Učitelé ve Španělsku
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Učitelé ve Španělsku |
| Autor: | Pavel Durdík |
| Zdroj: | Národní listy, roč. 39, č. 57. s. 9. Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | 26. 02. 1899 |
| Licence: |  PD old 70 |
Velmi žalostný je stav španělského učitelstva. Je to hanba našeho osvíceného století, která snad jen ve Španělsku v takových rozměrech je možná. Venkovští učitelé, jejichž práce je v první řadě věnována prospěchu národa, trou bídu a nouzi, trpí hlad, ba chodí žebrotou. Říkalo se nedávno, že v bitvě u Sadové zvítězil německý učitel. Avšak Španělsko učinilo z učitele osobu ubohou — a z kněze tvora vznešeného. Ubohá země!… Mnohé obce venkovské jsou při tom tak chudé, že ani nemohou platit učiteli služné, i kdyby chtěly. Učitel stěžuje si u vyšší provinciální instance a nežli mu zadržený plat konečně vyplatí, uplynou měsíce a léta! A zatím náš venkovský pedagog potlouká se žebrotou, chodí prosit od stavení ku stavení, aby hlady nezemřel i s rodinou.
Všude na naší zemi jsou dobři lidé, kteří hladovému strčí sousto chleba, nedávajíce mu zemřít vysílením nebo samovraždou. Avšak dobročinnost lidumilů má své meze k lidem, které má platit stát a obec.
Jak pomoci učitelskému stavu, v bídě a nouzi postavenému? Guvernér provincie Guadalajara ve středním Španělsku připadl nedávno na zvláštní prostředek, aby přiměl k zapravení školních dluhů několik obcí, které již půldruhého roku neměly se k placení. Zakázal obyvatelům corridu (býčí zápasy), pokud neučiní povinnosti své zadost. Obce sehnaly rychle peníze a za měsíc odvedly do pokladny přes 40.000 peset (franků) — učitelům bylo služné částečně vyplaceno. Veliké zlo jest, že státní kasa rovněž dluhuje učitelstvu — přes pět millionů franků; je to služné, zadržené učitelům po několik let, a dluhů každoročně přibývá. Na válečné potřeby a výzbroj vojska proti kubánským povstalcům vláda dovedla si vypůjčit mnoho millionů, a na vyplacení služného učitelům neví, odkud dostat peníze. Mars má vždy a všude přednost před Minervou. Jeden anglický kazatel řekl: »Nejlépe platíme ty, kteří nás zabíjejí (generály), potom ty, kteří nám krátí čas (zpěvačky, tanečnice, hudebníky, herce), potom ty, kteří nás léčí, nejbídněji ty, kteří nás v potu tváře vzdělávají.«
Ve Španělsku i těmto nejšpatněji placeným lidem ještě souzeno čekati na svůj skrovný plat po dlouhé měsíce a léta. Žebrající učitel — toť symbol a zvláštnost bigotního, tmářského Španělska, tak zvaná cosa de Espaňa, španělský nemrav, neplecha, která se v jiných zemích nevyskytuje, zlořád pro Španělsko výrazný. Učitel kromě toho nesmí tam býti bytostí z masa a krve, cítící a myslící — musí být pouhým strojem k odchovávánl loyálních a duševních automatů, jak toho vyžadují zájmy kněžstva a vládnoucích tříd ve státu; knězi mají právo kontrolovati jeho smýšlení! Učitel v Čechách, jenž nemá též plných práv občanských, dejme tomu — je rovněž moderní nevolnickou osobou, skovanou po stránce vychovatelské, ale má přece tolik služného jako leckterý úřadní sluha, takže mu nehrozí smrt z hladu, a může mimo to vždy pospolitě na své poslance z lidu uhodit, aby mu pomohli zlepšit a uvolnit existenci, nejen hmotnou, ale i duševní zmírněním řádu disciplinárního.
Četné obce ve středním a jižním Španělsku dluhují služné učitelům; pouze severní Španělsko, kde prospívá průmysl a obchod, kde pracovitý lid je též vzdělanější a zámožnější, nedluhuje učitelům ničeho. Vláda nařizuje zakládání škol i obcím těm, o nichž napřed ví, že ničeho nemají, a kde nic není, tu (s odpuštěním!) — ani čert nebere. Tyto chudinké obce nemohou učitelstvo vydržovat, nemají peněz ani na stavbu školní budovy, takže se vyučuje ve stodolách, ve sklepích, ve stájích, v polosřícených domech, v boudách atd. Největší bída učitelská vyskytuje se v provincii Malaze, kde obecní školství je nejvíce zanedbáno již po dlouhá léta — a to nejen ve vesnicích, ale i ve městech. A přece tato provincie je z nejbohatších ve Španělsku, majíc kvetoucí obchod a průmysl.
Učitelé z pobřežního města Velez-Malaga, jimž skrovňoučký plat již na druhý rok zadržovali (12 tisíc obyvatelů), usnesli se po společné poradě, že přestanou vyučovat a že se odeberou společně do provinciálního hlavního města, do Malagy, aby si tam obživy hledali. Osm z nich bylo v Malaze pro žebrotu zatčeno, ježto se doprošovali na veřejných místech almužny, podávajíce lidem tištěné listiny, v nichž pravdivě svůj trpký úděl líčili. Guvernér slíbil jim, že se postará, aby zadržené služné bylo jim vyplaceno, avšak pohrozil zároveň, že je dá všecky strážníky odvést do chudinského ústavu, nepřestanou-li tištěnými prosbami veřejně obecenstvo obtěžovat…! K tak smutným koncům došla říše, která se kdysi honosila, že v ní slunce nezapadá — za Karla V. A nyní v té říši je světla tak málo! Kdyby učitel, živitel své rodiny, hlady zemřel — tím se může umírající těšit — budou se za jeho duši, která v hladovém těle paedagoga nemohla se udržet, krajané modlit, a za jeho duši budou kněží sloužiti mše.
Před třemi lety se stalo, že učitelé z města Benagalbon se objevili v Malaze, žebrajíce na ulicích. »Gouvernér velmi přísně zakročil proti těmto skandálům« — telegrafováno z Malagy do madridských novin. Je to smutný statistický zjev, čteme-li, že služné, zadržené i vládou učitelstvu, dostoupilo již loni bezmála do sumy devíti millionů peset (franků)!… V rozkošné Andalusii, která se nazývá zemským rájem a v niž pozemky náležejí velkostatkářům, je zvláště mnoho chudičkých obci a mnoho nešťastných učitelů, kteří úpí v bezpříkladné bídě a snášejí trpkou nouzi. Za války s Amerikou stav jejich ještě se zhoršil. Učitelé hlásili se za vojáky, ne tak z lásky k vlasti, ale proto, aby hlady v té vlasti nezemřeli. Jen aby se nasytili, tedy z pouhého zoufalství, šli bojovat za tu vlast, která je nechává hladovět. Těšili se tím, že dříve neb později Spojené státy budou přemoženy a že potom všeobecný blahobyt obcí tak se povznese, že zadržovaný plat dostanou.
Provincie malažská dluhuje vzdělavatelům mládeže přes 1,201.845 franků, provincie granadská přes 200 tisíc fr. a četné jiné provincie též asi tolik. Poslední obětí sv. inkvisice byl r. 1826 učitel — byl za kacířství oběšen. Nyní mají učitelé jiné svízele, jsou sice »pravověřící«, avšak nemají co jíst. Trvám, že ani sám ďábel by nešel do Španěl za paedagoga. Je to stará historie, která se tak často opakuje. V obci zavřeli již dávno školu a služné zůstali učiteli na desátý rok dlužni. Bezcitný člověk řekne o chuďasovi: »Proč nebyl opatrnější ve volbě svých rodičů? Proč nepřišel na svět aspoň se zárodkem budoucího generála nebo biskupa?« — Těmito proč? učiteli nepomůžete. Uveďte mu výrok řeckého básníka: Nejlépe ze všeho jest, ani se nenarodit — a on vám s bolestným úsměvem odpoví: ale jak málo lidem se to podaří… A zatím čeká pořád na služné, těše se blahou nadějí, že, čím déle čeká, tím spíše může mu služné přijíti, snad již zejtra, snad pozejtří. Blahoslavení, kteři v bázni boží trpělivě čekají a zatím hlady i s rodinou neumírají… Kojné v domě nalezenců — jest jich 30 na 120 dětí — již dvě léta čekají na služné, kdežto páni dozorcové a provinciální radové dostávají správně své diety a representační peněžní sumy. Vyšším příčkám na společenském řebříku vyplácl se služné, toť se rozumí — pouze na služné podřízeným a prostým lidem nedostává se v těch prožluklých kasách peněz. Tak to žádá již společenský pořádek — nejdříve se staráme o vrchol stromu a potom teprv i těm hloupým kořenům v zemi necháváme něco ukápnout.
Bída buši oběma pěstmi na dvéře učitelů, oni žijí ve skrytu o polovičním hladu a tiše to snášejí — což je největší chyba, které se mohou dopustit. Rámus a ráznost nyní vítězí, a ne vychvalovaná trpělivost a pravda. V Čechách máme asi 20 tisíc učitelů, kteří by — rázným, svorným postupem přece dosáhli zvýšení služného a plných občanských práv přes všecky zpátečnické a klerikální překážky. Maji se semknout k společné, jednotné akci za povznesení tohoto celého stavu. Španělský učitel zvláště má příčinu k nářkům. Nebot na přemrštěné vyzdobení kostelů, na zakoupení předrahých svatých obrazů, na stavby nových poutnických kaplí a zařizování nádherných průvodů, při nichž se spálí ročně na milliony svíček, na představení skvělých zápasů s býky o každém větším svátku, vůbec na věci podobného rázu, holdující ješitné vášni lidu — najde se v obecní kase peněz dost, avšak peněz na výplatu služného učiteli — není a není v obecni kase. Co si asi myslí učitel, jenž se musí spokojit s vyžebraným chlebem a vyžebranými suchými boby, vida před sebou pozemky, rozsáhlé statky, panství, paláce a residence kněžské? Snad si myslí: Kristus učil lásce, slitování, dobrovolné chudobě… a ne žíznivé lakotě po statku pozemském a labužnickým hostinám. A možná též, že chudák, jemuž kručí v břiše, ve své otupělosti nic si nemyslí o tomto blahobytu kněží…
Kletba Španělska jest, že stát odevzdal školství úplně do služby hierarchických zájmů, místo aby školu sám moudřeji a výnosněji pro sebe využitkoval, jako činí protestanté, totiž pro nejvyšší cíle občanské společnosti, pro vzdělání obyvatelstva, pro ozbrojení lidu střelivem kulturním, nebot osvěta je zbraní, věda mocí… Ký div, že při těchto poměrech španělští učitelé, nejsouce ani hmotně zabezpečeni, nemají náležitého vzdělání, oni se netěší neodvislosti ani občanské, ani vychovatelsko-didaktické. Jak mohou tito ubozí paedagogové při své otrocké odvislosti na místním duchovním vychovávat celistvé, důsledné a pevné povahy? Každý poněkud samostatný učitel jest kněžstvu zakukleným »zednářem« — a je známo, že klerikálové na smrt zednáře nenávidějí. Prý tito zpropadení zednáři zbudovali také sjednocenou Itálii a tím přispěli k zničení světského panství papežova. A chudák učitel, vůči zednářským snahám nevinný jako padlý sníh, má to za ty bezbožné zednáře odnést. Kde je tu spravedlnost ? — Nejlépe mají se ve Španělsku pořád kněží; oni mají jako ve všech bigotních zemích silnou podporu v ženské části obyvatelsva. Castelar praví, že svět náleží sukním a sukním, t. j. spodničkám a klerikám, že klerika se dělí o vládu světa se sukní. Což? Snad má Castelar pravdu vzhledem k španělským poměrům a španělským dějinám. Čím zanedbanější je vzdělání lidu (jako v Haliči), tím více pravdy má výrok Castelarův.
Učitelé se netěší přízni kněžstva a šlechty.
Škola je kněžstvu trnem v oku jakožto možné semeniště nebezpečného volného ducha, a proto i ty nečetné školy, které existují, jsou důkladně sklerisovány. Kněžstvo má úplně ve své moci nejen výchovu mládeže, ale též university. Na španělských universitách přednášejí na filosofické fakultě dosud jako ve středověku určité kapitoly z Aristotela v překladu latinském — odtud až potud, dle rozkazu vyšších duchovních; potom rozebírají kapitoly ze středověkých scholastických a mystických špargálů, na př. o mystériích svěcené vody atd. Ubohá filosofie! Španělský universitní professor, laik — vítězně odtrumfne: »Ano, ale za to je to filosofie pravověrná…« Všecko na španělských universitách je středověké, scholastické; přednáší se tam na př. o překonání přírodních zákonů zázrakem — dle knih, které se pyšní schválením samého arcibiskupa; rozum je tam podřízen víře a duchovním jako bídný otrok, kdežto náboženství, jsouc též věci rozumu a vůle, odmítá tuto zotročilost a příčí se ji. Veškeré vyučováni je pouze dle jména světské, mají tam zcela středověké semináře, zakuklené moderním jménem university. Věda má hledět dokázat vše to, co sv. církev schvaluje a za dobré uznává — toť účel vědy ve Španělsku. Beztoho pravda jest jen jedna, a ta pochází od Boha — dokládají klerikálové. A tou pravdou, kterou se vychloubají, rozumějí též světské panství papeže s jeho neomylností, svou nadvládu ve státu a své privileje, dle nichž mají právo se plést i do výhradně vědeckých otázek a do všech světských věcí, kterým často při svém úmyslně jednostranném ad hoc vychování ani za mák nerozumějí.
Kniha professora práv (nekněze) »Absolutismus a Demokracie« (autor je Gil y Robles, prof. občanského práva na salamancké universitě) má hned pod názvem poznámku: con licencia ecclestiaca (s dovolením církevním), načež následuje brevet biskupa z města Placenzia, svolujíci k uveřejnění spisu. Salamancký professor hájil důrazně oprávněnost této biskupské approbace vůči panu Mabilleau, francouzskému universitnímu svému kollegovi, toť prý je zcela přirozené, neb spisovatel je křesťan, — a dodal: »My Španělové, kteří máme více náklonnosti k obrazotvornosti než ku kritice, našli jsme rovnováhu v křesťanstvi, které našemu srdci vyhovuje a naše myšlenky upokojuje, proto zcela důsledně přijímáme křesťanství za základ národního vychování. Naše vyučování zakládá se na tradici; my stále trváme na pravdě jednou přijaté a zděděné, která nám zabezpečuje jednotu duševní a národní.« — Je pravda, v Seville uvidíte tance cikánek, serenády a krásné ženy, uslyšíte tam břinkot kytar, klepání kastanět, na velkolepých býčích zápasech uvidíte významné pohybování vějířů a mnohoslibné vzplanutí černých očí, avšak o mocném ruchu moderním, jenž je příznakem všeobecného duševního pokroku — nenajdete tam stopy, i kdybyste hledali s lucernami Diogena. A příčina toho?
Kněží mají ve Španělsku i nad universitami svrchovanou vládu, oni určují a schvalují, co jest pravověrné a co je dovoleno neb ne. Arcibiskup censuruje universitním professorům nejen knihy, ale i litografované přednášky a takovým způsobem zabezpečuje se jednota duševní a národní, kterou professor salamancký vychvaloval. Madridské ministerstvo je pouhý departement Vatikánu. Španělsko odjakživa existovalo jen pro klerikály a proto je tak těžko představit si jeho obrození. Zvláštní odstavec ústavy vyhrazuje vyšším duchovním právo — a oni toho práva velmi svědomitě používají — bdíti »nad čistotou a neporušeností naší svaté římské katolické víry«… K obžalobě biskupa barcelonského byl před čtyřmi lety universitní professor geologie v Barceloně, Odon de Buen, ministrem zbaven svého úřadu, »protože učení jeho o vzniku naší země příčí se učeni církve svaté o tomto předmětu«.
Professor měl v universitě přednášet, že dříve ještě, než bylo slunce, byl již den a noc, že země je starší než slunce atd., což přece odporuje lidskému rozumu a výzkumům vědy. Arcibiskup zatratil geologickou učebnici professora jakožto »kacířskou« a dal ji na »index« — do seznamu zapověděných knih, kde jsou již zařazeny spisy Darwina a jiných osvícených přírodozpytců a mužů, kteří jsou okrasou lidského genia. K zatracení spisu byla připojena vyhrůžka, že každý, kdo by knihu professora de Buena četl, bude z církve vyobcován. Studující rozeslali vyzvání ke všem španělským universitám, aby společně protestovaly proti sesazení professora de Buena a proti nesnášenlivosti fanatického kléru — spolu vytloukli okna v biskupském paláci, provolávali »slávu volné vědě, zhoubu tmářům, inkvisitorům, konkordátu« — a spálili protivné černé prkno, na němž onen rozsudek arcibiskupa byl vyvěšen spolu s ohlášením rektora o zastavení přednášek z geologie. Tehdy vtrhli žandarmové do university, kde právě měli studující valnou protestní schůzi a — surově bili do studentů. Lid statečně studujícím pomáhal ve rvačce se žandarmy. Žandarmové vykonali tu přísný rozkaz, jejž jim dal všeobecně pro svou ukrutnost nenáviděný president ministerstva Canovas (bývalý velmi svobodomyslný advokát), který po tomto svém hrdinském kousku se chlubil, že zachránil španělskou společnost před anarchií a bezbožníky, a to prý zcela ve smyslu platné ústavy (!). Škoda, že Canovas byl roku 1897 zavražděn — opět by měl nyní příležitost zachrániti nebohé Španělsko; jen že by se to již dosáhnouti nedalo masakrováním bezbranné universitní mládeže… Mají ti Španělé velmi pěknou ústavu — všecka čest! Ona na jedné straně prohlašuje římskokatolické dogma za státní náboženství a na druhé straně boucharonsky slibuje chránit a pěstovat svobodu myšlenek, vědy a vyučování — a zatím netrpí svobody vyučování ani na universitách. Ústava taková, o níž Španělé roztrubují, že je nejsvobodomyslnější pod sluncem, je pouhé farisejství a čirá komedie. Nakonec bylo nyní Španělsko od Američanů poraženo pouze proto, že »arcikacířský« professor přednášel na universitě barcelonské?
Současně s uvedenými barcelonskými událostmi vzbudil i v Granadě tamější arcibiskup velké pohoršeni v obecenstvu. Při slavnostním otevření učiliště Amigo del País — slavnosti předsedal arcibiskup — měl universitní professor Torres Campos vstupní řeč o emancipaci žen. Arcibiskup se přenáhlil a řečníka přerušil, zakázav mu na dále mluvit, neboť mínění jeho prý se neshoduje se stanoviskem svaté katolické církve. Professor rázně proti takovému jednáni protestoval a odešel ze sálu. Klerikálové tvrdou rukou sahají na svobodu universitních stolic, naléhajíce na propuštění všech nemilých jim professorů. Dříve tyto professory svatá inkvisice si brávala na starost, odváděla je za tmavé noci svými pochopy do podzemních mučíren a tam je přesvědčovala o samospasitelnosti officiálního učení natahováním jich na skřipec a pálením jejich údů nad řeřavým uhlím. Ted již mučíren a lidomoren není. Avšak viděti je z toho, jak znamenitě se daří vědě, svobodnému myšlení a volnému bádání, když školství se dostane pod vrchní dozor církve. Ubohé Španělsko! — Myslím, že mu na nohy nepomůže ani takové »světlo církevní«, jakým jest bojovný a útočný Portugalec Sarda y Salvany, spisovatel knihy prý epochální s názvem : »Svobodomyslnost je hříchem.« — Kýho výra! Co všecko u těch učených pánů není hříchem! A upalování na sta kacířů ročně — nebylo hříchem? Jsou to zločiny a vraždy dosud neodpykané… To nechť Portugalec uváží, není-li jeho mozek slepotou poražen.