Tresty/Ve chvíli návratu do Francie

Tresty Victor Hugo
	Ve chvíli návratu do Francie

Údaje o textu
Titulek:	Ve chvíli návratu do Francie
Podtitulek:	31. srpna 1870
Autor:	Victor Hugo
Původní titulek:	Au moment de rentrer en France (31 août 1870)
Zdroj:	DYK, Viktor. Lehké a těžké kroky. Praha: Kvasnička a Hampl, 1927. Nová bibliotéka, sv.11, s.124 - 128.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Viktor Dyk
Licence překlad:	PD old 70

Kdo v chvíli, kdy snad Bůh sám ztroskotává,
zná hádati, zda strana chmurná bude to či smavá,
kam vše se obrátí?

Tvá ruka osude, jež do mlhy se skrývá,
co asi tká?
Stín hanby bude to či omamivá
jitřenka?

S nejlepším nejhorší se v dnech těch poměšuje,
ó, jaké zlo!
Vlast Slavkov, ale císař zasluhuje
Waterloo.

Já půjdu, Paříži, na půdu tvou svatou,
do zdí tvých.
Já vnesu v tebe duši věčně vzňatou
vyštvaných.

Ježto čas volat tam, kde srdce hrdě bije
ku práci,
čas tygra zničiti cizího jako zmije
domácí,

a ježto ideál, který jsme nechápali,
dnes tone již.
mřít nikdo velký přespříliš, ni vítěziti
sláb přespříliš.

A ježto na nebi jitřenka chmurná vstává
soka, jenž zhrď,
a ježto před námi je pouze volba: sláva
anebo smrť,

ježto dnes teče krev a ježto střechy plají,
v den, který klet!
ježto je okamžik, kdy baby utíkají,
přiletím zpět!

A cizinec-li ode hranic dále
pokročil,
já nechci moci díl, chci nebezpečí ale
celý díl!

A ježto nepřátel, včerejších našich hostí
se valí proud,
já půjdu, Francie má, tvojí před slabostí
pokleknout!

Napadnu jejich zpěv, jich orly, jejich zbraně,
drzý čin;
mít podíl na bídě tvé žádám, na tvé haně
já, tvůj syn!

Divý, však uctivý k neštěstí, ať ti laje
kdokoli drz,
já líbám nohy tvé a moje oko plaje,
ač plno slz.

Francie, uvidíš, že v hlavě starce skromné
jsem víru kryl,
jediná myšlenka že ty jsi byla pro mne
jediný cíl.

A ty mně dovolíš. mně, který z temnot spěje,
být děckem tvým;
a co se v triumfu zlá rota smíchem směje
pohřebním,

mně za zlé nevezmeš, že klaně se a prose
jdu k tobě sem,
tvým čelem oslněn hrdým, jež zlatilo se
východem.

Dříve v dnech orgie, kdy rozkoš z očí svítí
bez víry,
podobna révoví suchému, kde se vznítí
požáry,

když zpita nádherou, triumfem a sny svými
tančila's,
když pěla's, když tě sved' paprsky prolhanými
úspěchů jas,

když bylo slyšet fanfáry znít slavné,
zřít zábav vír,
já prchal, Paříži, jak prorok v době dávné
opouštěl Tyr.

Císařství v Gomoru když zvrhlo Lutecii,
hořkosti pln
já k moři odešel, jež velkým smutkem spíjí
příboje vln.

Tam píseň slyše tvou, blouznění tvého hříchu
zmatené,
já k tvojí nádheře, k snu tvému, tvému smíchu
děl svoje: „Ne!“

Než dnes, kdy přichází na ponuré své pouti
Attila,
dnes, kdy se celá svět okolo tebe hroutí,
stojím zde já!

Francie, s tebou být chci v chvíli kdy tě vláčí
za vlasy,
ó matko, řetězů tvých článek nad vše sladší
nosit chci!

Přicházím, ježto dnes v tvář tobě množství hřímá
děl, mitrailléz,
buď uzříš na hradbách mne státi svojich zpříma
či ležet kdes.

A možná v zemi tvé, kde naděje vždy září
do truchlivých dob,
v odměnu vyhnanství, Francie, mému stáří
popřeješ hrob.