Trny/Písně posledního kantora

Trny Karel Václav Rais
Učitelstvu	Písně posledního kantora

Údaje o textu
Titulek:	Písně posledního kantora
Podtitulek:	Kus elegie
Autor:	Karel Václav Rais (jako Prokop Bodlák)
Zdroj:	Ceska-poezie.cz Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha: Nákladem spisovatelovým 1880.
Licence:	PD old 70

I.

Ta naše škola, vědy chrám,
v níž světlo rozsévati mám,
zle chudinka je schátralá,
dřevěná, celá zvětralá.

Sehnuta je jak stařenka,
dlaní bys zastřel okénka;
stařenka někdy vzpřímena,
škola má stále schýlena.

Mně bolno hleděť na střechu,
když fouká to jak ze měchu
tím strouchnivělým šindelem,
jehož jsem strážným andělem.

Než vstoupil jsem v širý svět,
dřel, mořil jsem se tolik let,
těše se mile nocí, dnem,
dítek že budu pastýřem.

Již pasu ovce, beránky,
ze své jich pojím studánky;
krmím je travou umění,
všelijak solím učení.

Že rozum, mysl zdravou mám,
tomu se, věru, divím sám;
že pastýřem jsem, slovně vzali
a v pastušce mi bydleť dali.

II.

Preperie, preperie
ó vzpomínko milá –
již odlétla ze tvých síní
chasa ušlechtilá.

Po tvých síních čilé hlasy,
hlučná hudba, zpěvy,
co však zpěvák při tom zkusil –
o tom nikdo neví!

Mnoho, mnoho čekatelé
zkusili běd, žalů,
často zvuky pojily se
z hladu a z pedálů.

III.

Bývávaly, bývávaly
jiné, jiné časy,
když učitel chodil s bandou
a dělával basy.

Na housle když spustil skočnou
a s ním celá banda,
každý blahem zavýsknul si –
roztomilá švanda.

Mládenci si poskočili,
dívčice se smály,
starým dobrým pantatíkům
nohy jenjen hrály.

Učitele s bandou jeho
staří, mladí ctili,
housle jeho, kam jen přišly,
všude potěšily.

Zlata, stříbra po musice
byly plny kasy,
bývaly to pro kantora
přec jen zlaté časy.

IV.

Mladé děti, čilá chasa,
plná života –
přehořkých chvil připravuje
divá holota.

Odvážlivě, beze strachu
hledí do očí,
a co tropí, když učitel
jen se otočí!

Jindy, když jim starý kantor
záda pohladil,
rákoskou jim každý kousek
notně osladil;

za to mu pak v skroušenosti
ruce zlíbali,
všecken rešpekt před kantorem
kluci mívali.

Teď učitel v stálém strachu
o to musí dbáť,
aby se naň od mládeže
nestal atentát.

V.

Vyfintěný kdysi hejsek
tupil učitele,
vznešený že stav je jeho,
že prý učí – tele.

Svatá pravda, z mnohých telat
tvoří škola lidi,
šťasten, šťasten ten učitel,
jenž zdar práce vidí.

Blaze tomu, věřte pane,
jemuž chov se zdařil –
litovať však musím toho,
vámi kdo čas mařil.

VI.

Písničky mé, písničky,
vy družky v trudných chvílích,
již po školách vás posýlám,
po novějších i shnilých.

Kollegy mé navštivte,
ne starší jen, i mladší,
ti neznají psot bývalých,
jich život mnohem sladší.

Starší, ti vám uvěří,
potřesou vážně hlavou,
těm mladším aspoň připravte
příjemnou chvilku smavou.

Písničky mé, písničky,
vy družky v trudných chvílích,
již po školách vás posýlám,
po novějších i shnilých.