Učení M. Jana Husa, odsouzené na sněmu Kostnickém/I. Proč Hus psal spisy: De Ecclesia, Responsio ad Scripta M. Stephani Paleč, Responsio ad Scripta Magistri Stanislai de Znoyma?
| Učení M. Jana Husa, odsouzené na sněmu Kostnickém František Šulc | ||
| Úvod | I. Proč Hus psal spisy: De Ecclesia, Responsio ad Scripta M. Stephani Paleč, Responsio ad Scripta Magistri Stanislai de Znoyma? | II. Třicet článků Husových, odsouzených na sněmu Kostnickém |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | I. Proč Hus psal spisy: De Ecclesia, Responsio ad Scripta M. Stephani Paleč, Responsio ad Scripta Magistri Stanislai de Znoyma? |
| Autor: | František Šulc |
| Zdroj: | ŠULC, František. Učení M. Jana Husa, odsouzené na sněmu Kostnickém. Praha : Tisková Liga, 1905. S. 4–23. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Abychom věděli, proč a v jaké náladě Hus tyto tři spisy, pro něho nejosudnější, psal, jest nám aspoň poněkud uvážiti, co se dálo v Praze r. 1412 a v prvé polovici r. 1413.
Když byl Hus v Římě obžalován, že šíří učení Viklefovo a lid bouří proti kněžstvu, a když byl z té příčiny volán, aby se v Římě zodpovídal: Hus, předstíraje, že mu hrozí na cestě od nepřátel nebezpečenství smrti, nedostavil se do Říma osobně, nýbrž poslal tam své zástupce. Z těch byl nejdůležitější Jan z Jesenice, mistr svobodných umění a doktor práv na universitě pražské. Avšak když se tito zástupcové do Říma dostavili a nějaký čas tam pobyli, byli v Římě obviněni sami z kacířství; proto byl Jesenic v březnu roku 1412 v Římě uvězněn. Podařilo se mu sice z vězení utéci, ale ostatní zástupci Husovi dostali strach, aby se jim nestalo podobně, a proto utekli z Říma také a přišli do Prahy v dubnu 1412. Hus z toho viděl, že jeho záležitost v Římě dopadne asi špatně; a poněvadž ho nad to dosavadní soud stál asi 50.000 K, kterouž částku si většinou vypůjčil (Flajšhans, Mistr Jan Hus, str. 286), možno vším právem se domnívati, že byl velice rozmrzelý. V této náladě překvapila ho asi v květnu 1412 událost zvláštní. Přišli totiž do Prahy kazatelé kříže proti Ladislavu, králi neapolskému, kteříž kazatelé vedeni byli Václavem Tiemem, děkanem Pasovským.
Tehdáž nebyl papež jeden, nýbrž byli papežové tři: Benedikt XIII., který sídlel v Aragonii, Řehoř XII. v Rimini a Jan XXIII. v Římě. Tito dva chtěli své právo uhájiti mečem. Za Řehoře XII. bojoval Ladislav, král neapolský, a v čele vojska Jana XXIII. byl Ludvík z Anjou. Jest pravda, že Ludvík Ladislava již 19. května 1411 u městečka Rocca Sicca porazil; ale tato porážka nebyla úplná, nýbrž naopak hrozilo nebezpečenství stálé, že Ladislav sebéře vojsko nové, že vytáhne proti Janu XXIII. a zmocní se Říma. Bylo tedy Janu XXIII. potřebí vojska. Aby je snáze sehnal, dal hlásati v těch zemích, které ho uznávaly jako papeže, proti Ladislavovi kříž, to jest vybízel proti němu k válce a sliboval všem, kdož se dostaví k vojsku buď osobně, nebo pošle za sebe zástupce nebo přispěje na válku aspoň penězi, takové výhody, jakých se dostávalo křižákům, to jest těm vojínům, kteří bojovali o dobytí Svaté země z moci Turků. Ti se nazývali křižáci, poněvadž bojovali hlavně pod praporem kříže a poněvadž mimo to byli na rukou také kříži označeni. Papež zejména udílel plnomocné odpustky těm, kdo by se jedním ze tří zmíněných způsobů války proti Ladislavovi súčastnili a přijali svátost pokání a Nejsvětější Svátost Oltářní. O tomto vyzvání k boji proti Ladislavovi a o výhodách, kterých se dostane bojovníkům nebo aspoň podporovatelům, vydal papež zvláštní slavnou listinu čili bullu; mimo to vydal bullu druhou, kterou Tiema zmocňuje, aby, přibera si muže způsobilé, kázal kříž proti Ladislavovi v diecésích: solnohradské, pražské a magdeburské.
V tomto opatření papežově není dojista nic závadného. Jan XXIII. měl se za papeže úplně správně zvoleného, proto neměl jen právo, nýbrž měl docela povinnost Řím a papežský stát vůbec hájiti. Když ho Ladislav napadal zbraní, bylo potřebí také zbraně; neboť proti zbrani hmotné, modlitba, zbraň duchovní, ku které radil Hus, přirozeným způsobem nic nezmůže. Zbraň však nosí a jí účelně zachází jen vojín; proto bylo potřebí vojínů, a to buď takových, kteří by se dostavili dobrovolně, nebo jinými posláni byli, nebo byli žoldem najati; k tomu pak bylo potřebí peněz. Ani v tom, že papež prohlásil plnomocné odpustky těm, kdo budou bojovati, nebo válku aspoň penězi podporovati, není nic závadného. Ti všichni hájili dle tehdejšího náhledu věc úplně spravedlivou; a hájiti věc spravedlivou je skutek dobrý. Kdo na válku přispěl penězi, udělil vlastně almužnu; a dobré skutky, zejména almužny, byly odměňovány vždy odpustky, čili k nabytí odpustků předpisovaly se vždy skutky dobré. Ostatně za pouhé peníze papež odpustků nenabízel, ba ani nabízeti nemohl. Vždyť odpustky jsou odpuštění časných trestů, které bychom po odpuštění viny čili hříchu buď zde nebo po smrti v očistci měli trpěti; tak rozuměla církev odpustkům vždy. Kdo chce odpustků nabýti, musí se nejprve postarati o odpuštění hříchů, což se děje pravidelně v hodně a platně přijaté svátosti pokání. Proto papež Jan XXIII. praví, že udílí odpustky těm, kdož přijmou svátost pokání a Velebnou Svátost Oltářní. Ku platnému a hodnému přijetí svátosti pokání jest ale nevyhnutelně potřebí pravé lítosti nad spáchanými hříchy a opravdivého předsevzetí, nehřešiti v budoucnosti, čili pravé kajícnosti nebo ošklivosti nad minulým životem hříšným a pravé snahy po novém životě ctnostném. Kde není pravé kajícnosti, tam, kdyby zaplaceny byly na almužny sumy sebe větší, dosažení odpustků jest nemožné. Tak učila a učí církev vždy, a ten jest také smysl bull papeže Jana XXIII., jimiž hlásá kříž proti Ladislavovi. Jestli někdy kazatelé odpustků kázali jinak, byla to chyba jejich, které nelze přičítati celé církvi, jako viny některých advokátů, některých lékařů a pod. nelze přičítati celému stavu. Jest pravda, že ve stoletích dřívějších, a proto zajisté také v době Husově, i při správných kázáních o odpustcích užívalo se prostředků, které nás nyní urážejí, na příklad že lid svoláván byl bubnováním: avšak tehdáž to neuráželo; až bude po stoletích lidstvo souditi o nás, kdož ví, kolik věcí, kteréž my máme za zcela nevinné a správné, bude je urážeti! Proto máme-li o něčem pronésti soud spravedlivý, třeba vždy dobře uvážiti dobu a okolnosti, ve které a za kterých se vše stalo.
Když přišel Tiem se svými průvodčími do Prahy, předložili bully papežské arcibiskupu Albíkovi a králi Václavu IV., žádajíce za povolení, aby směli kázati. Oba povolili, toliko bylo žádáno, aby zpovědníci kajícníků netaxovali, to jest aby jim neustanovovali sami sumy peněz, které mají ku dosažení odpustků zaplatiti, nýbrž to aby bylo ponecháno kajícníkům. I postaveny byly ve třech hlavních kostelích pražských, totiž na hradě pražském, v chrámu Páně týnském a na Vyšehradě zvláštní truhly, do kterých měli házeti příspěvky na vojsko ti, kdo by bojovati nešli, ani zástupce za sebe neposlali, ale odpustků přece nabýti si žádali.
Proti tomu všemu vystoupil Hus, a to nejen na universitě, nýbrž i v kázáních v kapli Betlémské, ano všude, kde se mu příležitost naskytla. Nejprve se tázal na universitě, chtěje jí celé povzbuditi, aby vystoupila proti kazatelům kříže, zdaž jest dle zákona Kristova slušno a spravedlivo, že papež Jan XXIII. vybízí křesťanů k válce proti Ladislavovi, a zdaž dle zákona Kristova je slušno a spravedlivo, aby členové university na tuto válku přispívali penězi? Fakulta theologická, jejímž děkanem byl Štěpán Páleč, dosud dobrý přítel Husův, ano často docela obránce, opřela se proti těmto otázkám, tvrdíc, že jí nenáleží posuzovati bully, vydané papežem a přijaté arcibiskupem a králem; proto řekli, že chtí býti bull poslušni, a že vystoupí proti všem, kdo by bullám odporovali. Vida Hus, že nezíská university celé, snažil se získati aspoň část. Proto ohlásil veřejnou přednášku čili disputaci o bullách papežských na den po sv. Vítu, tedy na 16. června 1412.
Poněvadž fakulta theologická a kazatelé kříže tušili, co asi bude Hus mluviti, snažili se disputaci ohlášenou překaziti. Proto žádali, aby ji arcibiskup jako kancléř university Husovi zakázal. Hus byl volán k arcibiskupovi, dostavil se, ale arcibiskup a všichni přítomní s ním nic nepořídili; dělal si z nich žerty. Proto chopila se theologická fakulta prostředku jiného; zakázala totiž svým bakalářům všem proti bullám papežským mluviti. Hus byl také bakalářem theologie, proto vydaný zákaz vázal také jeho; ale Hus neposlechl a disputaci měl. Byla velice bouřlivá. Hus jí neodsuzoval jen způsob, jak si kazatelé počínali, nýbrž zavrhoval celé učení o odpustcích, papeže jmenoval Antikristem, mluvil nesprávně o úctě svatých ostatků a jiné. Proto vystoupila proti němu celá fakulta theologická a z jeho nejlepších přátel, Štěpána Pálče a Stanislava ze Znojma, stali se jeho úhlavní odpůrcové. Hus sám píše o Pálčovi: „Prodávání odpustků a hlásání kříže proti křesťanům mne od onoho doktora odloučilo. Řekl jsem mu naposled a od té doby jsem s ním ústně nemluvil: Přítel Páleč, přítelkyně pravda; ač mi jsou oba přáteli, přece svaté jest více ctíti pravdu.“ Contra Paleč str. 330b.
Jak si Hus počínal při disputaci, tak si počínal také při kázáních. Tvrdil, že kazatelé vlastně odpustky prodávají, a lid nemyslící věřil; dále tvrdil, že papež nemá vybízeti křesťanů k válce proti křesťanům, a lid neuvažuje, že kdyby tato zásada Husova byla platna, nesměl by býti potrestán křesťanem největší zločin, přizvukoval Husovi také. — Uvažme tedy, zdaž kazatelé odpustky prodávali. Neprodávali, vždyť proto nepřišli; přišli žádat za pomoc proti Ladislavovi, a tato pomoc měla býti v těch, kteří přijmou hodně a platně svátost pokání a Velebnou Svátost Oltářní, čili kteří budou proniknuti pravou kajícností, odměněna plnomocnými odpustky; nemohl tedy nabýti odpustků každý, kdo dal peníze, jako dostane nabízenou nebo vyloženou věc každý, kdo ji zaplatí; a proto ono hlásání odpustků nebylo a nemohlo býti prodávání odpustků. Papež Jan XXIII. nevybízel křesťanů ku válce proti křesťanům, nýbrž žádal za pomoc svých poddaných proti násilníkovi, který ho chtěl zbaviti země, která mu dle jeho přesvědčení právem patřila; tím nečinil nic zlého, nýbrž konal povinnost svého úřadu. — Hus mimo to v kázáních hájil učení Viklefovo, mluvil proti papeži, štval proti duchovenstvu, které s ním nesouhlasilo, zavrhoval úctu svatých ostatků. Tím pobouřil studentstvo a lid tak, že se dopouštěli činů až děsných.
Tak po disputaci Husově proti bullám, ve které mluvil Hus také proti úctě svatých ostatků, šel Jeroným Pražský do kostela Panny Marie Sněžné, sházel s oltáře rozličné ostatky, šlapal je nohama a volal, že úcta ostatků jest pravé modlářství. A dne 24. června 1412 vypravil týž Jeroným s Vuksou z Valdštýna, přítelem Husovým a dvořanem krále Václava, v Praze zvláštní potupný průvod. Na voze stál za veřejnou nevěstku přestrojený student, který měl na krku zavěšeny papežské bully, zvonil zvonci a udílel posměšně požehnání. Kolem vozu šlo více studentů, přestrojených za biřice, provolávajících, že vezou na hranici kacířské bully jakéhosi Rufiána. K průvodu tomu připojilo se na sta lidí, většinou studentů. Průvod šel z Malé strany kolem paláce arcibiskupova přes most na Staré město, kolem dvora králova na Karlovo náměstí, kdež byly bully za hrozného povyku a posměchu pod pranýřem spáleny.
Když si duchovenstvo stěžovalo králi, vydal Václav IV. na Žebráce přísný rozkaz, že nemá nikdo pod trestem smrti proti bullám vystupovati, a zároveň nařídil konšelům, aby tento jeho rozkaz přísně prováděli. Od doktorů theologie čili od theologické fakulty žádal, aby Husovu disputaci ze dne 16. června vyvrátili; z té příčiny doktoři žádali od Husa rukopis této přednášky, ale Hus jich hned neposlechl, rukopisu nevydal. Konečně žádal král od fakulty návrhy, co činiti k odstranění nepokojů.
Rozkaz králův mnoho nevydal. Hus kázal stejným způsobem dále, a tak se stalo, že mnozí házeli do beden místo peněz rozličné kusy papíru s potupnými poznámkami, na příklad že Husovi třeba více věřiti než kazatelům, že kazatelé lhou, a pod.; ano věci dospěly tak daleko, že mnozí kazatelům veřejně v kostelích počali odmlouvati. Někteří z takovýchto buřičů odnesli své počínání jen tím, že byli zmrskáni nebo zbiti, ale tři: Jan Všetečka, hudec ze Slaného, který odmlouval kazateli v kostele u sv. Jakuba, Martin Křidélko, student, který odmlouval v chrámu Týnském, a Stašek, snad rodem Polák, povoláním švec, který odmlouval u sv. Víta, byli dne 10. července zatknuti a odvedeni na radnici staroměstskou. Hus šel druhého dne s velikým zástupem na radnici sám a prosil, aby byli zatknutí propuštěni, dokládaje, že on je vlastně vinen tím, že odpustkům odpírali, a že by měl býti dříve potrestán on. Konšelé ho propustili s dobrou; ale aby dali výstražný příklad a jednali dle nařízení králova, odsoudili všecky tři zatknuté jinochy k smrti. Když byli vedeni na popraviště, stal se veliký shon lidí a mnozí prý žádali zemříti s nimi. Mnoho lidí bylo zatknuto a uvězněno. Těla popravených byla zabalena přáteli Husovými do bílých pláten a za zpěvu písní o svatých mučenících donesena do kaple betlémské, kdež byla pochována jako těla světců.
A právě téhož dne, 10. července, kdy byli zatknuti oni tři jinoši, radili se doktoři theologie o návrzích králi, jak docíliti pokoje v zemi. Navrhovali, aby byli články Viklefovy, počtem 45, znova odsouzeny, a přidali k nim jiných šest. Mimo to navrhovali, aby prohlášeno bylo, že nařízení krále proti těm, kdo bullám odporují, jest svaté a spravedlivé, aby bylo zakázáno některým kazatelům kázati, a konečně oznámili, že k disputaci Husově proto dosud neodpověděli, poněvadž jim jí Hus dosud nevydal. Král tyto návrhy schválil.
Když pak mu bylo zvěstováno, co se stalo s Janem, Martinem a Staškem, a když slyšel, co se po Praze děje, že jeho rozkazy a hrozby nic nevydávají, velice se rozhněval a nařídil, ať jsou všichni buřiči trestáni smrtí, třeba jich bylo sebe více, ano doložil, že, kdyby k jejich popravě nedostávalo se katů v Čechách, povolá jich z ciziny.
Aby návrhy z 10. července nabyly větší váhy a vázaly obě strany, nařídil král, aby byla dne 16. července na radnici staroměstské schůze, které by se súčastnilo duchovenstvo i universita. Duchovenstvo přišlo, ale z university přišla jen fakulta theologická, ostatní fakulty konaly schůzi v kolleji Karlově. Ty poslaly také posly do radnice pro doktory theologie čili fakultu theologickou (bylo jich celkem jen osm, proto Hus nazývá tuto fakultu celou posměšně osmičkou), žádajíce, aby přišla k nim, poněvadž tam jest místo ku poradám universitním. Doktoři nepřišli, a na radnici bylo mimo jiné ustanoveno, aby nikdo nehájil 45 článků Viklefových pod klatbou, ztrátou jmění a vypovězením ze země. Výsledek této synody, jako obyčejně, nebyl žádný.
Proto pozval král doktory theologie a Husa s jeho stranou čili Viklefity k sobě na Žebrák. Tam se sešly obě strany v domě farářově asi v srpnu. Poněvadž mezi tím Hus vydal doktorům rukopis disputace ze dne 16. června, napsal Páleč obranu proti této disputaci, tak zvané pojednání zlaté = tractatus aureus, které Husovi na této schůzi na Žebráku přečetl.
Ježto duchovenstvo vědělo, že všecky kroky proti Husovi v Praze jsou marné, že Hus žádných rozkazů nedbá — kázal totiž stejně dále, Viklefa hájil dále, královna chodila na jeho kázání jako dříve, Voksa zůstal dvořanem královým dále — zadali novou žalobu do Říma. Z Říma přišel asi koncem července rozsudek velmi přísný. Nad Husem byla pronesena znova slavná klatba, zakázáno jemu i jeho služebnictvu účastniti se služeb Božích, a kdyby se do určitého dne nedostavil do Říma a tam se nepodrobil výslechu, propadnou klatbě všichni, kdo s ním budou obcovati, a kamkoliv přijde, bude to místo podrobeno interdiktu, t. j. nebudou se tam směti konati veřejné služby Boží. Termín, do kterého se měl Hus dostaviti, byl ustanoven něco přes 40 dní. Téže doby byla poslána do Říma ještě žaloba jiná, totiž na Husovy přátele: Jana z Jesenice. Zdislava z Vartenberka, Jakoubka ze Stříbra, Marka z Hradce a Prokopa z Plzně. Také nad těmi byla pronesena klatba a nařízeno jim do určitého termínu se dostaviti k soudu. Mimo to přišel prý téže doby také rozkaz z Říma, že má býti Hus zatknut a vydán buď arcibiskupovi nebo biskupu litomyšlskému, a že má býti kaple betlemská jako hnízdo kacířské se zemí srovnána. — Samo sebou se rozumí, že se ani Hus ani přátelé jeho do Říma nedostavili. Hus se z rozsudku papežova odvolal ke Kristu Pánu.
Když doba stanovená uplynula bez výsledku, prohlášen nad Prahou interdikt. Veliká většina duchovenstva ho zachovávala. Sloužili mši svatou jen při zavřených dveřích, Velebnou Svátost podávali jen těžce nemocným, dítek slavným způsobem nekřtili, mrtvých nepochovávali. Staří letopisové připomínají, že když kněží nechtěli mrtvých pochovávati, činili tak úředníci královi, kteří si z interdiktu pranic nedělali. Ale lid zbožný se bouřil, někteří přátelé Husa opustili, a mnozí se na něho horšili. O posvícení přitáhl docela zástup lidí ke kapli Betlemské v době služeb Božích, aby Husa zajali a kapli zbořili. Narazili na odpor, že se jim to nepodařilo; ale i král již nahlédl, že jest čím dále tím hůře, a že je potřebí zakročiti jinak, než činil dosud. Domluvil sám Husovi, aby Prahu opustil. Hus se rozmýšlel, ale přece povolil. Odešel buď v listopadu nebo v prosinci 1412, uposlechnuv pozvání pana Jana staršího z Ústí, na jeho hrádek Kozí, nedaleko nynějšího Tábora. Když pan Jan z Ústí zemřel, a nový pán hrádku nebyl Husovi nakloněn, odešel do Ústí; a když i to bylo novému pánu nepříjemno, přijal pozvání pana Jindřicha Lefla z Lažan a odebral se na jeho hrad Krakovec čili Červený zámek u Rakovníka. Na těchto místech psal rozličné spisy dílem české, dílem latinské; té doby zejména v prvé polovici r. 1413 napsal také tři spisy latinské, o nichž mluvíme.
V době vystoupení Husova nebyli jen dva, pak tři papežové, nýbrž také dva, pak po krátkou dobu tři a pak opět dva římští králové. Byli to nejprve Václav IV., král český, a Ruprecht falcký; pak týž Václav, jeho bratr Zikmund, král uherský, a jejich bratranec Jošt, markrabí moravský; a na to bratří, Václav IV. a Zikmund. Václav IV. byl totiž zvolen za krále římského již za života svého otce Karla IV. r. 1376; ale r. 1400 ho prohlásili čtyři kurfirsti za sesazena a zvolili Ruprechta falckého; tak byli králové dva, a to až do smrti Ruprechtovy r. 1410, tedy deset roků. Po smrti Ruprechtově zvolili dva kurfirsti: falcký a trevirský, Zikmunda, který si mimo to sám dal plnomocníkem dáti hlas braniborský, a dva: mohučský a kolínský, Jošta, kterého mimo to volil i král Václav, tedy vlastně sám proti sobě; tak byli králové tři. Trojice ta netrvala dlouho, neboť Jošt za tři a půl měsíce zemřel. Na to v červenci 1411 stalo se dohodnutí mezi zbylými dvěma králi římskými, bratry, v tom smyslu, že Václav, jako volil dříve Jošta, tak volil nyní Zikmunda, ale s podmínkou, že Zikmund bude vždy uznávati Václava za staršího krále římského, že mu bude pomáhati ke koruně císařské, a že sám za života Václavova této důstojnosti domáhati se nebude. Na to nastoupil Zikmund skutečně správu v Němcích.
Král Václav tudíž očekával od papeže korunu císařskou. V tom mu však mohla velice škoditi pověst rozšířená po světě, že v Čechách bují kacířství Viklefovo; mimo to papež sám tuto celou záležitost soudil a dobře věděl, že jsou v Čechách rozbroje veliké. Záleželo tudíž králi Václavovi na tom, aby byla země od pohany kacířství očištěna, a aby byl zaveden žádoucí pokoj.
Universita pražská kromě theologické fakulty zůstala husitskou, vlastně viklefskou i po odchodu Husově. Ukázalo se to při volbě o sv. Havlu roku 1412. Nebyl totiž zvolen rektorem Mikuláš Hrnec (Cacabus), bakalář v právích, který nepatřil k straně Husově, jak navrhovala fakulta theologická, nýbrž byl zvolen Křišťan z Prachatic, farář u sv. Michala na Starém městě, přítel Husův. A dne 18. prosince téhož roku měl na universitě pražské rozsáhlou disputaci Jan z Jesenice, kterou se snažil dokázati, že papežský rozsudek, pronesený nad Husem, jest nespravedlivý a proto neplatný. Hus pak z venkova se svými přáteli v Praze si nejen dopisoval, nýbrž častěji také do Prahy přicházel. Bylo tedy dosti příčin, z nichž patrno bylo, že záležitost Husova ukončena není.
O suchých dnech adventních r. 1412, tedy asi v druhé polovici prosince, sešel se v Praze obyčejný sněm, jaký se scházel o kvatembru vždy. Na takových sněmích shromáždila se šlechta, vyšší úřednictvo, byl přítomen také arcibiskup a předsedal král. Na sněmu v prosinci 1412 buď na žádost Husovu, nebo jen po vůli králově jednáno bylo také o tom, co činiti, aby byly Čechy od pohany kacířství očištěny a pokoj v zemi zaveden. Usneseno, aby za tím účelem slavena byla synoda, a to v Českém Brodě. Té doby nebyl více arcibiskupem pražským Albík, který se této důstojnosti vzdal, nýbrž správcem diecése byl Konrád z Vechty, biskup olomoucký. Měli tudíž synodu tuto říditi Konrád a Jan, biskup litomyšlský, přiberouce k sobě některé mistry a doktory. Král sám oběžníkem z 3. ledna r. 1413 svolal synodu na 2. února 1413. Ta se ale nesešla 2. února v Českém Brodě, nýbrž 6. února v Praze, v paláci arcibiskupském. Ačkoliv na této synodě bylo předneseno mnoho návrhů, jak vše upraviti, neměla ani tato synoda výsledku žádného. Hus na ní přítomen nebyl, nýbrž poslal dobrozdání své o příčinách rozdělení duchovenstva v Čechách a, co učiniti k očištění země od nařknutí z kacířství a k zavedení jednoty, písemně.
Z fakulty theologické předložili o tomto předmětu dobrozdání obzvláště Štěpán Páleč a Stanislav ze Znojma. Dobrozdání Znojmovo začíná slovy: „Alma et venerabilis Faculta Theologica Studii Pragensis“ = „Slavná a ctihodná fakulta theologická university pražské“, kterýmž slovům se Hus směje, poněvadž celá fakulta čítala osm doktorů. Poněvadž se strana Husova bránila proti pojmenování Viklefité, Páleč ve svém dobrozdání ji jmenuje Quidamisté, čímž byl Hus uražen.
Ačkoliv ani tato synoda neměla výsledku žádného, nevzdal se Václav IV. naděje ani tu, nýbrž ustanovil ještě zvláštní komissi, která měla vše urovnati. Předsedou komisse té byl Zdeněk z Labouně, probošt kapituly u Všech Svatých. Stranu Husovu zastupovali: Jakoubek ze Stříbra, Šimon z Tišnova, Jan z Jesenice; fakultu theologickou: Petr a Stanislav ze Znojma, Jan Eliášův a Štěpán Páleč. Komisse se sešla asi koncem dubna 1413, a to na faře u sv. Michala, kdež byl farářem Křišťan z Prachatic, přítel Husův, toho času rektor university. Již z toho bylo lze snadno domysliti se, jaky bude asi průběh jednání; a skutečně takový byl. Předseda Zdeněk z Labouně se nejprve tázal obou stran, chtějí-li býti poslušni ustanovení rozhodnutí svaté, římské a obecné církve a moci klíčů, o svátostech a o jiných věcech, které se týkají katolické víry a římské církve? Když pak k této obecné otázce odpověděli všichni, že chtějí, prohlásil předseda, že mezi nimi nevidí v hlavních věcech sporu, nýbrž že naopak v hlavních věcech souhlasí; že to tudíž ohlásí králi i arcibiskupovi a všude, kde bude tázán, a podrobnosti že se projednají dne druhého. Ale když se druhého dne opět sešli, poznali, že svaté, římské, obecné církvi zcela jinak rozumí fakulta, a zcela jinak strana Husova. Fakulta Pálčem prohlásila, že rozumí svatou, římskou, obecnou církví tu církev, jejíž hlavou jest nyní papež Jan XXIII. a tělem kardinálové, jako řádní zástupcové apoštolův. Ale strana Husova tento výklad slova církev úplně zamítla, rozumějíc mu zcela jinak, a mimo to ještě doložila, že této církve, jak jí sama rozumí, chce poslouchati jenom tak, jak jí má býti poslušen každý dobrý a věrný křesťan. K tomu poznamenal Páleč, že tímto vysvětlením a obmezením stává se celé usnesení komisse illusorním, poněvadž slova: „Dobrý a věrný křesťan“ jsou velice relativní, a každý je bude vykládati ve smyslu svém. Na to byli doktoři tázáni krátce: Chtějí-li se usnesení komisse podrobiti. Páleč odpověděl, že k tomuto podrobení nejsou fakultou zmocnění; proto že žádají, aby jim bylo vydáno rozhodnutí písemně, aby je mohli s celou fakultou uvážiti a pak se mu teprve podrobiti. Tím se Husité velice rozčílili; počali hrozně křičeti a se hádati, a pohrozili doktorům, že vše oznámí králi, a že se do šesti dnů vše shrne na jejich hlavy. Pak hrozně láteříce, odešli.
Na to byl oznámen králi výsledek sezení, že totiž strana Husova jest ke všemu ochotna, ale že Stanislav a Páleč a jejich strana jsou neústupní, a že tak dohodnutí kazí. Na to se král chopil prostředku radikálního; vypověděl totiž čtyry doktory: Stanislava a Petra ze Znojma, Štěpána Pálče a Jana Eliášova ze země, nařídil, aby byli vyloučeni z university, a přikázal, aby jejich místa byla obsazena jinými; zároveň doložil, že podobně se stane všem, kdo bude odporovati komissi, která má pracovati o docílení jednoty.
Za těchto všech pokusů o jednotu a smír bylo patrno, že kromě jiných věcí hlavní příčinou rozporu byly docela různé náhledy stran o církvi a o její hlavě. Ty bylo potřebí vyložiti především. Napsal tedy Hus projednání De Ecclesia = O církvi proto, aby v něm vyložil své učení o církvi a o její nejvyšší hlavě. Pojednaní: „Responsio ad Scripta M. Stephani Paleč“ napsal proto, aby odpověděl ku spisu Pálčovu, podanému na synodě 6. února 1413, a třetí spis: „Responsio ad Scripta Magistri Stanislai de Znoyma napsal proto, aby odpověděl ke spisu Stanislavovu, který začíná slovy: „Alma et venerabilis facultas“. Nejdříve napsal spis De Ecclesia; patrno to z toho, že se jak ve spise Contra Páleč str. 328a, tak Contra Stanislaum str. 335b. na pojednání O církvi odvolává. Pojednání De Ecclesia dokončil asi v dubnu nebo v květnu 1413.
Napsal tudíž Hus všecky tři pro něho nejosudnější spisy v době největšího rozčílení a nejprudších bojů. Tím také třeba omluviti některá slova velmi ostrá, ba nespravedlivá, tím také třeba omluviti rozličné citáty nesprávné.
K dokonalému pochopení těchto všech spisů Husových bylo by potřebí čísti také pojednání jeho odpůrců, zejména ta, k nimž odpovídá; ta, tuším, dosud tiskem vydána nejsou. Jsou-li jejich rukopisy, bylo by vydání jich tiskem velice užitečné. Schwab: Johannes Gerson, Würzburg, 1858, str. 576., poznámka 4., zejména upozorňuje, že rukopis spisu Stanislava ze Znojma proti Husovu de Ecclesia z r. 1432 nachází se v královské státní knihovně v Mnichově; otisk toho rukopisu by byl velmi užitečný.
Na sněmu v Kostnici bylo ze všech žalob proti Husovi zadaných sestaveno přes 80 rozličných závadných článků. O těch byl Hus vyslýchán častěji soukromě a třikráte ve slyšení veřejném. Ze všech pak do rozsudku přijato bylo 30, z nichž 19 jest ze spisu De Ecclesia, 6 ze spisu Contra Páleč a 4 ze spisu Contra Stanislaum.
Poznámka. Štěpán Páleč pocházel z Velkého Pálče u Rakovníka; byl professorem theologie na universitě pražské, r. 1400 rektorem university. S Husem byli z počátku dobří přátelé. 1408 šli se Stanislavem ze Znojma jako poslové krále Václava ke kardinálům, kteří svolali sněm Pisanský. V Bononii byl však jat a uvězněn. Na přímluvu university a krále z vězení propuštěn. Pro kázání Husovo proti bullám papežským a odpustkům vystoupil proti Husovi. Z rozkazu krále Václava IV. 1413 odešel z Čech. Když svolán byl sněm kostnický, dostavil se do Kostnice a byl v čele žalobců proti Husovi. Setrval v Kostnici až do konce sněmu, načež odešel do Polska, kde byl i professorem na universitě krakovské. Kdy zemřel, není známo.
Stanislav ze Znojma, také professor theologie na universitě pražské, učitel Husův; Hus sám o něm praví: Magister meus, a quo in suis exercitiis et Actibus Scholasticis multa bona didici = Můj učitel, od něhož jsem se v jeho cvičeních a přednáškách školních mnohému dobrému naučil. Contra Stanisl. t. I. pg. 331a. Po delší dobu přítel Husův, ano jak Hus praví také Viklefův, poněvadž Viklefa chválil a hájil 45 článků a napsal pojednání, že ve Velebné Svátosti Oltářní zůstává chléb, ze kteréž příčiny byl s Pálčem v Bononii jako podezřelý z kacířství uvězněn; s Pálčem povstal proti Husovi, a když byl s ním r. 1413 vypovězen, utekl z Prahy jen do Jindřichova Hradce k Janu ml. z Hradce, kde již 1414 zemřel.