Učebnice dějin israelských a israelského náboženství/II. Kniha královská
| Učebnice dějin israelských a israelského náboženství Nathan Grün | ||
| Dějiny říše Israelské | II. Kniha královská | Dějiny říše Judské |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | II. Kniha královská |
| Autor: | Nathan Grün |
| Krátký popis: | kapitola z učebnice |
| Zdroj: | Soubor:GRÜN, Nathan - Učebnice dějin israelských a israelského náboženství.djvu |
| Vydáno: | Praha: J. Flesch, 1937 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Josef Žalud |
| Licence překlad: | PD old 70 |
| Související: | Bible kralická/II Královská |
| Index stran | |
 Související články ve Wikipedii:2. kniha královská |
|
 |
|
Achasja (2 roky, 897—895).
85.Kniha králů II. kap. 1. Když Achab zemřel, nastoupil jeho syn Achasja [אֲחַזְיָה] trůn. Činil zle v očích Hospodinových a jako otec a jeho matka držel se modloslužby. Za jeho vlády odpadli Moabité od Israele. Spadnuv mříží vrchního patra onemocněl Achasja a vyslal posly do Ekronu tázat se modly, zdali z nemoci se uzdraví. Avšak prorok Élia šel poslům vstříc a pravil k nim: „Což není Boha v Israeli, že jdete tázat se modly v Ekronu? Protož praví Hospodin, nemáš více sestoupiti s lože svého, nýbrž zemříti.“ Tu poslové navrátili se ku králi a oznámili mu tato slova. Když král se tázal, jakého vzezření byl muž ten, jenž k nim takto promluvil, odpověděli: „Byl to muž s vlající kšticí, jsa opásán koženým pásem kol beder svých.“ „Jest to Élia z Tisby,” pravil král. Vyslal dvakráte posly, aby proroka k němu přivedli; avšak poslové byli nebeským ohněm ztráveni. Teprve když po třetí vyslal posly, předstoupil Élia před Achasju a zvěstoval mu slovo Boží, že ze své nemoci se neuzdraví. A tak se také stalo. Achasja zemřel po dvouletém panování. Poněvadž neměl syna, stal se bratr jeho Jehoram [יְהוֹרָם] králem.
Prorok Élia ze země zmizí.
86.Kniha králů II. kap. 2. Přišla doba, kdy velký prorok Élia, jenž život svůj zasvětil Bohu, aby znova vznítil čisté uctění Boha v Israeli, ze země odejíti měl. Odešel se svým věrným učedníkem Elišou z Gilgalu, aby před koncem svým ještě jednou navštívil školy prorocké. Eliša nechtěl se odloučiti od svého mistra a učitele a takž odešli oba do Bet-élu. Tu přišli učedníci prorokovi k Elišovi řkouce: „Zdali víš, že Hospodin pána tvého tobě odejme?“ Eliša odvětil: „Vím to, i mlčte!“ Potom odebral se Élia provázen Elišou do Jericha, kde také učedníci prorokovi s Elišou mluvili o nastávajícím skonu svého pána a mistra. Když oba suchou nohou překročili Jordán, pravil Élia k Elišovi: „Žádej, čeho pro tebe učiniti mám, nežli od země budu vzat.“ Tento odpověděl: „Bodejž dvojnásobný duch tvůj mně byl udělen!“ Když tak spolu promlouvali, přišel ohnivý vůz s ohnivými koňmi a Élia ve vichru vyjel k nebi. Eliša zvolal k svému odcházejícímu učiteli: „Otče můj! otče můj! válečné vozy Israele a jeho jízdectvo!“ Vzal plášť Éliův, jenž s něho spadl a uhodil na vodu Jordána, kteráž se rozdělila a Eliša šel na druhou stranu. Když učedníci prorokovi, kteří byli v Jerichu, z daleka ho uzřeli, pravili: „Duch Éliův spočívá na Elišovi.“ I pozdravili ho jako svého mistra a učitele.
Lidská duše žije i po smrti. Biblické vypravování o tom, jak Élia vyjel k nebi, poukazuje k nauce o nesmrtelnosti duše. Duše vrací se k Bohu, jenž ji dal, k vyššímu životu (viz. č. 47).
Prorok Eliša.
87. Když Élia od země unikl, zůstal Eliša ještě nějaký čas v Jerichu. Obyvatelé města naříkali si mu, že město odlidňuje se pro nezdravou vodu. Tu vzal mísu soli, hodil ji do pramene a voda stala se opět pitnou. Potom odebral se Eliša do Bet-élu; na cestě potupili jej chlapci, že má holou hlavu. Byli však pro tuto svévoli potrestáni, neboť mnozí z nich byli roztrháni medvědy.
Starce a mudrce máme uctívati. Zneuctívání mudrců a mužů Božských jest nepravost, kteráž má zlé následky. Ve slovu písma: „Před starcem povstaniž a měj v uctivosti starce“ (3. kn. Mojž. 19. 32.), v němž uctivost k staří se předpisuje také obsažena povinnost uctivosti vůči rodičům, obzvláště také proti učitelům.
Úcta před učitelem budiž jako úcta před nebem. (Abot 4. 15.)
Jehóram (12 roků, 895—883). Válka proti Mesovi, králi Moabskému.
88.Kniha králů II. kap. 5. Jehóram, syn Achabův, vládl Israeli dvanáct let. Přidržoval se uctění telat, jímž Jerobeam Israelity k hříchu byl svedl, nebyl však tak neřestným jako otec a matka jeho, jelikož zrušil příšernou službu Baalovu. Spojil se s králem Jošafatem, aby Mesu, krále Moabského, který po smrti Achabově od říše Israelské odpadl, opět si podmanil; také král Edomský připojil se k této válečné výpravě. Avšak vojsko tří spojených králů zkusilo velké nebezpečí, ježto sedm dní táhlo pouští Edomskou, aniž by nalezlo vody. Tu otázal se zbožný král Jošafat, zdali není proroka Božího na blízku, aby otázán byl, a když jmenovali Elišu, tito tři králové odebrali se k němu. Eliša pravil: „Vykopejte v tomto údolí jámy, neboť tak praví Hospodin: Neuzříte větru ani deště a přece údolí to naplní se vodou, abyste pili. Avšak také Moabity Hospodin odevzdá do rukou vašich.“
89. Zvěstování Elišovo se vyplnilo a údolí naplnilo se z jitra vodou. Paprsky sluneční padající na vodu zbarvily ji světlem narudlým. Moabité, kteří přitáhli k boji, měli ji za krev. Domnívajíce se, že tito tři králové vespolek se potřeli, pronikli až do tábora Israelitů, avšak byli jimi úplně poraženi. Když král Mesa v prudkém boji se sedmi sty muži pokusil se proraziti řady krále Edomského, toho však nezmohl, obětoval svého syna. Pro příšerný tento skutek Israelité od něho odtáhli a navrátili se do své země.
Divy činěné Elišou. Šunamitka.
90.Kniha králů II. kap. 4. Kdysi naříkala si vdova učedníka prorokova Elišovi, že pro dluhy její věřitelé její dva syny si osvojiti chtěli za otroky. Prorok tázal se, co má doma, a když odvětila, že mimo láhev oleje ničeho v domě nemá, pravil k ní: „Vypůjč si od svých sousedek tolik prázdných nádob, kolik můžeš; zavři pak za sebou a svými syny dveře a nalij z oleje do prázdných nádob.“ Vdova učinila, jak jí poručeno a z jedné té láhve teklo tolik oleje, že naplnila nádoby všechny, jež si byla vypůjčila. Oznámila to prorokovi, kterýž k ní pravil: „Prodej olej a zaplať dluhy své; co zbude, toho použij pro sebe a syny své.“
91. Prorok Eliša často přišel do města Šunem, kde ve vznešeném domě jídal. Tu pravila kdysi paní domu k svému muži: „Božský muž často ubírá se tudy; zřiďmež mu malý pokojík v patře i postel, stůl, svícen a stolici tam dejme, aby kdykoliv přijde, u nás přebývati mohl.“ Když Eliša opět přišel do Šunemu, ubytoval se v pokojíku pro něho v patře zřízeném. Prorok chtěje pohostinské paní prokázati vděčnost svoji, dal se jí po svém sluhovi Gechasim tázati, zdali by jí nemohl prospěti u krále nebo vojevůdce. Paní odvětila: „Bydlím mezi lidém svým, to jest nemám, čeho bych žádala.“ Když Gechasi pravil k prorokovi, že jest bezdětnou, zvěstoval jí, že do roka syna obejme.
92. Slova prorokova splnila se v určitý čas. Šunamitka obdržela syna, a dítě k radosti svých rodičů vyrůstalo. Kdysi bylo se svým otcem na poli, kde je hlava prudce zabolela. Služebník odvedl je domů matce, kteráž dítě na svém klíně chovala až do odpoledne, pak ale zemřelo. Zarmoucena položila paní syna na postel Božího muže a vzkázala muži svému, aby jí poslal služebníka s oslicí, že se chce odebrati k muži Božímu. Manžel její však pravil: „Proč chceš dneska k němu jíti, vždyť není ani novolunní ani sabat?“ Ona odpověděla: „Vše je v pořádku“. Odebrala se na to spěšně k Elišovi, jemuž si stěžovala na své těžké utrpení. Tento vyslal Gechasiho před sebou a sám následoval za paní do jejího domu. Přišed tam odešel do pokoje, kde dítě uloženo, modlil se k Bohu a položil se na dítě, ústa svoje na ústa dítěte, oko na oko, ruce na ruce, až tělo dítka se zahřálo. To opakoval ještě jednou a chlapec otevřel oči. Eliša dal zavolati matku, kteraž jsouc šťastná, že syn její znova oživl, děkujíc před prorokem k zemi se klaněla.
93. Eliša vykonal s pomocí Boží ještě jiné divy. Za hladového roku způsobil, že nezdravý pokrm stal se poživatelný; jindy pouze dvacet chlebů mělo vystačiti sto mužům; dle jeho zvěstování však byli přece tímto chlebem nasyceni a ještě zbylo.
Eliša a Týrský vojevůdce Naaman.
94.Kniha králů II. kap. 5. Prorocká činnost Elišova ale také u jiných národů zvelebovala Boha. Král Syrský měl totiž statečného vojevůdce, zvaného Naaman, jenž stal se malomocným. Israelská dívka, která ve válce zajata, v jeho domě žila, pravila, že prorok v Samarii malomoc mu vyléčí. Když Naaman to oznámil svému královskému panu, dal mu tento dopis, řízený na krále Israelského, jenž zněl: „Posílám k Tobě svého služebníka Naamana, abys malomoc jeho vyléčil.“ Král Israelský tohoto vyzvání se ulekl velice a zvolal: „Což jsem Bohem, jenž usmrcuje a oživuje, abych někomu malomoc vyléčil?“ Eliša však vzkázal králi, aby Naamana k němu poslal, aby se seznalo, že jest prorok v Israeli.
95. Naaman přišel se svými koňmi a vozy a zastavil se před vchodem domu Elišova. Tento vzkázal mu po poslovi, aby sedmkráte se v Jordaně vykoupal, že pak se uzdraví. Naaman zlobil se proto a pravil: „Domníval jsem se, že ke mně vyjde a jméno svého Boha vzývati bude, že pak rukou svojí mávne na místo nemocné a malomocného vyléčí. Což nejsou proudy v Damašku lepší, než všecky vody Israele? Vždyť bych se mohl koupati v nich, abych se očistil?“ Když však služebníci jeho mu domlouvali, aby uposlechl rady prorokovy, sešel k Jordánu a koupal se sedmkráte, čimž vyléčen byl z malomoci. Pak se vrátil se svojí družinou k prorokovi řka: „Nyní vím, že není Boha na celé zemi mimo v Israeli.“ Nabídl Elišovi dary, ten však zdráhal se přijati je. Tu vyprosil si Naaman posvátnou prsť ze svaté země, aby ve své otčině Bohu Israele vystavěl oltář, an na dále jen Hospodina vzývati chce. Tím způsobem syrský vojevůdce Elišou byl vyléčen z bludu modloslužby.
96. Avšak když Gechasi, služebník Elišův, uzřel, že pán jeho se zdráhá přijati dary od Naamana, pospíchal za tímto a pravil k němu: „Právě přišli dva učedníci prorokovi; protož posílá mne pán můj, abys jim nějaké dary dal.“ Naaman dal mu skvostné dary, kteréž Gechasi v domě ukryl. Avšak Eliša zlobil se na svého služebníka, jenž nemohl potlačiti svoji hrabivost, kde jednalo se o zvelebení Boha. „Což bylo na čase stříbro a obleky přijímati?“ zvolal naň: „Tož malomoc Naamova padni na tebe a věčně na tobě zůstaň!“ A Gechasi stal se malomocným.
Zvelebení a zneuclění jména Božího. Ziskuchtivost Gechasiho způsobila, že jméno Boží bylo zneuctěno. Jakýkoliv hříšný čin, jímž náboženství naše se zlehčuje, zneuctívá jméno Boží [חִלּוּל הַשֵּׁם] konání dobrých skutků však, jimiž zvelebuje se naše víra, oslavuje jméno Boží [קִדּוּשׁ השׁם]. Oslavování Boha jest nejvyšší povinností Israelitů.
A neposkvrňujte jména svatého mého, i buduť posvěcen uprostřed synů Israelských: Já jsem Hospodin, posvětitel váš. (3. kn. Mojž. 22. 32.)
Eliša jest velkomyslným. Hlad v Samarii.
97.Kniha králů II. kap. 6—7 Král Syrský opět válčil s Israelem a poradil se se služebníky svými, kde by tábor svůj položil. Eliša ale varoval Israelského krále, udávaje mu místo nepřátelského tábora, čimž válečné plány Syrů zmařeny byly. Když král Syrský jedním ze služebníků svých se dověděl, že prorok Eliša králi Israelskému prozradil válečné plány Syrů, vyslal velké vojsko do Dotanu, aby proroka zajalo. Eliša modlil se k Bohu řka: „Račiž oslepiti tento lid!“ I stalo se dle slov prorokových a on odebral se k vojsku a pravil: „Není tudy cesta a město; následujte mne a dovedu Vás k muži, jehož hledáte.“ Vedl je do Samarie, a tam Hospodin otevřel jim oči a uzřeli, že jsou uprostřed Samarie. Král Israelský tázal se Elišy: „Mám je poraziti, můj otče?“ Eliša odpověděl: „Nemáš je poraziti, což jsi je zajal mečem a lukem? Postav před ně jídlo, ať jedí a navrátí se pak k svému pánu.“ Byla jim připravena velká hostina, jedli a pili a vrátili se v míru k svému pánu. Tak jednal Eliša velkodušně vůči svým pronásledovníkům.
98. Syrský král Ben-Hadad vytáhl se svým vojskem proti Samarii a obléhal ji. Tím povstal v městě tak velký hlad a bída, že dvě ženy hladem zemřelé dítě snědly. Velice zarmoucen tímto strašlivým skutkem vyslal král Jehóram posla zavraždit Elišu, domnívaje se, že prorok nějakým divem zlo odvrátiti měl. Tu zvěstoval Eliša: „Tak praví Hospodin: Zítra v tuto dobu bude lze dostati v branách Samarie mírku jemné mouky za jeden šékel a dvě mírky ječmene rovněž za šékel.” Tomuto zvěstování posmíval se hejtman královský slovy: „Hospodin zřídí stavidla nebeská, aby se to stalo.“ Eliša však odpověděl: „Uzříš to svýma vlastníma očima, avšak nebudeš z toho jísti.“
99. Následujícího dne se stalo, jak Eliša byl prorokoval, že obléhané město bylo vysvobozeno. Bůh dal Syrským slyšeti lomoz vozů a koní, že se domnívali, že velké zástupy pomocného vojska se blíží, aby je přepadly. V úzkosti své dali se na útěk a zanechali velkého tábora svého, kterýž zásoben byl bohatstvím potravin. Čtyři malomocní, kteří byli před branami města, přinesli toto radostně poselství do města. Když se vyslanými jezdci o útěku Syrův ubezpečili, vytáhl lid, vyplenil Syrský tábor a dostala se mírka jemné mouky za jeden šékel a dvě mírky ječmene za šékel. Král postavil hejtmana, jenž proroctví Elišovu se byl posmíval, jako dozorce u brány městské, ten však byl tísnícím se davem umačkán a zemřel. Tak splnila se veškerá slova prorokova.
Pomoc Boží v nouzi. Také v největší nouzi nemáme zmalomyslněti, nýbrž s důvěrou očekávati pomoc Boží.
Vyslyšiž tě Hospodin v den soužení, k zvýšení tě přiveď jméno Boha Jakubova. (Žalm 20. 2.)
Jéhu (28 let, 883—355). Zkáza domu Achabova, uctění Baalovo bylo zrušeno.
100.Kniha králů II. kap. 9—10 Prorok Eliša vyslal učedníka prorockého do Ramot-Gilead, aby tam, jak Bůh slíbil prorokem Éliou, Jéhu (יֵהוּא) na krále pomazal. Učedník prorokův jednal dle příkazu toho a náčelníci vojska shromáždění v Ramot-Gilead holdovali Jéhu, jakožto králi. Jéhu vytáhl pak se svojí družinou do Isreële, kde král Jehóram, jenž v boji proti Syrskému králi Chazaelovi zraněn byl, meškal, aby rány své zahojil. Achasja, král Judský, byl právě Jehórama navštivíti. Hradní ohlásil, že Jéhu přichází, a Jehóram domnívaje se, že přináší zvěst vítěznou, doprovázen králem Achasjou jel mu vstříc a potkal ho na roli Nabotově. Jehóram pozdravil Jehu slovy: „Neseš mír, Jéhu?“ Tento však odpověděl: „Jaky mír, když matka tvá Isebel koná nemravnosti a tolik kouzel?“ Tu obrátil Jehóram a prchal a pravil k Achasjovi: „Zrada, Achasjo!“ Jéhu však napjal luk a šípem zasáhl Jehórama, že ve svém voze klesl. Mrtvola jeho byla pak dle příkazu Jéhuova vržena na role Nabotovo, jak Bůh to vyřkl Éliou, že nevinně prolitá krev Nabotova pomstěna bude na domě Achabově. Také Achasja, král Judský, byl smrtelně zraněn a zemřel v Megidu. Služebníci jeho odvezli ho do Jerusaléma a pochovali v městě Davidově.
Mravnost a čistota srdce. Zvrhlost mravů a kouzelnictví byly neřesti, jež modloslužbou Isebelinou se zakořenily na dvoře Achabově. S modloslužbou jsou vždy spojeny pověra a nedostatek přísných mravů, pročež svaté písmo na mnoha místech varuje před těmito neřestmi: Slovo Boží na Sinaji: „Nesesmilníš“ (7. přikázání) přikazuje, aby život rodinný posvětil se nejvyšší mravnosti. Mravnost spočívá na nevinnosti a čistotě srdce. Mládež má se povždy snažiti tyto ctnosti zachovávati jako svoji nejkrásnější ozdobu.
Svatí buďte, neboť svatý jsem já, Hospodin, Bůh Váš. (3. kn. Mojž. 19. 2.)
§ 101. Jéhu táhl pak do Isreële. Isebel vyhlédajíc z okna královského paláce volala naň: „Neseš mír, Simri, vrahu svého pána?“ Jéhu uzřel u okna několik dvorských služebníků a pravil k nim: „Vrhněte ji dolů!“ Byla dolů sražena a zeď a koně krví její potřísněni. Když pak Jéhu rozkázal, aby pochována byla, poněvadž jest dcerou královskou, byly jenom hlava, ruce a nohy nalezeny. Když o tom byl zpraven Jéhu, pravil: „Totoť jest slovo Hospodinovo, kteréž vyřkl svým služebníkem Éliou: Na roli Isreële sežerou psi maso Isebelino.” Potom byli všichni příbuzní královského domu Achabova usmrceni.
Bůh je shovívavý, laskavý a milosrdný Skon domu Achabova důtklivě napomíná hříšníky, aby od svých zločinů upustili. Bůh je schovívavý a dopřává hříšníkům času, aby se polepšili; pakli však hříšník setrvá ve svých neřestech, trest ho nemine.
Hospodin, Hospodin jest Bůh silný, lítostivý a milostivý, dlouhočekající a hojný v milosrdenství a pravdě; milosrdenství čině tisícům, odpouštěje nepravost a přestoupení i hřích a kterýž nikoli neospravedlňuje vinného. (2. kn. Mojž. 34. 67.)
Tyto vznešené vlastnosti Boží lásky a Božího milosrdenství poučují nás, že kajicný hříšník vždy u Boha dochází milosti.
102. Jéhu zrušil také modloslužbu Baalovu zavedenou Isebelou. Dal prohlásiti v zemi, že zařídí velký svátek obětní k uctění Baala, k němuž veškeré přívržence této modloslužby pozval. Tato lest se vydařila, chrám Baalův naplnil se od jednoho konce k druhému modloslužebníky Baalovými, kteří dle rozkazu Jéhuova vojíny byli zabiti. Potom byly modly a sochy Baalovy spáleny a chrám srovnán se zemí. Tak vyhladil Jéhu modloslužbu Baalovu z Israele; avšak od hříchu Jerobeamova neupustil, zlatá telata v Bet-élu a Danu trvala dále. Vláda Jéhuova nebyla pro zemi šťastnou, neboť Syrský král Chazael dobyl celého území, jež náleželo dvěma a půl kmenům. Jéhu vládl Israeli dvacet osm roků, syn jeho Joachas (יְהוֹאָחָז) byl jeho nástupce.
Joachas (17 roků, 855—838), Joas (l6 roků 838—822). Elišova smrt.
103.Knihu králů II. kap. 13—14. Joachas vládl sedmnáct let a protože pokračoval v hříších Jerobeamových, dal ho Bůh do moci Syrského krále, kterýž vojsko Israelské zničil až na malý zbytek. Po smrti Joachasově stal se syn jeho Joas (יוֹאָשׁ) králem. Za jeho vlády onemocněl Eliša; Joas ho navštívil a zvolal velice zarmoucen těžkou nemocí prorokovou: „Otče můj, otče můj, válečné vozy Israele a jeho jezdectvo!“ Umíraje zvěstoval Eliša králi ještě, že mnoha vítězství dobude proti Syrům. V tu dobu vpadlo vojsko Moabitů do země. Právě nesli lidé muže k hrobu, avšak poděšeni nepřátelským vpádem hodili mrtvého do hrobu Elišova. Když mrtvola dotkla se kostí prorokových, opět obživla. Za Joase byla země osvobozena od útisků Syrů, jak Eliša před svým úmrtím prorokoval: Joas přemohl tenkráte Syrského krále Ben-Hadada a dobyl opět měst, kteráž otci jeho Joachasovi odňata byla nepřítelem. Porazil také Amaziu, krále Judska, jenž jej byl k boji vyzval viz. (č. 117.)
Jerobeam II. (41 roků, 822—781), Proroci Hóšéa, Amós a Jóna.
104. Joas zemřel, panovav šestnáct let a syn jeho Jerobeam II. (יְרׇבְעָם) následoval ho jako král a vládl čtyřicet jeden rok. Jako všichni králové říše Efraimské, také on neupustil od hříchu Jerobeamova, syna Nebotova. Proroci Hóšéa (הוֹשֵׁעַ) a Amós [עָמוֹס] postavili se ve svých kázáních proti modloslužbě a proti neřestem s tím spojeným, napomínali lid, aby kajícně k Bohu se vrátil. Avšak napomenutí jich zůstala nepovšimnuta. Než Bůh přece milostí svou obdařil lid ve hřích pohřížený; Bůh nade vše milosrdný viděl bídu Israele a protože jméno Israele nechtěl vyhladiti, slíbil prorokem svým Jónou [יוֹנָה] synem Amitaie, pomoc. Sliby proroka Jóny se splnily, král Jerobeam II. vedl šťastné války a staré hranice říše od Chamuta až k mrtvému moři obnovil a dobyl města Damašku a říše opět se vzmohla.
Proroctví proroků Hóšéy a Amóse Hóšéa, syn Beerův, počal prorokovati za posledních let krále Jerobeama II. a prorokoval až do vlády Chiskiy, krále Judského. Jeho řeči směřují ponejvíce k říši Israelské, kde odpadnutím od Boha zavládlo mnoho neřestí. Avšak kárá též hříchy Judské, napomíná ku polepšení a jako následek návratu k Bohu slibuje blaho a požehnání. Amós, majitel stád v Tekoa, prorokoval v Bet-élu za krále Úsiy Judského a krále Jerobeama II. v Israeli. Prorokuje všem říši Israelské sousedícím státům pro jejich bezbožné činy zánik, napomíná pak říši Judskou ku polepšení a obrací se v mnohých kázáních k říší Israelské, jíž prorokuje, že od hříchů svých bude očištěna a opět obnovena.
Secharja (6 měsíců, 772). Šalum (1 měsíc), Menachem (10 roků, 771—761, Pekachja 2 roky, 761—759).
105.Kniha Králů II. kap. 15. Avšak šťastná vítězství Jerobeama II. nemohla říši spasiti před úpadkem. Neřesti zavládnuvší v zemi vyzvaly Božský trest. Nad zvrhlostí lidu naříká prorok Hóšéa slovy: „Neníť pravdy ani lásky ani poznání Boha v zemi, jen křivopřísežnictví, lež, vražda, krádež a vilnost. Proto zarmoucena jest země a vše, co v ní bydlí, zahyne.“ Úpadek již nastal po smrti Jerobeama II.; syn jeho Secharja [זְכַרְיָהוּ] kterýž po něm na trůně následoval, vládl pouze šest měsíců, proti němu spikl se Šalum a zavraždil ho. Šalum [שַׁלּוּם] stal se králem, avšak jenom měsíc udržel se na trůně. Menachem [מְנַחֵם] porazil a zabil jej a stal se králem na místě jeho. Asyrský král Ful přišel do země a Menachem dal mu tisíc talentů stříbra, aby jeho panství upevnil. Po vládě desítileté následoval po něm syn jeho Pekachja [פְקַחְיָה] jenž panoval dva roky.
Přísaha budiž svatou; křivá přísaha a zrušení přísahy jest těžkým hříchem. Prorok Hóšéa lidu pro těžké jeho hříchy, mezi nimiž byla také křivá přísaha, prorokoval zkázu. Slovo Boží na Sinaji: „Nemáš jména Hospodinova, Boha svého, vysloviti ku křivdě; neboť Hospodin nenechá bez trestu toho, jenž jména jeho ku křivdě vyslovuje“ (3. přikázání) nařizuje, že přísaha má býti svatou. Přísahati znamená Boha vzývati za svědka, že to, co pravíme, pravda jest, aneb v pravdě námi to splněno bude. Kdo však svatého jména Božího zneužívá, aby stvrdil nepravdu, přísahá přísahu křivou; kdo to, co stvrdil jménem Božím, neplní, přísahu ruší. Křivá přísaha a zrušení přísahy jsou děsně zločiny, kteréž Bůh nenechá bez trestu. Avšak třetí přikázání nezakazuje jenom přísahu křivou, nýbrž také zakazuje, aby nepřísahalo se zbytečně. Neboť kdo bezúčelně vyslovuje jméno Boží, znesvěcuje je. Naše náboženství však nám ukládá za nejvyšší povinnost posvětiti jméno Boží šlechetnými skutky konanými na Israelitech a Neisralitech (viz. č. 96.)
Pekach (20 roků, 759—739). Prorok Ódéd.
106.Kronika II. kap. 28. Pekachja zahynul rukou svého hejtmana Pekacha [פֶּקַח] ve spiknutí a Pekach strhl panství na sebe. Spojiv se se Syrským králem Rezinem, vytáhl proti Achasovi, králi Judskému do pole, zajal mnoho lidí a bohatou kořist odvezl do Samarie. Avšak prorok Ódéd [עֹדֵד] v Samarii napomínal vojsko válečné, aby nejednali krutě se soukmenovci země Judské, ježto by jinak se těžce prohřešili proti Bohu. Napomenutí tato nalezla cestu do srdcí vojínů a zajatci ze země Judské byli opět do své otčiny propuštěni. Achas zavolal krále Assyrského Tiglat-Pilesera ku pomoci, jenž dobyl od říše Israelské východní zemi Jordánskou a celé země kmene Naftali a odvedl obyvatele jako zajatce do Assyrie. Pekach panovav dvacet let byl zabit Hóšéou [הוֹשֵׁעַ] synem Elovým.
Hóšéa (9 roků. 729-720). Zánik říše Israelské.
{§|107|.|}}Kniha králů II. kap. 17 Hóšéa, poslední král říše Israelské, vládl devět let. Proti němu vytáhl Assyrský král Salmanasar a učinil jej poplatným. Když však Hóšéa chtěl vejíti ve smlouvu s Egyptským králem Soem a odepřel odváděti poplatek, vnikl Salmanasar opět do země a oblehl Samarii, Israelité bojovali statečně a teprve po tříletém obléhání byla Samarie dobyta; Salmanasar dal krále Hóšéu uvrci do žaláře a obyvatele země odvedl jako zajatce do Assyrie. Tím, že Israelité odpadli od Boha otců svých, způsobili zánik říše Israelské, jakož se praví v písmu svatém: „Israel hřešil proti Hospodinu; sloužil modlám, nedbal napomenutí proroků, zavrhl smlouvu, kterouž Hospodin s jeho otci uzavřel, pročež Hospodin zanevřel na Israel a odklidil jej z očí svých, dal jej do moci jeho nepřátel, kteří jej ze země jeho zajatý do Assyrie odvedli.”
Proroci říše Israelské Říše Israelská trvavší 258 let (978—720 před obyč. letopočtem), byla za doby té ovládána devatenácti králi, z nichž první byl Jerobeam, poslední Hóšéa. V říši Israelské bylo mnoho proroků, kteří neúnavně horlili proti hříchu odpadnutí; nejznamenitější byli: Achia, Jéhu, Élia, Eliša, Michahu, Hóšéa, Amós, Jóna a Ódéd.
Samarité.
108. Do země Israelské od obyvatelů svých zbavené přivedl Assyrský král pohanské národy z Babelu a Kuty, kteří v Samarii a území jeho se usídlili. Tím, že země byla dlouho odlidněna, rozmnožili se v zemi velice lvové, což pro nové osadníky bylo velikou pohromou. Tu pravili ku králi Assyrskému: „Národové, kteréž jsi ve městech Samarie usídlil, nevědí, jak Boha uctívati mají, protož poslal na ně lvy, kteří je usmrcují.“ Král poslal jim kněze z lidu Israelského, jenž je poučil, jak Boha uctívati mají. Uctívali nyní Hospodina, avšak také své dřívější bůžky. Noví osadníci byli nazýváni Samarity, v pozdějších spisech také Kuteové dle dřívější jich domoviny a poněvadž obrácení se jich k Bohu Israelskému dělo se z bázně před lvy, také byli nazváni proselity lvů.
Malý zbytek jich udržel se až do naší doby v Nablus (Sichem). Svaté knihy jejich jsou: pět knih Mojžišových a kniha Jóšua, v nichž však jest obsaženo mnoho zfalšovaných míst, proto jich nauka víry v mnohém od židovské se odchyluje.