiti s málem, však i tak bys byl nějaké dvě tisícovky vydělal, ale hnedle žádať za odrobínek rolí 14.000, to je přece nad vrch hlavy. Ředitel dráhy sám se mi přiznal, že by to byl možná až na těch 9000 vyhnal, ale výše — ani o zblo. Kdyby bylo již tenkráte nebývalo pozdě, sám bych sem byl zajel, a oč, že bychom byli litkup pili na těch 9000?“

Podražil se na Okúna podivně zahleděl a ani nehlesl.

„No což, nebyl bys tak prodal?“

„A co?“

„Inu, Bože můj, to rolí, ten malý ochoz u řeky, co ti voda každý rok skoro zanáší; pravím ti, že o všem vím.“

„Ale já nevím o ničem.“

„Příteli — příteli! do opravdy, že bys nevěděl?“

Podražil záporně hlavou zavrtěl.

„Ale takovéhle šibalství, je-li pak možno? A který pak to z nich mohl zkartiť? Který pak z nich — z výborů totiž — bývá proti tobě při hromadách?“

„Proti mně ještě žáden nebyl, kromě jednú, když měli doplácet na zvoničku —“

„Tenkráte brojili proti tobě?“

„To ani ne, ale Dochodil pravil, že mně to „dách“ napověděl hlásiť se o novú zvonicu, že by byla vyčkala až do hrubých větrů, mohli prý pořídiť za ten peníz dotád nutnějšího. Já řku ale, — — —“

„Tak tu máš, připravil tě tedy Dochodil o užitek; kdy pak se zas bude jaká dráha stavěť! Ale slyšíš, starosta s ním také za jeden řemínek potáhne — když ti to ani neohlásili, že ředitelství dráhy odkoupiti míní tvůj ochoz, aby na Ostrovskou půdu přebočiti nemusela —“

„Hm! hm! tohle je mně divná věc.“

„A jestliže je divná. A slyšíš, kamaráde, necháš to tak?“

Podražil vytřeštil zrak. Po chvíli pravil: „Co juž včil? Přes rok se juž po dráze jezdí, to už žáden nepřemění.“

„Pravda, nepřemění, ale jiná je, jestliže neodškodní.“

„A kdo?“

„Inu všichni. Předně chytni Dochodila, však má peněz dosť a žádných dětí, potom zažaluj starostu a na závěr celý výbor. Proč pak to drželi pod pokličkou? Ani se tě neoptaji a na tvůj šlap žádají 14.000, aby kupce odstrašili; je to poctivé? Ale za to dej jazyk na řetízek a ani nedutej, žes je zažaloval, rozumíš? Já se s tím se vším vyznám, vše ti obstarám a až všechno vyjde, potom chlapiska — plaťte!“

„Ono by — já nevím —“

„Snad se nerozpakuješ?“

„Můj nebožtík otec vždycky pravili, bych raděj advokáta třikrát obešel, než bych se mu přiblížil —“

„Toť jistá, kdybys svévolně haštery započínal o neplechou věc, ale když jde o výplatu spravedlivého požadavku —“

„Ale takové spory vždycky se živívají z peněz —“

„Toť víš, něco za něco; avšak v té věci by vyšlo málo a potkalo by moc.“

„A potom ta opleta se súdem —“

„K soudu ani nezavoníš; pravím ti, že všechno obstarám já. Nu, což?“

„Zapijme to ještě, a snad i — přespěme.“

„Přespať? To již nepůjde. V noci zase odjedu. Jsou ty svátečky — dneska projel jsem se já, zítra se projede můj pán; také chce něčeho užiť, a kdož by vedl kancelář?“

Odmlčeli se, zapíjeli to. — Po chvíli seděl host ve světnici sám, usmíval se spokojeně a jen když k oknu přistoupiv výminku zočil, pěstí proti ní pohrozil a polohlasně pravil: „Však budeš viděť, babisko, jak tě ten vůl potrká!“

Když host odcházel, vyprovázel jej hospodář sám jediný přes rolí ku stanici železniční a jaksi vážně vypadal.

„Pravím ti, Josífku, že to jinak nejde, ještě některou stovečku musíš panu řediteli obětovať, aby ti dosvědčil, že 14.000 požadovali, a on že 8500 podával. Prosím tě, takový pán lehce zapomene, kde jaký pozemek odkoupiti chtěl; vždyť je to nějakých rolí, co pro dráhu vybaviti musel! A nad to žije každý rád v pokoji; třeba by se mu to nelíbilo potahu měť k svědčení a výpovědi pro nic za nic. O ostatek se nestarej, to ponech mně. Jen jedno ještě mi slib, že se žádnému slovíčkem neprozradíš — ani ženě — až ti pošlu přípis, že již to máme v síti. Tak, kamaráde, plácněme si!“

A Podražil ruky na slib podal.

Toho večera bylo u Podražilů neveselo. Hospodář beztoho malomluvný tenkráte ani nešpetnul, matka se durdila, „že se s tú darebú jaksi spolčoval,“ a žena byla nakvašena, že ji ze světnice vyobcoval, když důvěrněji s hostem řečniti započala.

Když měsíček vyšel, zahlédl Okúna, kterak si hověl u otevřeného okna vozu železničního a tím veseleji si pohvizdoval, čím dál jej vlak od rodné vesničky odnášel. Zahlédl však také Podražila, kterak upřeně s lože svého ku hvězdnaté obloze vzhlíží, a žádný spánek mu oči po samé ráno nepřivírá.

Nebylo divu, když spoluosadníci tak hanebně oň hráli, a pře, již se co živ varoval, započata. Jedinou potěchou mu bylo ujištění Okúnovo, že před soud nemusí až tenkráte, kdy bude peníze bráť. A když mu přisouzeno několik tisíc náhrady, co s ní? Uložiť na úroky, či všecko prostavěť? Věru, není to lehká věc vládnouti majetkem!

*

Zito vymetalo, ba již bělalo, a o Okúnově přípisu, že již je všechno v síti, ještě posud ani památky. Podražil zamlkl, sousedům se vyhýbal a domácích se stranil. Matka i žena dobře znamenaly, že svůj není již od doby, co jej Okún navštívil, ale jakkoli usilovaly o to, aby se jim hospodář svěřil, přece nic nevyzvěděly.

„Věř mi,“ říkávala matka, „máť on krč (křeč) na jazyku. (Nesmí se s pravdou vytasiti.) On jej popletl; ten chlap špatně nevrzá, ale proto přec bych po té jeho řeči, kdyby mostem byla, choditi nechtěla. Ký dach jej sem zavedl? A proč? Zhola to nebude, vždyť on juž za malička by byl darmo ani s lavice nespadnul.“

„Mamičko, Josef pravil, že Okún není tak zlý, jak vy myslíte, a chytrý, že je zrovna škoda, že učení mosel nechať.“

„I nevěř, dítě, nevěř, vyhnali ho.“

„A juž prý není bláznivý, rozumně řečňuje, a Josef povídá, že je usedlý.“

„Usedlý, usedlý, leda jako havran na topoli.“ A jinak stařenka nedala.

Zase za odpůldne nedělního kdosi k Podražilovu statku zamířil, ale kráčel pomaleji než tehdá Okún. Byltě to starosta Hašťal. Žáden mu v ústrety nevyšel, hospodář ani s pažitu nepovstal, kdež ve stínu jabloně ležel. Když starosta se přiblížil, setkaly se zraky obou mužů zamračeně jako dvě chmury na nebi před bouří. Snad se ani nepozdravili než starosta započal: „To jste nám hrubú niť navlékl s tím lajdákem.“

Podražil se ani neptal s kým a čekal ostatku. „Že se také s takým chlapiskem ostúzíte. Já vždycky myslel, že brzo budete sedať mezi námi, byste súsedy dobřil, a vy nám zatím takých oplet naplantáte se súdem, jakoby člověk ve žňách procházeť se mohl po daremnu.“

„Já jsem vám nic nesplantal, ale vy —“

„Jak to včil bude dopadať, kdo tam má jít?“

„Kdo tam patří,“ nevlídně na to Podražil.

„To vy sám si u súdu obskákejte, já jsem mu peněz nedával. — Ale brzo jej lapli. —“

„Dochodila?“

„Vždyť byl první.“

„Byl. Dali mu prvně přípis, ale přinesl jej ke mně.“

„No však vy jste byl druhý.“

„Ale já je všechny svolal, bychom se uradili, kdo má čas tratit.“

„I tenkráte jste všichni o mne zase šili?“

„A o koho jiného, když na vaše peníze jezdil; juž byste jich byl jinde neuložil? Pálily vás ve dlani? Znal jste jej, že je mrcha chlap, a tak mu pomáháte k hříchu a vlastní děti okrádáte, je to rozum?“

„Já, stakva, nikoho jsem neokrádal, ale vy jste okrádali mne a to po hanebnu, podtají. Jak bych já svého nehleděl a nevynaložil bych několik stovek na to, abyste mně tisíce vynahradili, o které jste mne ošidili.“

„My — výbor — vás —?“

„A snad že ne?“

„Pomátlo se vám?“

„Mné se pomátlo, když svú vlastní spravedlivú věc vyhledávám, ale vám se nepomátlo, když jste mně kupca na ochoz odráželi lžinú, že 14.000 zaň požaduju, a já bych jej byl řediteli dráhy i za těch 8500 odprodal. Bylo to po přátelsku, po súsedsku, co?“

„I milionské chlapčisko, toť zpískal on! Tož tak, my že jsme vás o toli tisíc připravili a to proto, abyste vy mu zaplatil cestu do Vídně a k hýření! Ten vás lapil na vějičku. Víte-li pak, že rovnú cestú odtud zajel do Vídně a tam stovkama jen házel, jedl, pil, co hrdlo ráčilo, a plnú hrsťú rozhazoval? Když jej lapli, zbyl mu sotva ten který krejcar z vašich peněz. Tak. A když jej na zpáteční poštu dopravili, odvolával se při výslechu na vás, vy že jste jeho kamarád. Stakva, to bych na se nebral ani za tisíce, aby také ledajčisko mne kamarádem zvalo. Jak pak se včil dostanete do výboru?“

Podražil stál nehybně jako socha a nedůvěřivě patřil na Hašťala.

„Nepravila jsem to,“ vmísila se matka do řeči, „že Josef má krč na jazyku? Tak bývá, často dobrý při zlém utrpí.“

„Nedožírejte!“ oschápl se Podražil.

„Mamička řekli pravdu, o to sa hněvat nemosíš; a kdyby i byli domlúvali, zle by nebylo, domluva hlavy neproráží,“ ozvala se žena.

„Toť sa ježíte jako vrabci o cizí proso a ještě nevíte, jak vše dopadne; vždycky bývá chleb o dvojí kůře,“ řekl Podražil.

„Nemyslete, že bych sa cizí špínou omýval (cizí vinou se omlouval),“ odrazil jej starosta, „pošlu vám sem došlé spisy a svleku s tím věc nemilú s beder. Myslím, že sa nasvědčíte při sudě až do Boha; ale svá vůla vždy člověka sepsuje. S Pánem Bohem!“

„Tož tys ani nečul, že to chlapčisko židovským oštípem tvého statku vydobývá?“ divila se matka.

„Juž je toho dosť,“ rozkřikl se hospodář, praštil rozmrzele brankou a pádil do rolí. Ženy však dlouho ještě rozmlouvaly a konečně i naříkaly, když hospodyně klíček sejmula s kolka a na příbedří vyšla, by tam ovsem zahrnutou truhličku vyňala a peníze přečítala, jež tam byli ukládali k budoucí novostavbě.

Hašťal přípisy zaslal, a Podražil nabyl přesvědčení, že jej Okún o majetek lstivě ošidil. To by byl oželel, ale ty nátahy k soudu, toho se nejvíce štítil, a proto zabrán do nemilých těch myšlének nehrubě dbal výčitek ženiných, jež se večer, když čeládka ulehla, jako krupobití na něj svezly.

Příštího poledne volali po všem statku hospodáře k jídlu, ale nenašli ho.

„Nech ho,“ pravila matka, „jeduje sa, až ho to mine, přijde sám.“

Ale nepřišel, ani večer ani ráno příštího dne, ba ani za týden. Hospodyně plížila se po statku s rukama zalomenýma jako stín, oči pláčem zapuchlé, srdce žalem sevřené jako mezi kamením, a ze staré Podražilové jakoby byla dušička vyletěla.

Bylo za parného odpůldne, když se obě ženy na mlátě sešly.

„Matičko, déle já to nestrpím,“ zaštkala hospodyně. „Proč on mně odešel? Ublížila jsem mu? Vždyť jsem já mu jenom domlúvala!“

„Ach, Markétko,“ bědovala matka, „myslíš, že já jsem mu křivdila? To mně také dosvědčíš někdy před Pánem Bohem, že jsem nad obrubu nepichla. A pro tu mamonu bych byla měla jediné dítě z domu pudiť? Toho Pán Bůh zabraň! Vidíš, dnes se ti s tím svěřuju, vždyť já jsem také něco z toho, co nebožtík tatíček uchránili, za nehet zadrhla, a ráda bych mu byla na dům pomohla. Ale tak nás zkřižovať, odejíť nás sklíčených!“

„A přede žňama! Oh, mamičko, jestli že sa víc nevrátí — jestli si — ó Bože můj! ty sirotečky — a co já? — co já — já si raději také ublížím —“

A mladá žena uchytila náhle povříslo se země a skočila do parníka.

„Markétko!“ zabědovala stařenka. A jakýs dutý, nepovědomý hlas ve výši nad nimi opakoval: „Markétko!“ a dodal ještě: „Nečiň toho!“

Hospodyně ubledlá jako svíce hleděla od šprlení ustrašena na mlat k stařence, chvěla se po celém těle a zašeptala: „Slyšeli jste? Kdo to byl?“

A na patře sláma zašustěla, přibledlý obličej shýbal se nad řebříkem a známé rty pravily: „To jsem já, Markétko!“

Po chvíli hospodyně ukrývala opuchlé oči na prsou Podražilových, a stařenka jej potěpkávala po tváři.

„Proč jsi sa ukrýval, Josífku?“ vyzvídala konečně hospodyně. Hospodář se zapýřil a pravil: „A viděl jsem tenkrát toho, co předvolací cedule roznáší —“

„Bál jses ošťar u súdu?“

Podražil přikývnul.

„Ten sluha šel tenkráte jen mimo, zašel k nám jen pro hlt vody. Výpovědi neujdeš; vyznáš se, že ti peníze vylúdil, že mu pro ně nepřitížíš a —“

„Konec a dosť,“ doložila matička. Hospodyně se ještě bázlivě otázala: „A z čehos tam (mrkla okem k patru) byl?“

„Měl jsem tam chleb a kus sýra,“ odvětil hospodář zrakem sklopeným.

Toho večera Podražilová připravovala v kuchyni neobyčejně hojnou večeři jakoby před svatovánočním postem bylo, a oči jí radostí jen jiskřily.

„Tetka, kde byl hospodář?“ optala se z nenadání pastvica.

„I hleďte robu zvědavú! Snad pro ňu by už nesměl hospodář ani na trh zajet do Olomúca!“ pravila hospodyně poněkud váhavě a otočila uzardělá líčka k polici, jakoby po nějakém hrnku šukala. A dodala ještě a to juž jistěji: „Čemu bychom měli železnú silnicu?“

„Anka,“ šuškala pastvica dívce, „vždyť hospodář pravili, že olomúcký trh vypršel juž před dvěma nedělema?“

„Mlč!“ odvětila starší a proto i rozvážlivější služebná, „to bude nějaký trh novovypsaný.“