Uživatel:Skim/Knihy/Broučci (1919)
JAN KARAFIÁT:
BROUČCI
PRO MALÉ I VELIKÉ DĚTI
ILLUSTROVAL A. WENIG[red 1]
29. VYDÁNÍ
NAKLADATEL ALOIS HYNEK V PRAZE
Slunko bylo u samého západu, a svatojanští broučci vstávali. Maminka už byla v kuchyni a vařila snídani. Tatínek už také nespal. Ležel ještě v posteli a hezky si hověl. Brouček pak přelezl ze své postýlky na maminčinu, — tam se to pěkněji spalo — lehl si pěkně na zádečka, zdvihl všecky nožičky do povětří, a počal se houpat: houp, houp, houpy, houp. Ale na jednou se to jaksi moc rozhoupalo, houpy, houp, a už ležel Brouček na zemi a křičel, co mu jen hrdlo stačilo.
Tatínkem to trhlo, takže byl celý polekaný. „Zatrápený Broučku, copak tak musíš křičet!“ — „Ale tatínku, když jsem se tak udeřil!“ „A jak pak?“ — „I já jsem spadl s postele.“ — „Tak sis měl dát pozor.“ — „Ale když ono mne to přece bolí.“ — Maminka měla už zatím snídani hotovou a šla je budit. „Vstávejte, vstávejte, slunko již zapadá, budeme snídat. A co pak ty, Broučku, už pláčeš! Sotva oči proloupl!“ — „Ale když já jsem se tak udeřil, a tatínek chce, abych nekřičel.“ — „I, jen pojď. Dřív než kočička vejce snese, všecko se ti to zahojí. Zatím se pěkně umyjeme a budeme snídat. Pojď.“
A šli. Maminka Broučka pěkně umyla, Brouček přistavil ke stolu židle, a maminka už nesla polívčičku na stůl. Sedli si, sepjali nožičky, a tatínek se modlil:
O náš milý Bože,
Povstali jsme s lože,
A pěkně tě prosíme,
Dejž, ať se tě bojíme,
Bojíme a posloucháme,
A při tom se rádi máme.
Na to říkal Brouček svou modlitbičku: „Požehnej nám, Pane Bože, prosíme tě pokorně,“ — a pak už hned držel svou dřevěnou lžičku a znamenitě s ní zacházel. Však oni měli zelnou polívčičku, a Brouček, třeba že všecky polívčičky rád, vždy a vždycky, tu zelnou přece ze všech polívčiček nejraději. Snědl jí svůj plný talíř, a maminka mu ještě ze svého přidala.
Ale tatínek, že už má čas, slunko že jest dávno za horama. Honem dal mamince hubičku, nechal si od Broučka políbit ruku, — „A teď, Broučku, pěkně poslouchat, ať mně pak maminka nemusí žalovat.“ — „Ne, tatínku. A já vás vyprovodím, ano?“ — „Tak pojď.“
A šli, ba letěli, ale hezky nízko, aby Brouček nespadl, a pak jen tak daleko, co mohl Brouček domů uhlídat, aby potom nezabloudil. Ještě to dost neuměl, a tatínek mu řekl: „Jdi už zas, jdi a pěkně se uč lítat.“ A Brouček šel. Chaloupku měli vystavenou ve stráni pod jalovcem a krytou suchým špendličím. Brouček si vylezl na stříšku, spustil se, letěl až k palouku a přes celý palouk až k dubu a zas zpátky až na střížku, pak se zas spustil a letěl až k dubu a ještě zas zpátky. A když už byl celý udýchaný, a křidélka ho bolela, sedl si a odpočinul. A zas se spustil a zas letěl až k palouku a přes celý palouk až k dubu a zas zpátky až na střížku, a zas se spustil a letěl až k dubu a zas zpátky, a ještě se spustil a letěl rovnou čarou pod dub ku kmotřičce.
„Kmotřičko, jestli pak už jste vzhůru?“ — „I, Broučku, bodejť bychom byli!“ — „A Beruška také?“ — „Bodejť bych byla, Broučku. Co pak nám neseš?“ — „Já? Nic. Ale, pane, to už umím lítat: Od našich až sem a zas k našim, a zas sem a zas k našim, a zas sem a jakoby nic. Že bys to nedovedla!“ — — „I však já jsem beruška a nejsem žádný brouček. Vaše maminka, myslím, také moc lítat neumí.“ — „Moc ne. Ale, pane, já jsem dnes ráno spadl s postele.“ — „A tos křičel, viď.“ — „A jak pak to ty víš? Co paks to slyšela?“ — „I neslyšela, ale to já už vím, že jsi takový křikloun.“ — „Že já jsem křikloun? O — ty berouši! — —“
A už zas Brouček letěl. Maminka už měla doma uklizino, a cídila právě okna, že se až, až třpytila. „Kde paks byl tak dlouho, Broučku?“ — „Byl jsem chvilku u kmotřičky pod dubem.“ — „A co paks tam dělal?“ — „Nic. Já jsem tam byl jen tak u okna.“ — „A co pak ti dali?“ — „Nic. Já jsem nic nechtěl.“ — „Ó, oni ti přece něco dali. Včera kmotřička povídala, že až tam přijdeš — —“ — „Oni něco mají?“ — „Inu, to by to byla kmotřička nepovídala.“ — „Hm, nechť si to nechají.“ — „Ó, však ty si tam pro to půjdeš.“ — „Ó, nepůjdu.“ — „Ó, půjdeš. A jak paks daleko tatínka vyprovodil?“ — „Ó, daleko. Až k těm třem olším.“ — „Nu, to není daleko. To se budeš muset ještě moc učit, než budeš moci s tatínkem lítat a pěkně lidem svítit.“ — „O! A co pak se těm lidem musí svítit? Však my si svítíme sami!“ — „Inu, když oni mají noc, když my máme den. Oni teď spí.“ — „A tak proč pak jim tatínek svítí, když oni spí?“ — „I, holečku, to tak musí být, to už Pán Bůh tak chce, a ty také poletíš s tatínkem tam daleko a budeš pěkně svítit. Jen jdi a uč se lítat.“
To se Broučkovi líbilo, a už zas lítal. Vylezl si na stříšku, spustil se a letěl, — letěl v druhou stranu až ke kaštanům a hned zas zpátky až na stříšku. Ale dál se mu jaksi nechtělo. Zůstal si sedět, a tu najednou vidí, že se jim začíná z komína kouřit. A už seděl na komíně. „Maminko, co pak se vám na ohnisku chytá?“ — „I nic, holečku. Já si chci udělat na polívky jíšku.“ — „A že vám to, maminko, zfouknu!“ — „Ne, ne, já nechci. Necháš toho!“ — Ale Brouček přece foukal, a už by to byl málem zhasil, kdyby byla maminka honem nepřiložila trochu suchého chvojí. Plamen vyšlehnul, za ním se valil kouř, a Brouček počne křičet, a křičí a křičí a leze se stříšky dolů. „Ach, maminko, maminko, ach, ach, maminko!“ — „A co pak zas, Broučku?“ — „Ach, maminko, když mně ten kouř vlezl do očí!“ — „Vidíš, ty škaredý Broučku! Dobře tak, když nechceš poslouchat. Nevíš, co ti tatínek přikazoval, a zač se ráno modlíme? Počkej, počkej, já to všecko povím.“ — „Ale maminko, když mně vlezl ten kouř do očí a tak mne štípal!“ — „I to ti patřilo, a ještě dostaneš, až tatínek přiletí. To bude z tebe krásný brouček!“ — „Ale, vždyť já jsem Vám to, maminko, nezhasil.“ — „Ale chtěls mně to zhasit, a věděls, že to nechci. Ne, vidíš, to já ti nesmím prominout. Co pak by z tebe bylo! Až jen tatínek přiletí! A kmotřičce to na tebe také povím, a kmotříčkovi a Berušce.“ — „Ale maminko, vždyť jsem vám to nezhasil, a já už vám to víckrát nebudu zhášet. Prosím vás, maminko, neříkejte to.“ — „Ne, to já musím říci.“
Ale když Brouček moc prosil a prosil, a už zas plakal a pořád prosil a sliboval, že už bude poslouchat, tak si maminka dala říci, a že to nepoví. „Nu tak. A už neplač! A dej si na sebe pozor! To by tě neměl nikdo rád. Brouček musí poslouchat. Vidíš, jak tatínek poslouchá.“ — „Tatínek? Koho pak on poslouchá?“ — „I, Pána Boha poslouchá. Vždyť víš, že každé ráno letí z domu, a jest celý den pryč až do noci, a třeba že ho křidélka bolí, druhý den už hned zas letí, jen aby byl poslušný. Vidíš. A kmotříček také poslouchá a kmotřička také, a Beruška, ta teprv poslouchá: A ty pořád ještě vzlykáš a jsi takový umouněný.“
„Nu, tak hádej, Broučku, co to jest.“ (Str. 10.)
A Brouček: „Maminko, já se půjdu koupat.“ — A maminka: „Jdi, jdi.“ Však ona věděla, že se jí brouček neutopí. A brouček se šel koupat. Ale ne do potoka. Dole na palouku byla vysoká tráva a rosa na ní jako granáty. Brouček se rozběhl a houp do trávy, jak byl dlouhý a široký, a házel sebou, až se tráva prohýbala. Pak vylezl, rozběhl se a zas houp do rosy až to kolem stříkalo. A když se už dost vykoupal, vyskočil si na větvičku, rosu se sebe setřepal, a frr — rovnou čarou pod dub ku kmotřičce.
U okna zůstal stát. „Beruško, už se nezlobíš?“ — „Co pak bych se, Broučku, zlobila?“ — „Pane, to jsem se vykoupal. Jestli pak ty umíš také plavat?“ — „I ne. Kde pak bych já uměla!“ — „Pane, já umím plavat.“ — „I nechť, Broučku. Já musím jít mamince pomoci.“ — „Kde pak jest kmotřička?“ — „Ona seká na dvorku chvojí. Pojď se podívat.“
A Brouček se šel podívat. „Co pak nám neseš, Broučku?“ — „I nic, kmotřičko, já jsem se koupal. A vy něco máte, kmotřičko?“ — „Mám, pane, něco dobrého, ale já nevím, jestli ti dám. Kdyžs Berušce tak škaredě řekl a paks utekl. Ona plakala.“ — „Ona plakala? Však já jí už tak nebudu říkat.“ — „Nu, uvidíme. Vidíš, tady už mám toho chvojí hromadu nasekaného. Tak pojď a odnášej je s Beruškou tamhle pod stříšku, aby nám nezmoklo. Ale musíte je pěkně rovnat do rázu. Pak ti něco dám.“
Brouček že ano, a počal nosit, co mu jen síla stačila. Kmotřičce se to zdálo být až moc. „Ale Broučku, neber si toho tak mnoho najednou.“ — Ale Brouček, ó, že on to unese. A nosil. Ale místo co měl šťaklíčky pěkně do rázu rovnat, Brouček je tam jen tak házel, a to Beruška nechtěla. „Broučku, to tak nesmí. Maminka to tak nechce. Nám by se to skácelo.“ — „Ó, nic se vám neskácí. Co pak to nedělám dost pěkně!“ — „Neděláš. Vidíš, užs to zas jen tak hodil. To se musí pěkně rovnat.“ — „Tak si to dělej sama, když ti to nedělám dost pěkně.“
A už se Brouček hněval. Nechal všeho, sedl si na pařízek, mračil se a díval se před sebe. Beruška ho nechala a hleděla si svého. Až za chvilku začala kmotřička: „A co, Broučku, už nikam nemůžeš? To nejsi jaksi moc silný.“ — „I ne, kmotřičko. Ale, když ona se pořád se mnou vadí.“ — „Inu, když ty jsi takový divný brouček. Co paks už zapomněl, že něco mám?“ — „A jest to, kmotřičko, dobré?“ — „I to si myslím! Jako med sladké. Jen jdi a honem ještě nos.“
A Brouček honem šel a ještě nosil. Beruška to beztoho už skoro všechno odnesla a pěkně srovnala. A tak už to dlouho netrvalo, kmotřička zaťala sekyrku do špalku a — „Teď pojďte, děti.“ — A děti šly. V síni, v pravo od kuchyně, stála almara zavřená na zámek, ale klíč vězel v něm. Kmotřička jen zatočila, a už bylo otevřeno. Ale teď, co tam? Ten bílý talířek na tom nejhořejším prkénku Brouček hned zpozoroval. Ale co na něm? Kmotřička je sundala, ale on byl přikrytý jiným talířkem.
„Nu, tak hádej, Broučku, co to jest. Ale, Beruško, nepověz.“ — A Brouček: „Ó, já vím, kmotřičko, to jsou jahody.“ — Ale Beruška se smála, a kmotřička: „Ó ne, Broučku, to jest ještě sladší.“ — „Tak to jsou maliny.“ Ale Beruška se ještě smála. — „Ne, Broučku, to je mnohem ještě sladší.“ — „Tak, kmotřičko, to jsou borůvky.“ A Beruška se mu teprv smála. — „Ó, Broučku, to nedobře hádáš — jest to jako med sladké.“ Ale Brouček nic už nevěděl, až to Beruška prozradila. „Ale ty hloupý Broučku, vždyť jest to med.“ A Brouček: „Tak jest to, kmotřičko, med.“ A byl to med. To si pochutnali!
Ale už bylo hezky pozdě. Kmotřička že musí dělat oheň a vařit večeři, Beruška aby honem skočila pro trochu chvojí, a Brouček aby už šel domů. A tak Brouček že půjde domů. — „Nezapomeň doma pěkně pozdravovat.“ — „Ne, já nezapomenu. S Pánem Bohem!“ A šel. Sotva že přiletěl k palouku, tu letí od potoka tatínek s kmotříčkem. „Tatínku, já jsem byl u kmotřičky a dostal jsem tam medu. To vám byl sladký!“ — „Nu, dobře, Broučku, ale nejdřív pěkně ruku políbit, tady hle kmotříčkovi napřed.“
A Brouček políbil pěkně ruku. – „A jestli paks poslouchal? Nebude maminka žalovat?“ — „Tatínku, já jsem to mamince nezhasil, a ona to nepoví.“
Zatím už byli doma. Maminka je viděla oknem, vyšla a vstříc „Co pak, tatínku, že dnes tak brzy? Já ještě nemám večeři hotovou.“
Tatínek dal mamince hubičku: „I, milá Beruško, už začíná být chladno, tak jsme letěli o něco dřív. Už toho bude brzy zas konec.“
A tak dělala maminka honem oheň a stavěla na polívčičku. Tatínek si sedl na stoličku, — bolela ho křidélka, — a Brouček už se houpal tatínkovi na koleně.
„A maminko, viďte, Brouček vás pokoušel?“ — „I, tatínku, skoro pokoušel. Ale když prosil a sliboval, že už to víckrát nebude dělat, tak já jsem mu slíbila, že to na něj nepovím. A potom on byl skoro pořád u kmotřičky.“ — „Nu tak dobře, maminko. Ať si ho u kmotřičky nechají, a my si vezmeme Berušku. Ta nepokouší.“
Broučka napadlo: „Maminko, u kmotřičky mají med, a já jsem dostal. To vám byl sladký!“ — „A nám kmotřička nic neposlala?“ – „Nic.“ — „Ani nemáš co vyřídit?“ — „Ne.“ — „Ale, Broučku, ani nás nevzkázala kmotřička pozdravit?“ — „I, ano maminko, já jsem zapomněl. Že vás pěkně pozdravují.“ — „Vidíš, ty Broučku! Ale už jdi, přistav židle ke stolu, budeme večeřet.“
A Brouček přistavil židle ke stolu, maminka už nesla na stůl, pěkně se pomodlili, a to jím ta polívčička zas chutnala! Byla taková dobrá, zasmažená, s kmínem. Tatínek jí snědl dva talíře, a Brouček skoro také dva.
Dlouho pak už neskřívali. Chtělo se jim spát. Klekli, a tatínek se modlil:
Pod večer tvá čeládka,
Co k slepici kuřátka,
K ochraně tvé hledíme,
Laskavý Hospodine,
Brouček na to: „Pán Bůh s námi a zlý pryč,“ dal pac a pusu, maminka mu podala do postýlky ruku, on ji držel, a už všickni dřímali.
Pěkně se jim to spalo.
Byl podzim. Světla ubývalo a zimy přibývalo, a tak broučci, že už nikam nepoletí. Jenom musel tatínek kmotříčkovi slíbit, že se k nim přijde s maminkou a s Broučkem ještě jednou podívat, a to hned zítra, dřív než udeří zima.
A tak druhý den po snídani, že půjdou ke kmotřičce. A šli. Však už na ně čekali. Dávali si po hubičce, a Brouček líbal ruku. Ale byl tam ještě někdo. Kmotřička vzala Broučka za ruku: „Pojď, Broučku, polib také tadyhle Janince ruku.“ — A Brouček políbil, honem se však schoval za maminku.
Sedli kolem kamen a začali si povídat. Ale kmotřička šla do síně k almaře, a Brouček za ní. „Kmotřičko, co pak máte?“ — „I, Broučku, pekli jsme koláče s tvarohem a s mákem.“ — A už jich nesla kmotřička plný talíř, a každý si jeden vzal, a Brouček, že zkusí také ještě jeden tvarohový. A vzal si také jeden tvarohový, a seděli kolem kamen a povídali si. Ale Broučkovi se jaksi nehezky sedělo. „Pojď sem, Beruško, já ti něco povím.“ — A Beruška šla, a Brouček jí šeptal nahlas do ucha: „Poslouchej, kdo pak to jest ta Janinka?“ — „I, to jest Janinka.“ — „Čí pak ona jest?“ — „I, ona není ničí, ona jest sama svá.“ — „A co pak nemá žádného broučka a tatínka?“ — „Ne, ona jest sama.“ — „A kde pak zůstává?“ — „Pane, tam u lesa ve vřase. Takovou má krásnou chaloupku v mechu.“ — „Ale když se pořád tak moc na mne dívá.“ — „I jdi hloupý. Vždyť ona jest hodná. Víš ten med — ten jsme dostali od ní.“ — „Ale když ona — —“
Tu však volala kmotřička Berušku. Šly do síně, a Brouček honem za nima. „Kmotřičko, vy ještě něco máte?“ — „Mám. Vždyť už jste zde letos naposledy. Až zas v letě.“ — „Co pak máte?“ — „Počkej, to se podivíš. Pojď, pomůžeš nám.“ — A Brouček, že pomůže. A šli, ale ne do almary. Tam do zadu na dvůr měli ještě komoru, a v té komoře — ó, tam měla kmotřička stát celé zrnko vína, tak jak se z hroznu utrhlo, takové krásné modré, až do červena. A teď se ho kmotřička s Beruškou chopily a nesly je celé, tak jak bylo, do světnice, a Brouček jim pomáhal. „Postavte je tadyhle na stůl, to bude nejlepší,“ radil kmotříček. Kohoutek už měl na pohotově, vzal ještě kladívečko, vyrazil stopku, nasadil kohoutek, a kmotřička už držela křišťálový koflíček, aby do něho kmotříček natočil. A kmotříček natočil, až se to rdělo a přímo vyskakovalo.
A teď si zavdala nejdříve maminka, pak Janinka, potom kmotřička, po ní tatínek, pak kmotříček, a Broučkovi a Berušce také dali, ale jenom líznout. A všickni si to velice chválili, takové to bylo sladké! — jenom se jim to zdálo moc silné. A tak kmotřička: „Beruško, honem skoč na palouk se džbánem pro rosu.“ A Beruška honem skočila na palouk se džbánem pro rosu.
Kmotříček přitáhl stůl blíž ke kamnům, natočil do koflíčku vína jen do polovic, dolil rosou a podával kolem. A tak si seděli a povídali: Jak jednou bylo s kmotříčkem zle. Bylo to brzy po tom, když se s kmotřičkou sebrali. Vyletěl hned po slunce západu, celou noc pěkně svítil, a když už k ránu letěl zas domů, tu se najednou objevila taková velikánská žluna a už už ho chtěla za živa spolknout. Kmotříček se náramně lekl, ale honem se vzpamatoval, a frrr na buk, ale žluna hrrr za ním. A tak kmotříček honem do skuliny, ale žluna zobákem hned za ním, a že byla díra malá, už ji zobákem tesala. Kmotříček se strachem celý třásl, a vlasy mu vstávaly. — „Co by si jen ta kmotřička doma počala, kdyby takhle!“ — a zalízal do skuliny dál a dál, ale žluna také zobákem dál a dál, až už dál nemohla a kmotříčka nechala. A kmotříček chvíli ještě čekal a pak pomalounku vylízal. Ale opatrně a dobře se ohlížel, jestli tam žluna někde nesedí. Ale neseděla. A tak letěl kmotříček honem domů.
Slunce už bylo vysoko na nebi, a kmotřička byla celá polekaná. Volala a plakala, lítala a běhala, dívala a ptala se, ale nikde nic, o kmotříčkovi nikdo nevěděl. Až zaběhla k Janinčinu tatínkovi. A on také nic nevěděl, ale jen aby prý kmotřička nic neplakala, kmotříček že býval poslušný, a poslušné broučky že má Pán Bůh na starosti, tak že se jim nemůže nic stát, a i když se jim něco stane, že jest to tak dobře, že to Pán Bůh tak chtěl, a že nesluší broučkům moc plakat a naříkat. Aby jen šla kmotřička domů a pěkně čekala. A kmotřička šla domů, a když jde, tu jí přichází kmotříček naproti. To měla radost!
A tak si to povídali a byli rádi, že už jest to pryč. Ale Beruška se dala při tom do pláče. — „Co pak ti jest?“ ptal se jí Brouček. – „I, kdyby mně byla ta žluna tatínka sežrala!“ — „Ale vždyť ti ho nesežrala.“ A kmotříček k tomu doložil: „Milá Beruško, tenkrát jsme tě ještě ani neměli.“ Ale Beruška, že nechť, a vzlykala přece.
A teď vypravoval tatínek: Když kmotříček a tatínek byli ještě hoši a měli poprvé letět, že je vzal Janinčin tatínek s sebou, ukazoval jim cestu a povídal jim, co kdy a jak. A oni se tomu pěkně od něho naučili. A jednou, když už sami lítali, přidal se k nim Janinčin tatínek a povídal: „Pojďte, hoši, já vás někam zavedu. Ale musíte být tiší a dávat pozor.“ — A oni že ano. A letěli a letěli, až přiletěli k takovému krásnému městu, kolem byly krásné zahrady, a tam, už skoro za městem, v jedné té zahradě stál veliký krásný dům, okna náramně veliká a dvéře byly dokořán otevřeny, a do těch dvéří vcházeli pořád lidé, staří i mladí, hoši i holky. A Janinčin tatínek povídal: „Pojďte, hoši, nepoletíme tam dveřmi. Tamhle jest kousek okna otevřeno.“ — A vletěli tam oknem, sedli si dole na rámec a dívali se.
Od stropu dolů visely tři velikánské svícny a krásně svítily. Dole na zemi bylo plno lavic. Když kdo přišel, vkročil do lavice, zůstal chvilku stát, díval se do klobouku a pak si pěkně sedl; měl s sebou pod paží dvě knihy a tu jednu si otevřel. Až tu jeden z nich vystoupil na takové lešeníčko, kde byl malý stoleček, a že budou zpívat. A začali zpívat a tak krásně zpívali. A když dozpívali, vstali, a ten na tom lešeníčku počal se modlit: že jsou nestateční lidičkové, a že byli neposlušni, aby jim to Pán Bůh odpustil pro milého Syna svého, a svým Duchem aby je posvětil. Potom otevřel tam na stolečku velikánskou knihu, a četl z ní o hrstce a o červíčkovi, a že aby se nebál. A když si zas sedli, tu jim pěkně vypravoval, když někdo se bojí Pána Boha, že se nemusí nikoho bát, ba že ani nesmí, protože to Pán Bůh nechce. Pak se zas modlili, a zas zpívali, a když už vycházeli, dávali u dveří něco na talíř, až to cinkalo. — „Viďte, hoši, to to bylo hezké,“ povídal Janinčin tatínek. „Ale teď musíme zase honem svítit, abychom to dohonili.“ A tak honem svítili. A od té doby tam tatínek s kmotříčkem často byli, a té modlitbičce, kterou se vždy před spaním modlí, se tam naučili. Oni ji tam zpívávali:
Pod večer tvá čeládka,
Co k slepici kuřátka,
A letěli, ale jen nizoučko… (Str. 26.)
K ochraně tvé hledíme.
Laskavý Hospodine.
A tak si povídali, a Broučkovi se to líbilo. Jenom že se Janinka tak moc na něj dívala. Jaksi se jí jakoby bál. A tu ona se k němu obrátí: „Nu, Broučku, kdy pak ty poletíš?“ A že mu to tak pěkně řekla, a hezky se na něho usmívala, tak on se už tak moc nebál. „Ó brzy.“ — „I už budeš pomalu dost velký. Jen jestli umíš dost poslouchat! Uvidíme. Ale snad mne pozveš, až ponejprv poletíš, abychom tě vyprovodili?“ — A Brouček že pozve, a maminka k tomu s radostí doložila, že už to snad bude o příštím svatém Janě.
A přitom zůstalo. Už vstávali a strojili se k odchodu. „Ach, zas ta zima!“ naříkala maminka. — „I dá Pán Bůh, bude zas léto, a zas se uvidíme,“ těšila ji kmotřička. — A počalo loučení. Pěkně se líbali a Pánu Bohu poroučeli. — Už bylo skoro chladno, a tak spěchali, Janinka tam k lesu do vřasy, Brouček s tatínkem a s maminkou tam do stráně pod jalovec. Už byli v prostřed palouku, když se Brouček ještě jednou ohlídl. Janinka už byla pryč; kmotříček a Beruška stáli před chaloupkou pod dubem, a dívali se za nimi. – „S Pánem Bohem, kmotřičko, až zas v letě,“ zkřikl Brouček. A už je nebylo vidět.
Už cestou povídal tatínek: „Ne, není co odkládat. Mohla by najednou udeřit zima, a bylo by s námi zle. Musíme se hned dát do práce.“ A hned se dali do práce. Nejdřív, aby měla maminka na zimu všechno pohotově. A tak jí přinesli z komory všecko do kuchyňky, hrách a kroupy a jáhle a krupici a mouku, také trošku čočky, a pak ještě jiskřičku másla. Na to hned se pustili do dříví. Měli je tam na dvorku pěkně vyrovnané na výsluní. A tak ho nanesli do kuchyňky, co se tam jen vešlo, a k tomu ještě plnou síň, až po samé dvéře. Pak vylezl tatínek po žebříčku vikýřem na hůru. Tam bylo plno suchoučkého drobného mechu. Tím strop pěkně ukryl, aby jim nebylo od shůry zima, ostatek pak sházel dolů a dvířka od vikýře raději přibil. Vloni jim je vítr vyrazil, a div že celou střechu neroztrhal. Ještě štěstí, že nebyla tak zlá zima. A teď chodili kolem chaloupky, a kde byla jaká skulinka, dobře ji ucpali, tak že nemohlo nikde ani profouknout. Pak zavřeli dvéře na petlici, zastrčili špejlek, a celé dvéře zarovnali dřívím, aby jim v síni nezavazelo. Naposledy po všem vycpali mechem okna, jak v kuchyňce, tak ve světnici, a dobře je prkénkem zabednili. Světla měli dost a dost. A teď ať si třeba mrzne! Však ono už venku burácelo.
Tak se jen ještě pomodlili:
Pod večer tvá čeládka,
Co k slepici kuřátka,
K ochraně tvé hledíme,
Laskavý Hospodine!
pac a pusu, „Pán Bůh s námi a zlý pryč“, a lehli a spali a spali a spali.
A spali a spali a spali. Když se Brouček probudil, byli tatínek a maminka vzhůru. Leželi v posteli a povídali si. „Maminko, dáte mně medu?“ — „Medu? Jakého pak medu? Broučku, vždyť žádný nemáme.“ — „Ale víte, co nám včera Janinka poslala.“ — „Včera? Janinka? I to se ti, holečku, něco zdálo.“ — „I ne, maminko. Vždyť už jste mně včera dala.“ — „I toto. To se ti zdálo. Jen se vzpamatuj. Víš naposledy jsme byli u kmotřičky, pak jsme hned všecko ucpali, a od té doby spíme.“ Škoda. Ale když to tak bylo!
Brouček se skoro mračil. Tu mu napadlo: „Tatínku, jak pak jest venku? Já bych se rád podíval.“ Ale tatínek: „Milý Broučku, jest tam zima, to bys zmrzl. A vždyť máme dvéře zarovnané dřívím.“ — „Ale, tatínku, mohli bychom se podívat oknem.“ — „I, to jest také zabedněné a ucpané. A našlo by nám sem zimy.“ A teprv, když maminka povídala, že by se také ráda podívala, jak to venku vypadá, a že by pak trochu zatopila, tak tatínek, že ano. Vstal, odbednil od okna prkénko, a Brouček mu pomáhal. Pak pomalounku oddělali mech, a tu to viděli: Samý, samý sníh, palouk pryč, stráň pryč, a nic než sníh. Na jalovci nad chaloupkou jim ho tolik leželo, že se větve až prohýbaly. Sluníčko tak trošku svítilo, a sníh se tak krásně třpytil, a bylo pratichounko. Brouček by se byl rád ještě na to díval, ale tatínek, že tam mrzne, a že musí honem zas okno ucpat a zabednit. A tak okno ucpali a zabednili.
Maminka zatím už zatápěla, a že při tom uvaří kapku polívky. A uvařila. Pěkně se pomodlili a jedli. Ale bylo jim přece trochu zima, a tak si honem zas lehli a povídali: „Ale, tatínku, jestli se u kmotřičky zachumelili?“ — „O nezachumelili. Oni zůstávají pod dubem.“ — „Ale Janinka! Maminko, kde že zůstává?“ — „Ona zůstává v mechu mezi vřasou.“ — „Ona se zachumelila, viďte? A ona povídala, že mne vyprovodí, až ponejprv poletím.“ — „I neboj se. Ať se zachumelila. Však ona si zatopí, když jí jest zima.“ — „A má dříví?“ — „I bodejť by měla.“ — „A ona tam jest sama?“ — „Sama.“ — „Proč pak je sama?“ — „Inu, když nikoho nemá. Tatínek a maminka jí už dávno zemřeli.“ — „Ó, to já bych nebyl sám!“ — „I, kdyby to tak Pán Bůh chtěl! To bys musel pěkně poslechnout.“ — „Nechť. Však Janinka má med a víno. Viďte, to víno dostala kmotřička od ní?“ — „Já nevím, milé dítě. Snad.“ — Tu je tatínek vytrhl: „Broučku, myslíš opravdu, že jest tam Janinka sama?“ — „I když tam nikdo s ní není.“ — „Co pak s ní nikdy není!“ — „A kdo pak?“ — „Pán Bůh jest s ní. A její tatínek říkával, že poslušné broučky má Pán Bůh na starosti, tak že se jim nemůže nic stát, a i když se jim něco stane, že jest to tak dobře. A Janinka to dobře ví a poslouchá, a nic se nebojí.“ — „A máte ji rád, tatínku?“ — „I, bodejť bych neměl.“ — „A vy, maminko, také?“ — „I arciť že mám.“ — „A kmotřička ji má také ráda?“ — „I toť, má. Broučci se mají všickni rádi.“ — „A tatínku, kdy že tedy už poletíme?“ — „Inu počkej, až bude zas léto. Tak asi o svatém Janě.“ — „A jak pak se to dělá, když se těm lidem svítí?“ — „I to se nijak nedělá. To se jen lítá a oni vidí.“ — „Ale jak pak, když už bolí křídla?“ — „Pak se jim trochu odpočine. Ale hned se zas letí.“ — „A tatínku, co pak ti lidé teď dělají, když vy jim nesvítíte?“ — „Milé dítě, to já nevím, co oni si počínají. Oni snad také spí, anebo si povídají pohádky. Ale já vždycky slýchám, že jsou neposlušní, a že se jim nedobře vede.“ — „Nedobře? Co pak to jest?“ — „Inu, oni se nemají rádi.“ — „Ale, to já bych jim nesvítil, když se nemají rádi.“ — „I, do toho nám nic není. Když Pán Bůh chce, abychom jim svítili, tak my jim svítíme.“
Broučkovi uvázly na mysli ty pohádky. „Maminko, povídejte mně nějakou pohádku.“ — „Ale, když já, Broučku, už žádnou neumím.“ — „I, víte, tu, kterou jste mně povídala už dávno.“ — „O čem pak byla?“ — „I, víte, o tom kocourkovi a o kočičce. Víte?“ — A maminka, že bude povídat a povídala:
„Tak byl jednou jeden kocourek a jedna kočička. Už jest tomu dávno. Kocourek byl celý krásný černý jako uhel, a kočička celá krásná bílá jako mléko. A měli se rádi. Tu se jim narodila koťátka. Tři, dva kocourci a jedna kočička. Ten jeden byl celý krásný černý jako uhel, ten druhý byl celý krásný bílý jako mléko, a ta kočička byla krásná morovatá. Měli se rádi a byli hodní. Vždycky si pěkně hráli, anebo pomáhali tatínkovi a mamince příst. Jednou pak z jara povídala maminka: Děti: já půjdu s tatínkem chytnout nějakou myšku anebo něco, abyste neměly hlad. Buďte hodní a mějte se rádi. My přijdeme hned. A ještě vám zde drobátko zatopím, aby vám nebylo zima.
A ještě jim drobátko zatopila, a šla a zavřela za sebou dvéře, aby jim tam někdo nevlezl. Koťátka si pěkně hrála. Až pak kocourci že se budou porážet. A kočička že také. A tak se poráželi a poráželi, tak že se ten bílý kocourek dostal dospod. Jeho to bolelo, a také ho to zlobilo. A tak že on si už s nima nebude hrát. Sedl si ke kamnům, pěkně se lízal, a povídal jim: Však hleďte, já jsem krásný bělounký jako mléko, a ne takový špinavý jako sopouch, a takový černý jako uhel. Ale druhý kocourek: Ó, že on je mnohem krásnější, že jest na vlas takový jako tatínek. A kočička se teprve počala chlubit: Ó že ona jest nejkrásnější, že jest černá i bílá.
A tak se začali hádat, a hádali se a hádali, a pak se začali strkat, a strkali se a strkali, až strčili do kamen. Kamna se zbořila, oheň se vysypal, ve světnici to počalo hořet, police, postel, almara, stůl, všecko hořelo, — a koťátka chtěla utéci, ale dvéře byly zavřeny. A tak křičeli a křičeli, ale oheň je přece sežral. A když přišli tatínek a maminka, už byli kocourci a kočička spáleni, a chaloupka byla spálena, a všecko bylo spáleno, proto, že byla koťátka neposlušná. A tatínek a maminka plakali. A tam nedaleko byl kopec, oni na něm pověsili zvonec, a zvonili a zvonili, a už jest té pohádce konec. Bim bam, bim bam, bim bam — —“
Brouček poslouchal. Jemu se to líbilo. Držel maminku za ruku, říkal si bim bam, bim bam, až při tom usnul, bim bam. A tak spali a spali. A spali a spali a spali, a když se Brouček zas probudil, byli tatínek a maminka vzhůru. Leželi v posteli a povídali si. „Tatínku, kdy pak už poletíme?“ — „I, milý Broučku až bude léto.“ — „Kdy pak bude léto?“ — „Kdy? Inu, až pšenice pokvete.“ — „A ještě nekvete?“ — „Ó, ještě ne.“ — „Ale, tatínku, podívejme se.“ — „I ne, Broučku, našlo by nám sem zimy. Ještě nic nekvete.“
Ale když Brouček pěkně prosil, a maminka se také přimlouvala, a že pak trochu zas zatopí, tak vstali, odbednili prkénko, oddělali pomalounku mech, a tu to viděli: Byl večer a měsíček, byl jako rybí oko. Už se všecko zelenalo, tam vzadu na kaštanech vykukovaly z pupenců listy, a tam někde nahoře bylo slyšet skřivánka. „Vidíš, Broučku, ještě ni nevete. A tamhle dole, vidíš, to jest pšenice. Ještě by se v ní ani vrána neschovala. To ještě dlouho nepokvete. A mrzne tam.“ Tu maminka tatínka vytrhla: „Podívej se, tamhle u potoka pod tou olšičkou, jestli pak to nejsou tři chudobky?“ — A tatínek se tam podíval. „Ach ano, to jsou tři chudobky. A tam chudobky nikdy nerostly. To tam umřeli tři broučci. Snad se někde opozdili, letos udeřila brzy zima, oni tam někam zalezli a zmrzli.“ — A Brouček se dal do pláče: „Maminko to jest kmotřička a kmotříček a Beruška, oni se zachumelili, já jsem to povídal.“ — „I neplač, Broučku, to oni nejsou,“ chlácholil ho tatínek. „Beruščina chudobka by měla červený kraječek, a tady ty jsou celé bílé.“
A tak Brouček neplakal. „Tatínku, to všady vyroste chudobka, kde zemřel brouček?“ — „Všady, a kde umřela beruška, tam vyroste chudobka s červeným kraječkem.“ — „A jak pak, kdyby ta žluna byla kmotříčka sežrala, také by tam byla vyrostla chudobka?“ — „Také.“ — „Kde pak?“ — „Tam někde pod bukem v trávě.“ — „A tatínku, nechytne nás ta žluna, až poletíme?“ — „I snad ne. Ona jest v lese, a my do lesa nelítáme. Jen když musíme přes něj, a pak, jak se Pánu Bohu líbí.“
Brouček byl zatím v myšlenkách již za lesem. „Tatínku, také poletíme do toho velikého, krásného domu s těmi velikými dveřmi, kam jste letěli oknem?“ — „Když budeš pěkně poslouchat, také se tam někdy podíváme.“
Okno už tatínek ani nezabednil, jen je pěkně mechem ucpal. Maminka zatopila, a vařila polívčičku. Vařila a uvařila, Brouček přistavil ke stolu židle, přisedli a tatínek se modlil:
Ó, náš milý Bože,
Povstali jsme s lože,
A pěkně tě prosíme,
Dejž, ať se tě bojíme,
Bojíme a posloucháme,
A přitom se rádi máme.
A jedli a pojedli, ale jít ven, na to nebylo ani pomyšlení. Jen se ještě jednou podívali okénkem, ale jen trošku. Bylo přece ještě moc zima, a tak si honem zas lehli, a povídali. A povídali, a když už nic nevěděli, chtěla maminka, aby zas spali, a tatínek už bez toho napolo spal. Ale Broučkovi se už nechtělo. Aby prý mu maminka povídala nějakou pohádku, a když maminka už žádnou neuměla, aby prý mu povídala tu starou. A maminka povídala: „Tak byl jednou jeden kocourek a jedna kočička. Už jest tomu dávno. Kocourek byl celý krásný černý jako uhel, a kočička celá krásná bílá jako mléko. A měli se rádi. Tu se jim jednou narodila koťátka. Tři, dva kocourci a jedna kočička. Ten jeden byl krásný černý jako uhel, ten druhý byl krásný morovatý, a ta kočička byla celá krásná bílá jako mléko.
Ale tu křičel Brouček: „I ne, maminko.“ — „A co pak ne?“ — „Tak to nebylo.“ — „A jak pak to bylo?“ — „Ta kočička nebyla celá krásná bílá jako mléko, byla krásná morovatá.“ — „I to jest jedno.“ — Ale maminko, to není jedno.“ — „I jest to jedno.“ — Ale Brouček, že to není jedno, a dal se do pláče. Tatínek se probudil: „Co pak ten Brouček pláče?“ — „Viďte, tatínku, že to není jedno.“ — „A co?“ — „Že byla ta kočička krásná morovatá, viďte? A ne celá krásná bílá jako mléko.“ — „Nu tak ano. Byla krásná morovatá. Už jen spi.“ — A maminka: „Inu, vidíš, když se mně chce spát, a ty mne pořád moříš.“ A už to honem dopovídala. „Tam nedaleko byl kopec, ani na něm pověsili zvonec, a zvonili a zvonili, a už je pohádce konec. Bim bam, bim bam, bim bam — —“
Brouček držel maminku za ruku, a říkal si bim bam, až při tom usnul, bim bam. A spali a spali.
A bylo jaro. Všechno, všechno kvetlo, a ty včely tolik bzučely, a ta tráva byla taková veliká, a ta rosa jako granáty, a ti ptáčci tolik zpívali, a ti cvrčci — ale ti se něco nacvrčeli! A Janinka už byla u Broučka, a kmotřička a kmotříček a Beruška, a čekali až jen slunko zapadne. Brouček byl takový silný a veliký. Seděl vedle Janinky, radost mu koukala z očí, ale neříkal pranic. Maminka se nemohla zdržet, samou radostí až plakala, a snídaně by byla tak honem nebyla uvařená, kdyby jí Beruška nebyla pomohla. Měli čokoládu, — nevím, kde ji vzali, — a k ní smažené věnečky. Pomodlili se, nasnídali se, a — že už slunko zapadlo, Brouček byl první venku. Povznesl se do výšky, letěl třikrát do kola — jakoby nic! — a u Janinky se zas spustil na zem. Všickni si stoupli kolem něho, a tatínek že má něco na srdci.
„Milý Broučku! Já mám radost, maminka má radost, a my máme všickni radost, že už dnes poletíš. To je dobře, Pán Bůh to tak chce. Ale my nebudeme vždycky pohromadě, musíme se rozdělit, aby lidé všude viděli. A tu mám o tebe strach. Hodné Broučky má Pán Bůh na starosti, a nic se jim nestane. Ale jen jestli ty budeš hodný, a budeš-li pořád pěkně svítit, jak to Pán Bůh chce! Já bych měl velikou žalost, a maminka také a kmotříček také, a my všickni, kdybys neměl pěkně poslouchat.“
A při tom tatínek div neplakal, a maminka opravdu plakala. Janince také stály slzy v očích, a i Broučka by byli honem rozplakali. Tu se ještě ozval kmotříček: „Milý Broučku, už máš přece rozum, a slyšíš, že si všickni přejeme, abys pěkně poslouchal. Já ti řeknu jen to, že kdybys neměl poslouchat, ty sám bys nejhůř při tom pochodil. A teď už ve jménu Páně poletíme.“ A letěli, ale jen nizoučko a pomalinku, aby jim mohla maminka i kmotřička a Janinka a Beruška stačit, – až přiletěli tam za potok a přes vrch, odkud bylo vidět daleko, daleko do širého světa. Ony ještě za nimi: „S Pánem Bohem,“ „Sprovázej Pán Bůh,“ „Šťastné navrácení,“ „Sám Pán Bůh tě nauč poslouchat,“ — ale Brouček už byl daleko, daleko, a už to snad ani neslyšel. A tak se vracely, a povídaly si, jaké má Brouček krásné světlo. Kmotřička myslila, že jest krásné žluté jako zlato: mamince se zdálo být víc do běla, hodně jasné; Beruška tvrdila, že jest do růžova; Janinka pak měla za to, že jest takové, jaké mívají broučci když ponejprv letí, a že jen aby Brouček poslouchal, že ona má strach, že nebude. Maminka však myslila, i že snad bude, a kmotřička také, i že ano, a tak už Janinka neříkala nic. Byly už nedaleko, daly si s Pánem Bohem a letěly každá domů. Maminka tam měla stát hromadu nádobí, dala se hned do práce, ale nešlo jí to jaksi nijak od ruky. Myslila na Broučka, a myslila na Janinku. „Že by měl být můj Brouček neposlušný?“ To ji na Janinku skoro mrzelo.
Oni pak letěli, v levo kmotříček, v pravo tatínek, a Brouček v prostředku. Na západ se nebe rdělo, a Broučkovi se srdce v těle smálo. Ale tu se blížili k velikému dubovému lesu, a Brouček si vzpomenul na žlunu. „Tatínku, tady jsou žluny.“ — „I neboj se. Vždyť my do lesa nepoletíme, jenom okolo. Tady jest naše cesta.“ — Ale sotva to tatínek dořekl, už se to na ně z lesa řítilo, a tolik to hučelo a tolik to zvučelo, a hned se to sypalo na milého Broučka. Ach, ten křičel! „Tatínku, tatínku, — tatínku, tatínku!“ — „I mlč, i mlč! Neboj se. Vždyť to není žluna, to jest chroust.“
Ale Brouček křičel, a krčil se a schovával, až to přestalo bzučet. — „I Broučku, to se nesmíš bát,“ těšil ho kmotříček. „Vidíš ho tamhle, to jest chroust. On se nás asi lekl, že jsme tři.“
„Ale, když to tak hučelo!“ — „I to chrousti tak bzučí.“ A letěli a letěli, až tam na konci lesa bylo něco vidět. „Tatínku, podívejte se tamhle, co pak to jest? Takové velikánské.“ — „To jest hajného chaloupka.“ — „Ta jest veliká! A to jsou dvéře tam nahóře v prostředku?“ — „I ne, to jest okénko.“ — „Ale to jest veliké. A nač pak jsou pod tím okénkem a kolem narovnány ty klády?“ — „I to nejsou klády. To jsou šťakle, aby měl hajný čím topit.“ — „Ale! A tatínku, kdo pak jest ten hajný?“ — „I vidíš ho, však jde tamhle naproti nám.“
A hajný přicházel naproti nim: Takový veliký, a měl široký klobouk s pérem, a po straně takovou tašku, a přes rameno velikánskou pušku. „Ale, tatínku, já se bojím.“ — „I neboj se. On jest rád, že mu posvítíme.“ — A letěli a posvítili mu, a on byl rád a díval se za nimi. — „A tatínku, co pak že ten hajný nespí?“ — „I on musí dávat pozor.“ — „Nač pak?“ — „Tady na les, aby jej lidé neukradli.“ — „Tatínku ti lidé kradou?“ — „I, kradou a nic prý se nemají rádi.“ — „Ale to já bych jim nesvítil. Ten hajný nekrade, viďte?“ — „Ne, ten ne. Ale když Pán Bůh chce, abychm jím svítili, tak my jim svítíme, ať kradou nebo nekradou.“
A letěli a dívali se a povídali. Ale tu to najednou před nimi strašně zahučelo. Bylo to takové veliké jako mračno, mělo to oči jako řeřavé uhly a zobák takový zahnutý a drápy až hrůza, a Brouček už byl celý bez sebe. — „Tatínku, tatínku, — tatínku, tatínku!“ a už padal na zem, zalízal do trávy, a myslil, že už ho žluna polkla. Tatínek hned za ním a kmotříček také. „I neboj se, Broučku, neboj se. Vždyť to není žluna, to jest sova. Ta nám nic neudělá.“ — Ale Brouček jakoby neslyšel. A když se přece trochu zotavil, počal plakat. „Tatínku, já půjdu domů, ach tatínku, já půjdu domů.“ — Ale tatínek a kmotříček mu to vymlouvali: „I ne, Broučku. Toto! Co pak by si doma pomyslily, kmotřička a Beruška a Janinka! To se nesmíš bát. Broučci se nic nebojí. Vždyť to byla sova, a ta broučky nežere“ — „Ona broučky nežere?“ — „Ne. Brouček jest jí málo. Ona raději nějakou myšku nebo žabku.“
A zas letěli. Dlouho ještě neletěli, a tu to tak zadunělo, že sebou všichni trhli. Ale tatínek honem Broučka těšil: „Slyšíš, to ten hajný asi tu sovu zastřelil.“ — A kmotříček také myslel, a tak byl Brouček rád, a letěl a svítil a svítil.
Les přestal, a šlo to dolů do takového krásného údolí. Po stráních byly vinice s hezounkými chaloupkami, a ta vůně — to byla vůně! — A když tak letěli, tu viděli dva broučky. „Vidíš je, Broučku, tamhle!“ ukazoval kmotříček. „Ten malý také dnes poprvé letí. Já je znám, oni jsou tam nedaleko od nás. Zůstávají v roždí. Vidíš, on se nic nebojí.“ — „Vždyť já se už kmotříčku, také nebojím.“ A už se Brouček nebál. A když se potkali, volal tatínek a kmotříček: „Zdař Bůh!“ a Brouček řekl také: „Zdař Bůh, Zdař Bůh!“ a oni oba: „Zdař Bůh, Zdař Bůh!“ Ten malý také. A když přiletěli dál, tam se broučci kmitali, jeden sem, druhý tam, staří a mladí, velicí a malí, a pořád: „Zdař Bůh, Zdař Bůh!“ a zas: „Zdař Bůh, Zdař Bůh!“ A kde vinice přestaly, tam počaly krásné zahrady, a v těch zahradách krásné veliké domy, a zahrada vedle zahrady, a krásný dům vedle krásného domu. „Broučku, nebolí tě křidélka?“ ptal se tatínek. Ale Brouček, že ne a ne. „I přece si trochu sedněme, abychom si odpočali,“ radil tatínek. Ale Brouček pořád, že ne a ne. Až, když kmotříček pravil, že ho už křidélka trochu bolí, tu teprve, že si drobátko sednou. A sedli si v zahradě na hrušku na samý vrcholek a dívali se.
Měsíček vykukoval z podmraků, tu a tam se hvězdička třpytila, a broučků všude plno. Nikde se nic nehnulo, ani ten list nezašustil. Lidé pěkně spali, jen tam v tom jednom okně u samé střechy bylo světlo. Tu se najednou tam někde dole ozvalo: Kykyryhý! Kykyryhý! — „Tatínku, co pak to?“ — „To jest kohout, tamhle někde v kurníku. Počkej, hned se mu některý ozve.“ A hned se tam vedle ozývalo: Kykyryhý! Kykyryhý! a hned zas tam dál: Kykyryhý! Kykyryhý! A pořád: Kykyryhý! Kykyryhý! až tam daleko, že už to nebylo ani slyšet. A tu se to okno otevřelo: Velká, silná paní s dvěma krásnýma kaštanovýma kadeřema dívala se na všechny strany vzhůru a dolů, po celém nebi, po všech hvězdách a po všech broučcích. Něco povídala, ale nebylo jí rozumět. Pak se okno zas zavřelo, světlo zmizelo, ale hned vedle v okně se objevilo, a hned zas v třetím okně, a za chvilku ve čtvrtém okně, až se ztratilo. Myslím, že se maminka byla dívat po dětech.
A broučci zas letěli, v levo kmotříček, v pravo tatínek a Brouček v prostředku. Ze zahrady do zahrady, až zahrady přestaly, a tu na návrší krásné město. Vysokanánská věž, a na ní čtyry malé věžičky, kolkolem samé domy a jenom domy, a okny jen jen poseté. Ale všechno spalo. Nikde ani človíčka, nikde ani světélka. A když oni letí, a jsou na konci ulice, tu se ozývá jakési šplechtání a bublání. „Tatínku, co pak to?“ — „I to jest voda. Tady jsme hned na náměstí.“
A byli na náměstí. Bylo takové čtyřhranaté. V prostředku velikánská kamenná kašna, v prostředku kašny velikánský lev se dvěma ocasy. Tlamu měl otevřenou, a voda se z ní do kašny valila, až to hučelo. Brouček se toho bál, ale kmotříček: „I pojď, nic se neboj, on je kamenný.“ A sedli lvovi na ucho, a pěkně se dívali. Domy takové vysokánské, okno vedle okna a dvéře vedle dveří, ale všechno zavřeno. Nedaleko kašny stál sloup, a na něm lucerna. A tu Brouček vidí, že tam kdosi stojí zády o sloup opřený: přes pás veliký roh a v rukou takové dlouhanáské kopí. „Tatínku, vidíte, tamhle někdo stojí.“ — „To jest ponocný.“ — „Ponocný? Co pak on tu dělá?“ — „Ponocuje. On dává pozor, aby se zloději nevloupali do domů a lidi neokradli. Vidíš, jaké má kopí. To na ty zloděje.“ — „Oni tady v městě také kradou?“ — „O moc prý kradou. Jak jen mohou.“ — „Ale to já, tatínku, budu raději svítit tam, kde ti kohouti kokrhali. Viďte, tam nekradou?“ — „Tam snad ne.“
Ale tu se ten ponocný vztyčil, přiložil roh k ústům, a hú, hú, hú, hú, a tak dvanáctkrát hú. „Tatínku, co pak to?“ — „To on troubí půlnoci, aby lidé věděli, jak dlouho mají ještě spát.“ — „A jak pak on ví, že už jest půl noci?“ — „On to už dávno dělá, tak on už to ví. Však už musíme zas letět. Slunce bude brzy zas vycházet, a my jsme ještě nic nesvítili.“ — Kmotříček myslel, že když dnes Brouček poprvé letí, že se to nemusí tak přísně brát, ale přece letěli, z města ven, a tam do těch zahrad.
Broučkovi něco napadlo: „Tatínku, tam, kam jste letěli oknem, nepoletíme? Poleťme.“ — „Tam, kde zpívají tu naši modlitbičku? To už teď nejde. Až někdy jindy. Jest to tadyhle v jinou stranu za městem a musili bychom si přivstat, hned jak slunko zapadne.“ — A tak svítili a svítili, ze zahrady do zahrady, ale nejvíc tam v té, kde si ponejprv na hrušce odpočali. Nikde se nic nehnulo, ani ten list nezašustil, a lidé pěkně spali. A ty hvězdy se třpytily, a ti broučci se kmitali, a pořád: „Zdař Bůh, Zdař Bůh, Zdař Bůh.“ A ti kohouti, ó ti teprv začali: Kykyryhý, Kykyryhý! a pořád Kykyryhý! Jeden přestal, a druhý začal, tak že ani nepřestali. Ale ty hvězdy začaly jaksi blednout, a tam na východě se to tolik rdělo, že kmotříček radil: „Poleťme domů. Slunko už vychází, a doma na nás bez toho čekají.“
A letěli domů. Broučkovi se z těch zahrad skoro ani nechtělo, ale přece letěli, vzhůru skrze vinice, až tam k lesu. Tatínek už Broučka těšil. „Jen se neboj. Slunko vychází, a sovy už zalezly.“ — „A žluny, tatínku, také?“ — „I nic se neboj. Tady jest naše cesta, tu se nám nic nemůže stát.“ A letěli. Tu stála ta chaloupka hajného, ale Broučkovi zdála se být taková malounká, že ji ani nemohl poznat. A z komína se kouřilo. „Vidíš, Broučku,“ povídal kmotříček, „tady už vstali, a vaří snídani.“ Dvéře do chaloupky byly otevřeny. Na posteli ležel hajný a spal, tak nerozstrojený. Puška visela na stěně na hřebíku, a na zemi na dlážkách u samých dveří ležela velikánská zastřelená sova. — A letěli, pořád pěkně vedle lesa, až les přestal, a byli na vrchu. A s vrchu dolů a přes potok, — hned všickni tři tam pod jalovec.
Však už na ně čekaly, a když je viděly, vyběhly jim naproti, maminka a kmotřička a Beruška. „A Janinka tu není?“ ptal se Brouček. „One zde není,“ pravila maminka. „Ona si myslí, že nebudeš poslouchat. A jestli pak, tatínku, poslouchal?“ — Tatínek se usmíval a neříkal nic. Ale kmotříček: „I, poslouchal. Vždyť on má už rozum, a už se nebude bát.“ — A že budou večeřet, hlad už bez toho měli. Měli čokoládu a k ní takové smažené věnečky. Ale když nenechali Broučka ani se najíst! Pořád, aby jim vypravoval, jak se tam měli, a Brouček se bez toho sám k tomu měl: Jaká byla ta zahrada krásná, a v tom jednom okně že bylo světlo, a že se okno otevřelo, a taková krásná paní dívala se na hvězdy a na broučky, a ti kohouti tolik kokrhali jeden za druhým až tam daleko, a ten lev že sebou ani nehnul, měl takovou velikou hlavu a dva ocasy, a pořád plil vodu.
„A nebáls se ho?“ ptala se Beruška. — „Ó, nač pak bych se bál! A viďte, kmotříčku, toho chrousta jsme polekali. Ten se nás bál!“ — „Ano, Broučku,“ přisvědčoval kmotříček. „Ale ta sova!“ — „Ó, však ji hajný zastřelil. Pane, tohos měla vidět, Beruško! Měl takový velikánský roh, hú, hú, hú, hú a pořád hú. To, aby lidé věděli, jak mají ještě dlouho spát.“ — „I, ne, Broučku, to nebyl hajný, to byl ponocný,“ opravoval ho tatínek. — „Ano, tak to byl ten ponocný.“ A kmotřička k tomu přidala: „Však ano, půjdeme spat. Broučkovi se oči zavírají.“ — A tak že se budou modlit:
Pod večer tvá čeládka,
Co k slepici kuřátka,
K ochraně tvé hledíme,
Laskavý Hospodine!
Brouček dal pac a pusu, každý šel po svých, a spali a spali. Krásně se jim to spalo.
„Chce se ti pít, viď, Broučku?“ (Str. 44.)
Ráno byl Brouček první na nohou. „Tatínku, už slunko zapadá. Viďte, poletíme, kam jste letěli oknem.“ A tatínek vstával, a maminka honem vařila snídani, a pomodlili se, a nasnídali se, a už letěli. „Jen zas pěkně poslouchej,“ volala maminka za Broučkem. A Brouček, že ano.
Kmotříček už na ně pod dubem čekal. Jen se pozdravili a letěli. Kmotřička také volala: „Jen pěkně poslouchej,“ a Beruška doložila: „A neboj se,“ a jako by se trochu smála. Brouček to zpozoroval, ale jako by si toho ani nevšiml. Myslil na Janinku. „Kmotříčku, nestavíme se u Janinky? Ona včera u nás nebyla.“ — „Pane, také na to myslím. Jestli ji nebolela hlava. Ona ji často bolívá.“ A tak že se u ní na okamžik staví. Však to bylo u samé cesty.
U háječku pod skalou vysoká vřasa, už sem tam kvetla, červeně a bíle, a v té vřase mech jako samet, a v tom mechu na samé skále krásná, krásná chaloupka. Ale nikde nikdo. Ty černé, lesklé dvéře zavřeny, ta okénka, celá z jednoho křišťálu, zavřena a zastřena, a nikde nikdo. Broučkovi počínalo být ouzko. — „To ona stůně“, šeptal kmotříček, a tatínek šel až k samým dveřím a pozvolna zaklepal. — „I, jen dál!“ ozvalo se to zvnitř. Tatínek otevřel, a tu ležela Janinka na lůžku a měla hlavu zavázanou. „Vždyť já jsem si myslila, že vy to jste. Vítám vás. Milý Broučku, já stonám.“ — Ale milý Brouček se dal do pláče. — „I neplač, Broučku. Vždyť já neumru. Já myslím, že se toho ještě dočkám, že tě Pán Bůh naučí poslouchat.“ A při tom Janinka Broučka pohládla. — „Já bych byla včera zas přišla, ale bolela mne hlava, až jsem musela lehnout. Ale nic neplač, to nic nedělá.“ A Brouček už neplakal. „My poletíme dnes, kam tatínek letěl s vaším tatínkem oknem.“ — „Tak? Ale to už musíte letět, abyste nepřiletěli pozdě. A pěkně poslouchej. Však tě Pán Bůh naučí.“
A letěli. Slunko už bylo u samého západu, a tak honem přes potok, přes vrch, vedle lesa, skrz vinice dolů, kolem města, a tam za městem v krásné zahradě u cesty stál veliký krásný dům, okna náramně veliká a dvéře ještě mnohem větší. A ta okna byla plná světla, a ty dvéře byly dokořán otevřeny, a do těch dveří vcházeli pořád lidé, staří i mladí, hoši i holky. Kady tam vletět? Okna byla všechna pootevřena, a tak vletěli skrz to prostřední nade dveřmi, sedli si dole na rámec, a dívali se. Od stropu dolů visely tři velikánské svícny a krásně svítily. Dole na zemi bylo plno lavic. Když kdo přišel, vkročil do lavice, zůstal chvilku stát, — někteří se při tom dívali do klobouku, — a pak si pěkně sedli. Každý si přinesl pod paží dvě knihy, a tu jednu otevřel. Až jeden vystoupil na takové lešeníčko, kde byl malý stoleček, a že budou zpívat. A zpívali, a tak krásně!
Tam v té první lavici u samého lešeníčka seděli dva hoši, takoví hezouncí a pěkní učesaní, jeden drobátko větší a druhý drobátko menší. Kabátky a všechno měli jeden jako druhý, ale vlásky měl ten větší jasně kaštanové, a ten menší krásně bílé. A dívali se do knížky a tolik zpívali! Broučkovi se moc líbili, skoro pro ně na všechno zapomněl. — A vedle toho mladšího seděla taková krásná holčička. Byla celá černá, a měla takový široký klobouček, že jí ani nebylo do očí vidět, a vlásky měla také krásně bělounké. Visely jí přes ramena a byly svázány modrou stužkou. A vedle té holčičky na samém kraji v lavici seděla velká, silná paní, celá černá, jako ta holčička, a klobouk měla také takový široký, že jí ani nebylo do očí vidět, a po stranách dolů visely jí dvě krásné, jasně kaštanové kadeře. „Tatínku, podívejte se, tamhle na kraji v té první lavici, viďte, to jest ta paní, která včera otevřela to okno.“ — „Ba snad to ona bude,“ zdálo se tatínkovi. Ale kmotříček do nich šťouchl, aby nemluvili tak nahlas, že už nezpívají.
A už nezpívali. Ten na tom lešeníčku vstal, a všickni vstali, a on se počal modlit, že jsou nestateční lidičkové, a že byli neposlušni, aby jim to Pán Bůh pro milého Syna svého odpustil, a svým Duchem aby je posvětil. Potom otevřel tam na stolečku velikánskou knihu a četl z ní, je poslouchati lépe jest než obětovati. A když si zas sedli, tu on jim pěkně vypravoval, že Pán Bůh nechce od lidí žádné oběti a žádné dary, on že má sám toho všeho dost a dost, až rozdává, a co lidé mají, to že všecko od něho mají, tak že on se nikoho o nic neprosí; ale to že má rád, když lidé pěkně poslouchají, a dělají to tak, jak on jim poroučí; a když to tak nedělají, to že si on nemuže nechat líbit, a ti neposlušní lidé že nejhůř pochodí.
„Vidíš, však jsem ti to včera právě tak povídal,“ šeptal kmotříček Broučkovi. A až potud Brouček pěkně poslouchal, ale teď viděl, jak ten bělohlavý hošík loktem o toho kaštanového zavadil, a prstem ukazoval na to prostřední okno nade dveřmi: „Vidíš je? Jsou tři. Ten jeden jest ještě malý.“ Oba se dívali na Broučka a usmívali se. Tu řekl ten na lešeníčku: Amen. Všickni zas vstali a modlili se, pak zas zpívali, a když už vycházeli, dávali u dveří něco na talíř, až to cinkalo. Ti hoši také šli, a ta holčička také, a také tam něco dali. To to cinklo!
A kmotříček, teď že si musejí popílit a svítit a svítit, aby to zas dohonili. Ale Brouček prosil: „Tatínku, počkejme, kam ti hoši půjdou. Jestli jsou tam z toho domu.“ A tatínek by to byl také rád věděl. A hoši už byli venku, v zahradě u brány. Tam stojí krásný kočár s párem krásných černých koní. Hoši už do něho vskočili, ale ještě čekají. A tu jde ta velká, silná paní s těma kadeřema, a vede tu černou holčičku za ruku. A sedly, kočí ťal do koní, a už uháněli po silnici k městu. Broučci za nimi, ale sotva jim mohli stačit. Tu napadlo kmotříčkovi: „Vždyť my nemusíme za nimi. Oni si musejí zajet skrz město. Poleťme tadyhle rovnou cestou k tomu domu, a uvidíme, jestli tam přijedou.“ A Brouček skoro nechtěl, ale když tatínek, že ano, a kmotříček také že ano, tak letěli. Ale spěchali, co jen mohli, a už tam byli, ale nikde nikdo. Brouček počínal mít strach: „Ach, když jsme neletěli za nimi!“ — „I neboj se. Jsou-li odtud, však oni sem přijedou. Třeba se někde stavili.“ — A sotva si broučci tam na okenici pěkně usedli, už to od města začalo hrčet. A už vidět krásný kočár s párem krásných černých koní, už jsou u samého domu, ale ó — oni nezastavují. Letí pryč a pryč, — ale však ne. Tu najednou z čista jasna kočí u samých schodů přede dveřmi zarazí, dvéře se otevrou, a jakoby už na ně čekala, služka v bělounké zástěrce a v bělounkém čepečku běží naproti, a chce jim pomáhat z kočáru. Ale hoši už byli dole a smáli se na ni. Za to se ta holčička dala sesadit, a ta paní si dala podat ruku. Pěkně se na kočího ohlídla, usmála, zakývala hlavou, a byli doma. To byl Brouček rád!
„Tatínku, já budu svítit tady v zahradě, ano?“ — A tatínek se radil s kmotříčkem, a zdálo se jim, že ano, ale — „Milý Broučku, to bys tu musel zůstat sám. My musíme tam, kde jindy, svítit.“ — A Brouček, že ano, jen aby se pro něho stavili, až poletí domů. — „Tak jen pěkně sviť. Víš, co tam na lešeníčku povídal.“ A letěli tam v druhou stranu za město, kde vždycky svítili, a Brouček letěl do zahrady. Chtěl svítit, ale v těch dvou oknech bylo světlo, a tu viděl Brouček, jak si v tom pokoji sedala ta velká, silná paní a ta holčička a ti hoši kolem stolu. Na něm stál kotýlek s kohoutkem, a pod ním hořel modrý plamínek. Už to strašně syčelo. Ta paní měla před sebou bílou konvičku a čtyry šálky.
Postavila konvičku ke kotýlku, zatočila kohoutkem, a varoucí voda jen se valila. Pak že se budou modlit. Sepjali ruce, sklonili hlavu, a ta holčička se modlila krásně nahlas takovou pěknou modlitbičku. Brouček poslouchal, už byl u samého okna, okno bylo otevřeno, — Brouček až do pokoje, — a sedl si u okna na stolečku na knížku. Ta paní nalévala do šálečků, služka měla pro ty hochy pomazánku už namazanou, a „Pávílku, o čem se dnes kázalo? Pověz!“ ptala se paní toho bělohlavého. — „Že máme pěkně poslouchat.“ — „Tak si to pamatuj. A ten text si zas všickni opákneme.“ A nejdřív řekla ta paní: „Aj, poslouchati lépe jest než obětovati,“ pak ta holčička, a naposledy tam v zadu opakovala to služka. Ale ten bělohlavý se jaksi ohlédl. „Frédo, vidíš ho!“ a už běžel na milého Broučka. Jen že Brouček nečekal, a honem zas oknem ven. Ale dostal strach. Což kdyby ho ten hošík byl chytil! A tak letěl na hrušku, a sedl si na samý vrcholek. Měsíček jako rybí oko, hvězdičky se jen jen třásly, a tam v trávě cvrčel ještě někde cvrček. Nemohl snad usnout.
Brouček se tak na to chvíli díval a naslouchal. Potom sletěl s hrušky a pěkně po zahradě svítil. Však tam byli ještě jiní broučci, a pořád na sebe volali: „Zdař Bůh, Zdař Bůh!“ A ta zahrada byla taková veliká a krásná. Ale tu slyší Brouček od domu krásnou hudbu, náramně krásnou, a když přiletěl trochu blíž k oknu, tu viděl toho kaštanového sedět u takové almárky a klepat na takové černé a bílé klapky. Ale ten bělohlavý už běžel zas k oknu, a proto Brouček raději zpátky. Však to dlouho netrvalo, ta krásná hudba přestala, a světlo se z pokoje ztratilo. Tam v těch oknech u samé střechy v pravo se na chvilku objevilo, ale pak zas zmizelo. Jen v tom jednom okně zůstalo.
A Brouček svítil a svítil. Když už ho bolela křidélka, sedl si na hrušku na samý vrcholek. Tam někde daleko kohout zakokrhal, sotva ho bylo slyšet. Ale hned se ozvalo tady blíž: Kykyryhý, a hned zas: Kykyryhý, a pořád: Kykyryhý, až tam někde daleko za městem. A to okno se otevřelo. Ta velká, silná paní dívala se na všechny strany, vzhůru a dolů, po celém nebi, po všech hvězdách a po všech broučcích. Něco povídala, ale nebylo jí rozumět. Pak se okno zavřelo, světlo zmizelo, ale hned vedle v okně se objevilo, a hned zas v třetím okně, a za chvilku ve čtvrtém okně, až se pak ztratilo. Myslím, že se maminka dívala na děti, jestli pěkně spí.
A když tak Brouček sedí a se dívá, kdo tu najednou volá: „Zdař Bůh, Zdař Bůh!“ to byl tatínek. On tam neměl jaksi pokoje, a kmotříček mu to vymlouval, ale on si to nedal vymluvit, a že se přece poletí podívat. A Brouček se smál. On tatínka hned nepoznal. Myslil, že jest to nějaký jiný brouček, a řekl mu: „Zdař Bůh!“ Ale to byl tatínek. — „Co pak, Broučku, nesvítíš? Něco ti je?“ — „I, tatínku, já jsem svítil, a teď si odpočívám. A ta paní zas byla u okna. Ale už spí, a ti hoši také, a ta holčička také.“
A tatínek byl rád, že Broučkovi nic nebylo, a že se nebál. A tak aby jen svítil. A Brouček svítil, a tatínek zas letěl, a svítili a svítili, až se hvězdy počínaly ztrácet. Tu se stavili tatínek a kmotříček pro Broučka a letěli domů. Za potokem se pustil kmotříček v pravo přímo pod dub, a tatínek s Broučkem přímo pod jalovec. A tam někdo stál, venku před chaloupkou, ba byli dva, a ten jeden to byla maminka, a ten druhý to byla Janinka. A hlava ji už nebolela, a že nemohla včera přijít, tak že přišla dnes.
„Nu, tatínku, jak pak hodně Brouček poslouchal?“ ptala se maminka. A tatínek se usmíval: „I snad to půjde.“ — Maminka se podívala na Janinku a měla radost. A Janinka měla také radost. Zůstala před chaloupkou v trávě, Brouček si sedl vedle ní a povídal, co ten na lešeníčku kázal, jak se na něho ti hoši dívali, a jak se jmenují, a ten menší že ho chtěl chytnout, ale že on mu uletěl.
To se však Janince nelíbilo. „Poslouchej, Broučku, jestli ty toho hocha nenecháš na pokoji, uvidíš, že se ti to nevyplatí. On jest v stavu tě udeřit, až by tě zabil. To ti povídám, ať s ním víckrát nemáš nic!“
A byl srpen. Tam dole v pšenici zněly srpy, a ta vřasa byla v plném květu, tak krásně zardělá, až až do tmava, a také bílá jako mléko. Brouček se stavoval po každé na okamžik u Janinky. Však on potom tatínka a kmotříčka dohonil. A nebo letěl sám, však cestu už znal. A Janinka mu vždy říkala: „Jen, Broučku, všeho nech a pěkně sviť.“ — A Brouček že ano a letěl. —
Půlměsíček začínal svítit, povětří se samými broučky až třpytilo, a když Brouček přiletěl do zahrady u toho krásného domu, byla tam pod širým nebem slavnost. Pod jasanem stál dlouhatánský stůl, u něho seděla ta velká paní s kadeřemi a Fréda a Pavlíček a Ela a hromadu jiných děvčátek větších a menších, a hoši tam také byli. Jedli buchty a pili něco ze šálečků, a Ela měla na hlavě krásný věnec, a jenom ona a nikdo jiný.
Brouček si sedl na hrušku na samý vrcholek a díval se a poslouchal. A když si je tak všechny prohlížel, ten bělovlasý Pavlíček se mu přece ze všech nejvíc líbil. A už od stolu vstávali, a že si budou hrát, a už se chtěli rozbíhat, ale ta velká paní: „Ne, ne, milé děti! Nejdřív Pánu Bohu pěkně poděkujeme.“ A Elinka se modlila nahlas tu pěknou modlitbičku. A teď, že nač si mají hrát? — Vzali se do kruhu za ruce, ta velká paní také, chodili kolem a zpívali: „Vyletěla holubinka ze skály, ze skály. Ale Pavlíčkovi se to jaksi nelíbilo, aby prý hráli na slepou bábu. A když tak běhali a tu slepou bábu šťouchali, sletěl Brouček s hrušky a pěkně jim svítil. Však beztoho už nebylo dobře vidět. A když byl Pavlíček tou slepou bábou, tu mu Brouček svítil, že až někdy o něj zavadil. A Pavlíček měl zavázané oči, a jako by neviděl, ale on byl šelma a přece viděl, a ta slepá bába už ho také nějak mrzela, — on když Brouček zas drobátko o něj zavadil, strhl šátek s očí, chytl s hlavy ten kulatý černý klobou ček, a ze vší síly jím po milém Broučkovi praštil. Skutečně ho trefil, tak nehorázně! — a bylo po Broučkovi. Celé jedno křídélko zůstalo na kloboučku sedět, a ten ostatní Brouček spadl do růžového kře, a zůstal za trn viset. Dětem se už nechtělo hrát. Přestaly jakoby nic a šli domů. Ale s Broučkem bylo konec. Ani sebou nehnul.
A tam tak visel a visel, a maminka nevěděla nic, a Janinka nevěděla nic. Až pak za dlouhou chvíli jako by v něm přece ještě dušička byla, a on trošičku zavzdychal, ale docela potichu. Tu však letěl nějaký brouček, a že se mu zdálo, jakoby byl někdo zasténal, díval se a svítil si, a tu ho viděl, toho Broučka. Visel na trnu, takový rozbitý, a to pravé křidélko bylo celé pryč. Ani sebou nehnul. Ten cizí brouček budil ho, ale on nic. A ještě ho budil, ale on pořád nic a nic a nic. Až pak za dlouhou chvíli zas trošičku zavzdechl. A tak ten brouček zavolal ještě jednoho broučka, a ten honem nabral v trávě rosy a šplíchnul ji Broučkovi do očí. Ale Brouček sebou ani nehnul. A tak ten Brouček ještě jednou letěl pro rosu, a ještě jednou, a pořád ji šplíchal Broučkovi do očí, až Brouček oči trochu otevřel a upřeně se na ně díval. „Broučku, čí pak jsi?“ — Ale Brouček nic. — „Broučku, kde pak zůstáváte?“ — Ale Brouček zas nic. — „Viď, Broučku, vy zůstáváte tam za potokem pod jalovcem, viď?“ — A Brouček jakoby trošku kývnul očima, ale už je zas zavřel, a bylo dočista po něm. — „Tak jest to on. Já jsem si to hned myslil,“ povídal ten první brouček. Když jsem poprvé letěl, tak mně ho tatínek ukazoval. Letěl s ním jeho tatínek a kmotříček, a ten zůstává tam nedaleko našich pod dubem. A tatínek povídal, že ten malý brouček zůstává pod jalovcem, a pak mně jednou ten jalovec ukázal.“
A tak že ho tam pod jalovec zanesou. Zavolali ještě dva kamarády, udělali taková malá nosidélka, ustlali na ně trochu měkounkého mechu, — natrhali ho na hrušce u samé země, — a milého Broučka na to položili. Ale Brouček nevěděl o ničem.
A nesli ho pomalu a opatrně. A už byli za potokem, už byli u samého jalovce, a kdo jim tu jde naproti, to jest Broučkova maminka. Drží v ruce džbán a jde na palouk pro rosu. Ona se hned lekla, ale když nevěděla, co to jest!
„Máte vy jakého broučka?“ ptali se jí broučci. — „I arciť že máme, bodejť bychom neměli.“ — „Tak se pojďte podívat.“ — „I, pro pána krále. Co pak to má být!“ zvolala maminka a šla se podívat. Ale ještě u něho nebyla, a už to viděla, a vzkřikla, a padla na zem a byla jako mrtvá.
A tak Broučci zanesli nejdřív Broučka do chaloupky, a položili ho na postel, a pak přivedli maminku. Ona se zatím vzpamatovala, ale nemohla ze sebe ani slova vyrazit. Až pak se dala do takového pláče! „Ach, on snad byl přece neposlušný, ach, on snad byl přece neposlušný!“ — a prosila broučky, aby skočili tamhle pod dub pro kmotřičku a pro Berušku. A oni že ano, a letěli rovnou cestou pod dub. Do chaloupky se však nemohli dostat. Ony byly obě někde tam vzadu na dvorku. A tak tloukli na dvéře, a Beruška přiběhla otevřít: „Kdo pak to tluče?“ — „Já.“ — „Kdo pak to jest?“ — „To jsem já, brouček, tadyhle nedaleko z roždí. Máme vám něco vyřídit.“ — Tak Beruška mu otvírala, a kmotřička zatím také přišla. — „Aby prý jste přišly ihned pod jalovec. S Broučkem jest zle.“ — Jak to kmotřička slyšela, honem, honem pod jalovec. A tu jim maminka lomila rukama naproti: „Ach, on snad byl přece neposlušný, ach, on snad byl přece neposlušný!“ A spěchaly do světnice, a tu ležel Brouček na posteli, takový rozbitý: To pravé křidélko bylo celé pryč, a ani sebou nehnul. A tu teprv počaly všechny tři plakat, a plakaly a lomily rukama a plakaly, ale Brouček o ničem nevěděl a ani sebou nehnul.
A když tak plakaly, tu někdo spěchal k chaloupce pod jalovec. Byla to Janinka. A nikdo jí to nepověděl, ale ona jako by to věděla, a už měla dvě lahvičky sebou, tu jednu s olejem a tu druhou s vínem. A ony jí lomily rukama naproti, a maminka tolik naříkala: „Ach, on snad byl přece neposlušný, ach, on snad byl přece neposlušný!“ Janinka spěchala do světnice, a tu ležel Brouček na posteli takový rozbitý: To pravé křidélko bylo celé pryč, a ani sebou nehnul. Janince se sypaly s očí slzy jako hrachy, ale nelomila rukama. „Co pak vy Broučka tak necháte, a nebudete dělat nic? Honem, Beruško, přines do džbánu rosy, honem!“ — A Beruška se honem k tomu měla, ale nemohla najít džbán a nemohla a nemohla. Až pak si maminka vzpomněla: „I honem běž, holka, já jsem jej nechala na palouku stát.“
A Beruška honem běžela, nabrala do džbánu rosy, a Janinka ji honem na Broučka stříkala a šplíchala. Ale Brouček sebou ani nehnul, a Janinka počínala už mít strach, a slzy se jí zas sypaly s očí jako hrachy. A ještě stříkala a tím vínem milého Broučka omývala. A když ho tak zomývala, Brouček pootevřel oči a upřeně se na ni díval. Ach, to měla radost, a to měly radost! Ale Brouček ani nepromluvil, a už jim zas pod rukama omdléval. A tak ho Janinka zas omývala. Pak vzala tu druhou lahvičku, a nalila mu do ran oleje. A když mu ten olej do těch ran lila, tu najednou přiletěl tatínek s kmotříčkem. Slunko ještě nevycházelo, ale kdosi jim řekl, že jest s Broučkem zle, a ubohý tatínek byl celý pryč. Plakal a naříkal, a zas plakal a předhazoval si, že přec neměl nechávat Broučka tak samotného. Kmotříček ho chlácholil, vždyť prý všickni broučci lítají sami, a oni že také nikdy s nikým nelítali. Ale nechali všeho, a letěli honem domů. A tu bylo pláče. Maminka zas plakala, kmotřička plakala, Beruška plakala, tatínek plakal – jenom Janinka neplakala, ale celého Broučka olejem potírala. Brouček však o ničem nevěděl, ale už ne jako by byl mrtvý, ale jako by spal.
A Brouček pořád spal, a maminka měla pořád strach, že snad přece umřel. Ale když se počínalo rozednívat, tu se Brouček probudil a otevřel oči. Janinka se na něho usmívala. Chtěl něco říci, ale nemohl. „Chce se ti pít, viď, Broučku?“ ptala se Janinka. Brouček kývnul očima, a maminka mu honem podala koflíček s rosou. Brouček se napil a usnul, a když se zas probudil, už se trošku usmíval.
A tak se to pořád lepšilo. Už zase mluvil, ale jen slabounce, že ho bylo sotva slyšet. A když jim vypravoval, jak se mu to tam v zahradě stalo, tu maminka pořád bědovala: „Ach, on byl neposlušný!“ a tatínek se vadil, ale Janinka se na něj pěkně dívala a neříkala nic.
A už se měl Brouček zas dobře. Maminka mu snášela, co jen mohla, kmotřička mu posílala po Berušce jahody a vařené švestky, a Janinka se chodila den jak den na něho dívat, a vždycky měla něco s sebou, kousek medu nebo kapinečku vína, aby se Brouček posílil. Však už mu křidélko zas rostlo, ale bylo takové slabounké, a aby lítal, nebylo ani pomyšlení. „Počkej jen počkej,“ říkala Janinka, když u něho sedávala v trávě, „do jara se zotavíš a zas poletíš, a budeš pěkně svítit.“
Však už byl podzim. Světla ubývalo a zimy přibývalo, a tak broučci, že už nikam nepoletí. Jen že se ještě sejdou pod jalovcem, protože Brouček nemohl dosud na krok z domu. A sešli se, kmotříček a kmotřička, Beruška a Janinka. Pak tatínek ještě pozval toho broučka z roždí, který Broučka tenkrát na nosidélkách domů nesl, i jeho tatínka. A tak si sedli kolem kamen, však už bylo zima, a povídali si. Brouček seděl vedle Janinky, ale neříkal nic. Maminka přinesla koláče s tvarohem a s mákem, ale Brouček pořád nic. Pak šla maminka s Beruškou ven, a když za chvilku zas přišly, tu nesly celé zrnko vína, jak se z hroznu utrhlo, takové krásné modré, až do červena. „Postavte je tadyhle na stůl, to bude nejlepší,“ radil tatínek. Kohoutek už měl na pohotově, vzal honem kladívečko, stopku vyrazil, kohoutek nasadil, a natočil do křišťálového koflíčku, až se to rdělo a přímo vyskakovalo. Beruška skočila se džbánem na palouk pro rosu, a tak si nalévali a natáčeli, pili a povídali. Ale Brouček pořád nic. Seděl vedle Janinky u samých kamen, a přece mu bylo skoro zima.
A ten starý brouček z roždí prorokoval, že bude zlá zima, že to pozoroval na mravencích, a maminka počínala mít strach, že nebudou mít dost dříví, že se s tou Broučkovou nemocí nemohli dost zachystat. Ale tatínek, i že mají dost, že jim ho bez toho vždycky hromadu zbylo. A kmotříček také tak mluvil. A počalo loučení. Pěkně se líbali a Pánu Bohu poroučeli. Brouček se jaksi bál, a díval se na Janinku, a Janince se sypaly s očí slzy jako hrachy. Když byl Brouček ještě moc slabý!
A tak se rozešli. Kmotříček a kmotřička a Beruška letěli pod dub ten mladý brouček s tatínkem za dub do roždí, Janinka tam k lesu do vřasy, a tatínek a maminka a Brouček stáli pod jalovcem před chaloupkou a dívali se za nimi. Když už je nebylo vidět, musil si Brouček hned lehnout do postýlky, tatínek pak s maminkou dali se sami do práce.
Nejdřív přenášeli z komory do kuchyňky hrách a kroupy a jáhle a krupici a mouku a čočku a jiskřičku másla, aby to měla maminka všechno po ruce. Pak nanosili do kuchyňky a do síně dříví, co se ho tam vešlo. Potom všechno všudy pěkně měkounkým mechem ucpali, tak že nemohlo nikde ani profouknout, zavřeli vnitř dvéře na petlici, zastrčili špejlek, ucpali mechem dvéře a okna, a teď aby si třeba mrzlo. Ale maminka měla přece jaksi strach.
Jen se ještě pomodlili:
Pod večer tvá čeládka,
Co k slepici kuřátka,
K ochraně tvé hledíme,
Laskavý Hospodine,
pac a pusu, „Pán Bůh s námi a zlý pryč,“ lehli a spali a spali.
Ale dlouho ještě nespali, a Brouček se probudil. Bylo mu zima skoro se až drkotal. Nemohl to vydržet: „Maminko!“ Ale maminka spala. „Maminko!“ Ale maminka zas nic, a Brouček — byl nějaký churavý, a dal se do pláče. V tom se maminka vzbudila. „Broučku, co pak ti jest?“ — „Ach, maminko, mně jest zima.“
„I vždyť není tak moc zima. Skrč se pěkně pod peřinku.“ — „Ach, maminko, já jsem skrčený, a mně je přece zima.“ V tom se vzbudil tatínek, a když slyšel, že jest Broučkovi pořád ještě zima, — tak povídá, aby maminka šla trošku zatopit. A maminka šla a trošku zatopila, a bylo jim zas teploučko, ale tatínek povídal, že jest venku tyranská zima.
A tak si povídali, až zas usnuli. Ale dlouho to netrvalo, a Brouček se probudil. Bylo mu zima až se drkotal. Nemohl to vydržet. „Maminko!“ A maminka už měla spaní nějak přetrhané. Hned se zbudila. „Maminko, mně jest zima“ — A tak nezbývalo nic, než zas zatopit. A tak topili a topili. Ale Brouček pořád ještě, že mu jest zima. Když ono tak tyransky mrzlo, a pořád víc a víc. Maminka už nevěděla, co si má počít. Dříví ubývalo, a zimy přibývalo. „Tu máš, Broučku, vezmi si mou peřinu, ta jest větší; já si vezmu tvou.“ A tak si vzal Brouček maminčinu peřinu, a maminka si vzala Broučkovu, a myslím, že hodně mrzla, ale neříkala nic. A Brouček také nic neříkal, ale už tolik nemrzl. Vzpomněl si však na Janinku. „Tatínku, jestli pak má Janinka dost dříví?“ — „I má. Když jsem jí říkal, aby k nám ještě přišla, díval jsem se jí tam na ně. Má ho, — ani ho nespálí.“ — „A u kmotřičky také mají dost?“ — „I to víš. Ti ho mají vždycky dost. Vždyť dělaly celé léto o samém dříví.“ — „A tam v roždí, tatínku, také mají dost?“ — „I, ti ho mají, až jsem se podivil. To ani za dvě zimy nespálí.“ A tak byl Brouček rád, a když už si neměli co povídat, tak spali a spali.
Ale dlouho to netrvalo, a Brouček se probudil. Byla mu zima, až se drkotal. Nemohl to vydržet. „Maminko!“ A maminka bez toho jaksi špatně spala. „Co pak ti jest, Broučku?“ — „Ach, maminko, mně jest zima.“ — A tatínek se také probudil a také povídal, že jest zima. A tak zas topili a topili, a při tom vařili polívčičku, ale maminka byla plna ouzkosti, a polínečka počítala. „Ach, co my si počneme!“ — „I nač pak si dělat starosti,“ těšil ji tatínek. „Dlouho už to trvat nemůže, a bude zas jaro.“
A najedli se a ohřáli, a když si už všecko pověděli, zas spali a spali. A dlouho spali, ale tu se Brouček probudí, a jest mu zima, až se drkotá. Nemohl to vydržet. „Maminko!“ A maminka skoro ani nespala: „Ach, Broučku, snad ti není zas zima?“ — „Ach, jest mně zima, ach, už to nemohu vydržet.“ — „Ach, co my si počneme!“ bědovala maminka, ale šla a drobátko zatopila, ale jen pradrobátko, že to nebylo ani pozorovat. Když už neměla skoro žádné dříví! A tu se probudí tatínek. „Zatop, maminko, jest tady zima.“ — „Ale vždyť jsem právě zatopila.“ — „I to není nic. Musíš hodně zatopit.“ — „Ano, jen kdybych měla čím.“ — „Co pak už nemáš dříví?“ — „I mám všeho všudy dvanáct polínek.“ — „Nu tak je přilož a bude teplo!“ — „Ale co potom?“ — „I zas nějak bude. Jenom pěkně poslechni! Poslušné broučky má Pán Bůh na starosti.“
A tak maminka vzala těch dvanáct polínek, a všechna je přiložila na oheň, ale měla přece jaksi strach. Ale tatínek si liboval, že jest hezky teploučko, a Brouček také a krčil se, že ho nebylo ani vidět. A tak si povídali, že už kolikrát bylo zle, a že zas bylo dobře, a usnuli a spali a spali a spali. Dobře se jim to spalo.
„Ty kluku, ty darebo, ty tuláku —“ (Str. 55.)
A bylo jaro. Všechno, všechno kvetlo, ale pravšechno, — tráva po pás, rosa jak granáty, — a ty včely tolik bzučely, a ti cvrčci tolik cvrčeli a tam u potoka slavík v křoví klokotal. Aj, čas tvůj čas milování.
Kmotřička a kmotříček byli s tatínkem ve světnici a něco si povídali, Beruška pomáhala mamince v kuchyni, Brouček byl venku u palouku a čekal na Janinku. Byl zas takový silný a velký, a vznášel se vysoko do povětří. A když Janinka dlouho nešla, letěl jí až k vřase naproti. Však už šla a měla z Broučka radost. „Tak už zas, Broučku, poletíš. Ale budeš-li poslouchat?“ — „O, budu.“ — „A proč bys chtěl poslouchat?“ — „I, že si to všickni přejete, a pak aby se mně zas něco nestalo.“ — „Ó, to ty nebudeš poslouchat, a zas se ti něco stane, třeba ještě horšího.“ — Brouček chytil Janinku za ruku: „Však já budu přece poslouchat!“ — „Ano, až tě Pán Bůh naučí.“
Maminka už měla čokoládu a ty smažené věnečky na stole. Sedli, pomodlili se a nasnídali, a že tedy poletí. Brouček byl první venku. Povznesl se do výšky, letěl třikrát kolem, — jako by nic! — a spustil se u Janinky na zem. Všickni si stoupli kolem něho, a tatínek začal: „Milý Broučku, vzpomeň si teď rok, když si poprvé letěl. Všickni jsme ti domlouvali, abys pěkně poslouchal, a víš, co se stalo. Toho bychom se byli žádný nenadáli.“ Brouček už měl plné oči slz a díval se k zemi. „I už ho nechte,“ a poleťme!, vpadl do toho kmotříček. „Však on si dá teď pozor.“
A letěli, ale jen pranizoučko a pomalinku, aby maminka a kmotřička a Janinka a Beruška mohly stačit. Ještě však ani nebyli u potoka, a maminka už nemohla dechu popadat. „Počkejte, já už nikam nemohu.“ A oni počkali, a maminka plakala: „Tak jen leť, můj Broučku, však už tě snad na přesrok vyprovázet nebudu. Pán Bůh sám tě sprovázej.“
Rozloučili se, a ony se vracely. Pokud bylo broučky vidět, pořád se ohlížely, — až už je nebylo vidět. „Ach, jen kdyby poslouchal!“ začala maminka. „Já se bojím, že nebude.“ A byla by asi ráda slyšela, co myslí Janinka. Ale Janinka přisvědčovala a neříkala nic. „I, on bude,“ myslela kmotřička. „Teď už má přece rozum a jest dobrák. Ani mu to nedá.“ — „Ó, když mu to dalo poprvé,“ ozvala se Janinka, „dalo by mu to také po druhé. Ale já věřím, že ho Pán Bůh naučí poslouchat.“ — Maminka vzdychla a neříkala už nic. Letěla prapomalinku, a když přiletěla domů, dlouho to trvalo, než se zase vydýchala.
A oni letěli — okolo dubového lesa, dolů do údolí, mezi vinohrady, – a ze všech stran: „Zdař Bůh! Zdař Bůh!“ „Zdař Bůh!“ Brouček letěl napřed, tatínek a kmotříček za ním. Něco se domlouvali. „Já se přece bojím ho tam nechat,“ pravil tatínek. — „I co,“ odporoval kmotříček. „Kde hřešil, tam ať dělá dobrotu. Pořád u něho být nemůžeme, a chce—li neposlouchat, může všady neposlouchat. Já bych ho tam nechal.“ A už byli v té zahradě s tím pěkným domem. „Poslouchej, Broučku, – tak tady zůstaneš. Tadys hřešil, tady dělej dobrotu. My musíme letět na své místo tam za město. S Pánem Bohem.“ A letěli.
Brouček letěl rovnou cestou na tu vysokou hrušku, sedl si na samý vrcholek a díval se. Tamhle jest ten růžový keř, kam Brouček spadl, když ho Pavlíček kloboukem udeřil. Tady pod tím jasanem večeřeli, a tady dál na tom trávníku hráli si na slepou bábu. Dnes tam ticho jako v hrobě, nikde nikdo. Ani žádné světlo v oknech, — okenice zavřeny, — jako po vymření. Ale broučků všude plno. Jen se to míhalo; a „Zdař Bůh! Zdař Bůh! Zdař Bůh!“ A tak Brouček také letěl a svítil a svítil, a na nic nedbal a ničeho si nevšímal, a jenom svítil a pořád svítil. Při tom myslel na maminku a na Janinku, a že proč by neposlouchal? Ó, že bude poslouchat. A svítil a svítil, a ti kohouti kokrhali, a ty hvězdy začínaly blednout, a bledly a bledly, a tam od východu se tolik rdělo, a tu letí tatínek a kmotříček: „Broučku, poleť, slunce už vychází.“
A letěli domů. U vřasy stála Janinka a čekala. „Zdař Bůh! Zdař Bůh! Zdař Bůh!“ — A ona také: „Zdař Bůh!“ A Brouček se usmíval, protože poslouchal, a Janinka byla ráda, a maminka byla teprv ráda. A tak Brouček svítil a poslouchal a pořád pěkně svítil, na nic nedbal a ničeho si nevšímal, a jenom svítil. Ale na tom pěkném domě už nebyly okenice zavřeny, a ta velká paní s těma kaštanovýma kadeřema seděla v zahradě pod jasanem a pletla punčochu. Děti si hrály na trávníku, ale byli jen dva, ta malá holčička a ten bělohlavý Pavlíček. Měli tam bělounkého beránka s červeným páskem na krku. On se pásl a skákal, oni skákali za ním a měli radost. Po Broučkovi se ani neohlédli. Ale ta paní pod jasanem se ohlédla a viděla Broučka, a Brouček je také všecky viděl, ale nic nedbal a nic si jich nevšímal, a svítil a svítil a svítil.
A když tam zas jednou hned po západu slunce přiletěl, tu se procházel po zahradě s tou velkou paní takový krásný malý vojáček v červeném kabátku a s malým kordem po boku. Něco si povídali. Pavlíček a Elinka kolem nich poskakovali, a vytahovali tomu vojáčkovi kord, a on si to nechal líbit. Brouček ho nemohl poznat, až pak přec poznal, že jest to ten hodný kaštanový Fréda, a byl rád, ale nic nedbal a nic si jich nevšímal. Hleděl si svého a svítil a svítil, a maminka měla radost, a Janinka měla radost, a Brouček měl dobré svědomí.
A když tak jednou Brouček svítil a svítil, tu už k ránu se mu jaksi znechtělo svítit. Už ho také jakoby křidélka bolela, a tak že poletí pomalounku domů, však že ho tatínek a kmotříček dohoní. A letěl, a už byl v lese, už byl za lesem, a tu slyší takový usedavý pláč. Brouček poslouchá, odkud to a co to. A byl to pláč, tam někde dole v trávě. A tak si letěl Brouček na to posvítit. Ale opatrně zdaleka. A když si tak na to svítí, tu vidí — ach, co on nevidí! — Takový hezounký, kulatý brouček sedí v trávě celinký červený se sedmi krásnými, černými puntíky, — a ty oči, ty krásné černé oči! A ty oči tolik plakaly, a teď se na Broučka upřeně dívaly. Broučkovi jich bylo líto.
„Kdo pak jsi? A co pak se ti stalo?“ — „Já, — já jsem Verunka. Já jsem byla u tetičky, a když mne už bolela křidélka, tak jsem si drobátko sedla, že si odpočinu, a já jsem usnula. A teď jest tma, a já nevím cestu a bojím se, a maminka pláče, že jsem se jí ztratila.“ — „Ty jsi Verunka? I neplač. Kde pak zůstáváte?“ — „My zůstáváme v růžtce.“ — „V růžtce? Viď, to jest tam před potokem na mezi. I já vím, kde to jest. Pojď, já tě tam zavedu, a neplač.“
Však Verunka už neplakala. A letěli. Brouček letěl napřed, aby Verunka viděla na cestu, ale mohl na ní oči nechat. Pořád se ohlížel. Když byla taková krásná, celinká červená se sedmi černými puntíčky! A ty oči, ty krásné oči! A už neplakaly. A letěli, ale neříkali nic. Brouček se díval na Verunku, a Verunka letěla za Broučkem. Už byli na vrchu, už letěli s vrchu, už byli nedaleko potoka, po potoku vzhůru, už počínala mez, už bylo vidět růžtku, a u Verunků — vždyť oni celou noc nespali. Pořád Verunku hledali, a teď, když viděli blížit se jakési světlo, letěli naproti, Verunku hned poznali, a to bylo radosti! Brouček se však otočil, a když se po něm ohlíželi, byl on už ten tam.
Však už na něho doma čekali. „Kde paks byl, Broučku,“ ptal se tatínek. — „Já jsem musel zavést Verunku domů. Ona seděla v trávě a plakala, že se bojí a že neví cestu.“ — „Kde pak oni zůstávají?“ — „Tamhle za potokem na mezi v růžtce.“ — „A co pak ti řekli?“ — „Nic. Já jsem honem letěl domů.“ — „Nu dobře,“ řekl tatínek. A jako by nic. Ale maminka tomu byla ráda, a Janinka neříkala nic, ale také byla ráda, a Brouček měl posud dobré svědomí, a jako by nic.
Druhý den letěl zas. Rovnou cestou do té zahrady u toho pěkného domu, a svítil a svítil, na nic nedbal, a ničeho si nevšímal. Ale za nějakou chvilečku sedne si na hrušku na samý vrcholek, na nic nedbá a ničeho si nevšímá, a počne mudrovat. „A proč bych já musel tady svítit! Ať svítím, kde svítím, jen když svítím. Tady jest nás bez toho dost.“ A tak si to povídal na nic nedbal, a ničeho si nevšímal, sletěl však s hrušky a marš — vzhůru mezi vinohrady k lesu, přes vrch, podle potoka, — tu jest ta mez, tu na ní ta růžtka, — a tu se Brouček zastavil. Ohlížel se, chodil kolem, a tu k němu vyběhne z růžtky Verunka.
„Broučku! Však já vím, že jsi ty brouček. Také prý vám říkají svatojánské mušky. Ale vždyť ty nejsi muška, ty jsi brouček, viď, Broučku?“ — „Ale jak pak ty víš, že já jsem Brouček?“ — „I tatínek mně to povídal. On se po tobě včera ohlížel, a tys už byl pryč. A povídal, že to byl brouček, a že jste hodní. A viď, vy lidem a jiným broučkům svítíte. Já bych hned chtěla být takovým broučkem.“ — „A poslouchej, Verunko, co pak vy děláte?“ — „My? My povídáme lidem, kam se dostanou, jestli do nebe nebo do pekla.“ — „A jak pak vy to víte?“ — „I to my už víme. Když letíme nahoru, tak se dostanou do nebe, a když letíme dolů, tak se dostanou do pekla.“ — „Ale! A poslouchej, kam pak se dostanu já, a maminka a tatínek, a Janinka a kmotříček a Beruška?“ — „Kam? To já nevím. Počkej, já se zeptám tatínka, až přiletí domů.“ — „Kde pak on jest?“ — „On letěl povídat lidem, kam se dostanou. Však on už brzy přiletí.“
A tu on letěl. Brouček ho spatří, a jako by neměl dobré svědomí, otočí se a pryč — vzhůru do vrchu okolo lesa, skrz vinohrady do té zahrady u toho pěkného domu, a svítil a svítil a svítil až do samého rána. „Broučku, už poleť!“ volali na něho tatínek a kmotříček. A letěli domů.
A druhý den zas tak. Brouček letěl nejdřív tam do té zahrady, drobátko svítil, pak si sedl na hrušce na samý vrcholek, na nic nedbal, a ničeho si nevšímal a započal mudrovat: „A proč bych já musel tady svítit! Ať svítím, kde svítím, jen když svítím. Tady jest nás bez toho dost, a tam se dozvím, kam se dostaneme.“ — A tak si to povídal, a na nic nedbal, a ničeho si nevšímal, sletěl však s hrušky, a marš — vzhůru okolo lesa, přes vrch, podle potoka, — tu jest ta mez, tu na ní ta růžtka, a teď se Brouček zastavil. Ohlížel se, jako by měl zlé svědomí, obcházel kolem, a tu k němu vyběhla z růštky Verunka.
„Broučku, však ty se nedostaneš do nebe. Tvá maminka se tam dostane, a ta Janinka také, ale ty ne.“ — „A proč pak ne?“ — „Já nevím, ale tatínek letěl šikmo na zem, a povídal, že kdybys teď umřel, že bys se do nebe nedostal. Abys prý si vzpomněl, co jest u vás to první.“ — „To první? Co pak to jest? Já nevím.“ — „I, to jest zle, když ty ani nevíš! U nás jest to první mluvit pravdu, a hned to druhé jest poslouchat. Víš, — tatínkovi to bylo líto, žes mne přivedl, a že bys se přece neměl dostat do nebe, ale on musí mluvit pravdu.“ — „Ó, však já už vím, co jest u nás to první. Ale já musím letět.“ — „A přiletíš zas?“
Ale Brouček už letěl. „Já nevím,“ — a letěl vzhůru do vrchu okolo lesa, skrz vinohrady do té zahrady u toho pěkného domu, a svítit a svítil a svítil až do bílého rána. „I už poleť, Broučku!“ volali na něho tatínek a kmotříček. A letěli domů.
Doma byl Brouček zařezaný. Neříkal nic, ale druhý den to bylo zas tak. Nejdřív letěl tam do té zahrady, drobátko svítil, pak si sedl na hrušce na samý vrcholek, na nic nedbal a ničeho si nevšímal, a počal mudrovat: „A proč bych já musel tady svítit! Jen když svítím. Tady jest nás bez toho nazbyt, a ona povídala, že by chtěla být také takovým broučkem.“ — A tak si to povídal, a na nic nedbal, a ničeho si nevšímal, sletěl však s hrušky a marš — vzhůru, okolo lesa, přes vrch, podle potoka — tu jest ta mez, tu na ní ta růžtka. A tu se Brouček zastavil. Nevěděl, má—li, nemá—li. Ale tu k němu vyběhla Verunka.
„Broučku, však já jsem si myslila, že přiletíš. Já mám ráda broučky, když pěkně svítí.“ — „A poslouchej, Verunko, ty bys také chtěla být takovým broučkem?“ — „I kdybych nebyla Verunkou, já bych — —“
Ale tu najednou přiletí od potoka takový mladý rozzlobený Verunek. Celinký červený jako oheň, a ty černé oči se mu jen jiskřily. A už se sypal na milého Broučka. „Ty kluku, ty dareba, ty tuláku, — ty jsi špatný chlap, víš? Ty kluku! Však já jsem tě tady už kolikrát viděl! Ty kluku, co ty tu máš!“ A při tom hned na Broučka dorážel.
Verunka se lekla, a utekla domů. Brouček se také lekl, a počal couvat. Ale Verunek za ním, a tu se tam u potoka vyskytne ještě jiný Verunek. „Pojď sem, pojď sem, tady jest ten kluk!“ A on přiletěl, a pustili se z obou stran do nebohého Broučka. „Ty kluku, proč si ty nejdeš po svých! Co ty tu máš, ty kluku!“ A jeden ho mlátil s pravé strany, a druhý ho mlátil s levé strany.
Brouček coufal a coufal, a jak tak se bránil, ale za jednu dostával dvě, a to pořádné. A pořád: „Ty kluku, ty kluku, proč si nejdeš po svých! Co ty tu máš, ty kluku!“ Až byli dole u potoka. Tu mu ten první Verunek takovou jednu dal, že se Brouček horem pádem převalil. „Tu máš, ty kluku, a ať se zde víckrát neokážeš!“
Pak už ho nechali, a Brouček honem vyskočil, a jako by nic. Tu levou zadní nožku za sebou jen jen vlekl, a moc ho to bolelo, ale styděl se plakat.
Co si počít? Ještě bylo brzy, a tam do té zahrady tak daleko. – Zalezl do trávy, a chladil si nožku v rose, až hvězdičky počaly blednout. Pak vrávoral domů. Ještě byl na cestě, když ho tatínek s kmotříčkem dohonili: „Co pak ti jest, Broučku? Vždyť se motáš.“ — „Tatínku, já jsem upadl, a udeřil jsem se.“ — „Ty žes upadl? Kdo pak to kdy slyšel?“ — „Ano, já jsem padl na zem, a udeřil jsem se tady do levé nožky. Ani jí nemohu hnout.“ A když to tatínek slyšel a viděl, jemu bylo Broučka líto, a šel a trochu mu pomáhal. Ale kmotříček kroutil hlavou, neříkal však nic.
Maminka je viděla z okna, a byla hned celá poděšená. „Co pak se stalo?“ – „I, Brouček povídá, že upadl, a že se udeřil. Ale já si to nemohu ani myslit.“ — „A tys upadl, Broučku, a moc ses udeřil?“ — „I ne moc, maminko, ale dost. Levá nožka mne moc bolí.“ A tak s Broučkem honem domů, a když nechtěl pranic večeřet, tak aby si šel lehnout, že do rána bude dobře. A Brouček si lehl, ale nespal, a ráno nebylo dobře. Levá nožka ho moc bolela a byla zapálená a oteklá.
A tak musel tatínek letět sám, a Brouček zůstal ležet. Ale Janinka už spěchala, a nesla s sebou olejíček z mateří doušky. Neříkala nic, a neptala se nic, ale pěkně Broučkovi celou nožku namastila. Teprv, když byla s Broučkem sama, začala: „Viď, Broučku, tys byl neposlušný, viď?“
Ale Brouček ani necekl. „Inu, když si to chceš nechat na svědomí, – jest mně tě líto, ale já tě nutit nemohu. Však víš, kde zůstávám.“ A s takovou Janinka odešla.
Brouček mlčel, ale byl mrzutý. Druhý den však byl zas na nohou, a třetí den že zas s tatínkem poletí. A letěl, jako by nic. Na nic nedbal, ničeho si nevšímal, a svítil a svítil a svítil tam v té zahradě u toho pěkného domu.
Ta velká paní seděla pod jasanem, a pletla punčochu, Elinka a Pavlíček si hráli na trávníku. Měli tam bělounkého beránka s červeným páskem na krku. On se pásl a skákal, oni skákali s ním a měli radost. Po Broučkovi se ani neohlédli. Ale ta paní pod jasanem se ohlédla, a viděla Broučka, a Brouček je také všecky viděl, ale nic nedbal, nic si jich nevšímal, a svítil, a svítil, a tak celou noc až do rána, a druhou noc zas tak, a tak celý týden, a tak celý měsíc. A dne už hodně ubývalo, a noci hodně přibývalo, a Brouček býval hodně mrzutý. Nikoho si ani nevšiml, ani kmotřičky, ani Berušky, a Janinky jako by se skoro zas bál, jako tenkrát na počátku, ale svítil a svítil a svítil.
Až jednou, už zas k podzimku, drobátko z večera svítil, pak si sedl na hrušce na samý vrcholek, a začal mudrovat. „Vždyť by to dlouho netrvalo, a já bych tu honem zas byl. Už bude brzy zima.“
A tak si povídal, a na nic nedbal, a ničeho si nevšímal, sletěl s hrušky, a marš — vzhůru okolo lesa, přes vrch, vedle potoka, tu jest ta mez, tu na ní ta růžtka. Ale Brouček se už hned dole pod mezí pozastavil, a poslouchal. „Co pak to?“ Tam z růžtky se ozývá tolik zpěvu, a hned zas tolik jásotu a lomozu. „Co pak to?“
A když se Brouček ohlížel, tu viděl tam výš na mezi malinkého broučka zlatohlávka. Ležel v trávě na břiše se založenýma rukama, a díval se a poslouchal. Brouček se k němu přikradl. „Zlatohlávku, co pak to tu jest?“ — „Ty nevíš? Verunka z růžtky má svatbu?“ — „I, pro pána! Že má svatbu?“ — „Arciť že má. Bere si mladého Verunka tamhle na druhé straně z šípku.“ — „Toho? Viď, jest takový rozzlobený, a oči se mu jiskří.“ — „Ano, když se zlobí. Ale dnes on se nezlobí. Vidíš, však jdou z růžtky ven.“ A oni šli z růžtky ven, v předu Verunek s Verunkou, — vedl si ji za ruku.
Jakmile to Brouček spatřil, ach, v něm se všecko obracelo, a jako by mu hlava hořela, a hned pryč a pryč. Letěl a letěl, až se octnul u háječku: Pod skalou vysoká vřasa, a v té vřase mech jako samet, a v tom mechu na samé skále krásná, krásná chaloupka. Brouček vrazil hned do chaloupky, ani nepozdravil, klesl na stoličku, a dal se do pláče, a plakal a plakal, že se kámen mohl ustrnout.
„Broučku, Broučku, co pak se ti stalo?“ ptala se Janinka. Ale Brouček nemohl ani slovíčka ze sebe vyrazit, a plakal a plakal. „Co že se ti stalo?“ Ale Brouček plakal a plakal.
Tak si Janinka k nìmu sedla, položila mu ruku na rameno: „Slyšíš, Broučku, slyšíš! Co že se ti stalo, co? Slyšíš, ty můj milý Broučku, co?“ A Brouček plakal a plakal, až se vyplakal, a už jen vzlykal. „Co že se ti stalo, Broučku, co? Tak mně pověz!“ — „Ach, ona má svatbu.“ — „Kdo?“ — „Verunka.“ — „Která Verunka? Ta z růžtky? Vždyť já jsem si to tak myslila.“ — „Ano, a bere si toho Verunka. To on mě tenkrát tak ztloukl.“ — „To on?“ — „On. Já jsem tam byl u Verunky, ale jen okamžik, a ptal jsem se jí, jestli by chtěla být také takovým broučkem, — ona mně jednou povídala, že by chtěla, — a tu on přiletěl, a začal mě tlouci, a zavolal si ještě jednoho, a pořád mne tloukli, až pak mnou praštili o zem. Od té doby jsem tam nebyl, a když jsem se tam dnes letěl podívat, oni mají svatbu.“ A už Brouček zas plakal a plakal, a bodejť by bylo bývalo Janince Broučka líto.
„Ach, ach, Broučku, vždyť já jsem se toho pořád bála, a ty ne, ne — že budeš poslouchat. Pamatuješ se? Vidíš, jaks už zas byl neposlušný. Který pak poslušný brouček opustí své místo, a letí, kam nemá letět! A pak, Broučku, Broučku, kdo pak to jaktěživ slyšel, aby si brouček dělal známost s verunkou, a aby si snad dokonce na ni myslil. Ne, to není poslušnost. Tak to Pán Bůh nechce. A co mne nejvíce na tebe mrzí, to jest, Broučku, žes ty tatínka a maminku obelhal. Vždyť tys řekl, žes tenkrát upadl. To máš lež na svědomí.“ — „Ale vždyť já jsem nelhal. Já jsem spadl na zem.“ — „Ano, ale lhals. Oni si to jinak myslili, a tys to chtěl. Nic se nevymlouvej. Tím to děláš jen horší. Teď honem ještě leť, a pěkně sviť, a pak to všecko vyznej.“
A Brouček si dal říci. Letěl a pěkně svítil, až se tatínek s kmotříčkem pro něho stavili. A letěli a nemluvili nic, ani slovíčko. A když se měli rozcházet, počal se Brouček zpovídat: „Prosím vás, tatínku a kmotříčku, — když jsem měl tenkrát tu vymknutou nohu, já jsem neupadl na zem. Dva verunci se na mne sběhli a ztloukli mne.“ — „Verunci? A proč by tě oni tloukli?“ — „Já, já — jsem byl několikrát tam u té růžtky, — prosím vás odpusťte mně to. Mně jest toho líto.“ — Tatínkovi vstoupili slzy do očí: „Ach, ach, — ale, tak já ti to odpouštím,“ a Brouček mu políbil ruku.
S maminkou to bylo také tak. Dala se do pláče, ale že mu to odpouští, jen kdyby už upřímně poslouchal. A bylo zas jako dobře, ale Broučkovi nebylo ještě dobře. Svítil, svítil, upřímně svítil, ale byl vždy jako opařený, a skoro ani nepromluvil. Jednou, už hezky pozdě, když všickni ulehli, myslila maminka, že Brouček spí, a začala tatínkovi po tichoučku vypravovat: „Tak zde byla Janinka, a povídala, že už bude čas, abychom Broučka oženili.“ Brouček však nespal a slyšel to. „Ne, ne, maminko, já se nebudu ženit.“ — „I mlč, Proč by ty se neženil!“ — „Ne, já se nebudu ženit.“ — „I však ty se budeš.“ — „Ach ne, maminko, já se nebudu ženit.“ „Nu, tak nechť. Ale teď jen spi.“
A Brouček spal. Ale druhý den se stavil u Janinky. „Já se nebudu ženit.“ — „Ty že se nebudeš ženit? A proč bys ty se neženil?“ — „Vždyť se každý nemusí ženit.“ — „Kdo nemůže, nemusí, ale kdo může, musí. Poslušný brouček se aspoň každý žení, když může. Tak to Pán Bůh chce. A teď si dej pozor, chceš-li proto poslouchat, že se to tobě anebo někomu jinému líbí, anebo proto a jedině proto, že to tak Pán Bůh chce.“ — „Ale vždyť vy jste se také nevdala.“ — „Nevdala, — protože jsem nemohla. Beruška nemůže jít, a nemůže si někoho namlouvat. Ona musí čekat, až si nějaký poslušný brouček pro ni přijde. A když žádný hodný brouček nepřijde, tak zůstane do smrti svobodná, a ví, že proto pro ni nikdo nepřišel, že Pán Bůh nechtěl. Tak to jest, Broučku, tak. Teď to ještě nespěchá, ale budeš se ženit, protože to Pán Bůh tak chce. Vždyť už je maminka stará, a začíná jaksi churavět. Co pak nechceš, aby si mohla přece trochu odpočinout? Tak už jen leť. Však už to dlouho nebude trvat.“
A Brouček neříkal nic, a letěl a svítil a svítil. Však už to dlouho netrvalo, a počínalo být zima. A tak broučci, že už nikam nepoletí. Jen že se ještě u Janinky sejdou.
A sešli se, kmotříček a kmotřička a Beruška, a tatínek a maminka a Brouček, a pak ještě ten mladý a starý brouček z roždí, a povídali si a měli se dobře. Brouček seděl vedle Janinky, byl dobré mysli, ale neříkal nic.
Maminka měla ze zimy veliký strach. Dříví že mají dost, ale že jest taková daremná, že neví jestli to přečká. Ale ten starý brouček z roždí prorokoval, že nebude zlá zima, že to pozoroval na mravencích. A tak si povídali, až zas započalo loučení, a každý si letěl po svém. Janinka stála před chaloupkou v mechu, a dívala se za nimi. Však už bylo zima. Maminka si hned lehla, a tatínek s Broučkem se dali do práce. Všecko snesli do kuchyňky, zavřeli vnitř dvéře na petlici, zastrčili špejlek, úcpali dveře i okna mechem, – a teď aby si třeba mrzlo. Ale maminka měla přece jaksi strach.
Ještě se pomodlili:
Pod večer tvá čeládka,
Co k slepici kuřátka,
K ochraně tvé hledíme,
Laskavý Hospodine.
pac a pusu, a spali a spali a spali. Dobře se jim to spalo.
A bylo jaro. Všechno, všechno kvetlo, ale maminka byla jaksi moc daremná. „Milé dítě, nesmíš s tím ženěním odkládat. Vidíš, já už nikam nemohu.“ A tatínek už měl plán hotový. Do zadu do dvoru že přistavějí světničku, tam že se oni dva odstěhují, a ti mladí že budou hospodařit.
„Ale prosím vás, maminko, koho pak bych já si vzal? Vždyť já nikoho neznám.“ — „I, vždyť ty někoho přece znáš. Jen když bude hodná a poslušná. Janinka ti poví.“
A tatínek už ani nečekal. Noci se jim zdály být ještě chladny, a když nemohou letět, že budou stavět. A stavěli. Kmotříček jim pomáhal, a do Jana byla světnička hotova, taková krásná, jako malovaná.
„Tak, Broučku,“ začala jednou Janinka, „teď za tou nevěstou. Vždyť vidíš, že maminka nikam nemůže.“ — „Ale, když já žádnou neznám.“ — „I, kdybys jen chtěl, však ty bys znal. Dej si pozor, abys nebyl zas neposlušný.“ — „A koho pak bych já znal?“ — „Koho? Co pak neznáš Berušku?“ — „Berušku? Tu? Ona se vždycky se mnou vadila, vždycky se mi smála, a nic mne nemá ráda.“ — „I bodejť by tě měla ráda. A teprv bude mít, až jen si ji vezmeš. A jest hodná a poslušná.“ — „Ale já bych raději — — —“ „Broučku, nemysli na to, co není, a drž se toho, co jest. Berušku znáš, a víš, že je poslušná, a jiné neznáš, a já nemám žádnou tak ráda jako Berušku, a maminka a tatínek by tomu také byli rádi, kdybys si ji vzal. Pomysli si, že bys si vzal jinou, a ona by maminku jen hněvala. My bychom ji pak nemohli mít rádi, a tebe by to mrzelo.“
A tak už Brouček neříkal nic. Letěl a svítil, na nic nedbal, a ničeho si nevšímal, ale svítil a svítil, a myslil při tom na Berušku.
„Tak, Broučku, co pak ti říkala Janinka?“ ptala se maminka. „Abych prý si vzal Berušku, že jest hodná a poslušná.“ — „I arciť. Já o hodnější nevím, a tatínek také ne. Tak jen tam jdi, a řekni o ni.“ — „Maminko, já tam nepůjdu.“ — „Milé dítě, kdo pak by tam šel? To ty tam musíš jít. Vždyť oni tě budou rádi vidět. Viďte, tatínku, aby šel sám?“ A když tatínek že ano, tedy zůstali na tom, že zejtra přiletí Brouček o něco dříve, a že si ku kmotříčkovi zajde.
A druhý den přiletěl Brouček o něco dříve. Pěkně se umyl a vykoupal, a že poletí na námluvy. Mamince kanuly slzy po tváři. „Tak jen jdi. Hledej, co by se Pánu Bohu líbilo, a dobře pochodíš.“ A Brouček šel. Pod dubem ho viděli z okna, a kmotříček mu vyšel naproti. „Vítám tě, Broučku. Tak pojď dál.“ A Brouček šel dál. Berušku jen tak zahlídl, jak šla do kuchyně, ale kmotřička mu podávala ruku. „Vítám tě, Broučku. Co pak nám neseš?“ A když tam Beruška nebyla, tak Brouček se neostýchal. „Milá kmotřičko, maminka jest jaksi churava, a chce, abych se oženil. Já bych vás tedy prosil, jestli byste mně nechtěli dát vaši Berušku.“
Kmotřička se na Broučka tak hezky dívala, jako by tomu byla ráda, ale tu padl do toho kmotříček. „Milý Broučku, my máme tvého tatínka rádi a maminku také, a tebe také jsme mívali také rádi, ale víš, že máme jen Berušku, a že bychom zůstali sami. Proto si to musíme rozmyslit. Víš co? Přijď si ode dneška za týden a my ti povíme.“
A Brouček se už nezdržoval, dal s Pánem Bohem, a šel domů. Myslil, že jest všecko v pořádku. Ale maminka se jaksi zarazila. Ona myslila, že hned řeknou ano, a skoro ji to mrzelo, že se chtěli rozmýšlet. A když Brouček o tom přemýšlel, napadlo mu také, že by za týden mohl kmotříček říci, že mu ji nedá. A počal mít strach. „I neboj se,“ těšila ho Janinka. „Jen buď pokorný, ať už ti ji dají nebo nedají.“
A Brouček svítil a svítil, na nic nedbal, a ničeho si nevšímal, a svítil a svítil a myslil na Berušku. A když týden uplynul, přiletěl Brouček o něco dříve domů, pěkně se umyl a vykoupal, a šel pod dub ku kmotříčkovi.
Viděli ho z okna, ale vstříc mu nevyšli. Berušku nebylo nikde ani vidět, kmotřička se jaksi smutně na Broučka dívala, a — „Milý Broučku,“ začal kmotříček, „my máme tvého tatínka rádi a maminku také, a tebe jsme také mívali rádi, ale víš, že máme jen Berušku, — a my se bojíme, že budeš neposlušný, a že by se měla Beruška s tebou zle. A tak my ti ji nemůžeme dát.“
Brouček byl jak omráčený. Ani nevěděl, kde mu hlava stojí, ale nějak se přece dostal ze světnice, a jako by mu hlava hořela, letěl a letěl, — u háječku pod skalou krásná vysoká vřasa, a v té vřase mech jako samet, a v tom mechu krásná, krásná chaloupka. Brouček hned do světnice, ani nepozdravil, klesl na stoličku, a dal se do pláče, a plakal a plakal, že se kámen mohl ustrnout. „Broučku, Broučku, co pak se ti stalo?“ ptala se Janinka. „Slyšíš, Broučku, co že se ti stalo? Pověz.“
A Brouček povídal: „Oni mi ji nedají.“ — „Že ti ji nedají? A proč ti ji nedají?“ — „Že prý mají jen tu, a že prý já budu neposlušný, a že by se měla se mnou zle.“ A už zas plakal. — „I můj milý
„Tak si podejte ruce,“ začal kmotříček. (Str. 67.)
Maminka už byla plna úzkosti. „I, můj ty Broučku, co pak jsi tak uplakaný?“ — „Když oni mně ji, milá maminko, nechtějí dát! Že prý budu neposlušný. Oni si to myslí.“ — Maminka byla celá udivená. Toho by se byla přece nenadála. Neříkala však nic, a tatínek také nic, ale mrzelo je to oba, až se maminka dala do pláče. „I neplačte, maminko. Já jsem byl neposlušný, ale já si přeju už poslouchat. Však Janinka s kmotříčkem promluví.“
A jednou po slunce západu si Janinka tam u cesty na kmotříčka počkala. „Kmotříčku, buďte tak laskav, zastavte na okamžik.“ — A kmotříček se zastavil. „Tak vy nechcete Broučkovi Berušku dát! Proč pak? Že byl Brouček neposlušný? On toho lituje, a přeje si už poslouchat. A kmotříčku, jestli jste vy byl vždycky poslušný, podívejte se mně do očí.“ Ale kmotříček se díval na zem. „A co pak chcete s tou vaší holkou vyvádět! Jen si dejte pozor, aby vám nezůstala sedět. Tak. To jsem vám chtěla říci. S Pánem Bohem, kmotříčku.“ Kmotříček byl celý spletený. Letěl a svítil, a když už měli letět domů, povídá tatínkovi: „Řekněte tomu vašemu Broučkovi, aby se k nám zejtra přišel podívat.“ A druhý den přiletěl Brouček o něco dříve, pěkně se umyl a vykoupal, a šel se podívat ku kmotříčkovi.
Kmotříček ho viděl z okna, a šel mu naproti. „Vítám tě, Broučku. Tak pojď dál.“ A Brouček šel dál. „Já jsem si to rozmyslil, milý Broučku, a když vidím, že toho lituješ, a že si už přeješ poslouchat, já bych proti tomu nic neměl kdyby si tě Beruška vzala. Musíš se jí zeptat.“ — „Kde pak jest?“ — „Ona vaří v kuchynce večeři.“ A tak šel Brouček za Beruškou do kuchyňky. Už ji dávno neviděl. Byla taková silná a krásná. Stála u ohniska, a vařila brambůrky, – celá červená, až až hořela, buď že jí plamen do obličeje pálal, anebo že byla v rozpacích.
„Vítám tě, Broučku. Co pak mně neseš?“ — „I, milá Beruško, oni chtějí, abych se ženil, a kmotříček mně řekl, že by proti tomu neměl, kdybys si mne vzala. Abych prý se tě zeptal. Tak, Beruško, nechtěla bys si mne vzít?“ — „Já, já — víš, Broučku, já jsem tě mívala ráda, ale — já, já — víš co? Já si to rozmyslím. Přijď zas zejtra.“
A s takovou Brouček odešel. Maminku to mrzelo, že se chce Beruška teprv rozmýšlet, a Broučkovi to také milé nebylo, ale byl krotký a pokorný, a Janinka mu to schvalovala. „Nic si s z toho nedělej. Jest—li Beruška hodná, však ti ji Pán Bůh přece dá, a není—li hodná, buď rád, že ti ji nedá. Jen tam zítra zas jdi.“
Však už toho Beruška litovala. „Co paks mu řekla, Beruško?“ ptal se jí kmotříček, když přišla do světnice. „Já, já — já jsem mu, tatínku, řekla, že si to musím rozmyslit.“ — „Rozmyslit? Co pak si chceš rozmyslit? Ci nemáš Broučka ráda? A neřekl ti, že já jsem ho poslal?“ — „I, já, já, — ten brouček z roždí není neposlušný.“ — „Brouček z roždí? I co jest tobě do broučka z roždí! Kdyby on byl přišel, tak by byl Brouček nepřišel. Ale Brouček přišel, a říkal o tebe. A že byl neposlušný? On toho lituje, a už poslouchá. A ty nechceš poslouchat? Nejsi—li ty desetkrát horší nežli Brouček!“
Víc jí kmotříček neřekl. Ale Beruška plakala, a celou noc nespala, a plakala, a když Brouček druhý den zas přišel, byla Beruška v kuchyňce, a vařila brambůrky, — celá červená, až až hořela, buď že jí plamen do obličeje pálal, anebo že byla uplakaná. „Vítám tě, Broučku.“ A už zas plakala. „Co pak, Beruško, pláčeš?“ — „Ach, odpusť mně to, Broučku, že jsem se chtěla teprv rozmýšlet.“ — „A chtěla by si mne vzít?“ — „I bodejť že bych chtěla.“ A vzala Broučka okolo krku, a měli se rádi.
A tak maminka, aby prý se se svatbou neodkládalo. Ale asi týden to přece ještě trvalo. Když se muselo všecko omývat a cídit! A než se všickni hosté pozvali! A než se všecky koláče upekly! To jich bylo! Ani se nemohly v komoře na prkna vlézt. A Janinka že jim pošle tři zrnka vína, taková krásná modrá, až do červena, tak jak se z hroznu utrhla. A poslala. Zjednala černého brouka, kováříka, a on jim je na kolečku zavezl. A Janinka mu dobře zaplatila, ale kmotřička mu přece ještě dala trochu mouky a krupice a jiskřičku másla a tři hodně veliké koláče. Ten byl rád! Když měl doma hromadu dětí!
A byla svatba. To bylo hostů! A když byli všickni pohromadě, šli ven pod dub, Brouček a Beruška, tatínek a kmotřička, kmotříček a maminka, Janinka a ten starý brouček z roždí, a pak ti ostatní.
„Tak si podejte ruce,“ začal kmotříček, a Brouček a Beruška podali si ruce. „A ty, Broučku, vyznej, chceš-li mít Berušku vždycky rád a vzdávat ji patřičnou čest.“ A Brouček vyznal, že ji chce mít vždycky rád a vzdávat jí patřičnou čest. — „A ty, Beruško, vyznej, chceš-li mít Broučka vždycky ráda a dobře poslouchat.“ A Beruška, že ho chce mít vždycky ráda a dobře poslouchat. — „A tak buďtež v tisíce tisíců, a žehnej vám Hospodin.“ A všickni opakovali: „Buďtež v tisíce tisíců, a žehnej vám Hospodin.“ A šli zas do chaloupky, a jedli a pili a zpívali a povídali, a zas zpívali a byli rádi a měli se dobře.
A když tak zpívali, tu viděl Brouček oknem tam výš na mezi za dubem malinkého broučka, zlatohlávka. Ležel v trávě na břiše se založenýma rukama, díval se a poslouchal. Brouček vzal honem dva koláče, jeden tvarohový a jeden makový, a běžel ven. „Zlatohlávku, pojď sem. Já mám dnes svatbu.“ — „Však já vím, že máš,“ — „Tak tu máš, na, koláč.“ A dal mu koláč, ba dva, jeden tvarohový a jeden makový, a zlatohlávek byl tolik rád, a utíkal domů. Slunko už vycházelo, když všickni vstali, aby doprovodili Berušku pod jalovec. Byli veselí, prokřikovali a zpívali, jenom kmotřička po tichoučku plakala. A bylo po svatbě. Tatínek a maminka se odstěhovali na dvůr do světničky, a Beruška začala hospodařit. Hezky se jim vedlo, a měli se rádi. Brouček a tatínek svítili, Beruška vařila a uklízela, maminka jí radila a pomáhala.
Ale dlouho to tak netrvalo. Jednou ráno, když už slunko zapadlo, seděli u snídaně. Polívčička stála na stole, a Brouček se modlil:
O náš milý Bože,
Povstali jsme s lože,
A pěkně tě prosíme,
Dejž, ať se tě bojíme,
Bojíme a posloucháme,
A při tom se rádi máme.
Ještě neřekl Amen, a bác, — maminka spadla se stolice na zem, a bylo po ní. Honem k ní běželi, kropili na ni, křísili ji, a volali a plakali, ale nic na plat. Bylo po ní. Ach, to měli žalost.
A tak jí u potoka pod olšičkou vykopali hrobeček, zaplakali, pěkně ji tam uložili, a třetí den tam kvetla chudobička, bílá jako mléko. Však tam kvete podnes. A ta bělounká chudobička vedle — ta jest tatínkova. Když on si to bral moc k srdci. Svítil a svítil, ale chřadnul, a světla mu ubývalo, až pak, že už nemůže, a zůstal doma. A co se nestalo! Jednou večer, — pod jalovcem už byli po večeři, — přiběhne kmotřička: „I prosím tě, Broučku, neviděls kmotříčka? On posud není doma, a slunce jest už tak vysoko. Ach, já jsem plna strachu.“ — „Ne, kmotřičko, já jsem ho neviděl.“ — A tatínek počal také mít starost. „Ach, to se mu něco stalo, jděte ho hledat.“
A šli ho hledat. Volali a plakali, lítali a běhali, ale nikde nic, a nikdo o kmotříčkovi nevěděl. To bylo nářku! Janinka kmotřičku těšila a těšila, ale kmotřička se nedala potěšiti. Když už to trvalo druhý den! A teprv třetí den vypravoval Brouček, že tam v lese pod dubem nedaleko cesty vyrostla bělounká chudobička, a ta že tam jindy nebývala. „Ach, to jest jeho chudobička, ta žluna ho přece sežrala, ach, ach,“ a plakali a naříkali. A tatínek chřadnul a chřadnul. „Však já už tu také dlouho nebudu, jen se mějte rádi a poslouchejte.“
A když jednou tatínek dlouho nešel k snídani, šel se Brouček po něm do světničky podívat, a tu on ležel na postýlce, nožičky sepjaté, a celý tuhý. Ach, to byl zas zármutek na zármutek.
A tak mu pod olšičkou u potoka vykopali hrobeček, zaplakali, pěkně ho tam uložili, a třetí den tam kvetla chudobička, bílá jako mléko, však tam kvete podnes.
„Kmotřičko, zůstávejte u nás, nebudeme tak sami,“ prosili Brouček a Beruška. Ale kmotřička, že ne. „Ne, ne, milé děti, já musím doma umřít, a od nás mne zanesete tam do lesa pod dub. Rozumíte?“ A tak zůstali sami. Brouček a Beruška sami, kmotřička sama, Janinka sama, jen tam v roždí se ten mladý brouček oženil, a byli staří i mladí pěkně pohromadě.
A tak zas svítili a svítili, a když už slunce vycházelo, čekával Brouček na toho mladého z roždí, a letěli spolu domů. A svítili a svítili, a ta velká silná paní v tom pěkném domě sedávala u stolu, a psávala dlouhá psaní, a ta malá holčička byla už taková velká a krásná. Mívala dlouhou bělounkou zástěrku, a pomáhala v kuchyni kuchařce. A ten bělohlavý Pavlíček — ne, ten tam nikde nebyl. Myslím, že byl někde na školách.
A byl podzim. Světla ubývalo, a zimy přibývalo, a tak broučci že už nikam nepoletí. Jenom že se všickni ještě sejdou, a když si to kmotřička tak moc přála, tak že se sejdou u ní. A sešli se ti z roždí, mladí i staří, Janinka a Brouček s Beruškou. Měli koláče s tvarohem a s mákem, a Janinka jim poslala po kováříkovi celé zrnko vína, tak jak se z hroznu utrhlo, takové krásné modré až do červena. A seděli kolem kamen a povídali, ale jaksi jim to nešlo. Když tam kmotříček už nebyl, a tatínek také ne, a maminka také ne! Pořád si na ně vzpomínali. A pomodlili se, a počali se loučit.
Ti z roždí spěchali tam za stráň do roždí, Janinka do mechu mezi vřasu, ale Brouček s Beruškou zůstali u kmotřičky, a že jí to všechno na zimu ucpají a urovnají. A ucpali jí to a urovnali, a když už letěli domů, „Poslouchej, Beruško,“ povídal Brouček, „pojďme také Janince pomoci.“ A šli. Janinka si to právě snášela z komory do kuchyňky. „Janinko, my vám jdeme pomoci. To jsme hloupí, že nám to dřív nikdy nenapadlo, viďte.“ — „I toto, milé děti. Vždyť já si to ještě mohu udělat sama. Až leda bych nemohla. Ale když jste přišli, tak mně pomozte.“ — A pomohli jí. Pak se dali doma do práce. Však už bylo hodně zima. Snesli si všechno do kuchyňky, zavřeli uvnitř dvéře na petlici, zastrčili špejlek, ucpali dvéře i okna mechem, a teď aby si třeba mrzlo.
A pomodlili se a lehli, a spali a spali a spali. To se jim to spalo!
A bylo jaro. Všecko, všecko kvetlo, ale kmotřička již o tom nevěděla. Když ji přišli Brouček a Beruška poprvé navštívit, byla bez sebe. Honem ji vynesli na sluníčko, a ona otevřela oči, a ještě jednou se na ně podívala, ale pak bylo po ní. A tak zas plakali. A Janinka plakala, a ti broučci z roždí plakali, a když to tak kmotřička chtěla, zanesli ji do lesa pod dub. Vykopali hrobeček, pěkně ji do něho uložili, zaplakali, a třetí den tam vykvetla chudobička, bílá jako mléko. Však tam obě podnes kvetou.
„Ach, teď jsme tak sami.“ naříkala Beruška. „Nenaříkej,“ těšila ji Janinka. „Jenom pěkně poslouchejte. Já jsem vás měla vždycky ráda, a čím víc budete poslouchat, tím vás budu mít raděj.“ A oni poslouchali a měli se rádi.
Ale ti broučci z roždí, – co se jim nestalo! Pod jalovcem už spali, a tu se najednou přiženou ti z roždí celí vyděšení, a tlukou na dvéře. „Kdo pak to? Co pak to?“ – „Ach, to jsme my z roždí. Už jsme spali, a tu přijeli lidé s vozem, počali na něj nakládat naše roždí, a chaloupku nám celou zbořili. Sotva jsme utekli. Ach, co si počneme!“ – „I neplačte. Vždyť zas nějak bude. Pojďte zatím k nám.“
A honem jim otevřeli, a pěkně jim ustlali, a ráno už byl Brouček s Beruškou domluvený. „Víte co? Ta chaloupka támhle pod dubem jest teď prázdná, a my ji nepotřebujeme. Zůstávejte tam, a budeme mít k sobě blíž.“ A oni že ano, a byli rádi, a hned se tam odstěhovali. Však toho mnoho neměli. Když o všecko přišli! Proto jim Beruška poslala také ještě mouky a krupice a másla, a Janinka jim toho také hromadu poslala.
A broučci zas svítili a svítili, a měli se rádi. A tam v té zahradě u toho pěkného domu, když tam jednou Brouček přiletěl, procházel se krásný voják: červený kabátek se zlatým límcem, a krásný palaš po boku, a prováděl tu velkou silnou paní s kaštanovýma kadeřema – však už se jí hodně bělaly. A za nimi zas takový krásný voják, a prováděl takovou krásnou, krásnou pannu, a něco si povídali. Toho prvního Brouček hned poznal, to byl ten hodný kaštanový Fréda, a Elinku také poznal, ale toho druhého nepoznal a nepoznal. Byl cizí. Nechť. Však Brouček o ně nedbal, a skoro si jich ani nevšímal, a svítil a svítil.
Ale doma býval přece často mrzutý, a na Berušku někdy tak broukl, že měla hned plné oči slz. „Broučku, co pak jsem ti udělala?“ ptávala se Beruška, ale Brouček ani neodpověděl. Když ten Brouček z roždí měl už malého broučka, a ten jim běhal naproti: „Tatínku, tatínku!“ Broučkovi to bylo líto.
A když jednou přiletěl Brouček zas tak zamračený, a ani nepromluvil, ptala se ho Beruška u večeře: „Ale Broučku, co pak ti jest? Tak se mračíš, a ani nepromluvíš.“ – „Ach, co mi jest! Ti tam z roždí mají už dva malé broučky, a my jsme tu pořád sami.“ – A Berušce stály v očích slzy jako hrachy, a když se Brouček na ni podíval, viděl, jak se jí sypaly po tváři, až jí jedna spadla na talíř do polívky. Broučka to bodlo. Honem se chopil své dřevěné lžičky, a třeba že mu hrachová polívčička ze všech polívčiček nejméně chutnala, snědl jí plný talíř, a už ani nemukl. Ale když se Brouček druhý den stavil u Janinky, začala ona: „Poslouchej, Broučku, já jsem tuhle byla u Berušky, a ona byla celá uplakána. Já jsem se jí ptala, co jí jest, ale ona, i že nic. Ale já se bojím, že ty s ní vždycky pěkně nenakládáš. Poslouchej, to by ještě scházelo. Nevíš, jaká jí patří čest? Či chceš být zas neposlušný?“ – „I, já, – když jest nás teď tak málo! Jindy svítil kmotříček a tatínek, a teď jsem jen já. To nebudou lidé vidět.“ – „Ale, Broučku, jaké se ty děláš starosti! Jen ty sám pěkně sviť, a o lidi se nestarej. Co pak si tě oni objednali? Ne, Pán Bůh si tě objednal, a kdyby chtěl, však on by dovedl rozmnožit si vás v tisíce tisíců.“
A Brouček letěl a svítil a svítil, celou noc pěkně svítil. A když letěl ráno domů, a když už byl za potokem, a už v stráni u samého jalovce, tu slyší: „Tatínku, tatínku!“ a takový roztomilý malounký brouček batolil se mu naproti. „Tatínku, tatínku, co pak mne neznáte? Vždyť já jsem váš Broučínek, a už na vás čekám. A Janinka na vás také čekala, a když jste dlouho nešel, tak šla domů. A viďte, tatínku, tu starou kolíbku mně dáte pěkně obarvit. Maminka ji snesla se stropu, ale ona jest už taková škaredá. Viďte.“
Tatínek byl celý vyjevený, a Beruška stála u chaloupky ve dveřích, a srdce jí plesalo, a tolik se smála. „I ty můj Broučínku, i ty můj Broučínku!“ A hned si tatínek sedl, vzal Broučínka na kolena, a počal si ho prohlížet. A on vám měl oči jako tatínek, a nosíček jako tatínek a všecko navlas jako tatínek, a tolik toho napovídal. Ach, to byla radost! A měli se rádi. Tatínek svítil, maminka s Broučínkem hospodařila, a učila ho hezounké modlitbičce: „Ó, můj milý Bože, dej, ať jsem pěkně poslušný.“
A dlouho to netrvalo, – když tatínek letěl jednou zas domů, a když už byl za potokem, a už v stráni, tu mu přiběhl Broučínek naproti: „Tatínku, tatínku, máme malininkého Broučinínka. Vidíte, on vám jde naproti.“ A Broučinínek mu šel naproti, a tatínek už ho měl v rukou, a zdvihl ho do povětří, a tolik se smál. A Beruška stála ve dveřích, a srdce jí plesalo, a tolik se smála. Ach, to byla radost! A měli se rádi, a tatínek svítil, a maminka hospodařila, a broučci si před chaloupkou hráli.
A dlouho to netrvalo, když tatínek letěl jednou zas domů, a byl už za potokem, tu mu běželi Broučínek a Broučinínek naproti: „Tatínku, tatínku, my máme berušku takovou hezounkou. Vidíte, ona vám jde naproti. Ale ona ještě neumí moc běhat.“ A ta malá beruška šla tatínkovi naproti. „Tatínku, tatínku, jak pak mně budete říkat? Janinka nám přinesla medu, a povídala, že se budu jmenovat Beruška, ale maminka povídala, že ne, že se budu jmenovat Janinka.“
Tatínek byl celý vyjevený, a Beruška stála u chaloupky ve dveřích, a srdce jí plesalo, a tolik se smála. „I ty má malá beruško, i ty má zlatá beruško! Vždyť ty máš očka jako Janinka, a nosíček jako Janinka, a všecko na vlas jako Janinka. To ti musíme říkat Janinka.“ A maminka byla ráda, a ta malá beruška byla ráda, a všickni byli rádi, a měli se rádi. A tatínek svítil, a maminka hospodařila, a broučci si před chaloupkou hráli.
„Dejte mně na Janinku pozor, ať mně ji luňák nevezme!“ říkávala maminka. – „O, však my dáme pozor!“
A dávali pozor. Ale jednou přiběhli domů: „Maminko, maminko, byl tu luňák. Ale nevzal nám Janinku. On se nás bál.“ A maminka byla celá ulekaná. „Opravdu? Byl to luňák?“ – „Byl to luňák. Takový velikanánský, a měl zelená křídla a dlouhanánské vousy, a tolik bzučel.“ – „I to nebyl luňák. Luňák má zobák a peří.“ – „Peří? Tak to nebyl luňák. Ale bzučel a měl dlouhanánské vousy.“ A maminka byla přece ráda, že jí to Janinku nevzalo.
A dlouho to netrvalo, a měli zas malounkého Broučka, a zas to dlouho netrvalo, a měli malounkou Berušku, a tatínek měl radost, a mamince srdce plesalo. Ale tatínek začínal už mít starost. „I, já ani nevím, jak jim budeme říkat. A kam pak si je dáme?“ – „I, však my si na nějaká jména vzpomeneme. A vždyť tu světničku do dvora máme ještě prázdnou.“ A dlouho to netrvalo, a měli Broučíčka, a měli Janouška, a měli Janínka, a měli Svatojánka, a měli Berunku. Deset jich měli, sedm broučků a tři berušky. Ale Beruška byla na jednu nožku chromá. Ani nemohla na ni stoupnout, běhala však přece dost. A když už nemohla, vzali ji broučci na ramena, a pěkně ji nosili.
A měli se rádi. Tatínek svítil, a maminka hospodařila, a všech deset broučků běhávalo pohromadě. Maminka se za nimi dívávala, a srdce jí plesalo. A Janinka je měla také ráda. „Pojďte, broučci, pojďte. Mám pro vás práci.“ A oni jí to pěkně dělali, a ona jim něco vypravovala, a pak – i to se rozumí, že jim něco dala. „A teď si zas jděte. Ale pěkně poslouchat! Pán Bůh má jen poslušné broučky rád.“
A oni zas šli. Broučci se učili lítat, – se stříšky až k palouku, a přes celý palouk až k dubu, a zas zpátky, – a berušky se dívaly, který dál. A to pak býval hlad, ale to býval hlad! „Maminko, maminko, to mám hlad,“ říkával Broučínek. „Nebudeme ještě večeřet? Já jsem už sotva došel.“ – „I počkejte, počkejte, dětičky, až přijde tatínek.“ – „Ale maminko, vždyť my můžeme pak ještě jednou večeřet.“ A tak večeřeli, a když přiletěl tatínek, zas s ním večeřeli, a nic jím to neškodilo. Ale ty malé hrníčky na vaření musela maminka všecky dát pryč, a koupila takové veliké hrnce. Za to jí berušky v kuchyni pomáhaly, a když dělala o dříví, tak jí všickni pomáhali. Jedni sekali, druzí odnášeli, a jiní rovnali. To měli dříví, až nazbyt! A když se už dost napomáhali, běželi se proběhnout.
A když si jednou tak vyběhli, – bylo to hned po snídani, – a už byli tam konec stráně nedaleko potoka, tu viděli takového hezounkého malounkého broučka: celinký červený se sedmi černými puntíčky, a ta krásná očka jako oheň. Seděl na kapradí, a díval se na broučky. Broučci zůstali stát, a dívali se na něho.
„Však já se vás nebojím,“ začal ten brouček. „Viďte, vy jste svatojánci. Tatínek povídal, že jste hodní.“ – „A kdo pak ty jsi? A co pak tu děláš?“ – „Já jsem Verunek tamhle ze šípku. Vidíte jej? Já jsem vyprovázel tatínka, a teď si odpočívám.“ – „A ty jsi sám? Nemáte víc broučků?“ – „I ještě máme Verunečku. Ale ona jest doma u maminky. Pojďte se na ni podívat.“ A broučci že půjdou a šli.
Verunka stála pod šípkem, a dívala se. „Maminko, podívejte se, to jest svatojánků. Oni se jdou k nám podívat. Kde pak jest Verunečka?“ A Verunečka přiběhla, a – ta se jim divila! Když ono jich bylo deset! – „A co pak se, ty beruško, necháváš nosit?“ ptala se Verunka. „I oni jsou rádi, že mne mohou nosit. Já jsem tadyhle na nožičku chromá, ale já umím také běhat.“ A skočila na zem a běhala.
Verunka šla od jednoho ke druhému, každého pohladila, a když přišla k Broučínkovi, povídala: „Viď, Broučínku, ty máš očka jako tatínek. A jestli pak byste, broučci, také něco chtěli? – Verunečko, skoč do komory a přines ten věnec. Visí na bidélku.“ – A Verunečka skočila, broučci se postavili do řady, a maminka je podělovala. To to bylo dobré!
„A jestli pak víte, co to jest? To jsou fíky.“ A ještě každému dala, a Verunkovi a Verunečce také, a Broučínkovi dala hodně veliký kus. A tu letěl Verunek. „Tatínku, tatínku, my tu máme broučky.“ – A tatínek byl rád. „To jste hodní, broučci, že jste se k nám přišli podívat. A jestli pak pěkně posloucháte? To musíte. Já vašeho tatínka vidívám, a on krásně poslouchá.“ A broučci jedli, a pojedli, a že zas půjdou. „Tak jděte, a pěkně doma pozdravujte.“ A broučci šli.
To bylo doma povídání. „Tatínku, tatínku, my jsme byli u Verunků v šípku tam daleko, daleko. Oni vás pozdravují. A oni nám něco dali, takové to bylo dobré. A jejich maminka povídala, že prý mám, tatínku, očka jako vy, a dala mně takový veliký kus, větší než jim.“ – „Ó, však ne,“ bránili se druzí. „Ona nám dala také takový veliký kus, a dvakrát.“
„A co pak vám to dala?“ – „I takové to bylo slaďounké.“ – „Med?“ – „Ne.“ – „Jahody?“ – „Ne.“ – „Třešně?“ – „Ne.“ – „Jak pak to vypadalo?“ – „Takové to bylo smáčknuté, a byl toho věnec.“ – „Tak to byly fíky.“ – „Fíky, fíky, ano tatínku, fíky, fíky to byly, fíky.“ A broučci byli rádi, a maminka byla ráda, a tatínek byl rád, a když to Janinka slyšela, také byla ráda.
„Ale broučci, jestli pak jste pěkně poděkovali?“ ptala se Janinka. – „Poděkovali? Ó, my jsme zapomněli.“ – „To nebylo hezké. Já vám povím: Já vám dám kousek medu, zanesete jej Verunkovi a Verunečce, pěkně poděkujete, a že je všickni pozdravujeme.“ A Janinka jim dala med, a tatínek a maminka pěkné pozdravení, a broučci to tam zanesli, a pěkně to vyřídili.
A měli se rádi. Tatínek svítil, a maminka hospodařila, berušky jí pomáhaly, a broučci se učili lítat. Však už hodně uměli. A byl podzim. Světla ubývalo, a zimy přibývalo, a tak tatínek, že už nikam nepoletí. Jenom že se u Janinky všickni sejdou. A sešli se, všech deset broučků i s tatínkem a s maminkou, a ti z roždí také všickni. To jich tam bylo! A seděli kolem kamen, jedli a pili, a povídali o kmotříčkovi, a o kmotřičce, a jak to bývalo za starých časů, a jak tatínek ponejprv letěl oknem do toho velikého krásného domu tam za městem v zahradách, jak ten na tom lešeníčku kázal: „Aj, poslouchati lépe jest nežli obětovati,“ a jak tatínek pak byl přece neposlušný.
„Nu, broučci, kdy pak vy poletíte?“ ptala se Janinka. – „Ó, už brzy, viďte, tatínku.“ – „I, snad, dá-li Pán Bůh, o příštím Janě.“ – „Tak dobře,“ slibovala Janinka. „Dá-li se mně toho Pán Bůh dočkat, já vás vyprovodím. A starý brouček z roždí prorokoval, že letos nebude zlá zima, že to pozoroval na mravencích. A byli rádi. Ještě se pomodlili, a ti z roždí spěchali pod dub, ti z pod jalovce Janince na zimu všecko snášeli a rovnali, už to měli, dali pac a pusu, – doma to také hned měli, jen ještě:
Pod večer tvá čeládka,
Co k slepici kuřátka,
K ochraně tvé hledíme,
Laskavý Hospodine,
a už leželi a už spali, a spali a spali. Dobře se jim to spalo.
A bylo jaro. Všecko, všecko kvetlo, a ty včely tolik bzučely, a ta tráva byla taková veliká, a ta rosa jako granáty, a ti ptáčci tolik zpívali, a ti cvrčci – ale ti se něco nacvrčeli! A broučci už neměli stání, Brouček, Broučínek, Broučinínek, Broučíček, Janoušek, Janínek a Svatojánek. Slunko se teprv klonilo k západu, a už byli před chaloupkou, vznášeli se do povětří, jeden výš než druhý, a když viděli tam od háječku Janinku přicházet, letěli jí naproti, a skoro ji nesli.
„Však jsem ráda, že vás mohu, milí broučci, ještě vyprovodit, a pak si už také půjdu.“ Ale broučci tomu nerozuměli. To bylo radosti! Berušky už měly snídani hotovou, čokoládu a k ní takové smažené věnečky. Pomodlili se a nasnídali se, a že ve jménu Páně poletí.
Broučci se už vznášeli do povětří, ale tatínek že jim chce ještě něco připomenout. „Milí broučci! Tak vy dnes poletíte, a budete lidem svítit. Dobře. Když jsem já takhle ponejprv letěl, napomínal mne tatínek i kmotříček, abych pěkně poslouchal, sic že zle pochodím. A já jsem přece neposlouchal. Jednou jsem div o život nepřišel, a po druhé jsem myslil, že pozbudu rozum. A kdyby mne sám Pán Bůh nebyl naučil poslouchat, já bych snad podnes nechtěl poslouchat. A proto vám přeju, milí broučci, abych já vám byl výstrahou, a aby vás sám Pán Bůh naučil poslouchat.“
Tatínek byl moc pohnutý, Janinka slzela, maminka plakala, a berušky se daly také do pláče. A letěli. Ale jen nizoučko a pomalinku, aby mohla Janinka a Beruška a Berunka a malá Janinka stačit. Tam na vrchu za potokem se rozloučili. Berušky se vrátili, a broučci letěli daleko, daleko do širého světa, tatínek v prostředku a broučci kolem něho.
„Jen se nebojte,“ učil je tatínek. „Pěkně sviťte, a nic se vám nestane. – Tady to jest hajného chaloupka. Však ho někdy uvidíte. Nosí tašku přes rameno a na hlavě klobouk s pérem. Vidíte, tady jsou ty vinice, kde roste víno, co nám posílává Janinka. Teď tu hrozny nejsou, ty bývají až k podzimu, ale už víno kvete. Viďte, to krásně voní.“
A letěli a letěli. Broučků všady plno, jen se míhali, a „Zdař Bůh! Zdař Bůh!“ A tatínek také: „Zdař Bůh!“ a Broučinínek také a Brouček a Broučíček a Janoušek a Janínek a Svatojánek, „Zdař Bůh! Zdař Bůh!“
„Vidíte, tady začínají zahrady, a ta krásná veliká stavení jsou letohrádky. Já svítívám tadyhle v té zahradě. Ale dnes poletíme nejdřív tam oknem do toho velikého domu. To musíme tady přes město. Vidíte, to jsou věže, a tady právě pod námi, to jest kašna, lev do ní plije vodu, – však se někdy na něj podíváme.“
A letěli. Za městem v krásné zahradě u cesty veliký krásný dům, okna náramně veliká a dvéře ještě mnohem větší. A ta okna plná světla, a ty dvéře dokořán otevřeny, a do těch dvéří vcházeli pořád
…a třetí den tam kvetla chudobička, bílá jako mléko. (Str. 68.)
Tu jeden vystoupil na takové lešeníčko, takový mlaďounký pán s jasnými hedvábnými vlasy. Tatínek nechtěl ani očím věřit. „Jest to on, či není to on?“ A byl to on ten bělohlavý Pavlíček. Ach, to měl tatínek radost! A že budou zpívat. A zpívali, a tak krásně! Pak se Pavlíček modlil: Že jsou nestateční lidičkové, a že byli neposlušní a nemilosrdní, aby jim to Pán Bůh pro milého Syna svého odpustil, a svým Duchem aby je posvětil.
Potom otevřel tam na stolečku velikánskou knihu, a četl z ní: Blahoslavení jsou milosrdní, nebo oni milosrdenství dojdou. A když si sedli, a dávali pěkně pozor, začal jim vypravovat, jaký on býval rozpustilý a nemilosrdný chlapec. Jednou na večer, když si v zahradě hráli, že viděl letět svatojanského broučka. Hned strhl s hlavy klobouk, a ze vší síly jím po milém broučkovi praštil. A že si z toho pranic nedělal. Ale maminka že se na něho upřeně podívala. Neříkala však nic.
V noci pak měl sen. Zdálo se mu, že bylo už ráno, a že ho maminka přišla budit. Jeho klobouček držela v ruce. „Podívej se, Pavlíčku, co pak to jest tady na tvém kloboučku.“ A když se podíval, bylo to broučkovo křidélko. „Pavlíčku, kde pak se tady to křidélko vzalo?“ – „Víte, maminko, já jsem včera večer tím kloboučkem hodil po svatojanském broučkovi.“ – „Ano, já vím, ale teď se podívej, tys ho zabil. Pán Bůh ho stvořil, aby nám v noci pěkně svítil, a jen považ, tys ho zabil! To by ti mělo projít? Blahoslavení jsou milosrdní, nebo oni milosrdenství dojdou. Tys byl nemilosrdný, tys broučka zabil, a proto nedojdeš milosrdenství.“ On, že se dal do pláče, ale maminka ho nechala, a šla od něho pryč. A plakal, až se probudil. Tu však viděl, že jest ještě noc, a že to byl sen. Ale ráno hned se šel podívat na klobouček, a to křidélko tam opravdu leželo. Ó, to že mu toho bylo líto! A to slovo Boží: Blahoslavení jsou milosrdní, nebo oni milosrdenství dojdou, že mu v paměti uvázlo, a Duch svatý, že mu od té doby už často ukázal, že jest přece ještě a často nemilosrdný. A tak aby si všickni tu svou nemilosrdnost připomenuli, a pokořili se, a nikoho neodsuzovali a nezatracovali, ale když se Pán Bůh k nim má tak milosrdně, že jim pro milého Syna svého všecky hříchy odpouští, aby jemu k vůli byli ke všem a ku každému milosrdní.
A když to tatínek poslouchal, on se dal do pláče. A tam v první lavici nedaleko lešeníčka seděla velká silná paní, trochu již přisehnutá, a ty kaštanové kadeře jí již docela zbělely, a vedle ní seděla krásná, krásná panna, a ony obě také slzely. A bylo Amen, a modlili se a zpívali, a když zpívali, Pavlíček se podíval na to okno nade dveřmi, a tam dole na rámci sedělo osm broučků, sedm mladých a ten osmý Brouček. To byl Pavlíček asi rád. A vycházeli, a dávali u dveří něco na talíř, až to cinklo. A tak broučci také letěli.
„Pojďte, pojďte, až zas někdy jindy. Teď musíme pěkně svítit.“ A letěli do té zahrady u toho pěkného domu, a zůstali tam všickni. Tatínek myslil, však že tam světla nazbyt ještě není. A svítili a svítili, celou noc krásně svítili, a když začali kohouti kokrhat, „Slyšíte,“ povídal tatínek, „to kokrhají kohouti, že už bude den, a vidíte, tamhle se už nebe rdí. To poleťme domů.“ A letěli domů.
Maminka a Janinka a Beruška a Berunka a malá Janinka už na ně čekaly. „Vítáme vás, vítáme vás! Jak pak jste se měli?“ – „I dobře jsme se měli. Ale maminko, to máme hlad!“ – „Nu tak pojďte, pojďte večeřet.“ A pomodlili se, a navečeřili se, a když čekaly, že jim budou broučci vypravovat, oni na to: „Ale maminko to se nám chce spát!“ A tak aby si šli lehnout. A sotva že ulehli, už spali a spali.
„Jak pak to přece s nimi chodilo?“ ptala se maminka. „Nebáli se?“ – „I toto. Oni jsou jinší reci, nežli jsem já byl.“ Maminka se smála. „A víš proč?“ – „Proč pak?“ – „Proto, že tys býval vždy sám, a jich jest hromadu.“ – „Však já jsem rád, že jich máme hodně.“ A byli rádi. A sotva že slunko začalo zapadat, už zas byl, broučci na nohou, a letěli a svítili, a nic se nebáli a nic se jim nestalo. A tak pořád svítili a poslouchali.
Když pak jednou po snídani právě chtěl zas letět, zkázala jim Janinka, aby se k ní všickni přišli podívat. A tak se šli hned všickni k ní podívat: U háječku pod skalou vřasa, červeně bíle rozkvetlá, a v té vřase mech jako samet a v tom mechu na samé skále krásná krásná chaloupka. A ty dvéře se tak svátečně leskly, a ta okénka se tak slavnostně třpytila, a Janinka ležela na lůžku celá sváteční, a všecko, jako by měla veliký svátek. Dvanáct židlí kolem lůžka. „Vítám vás, broučci a berušky, vítám vás. Pojďte tadyhle sednout,“ vítala je Janinka, a krásně se na ně usmívala. „Vy, tatínku a maminko, sedněte si tady ke mně.“
Broučci byli celí udivení, co to bude, ale maminka už měla oči plné slz. A když se usadili, sedla si Janinka na lůžku. „Milí broučci a berušky, a ty můj Broučku a Beruško, to jste hodní, že jste se přišli ještě ke mně podívat. Pán Bůh mně zjevil, že se dnes z toho světa odeberu, a já bych se ráda s vámi rozžehnala.“
Tatínek a maminka a berušky už plakali, ale broučci jako by tomu nechtěli věřit. Vždyť byla Janinka taková silná a zdravá! – „Já jsem vás vždycky měla ráda, a modlívala jsem se, aby vás sám Pán Bůh naučil poslouchat. Teď už tady nebudu, ale Pán Bůh vás bude i na dále učit poslouchat. Jen se mějte rádi, a hleďte si každý svého. Nedostatek nebudete mívat nikdy v ničem žádný. A kdybys ty se, milá Beruško, s tou chromou nožičkou nevdala, tady ta má chaloupka bude tvá, abys měla kde zůstávat. Když pak umru, pochovejte mne tadyhle v mechu hned pod okny. Teď mně ještě podejte každý ruku.“
Tu se teprv dali broučci do náramného křiku. – „Broučci, co pak vy nechcete poslouchat?“ – „Ach, my chceme poslouchat, ach, my budeme poslouchat, jenom nám neumírejte!“ – „Tak, když vy chcete poslouchat, chcete, abych já byla neposlušná? Pán Bůh mně všecky hříchy odpustil, a když si mne nyní chce vzít, měla bych já nechtít? Nic neplačte. Jenom pěkně poslouchejte.“
A když ještě každého políbila, položila se na znak, a pokojně ležela, celá sváteční. „A nepošly oči její, aniž síla odešla od ní.“
A když tak pokojně ležela, tu jako by jí ještě něco napadlo. „Broučku!“ – A tatínek se k ní sklonil. – „Tam na dvůr v komoře jsem tomu broukovi kováříkovi něco uchystala. On mně často posluhoval. Ať si pro to přijde. Že ho pozdravuju a děkuju mu.“ – Pak oči zavřela, a víckrát neotevřela.
Ach, ti broučci, už Janinku neměli. Ti se naplakali! Pak vykopali před okny v mechu hrobeček, zaplakali, Janinku do něho pěkně uložili, a třetí den tam kvetla chudobička, bílá jako mléko s kraječkem jak krev červeným. To, že Janinka zůstala pannou.
„Kováříku!“ volal tatínek na toho černého brouka, když ho po prvé potkal. „Janinka umřela. A něco ti tam v komoře uchystala, máš si pro to přijít. Ale jest toho mnoho, musíš si vzít kolečko.“ A kovářík si pro to přijel s kolečkem, ale nemohl to na jednou uvezt, – hrách a kroupy a čočku a mouku a krupici a máslo, a celé jedno zrnko vína. Musel přijet ještě jednou a ještě jednou. Ten byl rád! Ale pak se dal do pláče: „Ach, kde já zas takovou paní najdu!“ A jel cestou svou, radoval se a plakal. A broučci se měli rádi a poslouchali. Svítili a svítili, berušky doma hospodařily, a neměli nikde v ničem žádný nedostatek, ale ve všem všudy všeliký dostatek. A když broučci jednou hned po slunce západu do té zahrady u toho pěkného domu přiletěli, ó, tam dole, to bylo shonu! Služky sem, a služebníci tam, a tam na hoře, to bylo světel!
A takový dlouhanánský stůl, a kolem něho plno paniček a pánů. A tam na horním konci seděla ta krásná, krásná panna s krásným věncem na hlavě, a vedle ní takový krásný voják se zlatým límcem. A ten kaštanový Fréda tam také byl, a měl také zlatý límec. A ten bělohlavý Pavlíček tam také byl. Byl celý černý, a měl v dírce u knoflíku tři bělounké chudobičky.
„Broučci, podívejte. Zde mají, myslím, svatbu,“ povídal tatínek, a ohlížel se po zlatohlávkovi. Opravdu, zlatohlávek seděl se založenýma rukama tam na vrchu na pootevřených dveřích. „Zlatohlávku, viď, to zde mají svatbu.“ – „I bodejť že mají. Vidíš tamhle nevěstu s tím krásným věnečkem. To je Elinka.“ – „A koho pak si bere?“ – „I toho pána vedle s tím zlatým límcem. Pane, to jest pán!“ A tatínek byl rád, ale – že musejí svítit. A svítili a svítili.
A byl podzim. Světla ubývalo, a zimy přibývalo, a tak broučci, že už nikam nepoletí. Jenom ještě pozvali všecky ty broučky z roždí.
A oni přišli, a sedli si kolem kamen, a jedli a pili, a povídali si. Ale ten starý brouček z roždí prorokoval, že bude zlá zima, že to pozoroval na mravencích, a oni že mají jaksi hrozně málo dříví. „I, my ho máme hromadu,“ povídala maminka. „Od lonska nám ho hromadu zbylo, a letos jsme dělali celé léto o dříví. My bychom vám ho mohli trochu dát.“ A tatínek že ano, a broučci všickni že ano, a tak se pomodlili a rozloučili, a že se právě ještě udělal pěkný den, nosili broučci tam pod dub dříví. Hodně jim ho tam zanesli. Pak si už jen všecko snesli a urovnali, všecko vnitř i zevnitř mechem ucpali, — už to měli, — ještě se pomodlili:
Pod večer tvá čeládka,
Co k slepici kuřátka,
K ochraně tvé hledíme,
Laskavý Hospodine!
pac a pusu, a už leželi a už spali, a spali a spali.
A byla zima. Ach, to byla zima, zlá zima! Potoky zamrzly až na dno, ptáci padali z povětří, – mrzlo, až se jiskřilo. Ach, ti broučci pod jalovcem, jestli oni to vydrží? – Nechť. Však jestli zmrznou, oni poslušně zmrznou. — —
A bylo jaro. Všecko, všecko kvetlo, ale pravšecko, a tam pod jalovcem kvetlo dvanáct chudobiček, devět bělounkých jako mléko, a tři s kraječkem jako krev červeným. Však tam kvetou podnes.
Redakční poznámky
Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.
- ↑ V národní knihovně je uveden autor ilustrací Josef Wenig