Literární premie Umělecké Besedy v Praze na rok 1888/Tyran Rozum

Literární premie Umělecké Besedy v Praze na rok 1888
O plastičnosti v básnictví	Tyran Rozum	Stín kříže

Údaje o textu
Titulek:	Tyran Rozum
Autor:	Svatopluk Čech
Zdroj:	Literární premie Umělecké Besedy v Praze na rok 1888. Praha : nákladem Umělecké Besedy, 1888. S. 58–59. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Cit, Rozum družně pospolu
šli dobyt země celé.
Měl Rozum, stařec, prostý šat
a kráčel obezřele;
Cit, jinoch, burně k cíli spěl,
na štítě zlatém hvězdu měl
a přilbu s kvítím v čele.

Když pohledli mu v čistý zrak,
kde plálo božské světlo,
hned na sta manů nadšených
kol hrdiny se sletlo;
ač Rozum coufal s výstrahou,
Cit v boj se řítil s odvahou,
a vítězství mu zkvetlo.

Tak vydobyli světa říš.
Jí třeba pevných řádů —
tu Rozum stoupil v popředí,
pln chytrých rad a spádů:
než bezelstný se nadál Cit,
byl psance znak mu v čelo vryt,
měl Rozum samovládu.

A škodných, zbrklých fantastů
lál zrazenému druhu,
lid obloudiv, by rekovi
dal posměch za výsluhu.
Však stařec used’ na prestol
a mocnou vůlí všechno kol
spjal do železných kruhů.

Teď tyran Rozum vládne sám
a vše se jemu koří,
neb ku prospěchu člověka
on steré divy tvoří,
on k vozu blesk si zapřahá
a letem k nebi dosahá
a kráčí po dnu moří.

On lebkou zvířat mučených
v taj žití nožem vniká
a robí zbraň, že tisíců
krev po bojišti stříká,
a klestí dráhy obchodu
přes hroby celých národů,
neb v otroctví je smýká.

On stírá trety zbytečné,
jež pestřívaly zemi,
kroj rozmanitý, různý mrav
s rozdíly plemen všemi,
by jednobarvý lidstva tem
a jednotvárný plnil zem’
až po nejzazší lemy.

Kde strměl pyšných věží les,
jdou šňůrou nudné domy;
ruch strojů zní, kde duněly
kdys vodopádů hromy;
a místo romantických skal,
kde světec sluj si mechem stlal,
jen všední zejou lomy.

Ba, v šablonu se nutí mdlou
i pohled, lící svaly…
V šat vybledlý a střízlivý
vše skutečné se halí —
jen v knihách poetických snů
nám krátí nudu zimních dnů
vzlet, krása, ideály.

Jen v dílech pěvců, v románech
svět krasší ještě žije,
tam ještě v roucho malebné
rek nadšený se vije,
na čínském jenom papíře
zříš ideálů rytíře
a kněžky poesie.

Však již se Rozum kaboní
i nad tím básní směrem:
„Pryč s pozlátkem těch lichých cet,
s tím pohádkovým šerem!
Dost vážné práce na zemi —
radš socialní problemy
nám řešte chladným perem!“

V té širé říši Rozumu
Cit strádá losem psance:
onť pokradmu jen plíží se
ke skryté domů brance
a kde se volně objeví,
tam divné budí úsměvy,
terč vtipů pro vzdělance.

Již v útulek mu zůstaly
jen dálné kouty světa,
kam vzdělanosti paprsek
až dosud nezaletá;
on leda v horské dědině
kol čela chudé dívčině
své plané květy spletá.

Neb vyšplhá se v jizbičku
kams do podkrovní výše,
kde básník vlasů zcuchaných
za noční lampou píše:
„Ó, nezáří nám plný jas
v tu dobu, kterou sterý hlas
zve osvícenou v pýše.

V tu dobu duchem bohatou,
však srdcem žalně chudou,
kde pod tyranstvím Rozumu
svět hyne zvolna nudou!
Jej vzdělanosti plný svit
jen ozáří, až svorně Cit
i Rozum vládnout budou.“