Uživatel:Skim/Knihy/Pohádky (Kipling)
Jak přišla velryba k svému jícnu.
Kdysi za dávných dob žila, moji miláčkové, v moři velryba, a jedla ryby. Jedla hvězdýše i měkkýše, kraby i kambaly, bělice i plotice, makrely i štiky, i opravdové, kroutivé a vrtivé úhoře. Všechny rybky, jež jen našla v šírém moři, polykala její tlama — takhle! Zbyla v šírém moři konečně jen jediná rybička, malá parmice. Plovala velrybě za pravým uchem, aby tak byla v bezpečí. Tu se velryba postavila na ocas a řekla: »Mám hlad!« A malá parmice ozvala se slabým parmičím hláskem: »Vznešený a ušlechtilý kytovče, okusil-li jsi kdy člověka?«
»Ne,« pravila velryba. »Jaký je?«
»Kloudný,« řekla malá parmice, »ale lomozivý.«
»Přines mi tedy nějaké,« řekla velryba, a moře zapěnilo se za jejím ocasem.
»Je dost jednoho najednou,« pravila parmice. »Popluješ-li k padesátému stupni severní šířky a k čtyřicátému stupni západní délky (to jsou kouzla), najdeš uprostřed moře námořníka ze ztroskotané lodi. Sedí na pramici a nemá na sobě než modré plátěné kalhoty s párem šlí (nezapomeňte na šle, miláčkové) a při sobě velký nůž zavěrák. Ale bude ti jen na prospěch, zvíš-li, že je to člověk bystrého zraku a důvtipu.«
A tak tedy plula velryba a plula, jak nejrychleji dovedla, k padesátému stupni severní šířky a čtyřicátému stupni západní délky, a tu prostřed moře na pramici našla osamělého, opuštěného námořníka-trosečníka, jenž neměl na sobě než pár modrých plátěných kalhot, pár šlí (je vám obzvláště si zapamatovati šle, miláčkové) a při sobě velký zavěrák. Nohama máchal se ve vodě (Jeho maminka mu dovolila se šplíchat, jinak by toho nebyl činil, protože to byl člověk bystrého zraku a důvtipu).
A tu velryba rozevřela tlamu dokořán a dokořán a dokořán, až se skorem dotýkala ocasu a spolkla námořníka-trosečníka i pramici, na které seděl, i modré plátěné kalhoty a šle (na které nesmíte zapomínat), i velký zavěrák. — Spolkla všechno a uložilo do své tmavé, teplé vnitřní špižírny, a pak si — takhle — olízla pysky, a otočila se třikrát na ocase.
Ale jakmile se námořník, člověk bystrého zraku a důvtipu, ocitl doopravdy ve velrybí teplé, tmavé, vnitřní spižírně, jásal a skákal, trkal a strkal, skotačil a křepčil, hučel a hlučel, kopal a kousal, podlízal a poskakoval, proháněl se projížděl, krčil se a hopkoval, plakal a vzdychal, volal a škrábal, dupal a cupal a tančil dudáka, kde tančiti neměl, až z toho velrybě bylo doopravdy na nic. (Nezapomněli jste na šle?)
Řekla tedy k parmici: »Ten člověk je velmi lomozivý a dostávám z něho škytavku. Co mám počít?«
»Řekni mu, aby šel ven,« pravila parmice.
Zvolala tedy velryba hrdlem dolů k námořníku-trosečníku: »Jdi ven a měj se dobře! Dostala jsem škytavku.«
»I ne!« pravil námořník. »Ne tak, nýbrž docela jinak. Dones mne k rodnému mému břehu, k bílým útesům Albionu, a rozmyslím si to.« A jal se tančit divočeji než předtím.
»Učiníš lépe, doneseš-li ho domů,« pravila parma velrybě. »Varovala jsem tě, že to je člověk bystrého zraku i důvtipu.«
A velryba tedy plula a plula a plula oběma ploutvemi i ocasem, jak jen mohla při škytavce. Konečně spatřila námořníkovo rodné pobřeží a bílé útesy Albionu, rozběhla se na půl cesty vzhůru na břeh a otevřevši tlamu široce a široce a široce zvolala: »Přestoupit do Vinčestru, Ašulotu, Našny, Kýnu a stanic fičburské dráhy!« A zrovna když řekla »Fič!«, vyletěl jí námořník z tlamy.
Ale v době, kdy velryba plula, vzal námořník, který byl vskutku člověk bystrého zraku a důvtipu, svůj zavěrák, a rozřezal pramici na malé čtverečkované mřížky a svázav je pevně svými šlemi (teď víte, proč jste neměli zapomínat na šle!), vtlačil tyto mřížky velrybě do jícnu, kde zůstaly vězet! A pak si zazpíval následující sloku, kterou vám, ježto jste jí neslyšeli, také povím: —
»Teď, kdy máš v jícnu mříž,
budeš mít s jídlem kříž.«
Pak vystoupil na břeh a šel domů k mamince, která mu dovolila šplíchati si nohy ve vodě, oženil se a žil pak povždy šťastně. Rovněž velryba se vrátila. ale od onoho dne bránila jí v jícnu mřížka, kterou nemohla ani vykašlat, ani spolknout, tak že nemohla pojídati ničeho kromě zcela malinkých rybiček, a proto po dnes velryby nepojídají lidí ani hochů ani děvčátek.
Malá parmice odplula a skryla se do bahna pod prahem rovníku. Bála se, aby se na ni velryba nerozhněvala.
Námořník vzal si zavěrák s sebou domů. Vyšel-li si na pobřeží, oblékal modré plátěné kalhoty. Šlí, jak víte, upotřebil k svázání mřížky, a to je konec pohádky.Jak přišel velbloud k hrbu.
V následující pohádce se vypráví, jak přišel velbloud k velkému hrbu.
Na počátku let, kdy svět byl z brusu nový a zvířata právě začínala pracovati jako člověk, byl jeden velbloud, jenž žil uprostřed Řvavé Pouště, protože se mu nechtělo pracovat. Kromě toho byl také řvounem. Okusoval keře a tmí. tamaryšky, pryšce a bodlák, a činil vše strašlivě líně. Promluvíl-li kdo na něj, řekl: »Hr!« Právě jen »hr!« a nic víc.
Jednou v pondělí ráno přišel k němu kůň, se sedlem na zádech a s uzdou v hubě, a řekl: »Velbloude, ó velbloude, pojď odtud a klusej jako ostatní z nás.«
»Hr!« řekl velbloud a kůň odešel a řekl to člověku.
Pak přišel k němu pes, s hůlkou v tlamě, a pravil: »Velbloude, ó velbloude, pojď, nos a přinášej jako ostatní z nás!«
»Hr!« řekl velbloud. I pes odešel a řekl to člověku. Konečně přišel k němu vůl, se jhem na šijí, a řekl: »Velbloude, ó velbloude, pojď a orej jako jiní z nás.«
»Hr!« řekl velbloud. Proto také vůl odešel a řekl to člověku.
Když se den chýlil ku konci, zavolal si člověk koně, psa i vola, a řekl: »Vy tři, ó vy tři, je mi vás velmi líto (v tomto tak z brusu novém světě) ; ale onen hrčil v poušti neumí pracovat, neboť by zde teď již byl; proto jest mi nechati ho s pokojem, a vám je pracovati dvojnásobnou dobu, aby se to nahradílo.«
Rozzlobili se nad tím velice oni tři (v tomto tak z brusu novém světě), a shromáždili se na pokraji pouště k hlučné schůzi. A přišel velbloud, žvýkaje lině pryšec a smál se jim. Pak řekl: »Hr!« a opět odešel.
V tom tudy šel džin, jemuž jsou svěřeny všechny pouště, vale se v mračnu prachu (džinové cestují vždycky tímto způsobem, protože to jsou čáry), a zastavil se, aby si poklábosil s oněmi třemi.
»Džine všech poušti,« řekl kůň, »má někdo právo být liným v tomto z brusu novém světě?«
»Zajisté ne,« řekl džin.
»Nuže,« pravil kůň, »uprostřed tvé Řvavé Pouště (a sám je řvoun). žije tvor s dlouhým krkem a dlouhými nohami, a od pondělka od rána nevykonal ani kousku práce. Nechtěl klusat.«
»Hví !« zahvízdal džin, »u všeho zlata Arabie, toť můj velbloud! A co tomu říkář«
»Říká ,Hr!‘« pravil pes; »a nechce nošit a přinášet« »Říká ještě něco?«
»Jen ‚Hr!‘; a nechce orat,« řekl vůl.
»Velmi dobře,« pravil džín. »Zhrbatím ho, počkáte-li laskavě chvilku.«
Džin se zahalil do svého oblakového pláště a nesl se pouští, až našel líného velblouda, jak pozoruje vlastní obraz v kaluži vody.
»Můj dlouhý příteli,« pravil džin, »co to slyším o tobě? Že prý nechceš pracovat, na tomto z brusu novém světě ?«
»Hr!« řekl velbloud.
I usedl džin, podepřel bradu rukou a začal vymýšleti Veliké Čáry, zatím co velbloud hleděl na svůj obraz v kaluži vody.
»Tvoje strašlivá lenost byla příčinou, že je oněm třem konati od pondělka od rána mimořádnou prácí,« pravil džin ; a vymýšlel dále čáry, podpíraje sí hradu rukou.
»Hr!« řekl velbloud.
»Neříkal chh to znovu, kdybych byl tebou,« řekl džin; »říkáš to příliš často. Chtěl bych, abys pracoval.«
A velbloud řekl zase »Hr!«; ale sotva to řekl, viděl, jak se jeho hřJet, na který byl tak pyšný, nafukuje a nafukuje ve velikánský protáhlý hrb.
»Vidíš?« pravil džin. »To je to tvé »hr!«, které jsi si na sebe přivoc il tím, že jsi nepracoval. Dnes je čtvrtek, a ty's od pondělka, kdy se začalo pracovat, nevykonal žádného díla. Teď půjdeš pracovat!« »Jak pak mohu pracovat s tímto hrbem na zádech?« pravil velbloud
»Ten jsem ti dal schválně,« pravil džin, »protože jsi zmeškal ony tří dny. Budeš moci nyni pracovati po tři dny, bez jídla, protože můžeš týti ze svého hrbu; a neříkej nikdy, že Ajsem pro tebe ničeho neučinil. Opusť poušť, jdi k oněm třem a chovej se dobře!«
Tu velbloud se sebral i se svým hrbem a odešel, aby se připojil k oněm třem. Od onoho dne nosí velbloud neustále hrb; ale dosud nenahradíl tři dny, zameškané na počátku světa, a dosud se nenaučíl, jak se má chovat.
Jak přišel nosorožec ke své kůži. editovat
Kdysi žil na neobydleném ostrově u pobřeží Rudého Moře Pars, od jehož klobouku odrážely se sluneční paprsky s nádherou více než orientální. A Pars žil u Rudého Moře maje jen svůj klobouk, nůž a plotýnku, takového druhu, jakých se nikdy nesmíte dotýkat. Tu jednoho dne vzal mouku, vodu, ryvíz, hrozinky a cukr a zadělal si koláč, který měřil dvě stopy v průměru a byl na tři stopy tlustý. Bylo to vskutku výborné jídlo. Dal koláč na plotýnku, protože on směl na této plotýnce vařit, a pekl ho a pekl, až byl pěkně do zlatova hnědý a voněl co nejlíbezněji. Ale právě když se jej chystal jíst, sestupoval k pobřeží z Výhradně Neobydleného Nitra nosorožec s rohem na nose, s párem prasečích oček a s málo způsoby.
Tenkrát přilehala nosorožci kůže docela těsně. Nečinila nikde ani záhybu. Vyhlížel přesně jako nosorožec z Noemovy Archy, ovšem o mnoho větší. Než proto přece neměl již tehdy způsobů; nemá jich dnes, a nebude jich mít nikdy. Vykřikl »Aj!« Pars nechal koláče a vylezl do vršku palmy, nemaje na sobě ničeho, kromě klobouku, od něhož se sluneční paprsky odrážely v nádheře více než orientální. Nosorožec převrhl plotýnku nosem. Koláč. jenž se svalil do písku, nabodl si nosorožec na roh nosu, snědl ho a odcházel odtud, mávaje ocasem, do pustého a Výhradně Neobydleného Nitra, které hraničí s ostrovy Mazanderanem, Socotrou a s Předhořím Většího Rovníku. Tu slezl Pars s palmového stromu, postavil plotýnku opět na nohy a zpíval následující sloku, kterou vám, ježto jste ji neslyšelí, také povím:
»Ten, kdo bere koláče,
které Pars si upeče,
přetěžce to odpláče.«
A bylo v tom mnohem více smyslu, než si můžete pomysleti.
Staloť se o pět týdnů později, že nastalo u Rudého Moře veliké vedro. Každý svlékal kde jaké šaty měl na sobě. Pars si sňal klobouk; ale nosorožec si svlékl kůži a když kráčel ke břehu, aby se vykoupal, nesl si ji přes rameno. Za onoho času zapínala se tato kůže vespod na tři knoflíky a vyhlížela jako nepromokavý plášť. Nezmínil se praničím o Parsově koláči, protože jej byl celý snědl; a neměl nikdy způsobů, ani tehdy, ani pak, aniž kdy jakých bude mít. Batolil se přímo do vody, kde pouštěl nosem bubliny. Kůži nechal na břehu.
V tom přišel Pars a našel kůži. Usmál se dvakráte úsměvem, kterým se roztáhl celý jeho obličej. Pak obtančil třikráte kolem dokola kůže a třel si ruce. Potom odešel domů a naplnil si klobouk drobty koláče, neboť Pars nejedl nikdy nic jiného kromě koláčů a nikdy doma nezametal. Vzal kůži a třepal kůží, a třel kůži a mnul kůži, až ji nacpal plnou starými, uschlými, tvrdýmí, lehtavými koláčovými drobty a spálenými hrozinkamí. Vylezl pak do koruny palmy a čekal, až vyleze nosorožec z vody a obleče kůži.
A nosorožec tak učinil. Zapjal si ji na tři knoflíky a tu ovšem ho lehtala, jako když máme drobty v posteli. Nutilo ho to, aby se škrábal, ale to bylo ještě horší; i lehl si do písku a válel se a válel a válel, a kdykoli se převalil, lehtaly ho koláčové drobty hůř a hůře. Běžel tedy k palmě a třel a třel a třel se o ni. Třel se tak, až si kůži na zádech otřel do velikého záhybu; druhý záhyb utvořil se mu vespod, kde bývaly knoflíky (které si teď otřel), a několik jiných záhybů měl kolem noh. A zkazilo mu to rozmar, ale v koláčovýeh drobtech nečinilo to žádného rozdílu. Ty mu vězely v kůži a lehtaly. Šel tedy domů velice rozzloben a strašlivě poškrábán; a od onoho dne až po dnešní má každý nosorožec veliké záhyby na kůži a velice špatný rozmar. To vše z koláčových drobtů.
Avšak Pars slezl s palmy, nesa si klobouk, od něhož se paprsky sluneční odrážely ve více než orientální nádheře, sebral svou plotýnku a odcházel směrem k Orotavu, Amygdale, k horským lučinám Anantariva a k slatinám sonaputským.
Za onoho času, kdy každý pobíhal vesele, žil, moji miláčkové, levhart na místě, zvaném Vysoká Poušť. Pamatujte si, že to nebyla Nízká Poušť ani Křovinatá Poušť, ani Nevlídná Poušť, ale výslovně holá, horká, jasná Vysoká Poušť, kde byl písek a pískově zbarvené skály a chomáče pískové žluté trávy. Žili tu i žirafa, zebra, africký los i kapský jelen; a byli všichni po celém těle výslovně pískově-žluto-hnědí; ale levhart byl nejvyslovněji, nejvíce pískově-žluto-hnědý ze všech — šedožlutá šelma kočkovitá, a hodil se na vlas k výslovně žlutě-šedo-hnědé barvě Vysoké Pouště. To bylo velice ošklivé pro žirafu, zebru i všechny ostatní, neboť si lehal za výslovně žluto-šedo-hnědý kámen nebo chomáč trávy, a šli-li mimo žirafa nebo zebra nebo los nebo kozlík, přepadal je, dychtě po jejich skákavém životě. Opravdu! A byl tu také Ethiop s lukem a šípy (byl to tehdy výslovně šedo-hnědo-žlutý člověk) a žil s levhartem ve Vysoké Poušti; oba honívali společně — Ethiop svými luky a šípy, a levhart svými zuby a drápy - a žirafa a los i kvaga a všichni ostatni nevěděli, kam uskočiti. Věru, že nevěděli, moji miláčkové!
P0 dlouhé době - vše žilo tehdy přenesmímě dlouho - naučili se vyhýbati se všemu, co jen se podobalo levhartu či Ethiopu; a znenáhla - žirafa začala, protože měla nejcelší nohy - utikali z Vysoké Pouště. Pospichali a pospíchali den za dnem, až přišli do velikého lesa, plného stromů a křovin a pruhovaných. skvmitých a tečkovaných stínů. Tu se skryli. A tu po nové dlouhé době - tím, že stáli napolo ve stínu a napolo mimo stín, a tim, že na ně dopadaly proměnlívě klouzavé stíny stromů, dostávala žirafa skvrny a zepra pruhy a los i jelen ztemnělí, dostavše úzké vlnivé šedé čáry po hřbetě jako kůra na kmeni stromu. A tak, ač je bylo slyšet i cítit. mohli jste je velice zřídka vidět, a to jen, věděli-li jste přesně, kam hledět. Měli věru krásné časy v těchto pruhovaných a skvrnitých stínech lesních, zatím co levhart a Ethiop běhali venku po šedo-žluto-červenave' Vysoké Poušti, divíce se, kam se poděly všechny jejich snídaně. obědy í večeře. Byli konečně tak hladovi, že jedli myší, brouky a skalní králíky, až se z toho oba, levhart i Ethiop, rozstonali. V tom se sešli s Paviánem - se psohlavým štěkavým opem, který je nejmoudřejší zvíře z celé Jižní Afriky.
I řekl levhart k paviánu (byl tehdy velmi horký den): »Kam se poděla všechna zvěř ?«
A pavíán přikývl. On věděl. I řekl Ethiop k paviánu: »Můžeš mi říci, kde nyní bydlí zdejší pravěká zvířena?« (Bylo to doslova totéž, jako předešlá věta, ale Ethiop používal vždy dlouhých slov. Byl dorostlý.)
A pavián přikývl. On věděl.
I řekl pavián: »Zvěř odešla na jiná místa a radím ti, levharte, abys co nejdříve také místo změnil.«
A Ethiop řekl: »To je vše velice krásné, ale rád bych věděl, kam se vystěhovala pravěká zvířena ?«
Tu řekl pavián: »Pravěká zvířena spojila se s pravěkou květenou, protože byl nejvyšší čas ke změně, a mou radou je, Ethiope, abys se co nejdříve změnil.«
Uvedlo to levharta i Ethiopa ve zmatek, ale dali se hned na cestu, aby se poohlédli po pravěké květeně. Po mnoha dnech uzřeli ohromný vysoký, hustý les, plný kmenů stromových, postříkaných, potečkovaných, postrakatělých, sežíhaných a kříž na kříž zpruhovaných stíny. (Vyslovte to zčerstva nahlas a poznáte, jak velice stinným ten les asi byl).
»Co to?« řekl levhart, »že tu je taková tma a přec takové množství světelných skvrn ?«
»Nevím,« řekl Ethiop, »ale snad je to ta pravéká květena. Cítím žirafu a slyším žirafu, ale nevidím jí.«
»To je zvláštní, « řekl levhart. »Myslím, že je to tím, že jsme sem vešli ze slunce. Cítím zebru a slyším zebru, ale nevidím ji.«
»Počkej trochu,« řekl Ethiop. »Je tomu již dlouho, co jsme je honili. Snad jsme zapomněli, jak vypadají.« Stránka:KIPLING, Rudyard. Pohádky - 1904.djvu/19 Stránka:KIPLING, Rudyard. Pohádky - 1904.djvu/20 Stránka:KIPLING, Rudyard. Pohádky - 1904.djvu/21 Stránka:KIPLING, Rudyard. Pohádky - 1904.djvu/22 Stránka:KIPLING, Rudyard. Pohádky - 1904.djvu/23