Uživatel:Skim/Knihy/Broučci (1902)
UROZENÉ
MISS JANE DENNISTOUN BUCHANAN
OF AUCHENTORLIE,
PŘÍTELKYNI NÁRODU NAŠEHO
Z ÚCTY A LÁSKY.
Slunko bylo u samého západu, a svatojanští broučci vstávali. Maminka už byla v kuchyni a vařila snídani. Tatínek už také nespal. Ležel ještě v posteli a hezky si hověl. Brouček pak přelezl ze své postýlky na maminčinu, — tam se to pěkněji spalo, — lehl si pěkně na zádečka, zdvihl všecky nožičky do povětří, a počal se houpat: houp, houp, houpy, houp. Ale na jednou se to jaksi moc rozhouplo, houpy, houp, a už ležel Brouček na zemi a křičel, co mu jen hrdlo stačilo.
Tatínkem to trhlo, tak že byl celý polekaný. »Zatrápený Broučku, co pak tak musíš křičet!« — »Ale tatínku, když jsem se tak udeřil!« — »A jak pak?« — »I já jsem spadl s postele.« — »Tak sis měl dát pozor.« — »Ale, když ono mne to přece bolí.« — Maminka měla už zatím snídani hotovou a šla je budit. »Vstávejte, vstávejte, slunko již zapadá, budeme snídat. A co pak ty, Broučku, už pláčeš! Sotvas oči proloupl!« — »Ale když jsem já se tak udeřil, a tatínek chce, abych nekřičel.« — »I, jen pojď. Dřív než kočička vejce snese, všecko se ti to zahojí. Zatím se pěkně umyjeme a budeme snídat. Pojď.«
A šli. Maminka Broučka pěkně umyla, Brouček přistavil ke stolu židle, a maminka už nesla polívčičku na stůl. Sedli si, sepjali nožičky, a tatínek se modlil:
O náš milý Bože,
Povstali jsme s lože,
A pěkně tě prosíme,
Dejž, ať se tě bojíme,
Bojíme a posloucháme,
A při tom se rádi máme.
Na to říkal Brouček svou modlitbičku: »Požehnej nám, Pane Bože, prosíme tě pokorně,« — a pak už hned držel svou dřevěnou lžičku a znamenitě s ní zacházel. Však oni měli zelnou polívčičku, a Brouček, třeba že všecky polívčičky rád, vždy a vždycky, tu zelnou přece ze všech polívčiček nejraději. Snědl jí svůj plný talíř, a maminka mu ještě ze svého přidala.
Ale tatínek, že už má čas, slunko že jest dávno za horama. Honem dal mamince hubičku, nechal si od Broučka políbit ruku, — »A teď, Broučku, pěkně poslouchat, ať mně pak maminka nemusí žalovat.« — »Ne, tatínku. A já vás vyprovodím, ano?« — »Tak pojď.«
A šli, ba letěli, ale hezky nízko, aby Brouček nespadl, a pak jen tak daleko, co mohl Brouček domů uhlídat, aby potom nezabloudil. Ještě to dost neuměl, a tatínek mu řekl: »Jdi už zas, jdi a pěkně se uč lítat.« A Brouček šel. Chaloupku měli vystavenou v stráni pod jalovcem a krytou suchým špendličím. Brouček si vylezl na stříšku, spustil se, letěl až k palouku a přes celý palouk až k dubu a zas zpátky až na stříšku, pak se zas spustil a letěl až k dubu a ještě zas zpátky. A když už byl celý udýchaný, a křidélka ho bolela, sedl si a odpočinul. A zas se spustil a zas letěl až k palouku a přes celý palouk až k dubu a zas zpátky až na stříšku, a zas se spustil a letěl až k dubu a zas zpátky, a ještě se spustil a letěl rovnou čarou pod dub ku kmotřičce.
»Kmotřičko, jestli pak už jste vzhůru?« — »I, Broučku, bodejť bychom byli!« — »A Beruška také?« — »Bodejť bych byla, Broučku. Co pak nám neseš?« — »Já? Nic. Ale, pane, to už umím lítat: Od našich až sem a zas k našim, a zas sem a zas k našim, a zas sem a jakoby nic. Že bys to nedovedla!« — — »I však já jsem beruška a nejsem žádný brouček. Vaše maminka, myslím, také moc lítat neumí.« — »Moc ne. Ale, pane, já jsem dnes ráno spadl s postele.« — »A tos křičel, viď.« — »A jak pak to ty víš? Co paks to slyšela?“ — „I neslyšela, ale to já už vím, že jsi takový křikloun.“ — „Že já jsem křikloun? O — ty berouši! — —“
A už zas Brouček letěl. Maminka už měla doma uklizino, a cídila právě okna, že se až, až třpytila. „Kde paks byl tak dlouho, Broučku?“ — „Byl jsem chvilku u kmotřičky pod dubem.“ — „A co paks tam dělal?“ — „Nic. Já jsem tam byl jen tak u okna.“ — „A co pak ti dali?“ — „Nic. Já jsem nic nechtěl.“ — „Ó, oni ti přece něco dali. Včera kmotřička povídala, že až tam přijdeš — —“ — „Oni něco mají?“ — „Inu, to by to byla kmotřička nepovídala.“ — „Hm, nechť si to nechají.“ — „Ó, však ty si tam pro to půjdeš.“ — „Ó, nepůjdu.“ — „Ó, půjdeš. A jak paks daleko tatínka vyprovodil?“ — „Ó, daleko. Až k těm třem olším.“ — „Nu, to není daleko. To se budeš muset ještě moc učit, než budeš moci s tatínkem lítat a pěkně lidem svítit.“ — „O! A co pak se těm lidem musí svítit? Však my si svítíme sami!“ — „Inu, když oni mají noc, když my máme den. Oni teď spí.“ — „A tak proč pak jim tatínek svítí, když oni spí?“ — „I, holečku, to tak musí být, to už Pán Bůh tak chce, a ty také poletíš s tatínkem tam daleko a budeš pěkně svítit. Jen jdi a uč se lítat.“
To se Broučkovi líbilo, a už zas lítal. Vylezl si na stříšku, spustil se a letěl, — letěl v druhou stranu až ke kaštanům a hned zas zpátky až na stříšku. Ale dál se mu jaksi nechtělo. Zůstal si sedět, a tu najednou vidí, že se jim začíná z komína kouřit. A už seděl na komíně. „Maminko, co pak se vám na ohnisku chytá?“ — „I nic, holečku. Já si chci udělat na polívky jíšku.“ — „A že vám to, maminko, zfouknu!“ — „Ne, ne, já nechci. Necháš toho!“ — Ale Brouček přece foukal, a už by to byl málem zhasil, kdyby byla maminka honem nepřiložila trochu suchého chvojí. Plamen vyšlehnul, za ním se valil kouř, a Brouček počne křičet, a křičí a křičí a leze se stříšky dolů. „Ach, maminko, maminko, ach, ach, maminko!“ — „A co pak zas, Broučku?“ — „Ach, maminko, když mně ten kouř vlezl do očí!“ — „Vidíš, ty škaredý Broučku! Dobře tak, když nechceš poslouchat. Nevíš, co ti tatínek přikazoval, a zač se ráno modlíme? Počkej, počkej, já to všecko povím.“ — „Ale maminko, když mně vlezl ten kouř do očí a tak mne štípal!“ — „I to ti patřilo, a ještě dostaneš, až tatínek přiletí. To bude z tebe krásný brouček!“ — „Ale, vždyť já jsem Vám to, maminko, nezhasil.“ — „Ale chtěls mně to zhasit, a věděls, že to nechci. Ne, vidíš, to já ti nesmím prominout. Co pak by z tebe bylo! Až jen tatínek přiletí! A kmotřičce to na tebe také povím, a kmotříčkovi a Berušce.“ — „Ale maminko, vždyť jsem vám to nezhasil, a já už vám to víckrát nebudu zhášet. Prosím vás, maminko, neříkejte to.“ — „Ne, to já musím říci.“
Ale když Brouček moc prosil a prosil, a už zas plakal a pořád prosil a sliboval, že už bude poslouchat, tak si maminka dala říci, a že to nepoví. „Nu tak. A už neplač! A dej si na sebe pozor! To by tě neměl nikdo rád. Brouček musí poslouchat. Vidíš, jak tatínek poslouchá.“ — „Tatínek? Koho pak on poslouchá?“ — „I, Pána Boha poslouchá. Vždyť víš, že každé ráno letí z domu, a jest celý den pryč až do noci, a třeba že ho křidélka bolí, druhý den už hned zas letí, jen aby byl poslušný. Vidíš. A kmotříček také poslouchá a kmotřička také, a Beruška, ta teprv poslouchá: A ty pořád ještě vzlykáš a jsi takový umouněný.“
A Brouček: „Maminko, já se půjdu koupat.“ — A maminka: „Jdi, jdi.“ Však ona věděla, že se jí brouček neutopí. A brouček se šel koupat. Ale ne do potoka. Dole na palouku byla vysoká tráva a rosa na ní jako granáty. Brouček se rozběhl a houp do trávy, jak byl dlouhý a široký, a házel sebou, až se tráva prohýbala. Pak vylezl, rozběhl se a zas houp do rosy až to kolem stříkalo. A když se už dost vykoupal, vyskočil si na větvičku, rosu se sebe setřepal, a frr — rovnou čarou pod dub ku kmotřičce. Stránka:Jan Karafiát - Broučci - 1902.djvu/23 Stránka:Jan Karafiát - Broučci - 1902.djvu/24 Stránka:Jan Karafiát - Broučci - 1902.djvu/25 Stránka:Jan Karafiát - Broučci - 1902.djvu/26
