Turistické humoresky/„Nechte maličkých přijíti ke mně — —“

Turistické humoresky Josef Leopold Hrdina
Po výletu	„Nechte maličkých přijíti ke mně — —“	Pod Blaníkem

Údaje o textu
Titulek:	„Nechte maličkých přijíti ke mně — —“
Autor:	Josef Leopold Hrdina
Zdroj:	HRDINA, Josef Leopold. Turistické humoresky. Praha: F. Šimáček, 1894. s. 70–85. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Za dob spasitelových bylo možno něco podobného říci. Buď byly tehdejší dětí krotší, spůsobnější, anebo — — No, dnes člověk nemusí říkat: nechte maličkých přijíti — — Přijdou samy. Zvláště je-li to na lavičce v parku nebo v kupé železničního vozu

Tak abych to dopověděl.

Byl jsem uchystán na cestu, na dalekou cestu. Až do Řevnic. Večer jsem zásobil cestovní brašničku a kapsy svého lodenového šatu turistického všelijakými výrobky umění uzenářského, které vydrží i do druhého dne, přichystal mapu, tu jenerální mapu za šesták, ořezal tužku, složil a rozřezal arch papíru k zapisování cestovních dojmů a episod, dvě lahvičky vína jsem si koupil, jednu jsem vypil hned, druhou jsem si nechal na zítřek, do notesu vedle legitimace nacpal jsem visitky, — člověk neví, kolik jich musí na cestě rozdat, tak raději jich béřu sebou víc, — a ráno jsem si časněji přivstal. Teď taky už víte, jak to dopadlo. Kdykoliv si totiž přivstanu, vždycky zmeškám.

Taky jo!

Přišel jsem na nádraží smíchovské asi v ten čas, kdy vlak chystal se k odjezdu z nádraží — v Chuchli.

„Tohle je pěkné!“

„Kam račte?“ ptá se mne portýr lhostejně, jen tak na půl huby.

„Do Řevnic, vašnosto.“

„V půl desáté.“

„A jiný vlak teď nejede?“

„V půl desáté, — pak v půl druhé.“

„Ale jiným směrem —“

„Máte snad na mysli jinou dráhu, — to ano. Teď jede vlak na Vyšehrad, na Vinohrady, na Františkovo nádraží — —“

„No, Vinohrady znám tak trochu, bydlím tam devět let — —“

„A za chvíli jede ku Slanému, k Lounům, — tamhle je kasa!“ A šel pomalu dál.

Jakmile jsem jednou na cestě, tedy cestuji. Z nádraží se nikdy nevrátím domů. Zmeškám pravidelně vlak, ale vždycky jen ten první, s kterým chci jeti, — ten druhý už mi neujede, kdybych tu měl naň číhat půl dne. Na směru nezáleží.

Jdu ke kase. „Do Slaného.“

„Pětašedesát!“ (Tenkrát člověk neplatil ještě „kolek na to“, že jede.)

„To je slabé. Dejte mi něco lepšího, takhle za zlatku.“

Kasír mi dal lístek.

„Kam to bude?“

„Kam chcete, na Peruc, do Vrbna, do Loun —“

„To pojedu raději do Loun. Beztoho jsem tam jakživ nebyl a každý to tak chválí — —“

„Za minutu se bude zvonit po třetí!“ připomenul kasír a vzdálil se od okna. Pospíšil jsem, a sotva jsem se usadil v prázdném kupé, zazněl zvonek, lokomotiva zahoukla a vlak vyjížděl z nádraží. Uznal jsem ochotně, že jsem měl nejvyšší čas. Prosím, byl to první vlak k Slanému a já ho nezmeškal. Byl to sice vlak, s kterým jsem původně jeti nechtěl, ale to je jedno. Já ho nezmeškal.

Jel jsem sám v kupé. A dle toho jsem se tu etabloval. Na jednu síťku jsem položil hůl, na druhou svrchník, na jedno sedadlo jsem uložil malou cestovní brašničku, na druhé sedadlo jsem hodil klobouk s perem, na třetí jsem si sedl a na sedadlo čtvrté jsem natáhnul nohy. Tak jsem byl rozebrán na cestovní součásti. Sám jsem tu byl, ale bylo mne plné kupé. Kouřil jsem, překládal nohu přes nohu a jako starý turista, kterému není už nic nového, díval jsem se lhostejně na okolní krajinu. Znám totiž tady kolem vše jak na svém psacím stolku. Viržinka dohořela, vůz se tak pěkně kolébal, — kolik pak máme hodin? — To se rozumí, skoro dvě hodiny ještě pojedeme, než budeme v Slaném, mohu si do té doby dřímnout. Beztoho, jak známo, jsem dnes časněji vstával. Vzepřel jsem hlavu do kouta k oknu na měkký polštář a začal jsem se modlit od zadu „Otče náš“, abych dřív usnul.

„Zbuzany, jedna minuta!“ To jsem ještě slyšel při dobré paměti. Vyvolávat stanici Dušníky slyšel jsem už ve snu.

Zdálo se mi, že cestuji za krutého mrazu v zimě, v sněhové bouři, vlak stanul v hlubokých závějích na stanici dušnické a moji darební spolucestující chtěli mne tu vyhodit do sněhu. Nechtělo se mi z toho teplého kupé, najednou se dvéře rozlítly a já — otevřel oči. Nebyl mráz venku, ani sníh, sluníčko pěkně pražilo, přednosta stanice stál tu naproti v bílých, čistě vypraných plátěnkách, s vestou rozepjatou. Nikdo mne nevypuzoval z kupé, ale z peronu tlačil sem do kupé konduktér obtloustlou židovku a ta strkala před sebou pět nadějných synků, majíc ruce roztaženy, aby se jí kloučkové nerozutekli.

Stáhnul jsem nohy se sedadla protějšího a pomáhám ochotně tahat do vozu nové společníky. Ten první, pihovatý jako perlička, vyskočil na stupátko, ale sehnul se, a nechtěl se hnout, dokud prý si neprohlídne vůz zdola, jak to jezdí.

„Also, Max, — půjdeš nahoru?“ křičela panička.

„Šel, Maxičku, šel!“ A vtáhnul jsem jej do vozu.

„Teď já!“ křičel nejzadnější.

„Ne, teď půjde Oskar!“

„Který je to Oskar?“ ptám se.

„Já!“ hlásí se šilhavý výrostek.

„Tak nahoru!“ Vzal jsem jej za rameno a hodil za sebe do vozu.

„Teď já, mamí!“

„Ne, teď Móricek! — ten pán bude tak frajndlich — —“

„Móricku, hlas se!“

„Hýr!“

„Šup!“ — A Móricek byl mezi bratry svými.

„Teď Khóbi!“

„Pojď sem, Jakube!“ Kluk hlavu červenou jak veverka.

„A teď ještě mého mazlíčka, Áronka, — budu prosit!“ usmívala se židovka líbezně, jak jen židovka usmívat se dovede, když jí někdo vysadí pět jejích dětí do vagonu. Áronek byl nejmladší, ale matce nejmilejší. Měl všecku krásu bratrů svých. Kdo se naň podíval, viděl čtyry starší bratry jeho zároveň. Hrbatý, zrzavý, pihovitý a trochu šilhal. Vzal jsem roztomilého Áronka za ruce a vyhoupnul do vozu.

„Tak, a teď já!“ povídala židovka, ale napřed si musila opravit pentle podvázaného klobouku a zeptat se konduktéra, jak dlouho se ještě zdržíme.“

„Jdou už, nebo jich tu nechám!“

„Tak jsou tak dobrý, vašnosti!“ usmívala se na mne, nastavujíc ruce. Podal jsem jí ruku, na třikrát vlezla do kupé a sedla hned u okna, na mém místě. Naproti si posadila Áronka, a Móricek s Oskarem obsadili druhé okno.

Vlak se hnul, jel zrychleným tempem, zdrželi jsme se totiž o dvě minuty. Vítr sem zaléhal a židovka zavřela okno, aby jí Áronek nenastydnul.

Ten vzduch v kupé po malé už chvíli!

Chtěl jsem otevřít druhé okno, ale — Khóbi prý je uličník a shodil by Maxovi čepici z vozu. Usedl jsem tedy, kde mi nechali místo.

„Jedete daleko, pane?“ začala židovka sama hovor.

„Do Loun.“

„Tak? — a to jsme rádi, že pojedeme s tak hodným pánem. My jedeme taky do Loun.“

„No, to jsem sám rád!“ deklamuji, dívám se na hodinky a tvářím se asi, jako bych rozkousal trnku.

„A jejé, náš tatínek má lepší hodinky! Viď, mamí?“ chlubí se Max a lepkavýma, rozžvýkanými bonbony zmazanýma rukama chopil se hned mých hodinek, dal k uchu, zdali jdou, a povídal, že by jeho tatínek nedal za tyhle hodinky ani tři zlatky.

„Max, jdeš si sednout, kde jsi seděl!“ velela matka.

„Já jsem nikde neseděl.“

„Tak si někam sedni!“

„Ať mne ten pán pustí, já chci sedět tady, co on.“

Honem jsem vstal a posadil Maxíčka na své místo. Sám jsem usedl naproti. Max nechtěl sedět, chtěl si stoupnout, — tak jsem jej postavil na sedadlo. A Maxíček chtěl proto stát, aby mohl dosáhnout na moji hůl. Sundal jsem mu ji tedy a Maxíček byl spokojen. Co pak člověk k vůli hodným dětem neudělá?

„To je obtíž cestovat s dětmi!“ připomenula židovka, oblaživši mne zase laskavým pohledem.

„Ale prosím, milostpaní, jaká pak obtíž! Já mám děti hrozně rád. A tyhle jsou opravdu roztomilé dětičky — —“

„Mám ještě dvě, holčičky, Olgu a Martu, ty jsem nechtěla vzít sebou.“

„To je škoda!“

„Olga má ještě chůvu a Martička má aml.“

„Sedm dětiček už ráčíte mít?“

„No, však jsem už skoro osm let vdána!“ odůvodnila židovka s upejpáním tuto položku.

„Mami, ať mi taky dají!“ řval Khóbi u protějšího okna, kde přišel s věrnými bratry svými do sporu jakéhos.

„Co pak zas?“

„Oskar s Móricem se rozdělili o to peří a mně nechtějí dát.“

„Jaké peří? — kde jste vzali peří?“

„Móric je utrhal tady z toho klobouku.“

„Ba ne, já ne — to Oskar!“

„Ba ne, mami, Khóbi mne navedl!“

„Z jakého klobouku jste to utrhali?“ ptala se židovka.

„Tady z toho!“ povídal Khóbi a zvedl ze země pošlapaný klobouk. „My nevíme, čí je to.“

Já sám nemohl v první chvíli poznat, čí je to klobouk. Šňůra kolem utržena, chvost volavčího peří pryč. Byl to klobouk můj.

„Počkejte, uličníci — ten pán se bude teď hněvat!“ hrozila židovka.

„I ne, nebudu se hněvat. To by bylo pěkné, hněvat se na takové roztomilé chlapečky!“

Klobouk jsem očistil, narovnal, šňůru jsem svázal a pohladil jsem ještě Khóbička po červené hlavě za to, že mi přinesl klobouk. A Oskar s Móricem museli vyndat z kapsy volavčí peří, o něž se rozdělili, vybral jsem jedno, jež bylo nejméně polámáno, a dal jsem Khóbičkovi za odměnu.

Áronek taky chtěl. Taky dostal jedno. Srdce bych byl s nimi rozdělil. A porouchaný klobouk nasadil jsem si na hlavu.

„Co pak stojí takové peří?“ ptala se židovka. Aha, bude mi je chtít zaplatit.

„Ale to nestojí za řeč, milostpaní!“

„Přece bych to ráda věděla.“

„Zlatku, zlatý padesát — — dle jakosti. Tohle stálo zlatku.“

„A to já myslila, že je to dražší. To musím takové peří koupit svému pánovi, až zas pojedu do Prahy. To jsem ráda, že to vím — aby mne neošidili.“

A povídala mi, jak se vdala, jak jim pánbůh požehnává, jak neměli nic, jak mají už tři statky a tolik peněz, že mohou pomáhati i svým bližním. Ovšem „na veksl“.

Max, maje pod paží moji hůl, přišel k matince.

„Mami, půjč nám šátek, my to tam utřeme.“

„Co pak chcete utřít?“

„Khóbi chtěl se podívat, co je v té flašce, a všecko mu to vyteklo na podlahu.“

„A Ježíšmarjá, to je mé víno!“

Už jo! Kluci se mi dostali do brašny, otevřeli ji, vyšroubovali z láhve zátku a teď se na to podívejte. Víno teče po podlaze jako v Kaani Galilejské.

„Počkej, Khóbi, až přijedeme domů!“ slibovala židovka, „tady se s tebou zlobit nebudu, trpím na srdeční křeče, ale počkej — doma! Jen samá mrzutosť s vámi.“

„Ale vždyť jsou to děti!“ hájím mladou havěť, „jen ne na děti se zlobit. Zamlknou, zakrní a nevyvinou se z nich charaktery.“ A otevřev okno, vyhodil jsem prázdnou láhev do pole, a zavěsil tašku na řemen přes rameno a usedl. Zase na jiné místo, poněvadž tam, kde jsem dosud seděl, usadil se Max s mou holí, bodaje kovovou špicí hole do protějšího sedadla. „Ať si hraje — je to roztomilý hošíček!“ hájím jej, když matinka naň pohrozila.

„Mami, utři mi nos!“ přišel Oskar. Byl nejvyšší čas vyhověti jeho žádosti.

„No, tak vidíš, jak dovedeš být způsobný, když chceš!“

„Oskárek je asi způsobný vždycky!“ prohodil jsem.

„Vždycky ne!“ namítala židovka. „Kdybyste byl seděl s námi v tom dřívějším kupé, byl byste viděl, jakým nezbedou je Oskar.“

„Vždyť milostpaní ráčila přisednout v Dušníkách — —“

„Ne, přisednout, tam jsme museli přesednout.“

„Ale?“

„Jedeme z Prahy jako vy, jen že jsme seděli v jiném voze. V třetí třídě. Seděl tam jeden pán a pořád bručel.“

„Nějaký morous, který nezná přikázání božího, nechte maličkých přijíti ke mně!“ připomenul jsem uctivě.

„Něco takového. Pořád chtěl mít otevřená okna, odfukoval, utíral se šátkem, jak mu některé dítě mé šláplo na nohu, hned huboval, a chtěl jim poroučet, že prý mají sedět pokojně.“

„To je hrozné!“

„Opravdu, viď, Khóbi? — A Oskar, jak už děti jsou, vzal šátek toho pána, který ležel vedle něho na lavici a utřel si jím nos.“

„Ta chytrosť toho dítěte!“

„Ten to ovšem spatřil a spustil rámus. Řekněte, co takové dítě tomu šátku ublíží! Tak jsem zavolala konduktéra a povídám mu německy, že tam nemůžeme vydržet, tak aby nás dal do jiného kupé. V třetí třídě bylo všude plno, tak nás dal sem do druhé. Ale jen prý na tak dlouho, dokud nebude místo v třídě třetí.“

„Nevzdělanec!“

„Vidějí to! potom má člověk dát dráze rád něco vydělat! Jen počítají: já, pak Áronek — no, za toho se neplatí, Khóbi taky jede zadarmo, je maličký, každý myslí, že mu nejsou ještě dva roky, ale ti tři — za ty platím plného půldruhého lístku. Počítaj’!“

„To je peněz! Jiná dráha by si toho dovedla lépe vážit — —“

„Prrrask!“ ozval se podivný zvuk u protějšího okna. Židovka vyskočila, já vyskočil a Móric a Khóbi a Oskar váleli se po zemi na jediné hromadě.

„Mami, to já ne!“ hlásil se hned Max, „oni chtěli, abych jim ji půjčil, že se budou na ní houpat — —“

„Co, půjčil?“

„Tu hůl toho pána, položili ji mezi sedadla a ona pod nimi praskla.“

„Já jsem se lekla!“ šeptala židovka a sáhnuvši k srdci, zdali tam nejsou křeče, zase usedla. „To je naposledy, co jsem vás vzala sebou do Prahy!“

„Ale, milostpaní, — nevídáno o hůl. Za zlatku je jiná.“

„Ale to moje leknutí! Khóbi, nestalo se ti nic?“

„Nic.“

„Což ty, Oskare?“

„Já byl až nahoře.“

„Ale Móricek se uhodil, viď?

„Ba ne!“

„Tak proč držíš ty ruce vzadu?“

„Mne to studí.“

„ Co?“

„Já jsem upad’ do té kaluže vína, co tu Khóbi rozlil.“

„Pro pánaboha, to nepustí!“ durdila se židovka.

„Pojď sem, Móricku!“

„Až to uschne. Já si zatím sednu na polštář, a ono to dřív uschne.“

„Já jsem tím vinen, milostivá paní,“ omlouvám se, „já neměl brát sebou na cestu víno.“

„Inu, už se stalo, — jaká pomoc!“ odsekla mrzutě. Byl jsem nespokojen, že láskyplná matinka těch roztomilých hošíčků octla se v mrzuté náladě, k vůli mně, k vůli mému hloupému zvyku, bráti sebou na cestu víno. Co mi to mohlo napadnout! A umínil jsem si, že víckrát sebou nevezmu na výlet žádnou tekutinu, kromě čisté pramenité vody, která může přijíti do styku i s modrými sametovými kalhotami, jako měl Móricek, aniž by zanechala po sobě viditelného znamení. Židovka se dívala oknem ven. Nemluvila. Já byl vším vinen. Z nedostatku lepšího nápadu vyňal jsem z kapsy nůž, z tašky kus salámu a — kluci mne hned obsypali jak vosy.

„Jak se to jmenuje?“

„Salám, moje robátka.“

„Je to dobré?“

„Moc dobré!“

„Tak nám dejte.“

Nepostačil jsem krájet. To víte, — ty lepší děti! A já měl radosť, že mne dnes Bůh s nimi svedl.

„Hoši, nebuďte tak nezpůsobní!“ napomínala židovka, aniž by se byla ohlédla.

„Nechte maličkých přijíti ke mně — —“ šeptal jsem si s pocitem neskonalého blaha.

„Dejte mi to už celé!“ povídal Oskar, ukazuje na zbytek salámu v mé ruce.

„No, že jsi tak hodný — —“

Oskar nečekal, jak věta skončí, a vzal si zbytek salámu a odcházel se svou kořistí k oknu. Zavřel jsem tašku, když jsem ostatní přesvědčil, že už tam nic není, utřel nůž a schoval do kapsy. Oskar se chlubil, že ten salám přiveze domů dědečkovi.

„Já mu dám kousek papíru, aby si mohl salám zaobalit!“ nabízím se mu.

„I já mám papír!“ A vyňal z kapsy schumlaný nějaký tvrdý papír, rozbalil na sedadle a povinoval salám — do mé jenerální mapy.

„Oskárku, kde pak vzal tu mapu?“ ptám se ho šetrně.

„Tamhle to koukalo z kapsy toho svrchníku nahoře. Bylo by to hnedle vypadlo, tak jsme to vytáhli holí.“

„Dobře jste udělali. Zcela dobře.“

A vstal jsem a ač pot se mi řinul po těle, oblékl jsem si svrchník. U kapsy, kde čouhala dříve mapa, byl kabát třikrát proboden ostrým hrotem mé nebožky hole, ale — děti jsou děti a mladosť je radosť.

„Půjčte nám nůž!“ přišel ke mně Max po chvíli.

„Co pak bude řezat chlapeček?“

„Chceme si udělat z půlky vaší hole palestru a z půlky si ořežeme špačka.“

„Já mám nůž!“ hlásil se Móric, „vzal jsem ho strýčkovi v Praze.“ A hned začali robit řemeslo. Za chvíli tu bylo po podlaze a po sedadlech třístek jako u truhláře. Hoši se rozhodili. Khóbi s Maxem šli „nahoru“, Oskar s Móricem byli „dole“, matinka dřímala u okna a Áronek si stoupnul na sedadlo, totiž na šos mého bílého svrchníku a koukal se na hru. Dojížděli jsme právě ku Slanému.

„Tak hoď špačka, Khóbi, já ho napařím.“

Khóbi nadhodil špačka, Max ho napařil a okno se rozsypalo na sto kusů.

„Ach, Jézus!“ zvolala panička, procitnuvši z dřímoty, „kdo to udělal?“

„Já ne!“ povídám dětinsky. To jsem tak omladnul mezi těmi dětmi.

Kluci, když jim tak ošemetně uletěl špaček, vyhodili honem za ním palestru, usedli řadou vedle sebe, ruce na kolena a nebylo pod sluncem v tu chvíli hodnějších dětí než „Max & Brüder“.

Panička skočila a neohlížejíc se pranic, že její Áronek nastydne, spustila rozbité okno.

Nevím, co tím chtěla. Ale už vlak stanul a už tu byl konduktér.

„Tady před chvílí něco cinklo!“ povídal a otevřev dvéře, vytáhl okno. Ještě se z něho sypaly zbytky skla. Prohlížel třístky na podlaze, — nemohl pochopit, z čeho ty třístky jsou. Prohlížel rozbodané sedadlo, kaluži červeně zbarvenou na podlaze, vzal do ruky utrženou záclonu, ohmatal strženou síťku u stropu — — kluci seděli s dechem utajeným v řadě, ruce na kolenech, jak u fotografa. Jen já se smál.

Šel jsem zatím do restaurace.

Po šesti minutách jsem se vrátil do kupé. Ani jsem to nemohl poznat. Panička pryč, kluci pryč, třístky odklizeny, podlaha umyta, síťka svázána, záclona opravena, vše vyvětráno. Jen okno zůstalo slepým. Vše tu mají na nádraží, jen ne sklenáře. Ostatně je teplo, může okno zůstat spuštěno.

Po krátkém odpočinku jeli jsme dál, k Lounům. Mezi jízdou kráčel konduktér po stupátku podle vozu. U otevřeného okna mého kupé stanul.

„Vašnosti,“ povídal, „nechtěl byste do kupé zas takové společníky?“

„Proč ne? — ale nesmějí být krotší než Max, Khóbi & Brüder.“

„Jsou zas tam, co si zaplatili. V třetí třídě. Přes sedm zlatek musela židovka zaplatit za poškození kupé.“

A šel dál.

Bylo tu ticho, mohl jsem klidně přemýšlet. Tak jsem si myslil tolik: jel jsem s tou nóbl partají z Dušník do Slaného, a klobouk mám bez peří, bez podšívky, jsem bez hole, bez mapy, bez salámu, bez vína, svrchník mám protrhaný, kalhoty samé lepkavé skvrny od bonbonů, — jak bych byl asi vypadal, kdyby byli jeli se mnou až do Loun?

To bych byl vůbec už vypadal asi jako turista, jenž nepřijel drahou v pohodlném kupé od Prahy, ale který po šedesátidenním pochodu urazil cestu ze Sibiře do Loun, polomrtvý, polonahý.