Trapné povídky/Peníze
Trapné povídky Karel Čapek | ||
Na zámku | Peníze | Surovec |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Peníze |
Autor: | Karel Čapek |
Zdroj: | ČAPEK, Karel. Boží muka; Trapné povídky Městská knihovna v Praze (PDF) |
Vydáno: | ČAPEK, Karel. Boží muka. Praha : Academia, 2000. ISBN 80-200-0816-0. |
Licence: | PD old 70 |
Zase, zase to na něj tak přišlo: sotva snědl několik lžic jídla, udělalo se mu těžko a nevolno a čelo mu zvlhlo potem mdloby. Musel nechat oběda a opřel hlavu o dlaně, zarytě uhýbaje okázalým starostem paní bytné. Konečně odešla vzdychajíc, i ulehl na pohovku, aby si odpočinul, to jest, aby s hrůzou a pozorností naslouchal trýznivým hlasům svého těla. Mrákoty ještě nepominuly, zdálo se mu, že v něm kamení žaludek, srdce mu tlouklo rychle a nepravidelně; byl tak vysílen, že i v leže ho zaléval pot. Ach, kdyby mohl usnouti!
Za hodinu zaklepala bytná; nesla mu telegram. Otevřel jej ulekán; četl: „19. 10. 7 h. + 34 prijedu vecer ruza.“ Naprosto nechápal, co to znamená; vstal s hlavou zmotanou a znovu četl čísla a slova, až konečně pochopil: to telegrafuje Růžena, vdaná sestra; přijede dnes večer, mám jí patrně přijít naproti. Snad jede nakupovat; a tu se rozmrzel na ženskou splašenost a bezohlednost, která pro nic za nic člověka vyruší. Nyní přecházel po pokoji a zlobil se, že má zkažený večer. Myslil na to, jak by ležel na své věčné pohovce vedle důvěrně bzučící lampy a měl v ruce knížku; bývaly to chvíle těžké a předlouhé, ale teď, bůhví proč, mu připadaly obzvlášť lákavé, plné moudrostí a míru. Ztracený večer. Konec pokoje. Pln dětinské a vypočítavé hořkosti rozškubal nešťastný telegram na kousky.
Ale když večer čekal ve vysoké, sychravé nádražní síni na zpožděný vlak, přepadl jej širší stesk: stesk špíny a bídy, kterou viděl kolem, únava lidí, kteří čekali nadarmo. Stěží našel svou drobnou, útlou sestru v hrnoucím se davu; měla ulekané oči a vlekla těžký kufřík, i bylo mu rázem pochopiti, že se stalo něco vážného. Vsadil ji do drožky a vezl domů; teprve cestou si vzpomněl, že zapomněl pro ni vyhledat byt; ptal se jí, chce-li do hotelu, ale dostat z ní jen záchvat pláče. V takovém stavu ovšem s ní nemohl nikam; i resignoval, vzal její nervosní, hubenou ruku do sté a potěšil se nesmírně, když konečně na něj pohlédla s úsměvem.
Teprve doma se na ni pozorně podíval a zděsil se. Zmučená, chvějící se, podivně rozčilená, s očima planoucíma a vyprahlými rty, tak tu seděla na jeho pohovce, obklopena polštáři, které kolem ní nahrnul, a mluvila… Prosil ji, aby mluvila tiše; byla už noc. „Utekla jsem od muže,“ drtila rychle, „ach, kdybys věděl, Jiří, kdybys věděl, co jsem zkusila! Kdybys věděl, jak mně je protivný! Utekla jsem k tobě, abys mi poradil,“ a tu se rozplakala.
Zamračen přecházel Jiří po pokoji. Slovo za slovem mu rýsovalo obraz jejího života po boku manžela vyžraného, chamtivého a sprostého, který ji urážel před služkou, zneuctíval v ložnici a otravoval věčnými výstupy pro nic, který hloupě utratil její věno, doma lakotil a zároveň nákladně pěstoval svou pitomou hypochondrii… Slyšel historii odpočítaných soust, výčitek, ponížení a surovostí, špinavých velkomyslností, vzteklých a brutálních hádek vymáhané lásky, hloupého a povýšeného špičkování… Jiří přecházel po pokoji, duse se hnusem a soustrastí trpěl nesmírně, nemohl už snésti ten nekonečný příval hanby a bolesti. A tu, hle, sedí to drobné, potřeštěné děvče, kterého nikdy dobře neznal, pyšná a prudká sestřička; jak bývala vždycky bojovná, jak si nedala říci, jak zle jí svítily oči, když bývala maličká! Tu, hle, jak se jí chvěje brada vzlykáním a nezadržitelnými slovy, jak je strhaná, jak je palčivá! Jiří chtěl by ji pohladit, ale bojí se skoro. „Přestaň,“ říká jí drsně, „to stačí, já už vím všechno.“ Ale kdež by ji mohl zadržet! „Nech mne,“ pláče Růžena, „vždyť mám jen tebe!“ A znovu řine se proud žalob, teď už přerývanější, vleklý, tišší; podrobnosti se opakují, události se rozestupují, a náhle Růžena umlká a táže se: „A co ty, Jiří, jak ty se máš?“
„Což já,“ bručí Jiří, „nemohu si naříkat. Ale ty, řekni, ty se už k němu nevrátíš?“
„Nikdy,“ káže Růžena vzrušeně. „To není možno. Spíš umřít než to… Kdybys věděl, jaký je!“
„Počkej,“ uhýbal Jiří, „ale co si takhle počneš?“
Na tu otázku Růžena čekala. „To už jsem se dávno rozhodla,“ povídá horlivě. „Budu dávat hodiny nebo půjdu někam za vychovatelku, do kanceláře nebo vůbec… Uvidíš, že dovedu pracovat. Budu se živit sama, a jak ráda, Bože, jak ráda budu dělat cokoliv! Ty mi poradíš… Najdu si tady někde pokoj, něco malého… Já už se ti tak těším na svou práci! Řekni, že se něco najde?“ Nemohla vzrušením sedět, vyskočila a chodila po pokoji vedle bratra s planoucí tváří: „To už jsem si všecko rozmyslila. Vezmu si sem ten nábytek, víš, ten starý, co máme po našich; počkej, jak to bude pěkné. Vždyť já nic jiného nechci, než abych už měla pokoj, abych byla třeba chudá, ale jen abych už nemusela… Vždyť nic, nic, nic od života nechci, mně stačí to nejmenší, spokojím se se vším, jen když budu daleko… od toho všeho… Já se tak těším, jak budu pracovat, sama. si budu všechno šít, zpívat si při tom budu… Vždyť už jsem si po léta nezazpívala! Ach, Jiříku, kdybys věděl!“
„Pracovat,“ přemýšlel Jiří pln pochybnosti, „já nevím, snad se i něco najde, ale… Ty na to nejsi zvyklá, Růžičko, bude ti těžko, bude ti těžko…“
„Ne,“ bránila se Růža s očima svítícíma, „ty nevíš, co to je, nechat si vyčítat každé sousto, každý hadřík a všechno… Muset poslouchat, že nepracuješ, že jen vyhazuješ… Všechno bych se sebe strhala, jak mně to zhořklo. Ne, Jirko, uvidíš, jak ráda budu pracovat, jak ráda budu žít! Každé sousto mne bude těšit, kdyby to jenom suchý chleba byl; budu na ně pyšná… S hrdostí budu spát, do kartounu se obléknu, sama si uvařím… Řekni, nemohla bych být dělnice? Nenajde-li se nic, půjdu i do továrny… Já se tak těším!“
Jiří na ni pohlížel s radostným úžasem. Pane Bože, tolik jiskřivosti, tolik statečnosti v životě tak pošlapaném! Sám se zastyděl za svou chabost a únavu; s náhlou láskou i radostí pomyslil na svou práci, nakažen planoucí živostí toho podivného, horečného děvčete. Vždyť zmládla jako panenka, zardělá, roznícená, dětsky naivní — Ach, půjde to! jak by to mohlo nejít?
„Půjde to, uvidíš,“ mluví Růžena. „Od nikoho nic nechci, sama se uživím, a tolik jistě vydělám, řekni, aspoň tolik, abych se najedla a měla kytičku na stole! A kdybych ani na tu kytičku neměla, půjdu na ulici a budu se jenom dívat… Kdybys věděl, jakou radost mně všechno dělá od té chvíle, co jsem se… rozhodla utéci! Jak se mi všechno docela jinak líbí! Začal mně nový život… Vždyť jsem dosud neměla ponětí; jak je všechno krásné! Ach, Jirko,“ volala plačíc, „já jsem tak ráda!“
„Hloupá,“ usmál se na ni Jiřík pln radosti, „nebude to… tak snadné. Jdi, zkusíme to. Ale teď si půjdeš lehnout, nesmíš se rozstonat. Prosím tě, nech mne teď; musím něco rozvážit, a ráno ti povím… Spi teď a nech mne.“
Žádnou mocí jí nepřinutil, aby šla do postele; položila se oblečena na pohovku, přikryl ji vším, co měl teplého, a stáhl plamen lampy. Bylo ticho, jen její rychlý, dětský dech se dovolával soustrasti boží. Jiří potichu otevřel okno do chladné říjnové noci.
Pokojná, vysoká obloha jiskřila hvězdami. Tak kdysi v otcovském domě stáli u okna dokořán, on a maličká Růžena; třásla se chladem a tiskla se k němu, neboť čekali na padání létavic. „Až spadne hvězda,“ šeptá Růžena, „budu si přát, abych se stala chlapcem a udělala něco slavného.“ Ach, tatínek spí, silný jako strom; až sem je slyšet, jak praská postel pod jeho mohutnou únavou. A Jiřímu je slavnostně, i on myslí na něco velikého a s mužskou vážností chrání drobnou Růženu, která se chvěje chladem a rozčilením…
Nad zahradou letí hvězda.
„Jiří,“ volá ho z pokoje slabý hlas Růženčin. „Hned, hned,“ odpovídá Jiří a chvěje se chladem a nadšením. Ano, udělat něco velikého; není jiného vysvobození. Bláhovče, co velikého jsi chtěl učinit? Zvedni své břímě; ale chceš-li učinit něco velikého, zvedni více; jak velikou tíhu uneseš, tak veliký jsi. Slabochu, klesáš pod vlastním břemenem? Vztyč se, abys mohl zvednouti klesajícího; jiného udělat nemůžeš, nechceš-li sám padnouti!
„Jiří,“ volá Růžena polohlasem.
Jiří se u okna obrátil. „Poslyš,“ začal váhavě, „přemýšlel jsem o tom… Myslím, že… že nenajdeš takovou práci… Totiž práce je dost, ale nedostaneš takový plat, abys mohla… To jsou hlouposti.“
„Já se spokojím se vším,“ řekla Růžena tiše. „Ne, jen počkej. Vždyť nevíš, co to je. Hleď, já mám teď, chvála bohu, takový plat, a mohl bych si vzít práci i na odpoledne. Vždyť někdy nevím, co bych dělal… Mně to docela stačí. A tobě bych nechal peníze…“
„Jaké peníze?“ vydechla Růžena.
„Ten podíl, co mám po rodičích a co k tomu přibylo; dělá to… dělá to asi pět tisíc ročně. Ani ne pět tisíc, jenom čtyři… To jsou jen úroky, rozumíš? Tak mě napadlo, že bych ty úroky mohl nechat tobě, abys něco měla.“
Růžena vyskočila s pohovky. „To není možno,“ vykřikla.
„Nekřič,“ bručel Jiří. „Říkám ti, že to jsou jen úroky. Až nebudeš potřebovat, nemusíš vybírat. Ale teď, pro první čas…“
Růžena stála jako užaslá holčička. „Ale to nejda; co bys ty měl?“
„O to se nestarej;“ bránil se; „chtěl jsem si už dávno vzít odpolední práci, ale…, styděl jsem se, že bych ubíral práci kolegům. Vždyť vidí, jak tady žiju; budu rád, když budu mít co dělat. Tak je to, rozumíš? Mně ty peníze jen překážely. Tak co, chceš nebo nechceš?“
„Chci,“ vydechla Růžena, přiblížila se k němu po špičkách, vzala ho kolem krku a při- tiskla k jeho tváři své vlhké líčko. „Jiří,“ šeptala, „to jsem ani ve snu nečekala; já ti pří- sahám, že jsem od tebe nic nechtěla, ale když jsi tak hodný!“
„Pusť,“ prosil rozechvěn, „to není to. Vždyť mně na těch penězích nezáleží. Růženo, když má člověk života až potud, musí něco udělat… Ale co může udělat, když je sám? Ať dělá, co chce, na konci všeho najde zas jen sebe; víš, jako by byl živ mezi samými zrcadly, a kam se podívá, našel jen vlastní tvář, vlastní nudu, svou vlastní samotu… Kdybys věděla, co to je! Ne, Růženo, já ti. nechci povídat o sobě, ale jsem tak rád, že jsi tu! jsem tak rád, že se to stalo! Podívej se, co tam je hvězd; pamatuješ se, jak jsme jednou doma čekali na padání hvězd?“
„Už nevím,“ řekla Růžena, zvedajíc k němu bledou tvář; v mrazivém přítmí viděl zářiti její oči jako hvězdy. „Proč jsi takový?“
Třásl se mrazením úchvatu a hladil ji po vlasech. „Nemluv již o těch penězích. Jsi tak hodná, že jsi ke mně přišla! Ó, bože, jak jsem rád! jako by mně okno otevřel… mezi zrcadly! Dovedeš si to představit? vždyť jsem se zabýval pořád jen sám sebou! Už jsem byl nemocný ze sebe, unavil jsem se nad sebou, neměl jsem nic jiného… Ah, nebyl v tom už žádný smysl! Vzpomínáš si, jak tehdy padaly hvězdy a co sis při tom přála? Co by sis přála dnes, kdyby padala hvězda?“
„Co bych si přála,“ zasmála se Růžena sladce. „Něco pro sebe… Ne, a pro tebe něco, aby se tobě něco splnilo.“
„Nemám co chtít, Růženo; jsem tak rád, že jsem se zbavil… Řekni, jak se zařídíš? Počkej, zítra ti najdu pěkný pokoj, s vyhlídkou, viď? Odtud je vidět jen na dvůr; ve dne, když nesvítí hvězdy, je to trochu smutné. Ale ty musíš mít vyhlídku ven, abys to měla lepší…“ Docela se rozohnil a běhaje po pokoji, určoval budoucnost, nadšen každou novou podrobností, smál se, žvanil, sliboval, kde co… Ah což, byt! práce! peníze! to všechno půjde; hlavní je, že tu je nový život! Cítil, jak její oči potmě září, usmívají se, sledují ho svým prudkým jasem; byl by se smál radostí na celé kolo, a neustal, až vyčerpáni, umdleni štěstím, umluveni zmlkali v dlouhých přestávkách únavy a srozumění.
Konečně ji uložil; nebránila se jeho mateřsky směšné starostlivosti, nemohla už děkovat; ale když zvedl hlavu od balíku novin, v jejichž anoncích hledal byty a bytové kanceláře, našel její oči upřeny na sobě s nadšeným a strašným jasem, a jeho srdce se sevřelo štěstím: Tak ho zastihlo jitro.
Ano, byl to nový život. Jeho hrozné nevolnosti ho opustily, když rychle polykal svůj oběd, aby běhal po nesčíslných patrech, hledaje pokoj, když se vracel uřícen jako lovecký pes a blažený jako ženich, když v noci hltal akta nadpočetné práce, až konečně usínal ubit a nadšen bohatým dnem. Nicméně musil se spokojit, ach, pokojem bez vyhlídky, sametovým a hnusným pokojem hříšně drahým, kde zatím uložil Růženu. Někdy ho sice uprostřed práce přepadala mdlobná slabost, víčka se mu chvěla, pot závrati zaléval mu čelo náhle zsinalé; ale dovedl se překonat, sevřel zuby a položil čelo na chladnou stolní desku, říkaje si umíněně unes! musíš unést! vždyť nežiješ jen pro sebe! — Opravdu, okříval den za dnem. Byl to nový život.
Až jednou dostal nečekanou návštěvu. Přišla jeho druhá sestra, Tylda, vdaná někde blízko za malého průmyslníka, kterému se nevedlo. Navštěvovala ho vždycky, když přijela pro něco do Prahy, — dělala obchodní cesty, starala se o všechno; vždy poseděla s očima sklopenýma a uhýbavýma a mluvila sporými, tichými slovy o svých třech dětech a tisíci starostech, jako by na světě nebylo nic jiného. Dnes však se jí zděsil; dýchala těžce, stírala si stále pavučiny starosti a její prsty, znetvořené psaním a šitím, se dotýkaly jeho srdce drsnou soustrastí. Chvála bohu, vypravila ze sebe po částech, děti jsou zdravě a hodné; ale dílna stojí, stroje už nejsou k potřebě, právě na ně hledá kupce…
„A Růžena je tady,“ řekla náhle polootázkou a marně se pokoušela zvednout oči. Ku podivu, kamkoliv se zahleděla, byla nějaká díra v koberci, protržený povlak nábytku, ubohé a nespravované stárnutí věcí… Skutečně, ani on, ani Růžena si takových věcí nikdy jaksi nevšimli. Tísnilo ho to, díval se stranou; styděl se jejích očí, pilných jako jehla a pomalých jako nekonečná starost.
„Utekla svému muži,“ začala bezcílně, „říká, že ji trápil. Snad trápil, ale… všechno má svou příčinu…“
„I on měl příčinu,“ šla dále, když se nedočkala otázky. „Víš, Růžena je… já nevím.“ Umlkla, stehujíc těžkýma očima velikou díru v koberci. „Růžena je nehospodyně,“ začala po chvíli. „Ovšem, nemá děti, nemusí pracovat, o nic se nestará, ale…“
Jiří se mračně díval oknem.
„Růžena utrácela,“ soukala ze sebe Tylda, „dělala mu dluhy, a to víš… Všimnul si’s, jaké má prádlo?“
„Ne.“ Tylda vzdychla a něco si stírala s čela. „Ty nevíš, co to stojí… Koupí si třeba kožišiny za tisíce; pak je prodá za pár set, aby zaplatila boty. Účty před ním schovávala; pak chodily žaloby… Ty o tom nevíš?“
„Ne. Já s ním nemluvím.“
Tylda kývala hlavou. „Víš, on je divný, já neříkám… Ale když mu nespraví kousek prádla, že s něho všude padají nitě, a když sama chodí jako vévodkyně… A lže mu… A běhá s jinými…“
„Přestaň,“ prosil Jiří zmučen.
Tylda spravovala smutnýma očima potrhanou pokrývku na posteli. „Nenabídla ti… snad,“ ptala se nejistě; „že by ti vedla domácnost? že bys najal větší byt… že by ti vařila…“
Jiřímu se bolestně sevřelo srdce. To ho dosud nenapadlo. Ale Růženu také ne! Bože, jak by byl šťasten! „Já bych to ani nechtěl,“ řekl příkře, přemáhaje se ze všech sil.
Tyldě se podařilo zvednout oči. „Ona by snad také nechtěla. Má tady… svého důstojníka. Přesadili ho do Prahy. Proto utekla… za ženatým. To ti jistě neřekla.“
„Tyldo,“ řekl chraptivě, sežehuje ji očima, „ty lžeš!“
Tyldě se třásly ruce a tváře, ale ještě se nevzdávala. „Uvidíš sám,“ koktala. „Ty jsi takový dobrák. Neříkala bych ti to, kdyby… kdyby mi tě nebylo líto. Růžena tě nikdy neměla ráda. Říkala o tobě, že jsi „Jdi pryč,“ křikl bez sebe vztekem, „pro Krista; dej mi pokoj!“
Tylda pomalu vstávala. „Měl bys… měl by si’s nalézt lepší byt, Jirko,“ řekla s hrdinným klidem, „podívej se, co je tu špíny. Nechtěl bys košíček hrušek?“
„Nic nechci.“
„Musím už jít… Tady máš tak temno… Ah bože, Jiří, tak na shledanou.“
Krev mu bušila ve spáncích, hrdlo měl sevřené; pokusil se o práci, ale sotva usedl, rozlámal vzteky držátko, vyskočil a běžel k Růženě. Vyběhl k ní uřícen a zazvonil; přišla otevřít paní bytná, a že prý mladá paní už od rána je venku; má snad něco vyřídit?“
„Není třeba,“ zahučel Jiří a vlekl se domů, jako by nesl nesmírnou tíhu. Doma usedl nad akty, opřel hlavu o dlaně a začal studovat; ale míjela hodina, a on neobrátil ani stránku; přišel soumrak, setmělo se, a nerozsvěcel. Tu svěže, radostně zařinčel zvonek, v předsíni zašustěla sukně a do pokoje vtrhla Růžena. „Ty spíš, Jirko?“ smála se líbezně. „Bože, jak je tu tma! Kde jsi?“
„He, pracoval jsem,“ vypravil ze sebe zaschle.
Pokoj zavoněl chladem a nesmírně jemnou vůní. „Poslyš,“ začala vesele.
„Chtěl jsem jít k tobě,“ přerušil ji, „ale myslil jsem, že třeba nejsi doma.“
„Kde bych byla?“ podivila se upřímně. „Ah, tady je pěkně! Jirko, já jsem tak ráda u tebe!“ Dýchala z ní radost a mládí, jiskřila štěstím. „Pojď si sednout ke mně,“ prosila, a když sedl vedle ní na pohovce, vzala ho kolem krku a opakovala: „Já jsem tak ráda, Jirko!“ Opřel tvář o její chladnou kožišinku, zrosenou podzimním mžením, nechal se slabě kolébat a myslil si: Ať byla kdekoliv — co mně je konečně po tom? aspoň že přišla hned pak ke mně. Ale jeho srdce mřelo a svíralo se podivnou směsí pronikavé bolesti a sladké vůně.
„Co je ti, Jiříku?“ vykřikla ulekaně.
„Nic,“ řekl ukolébán. „Byla tu Tylda,.“
„Tylda!“ opakovala a ztrnula. „Pusť,“ ozvala se po chvíli. „Co říkala?“
„Nic.“
„Viď, mluvila o mně? Říkala něco zlého?“
„Tak — trochu.“
Růžena se dala do zlostného pláče. „Ta špinavá ženská! Nic, nic mně nepřeje! Copak já za to mohu, že se jim — vede špatně? Přišla jistě jen proto, že… že… že nějak zvěděla, co’s pro mne udělal! Kdyby se jim vedlo lépe, ani by si na tebe nevzpomněla! Je to tak hnusné! Všechno by chtěla pro sebe… pro své děti… ty protivné děti!“
„Nemluv už o tom,“ prosil Jiří.
Ale Růžena plakala dále: „Chce mně všechno zkazit! Sotva jsem začala žít trochu lépe, už je tu, pomlouvá a chce mně vzít… Řekni, ty věříš, co ti napovídala?“
„Ne.“
„Vždyť já jistě nic nechci než být svobodná! Copak nemám právo, abych byla trochu šťastnější? Já chci tak málo, byla jsem tady tak šťastná, Jirko, a teď přijde ona
„Neboj se,“ řekl a šel rozsvítit lampu. Růžena ihned přestala plakat. Díval se na ni pozorně, jako by ji viděl po prvé. Hledí k zemi, rty se jí chvějí; ah, jak je hezká a mladistvá! Má nové šaty, na rukou nové rukavičky napjaté k prasknutí, pod sukní vyhlížejí hedvábné punčochy… Maličké, nervosní prsty si hrají s nitěmi roztrhaného povlaku na pohovce.
„Odpusť,“ řekl s povzdechem, „mám teď nějakou práci.“
Poslušně vstala. „Ach, Jirko,“ začala a nevěděla dále. S rukama sepjatýma na prsou, rychlým a zmučeným pohledem, bledými rty stála tu jako obraz strachu. „Buď bez starosti,“ řekl krátce a sedl si ke své práci.
Den nato seděl nad svými akty až do soumraku. Snažil se hladce a bezvědomě zapadnouti do mechanismu práce, nutil se dělati rychleji a rychleji, ale každým okamžikem se v jeho práci otvírala a šířila živá trhlinka bolesti. Vtom přišla Růžena. „Jen piš,“ zašeptala, „já tě nebudu vyrušovat.“ Seděla tichounce na pohovce, ale cítil stále na sobě její vášnivé a vybdělé oči.
„Proč’s ke mně nepřišel?“ vyhrkla náhle. „Byla jsem dnes doma.“ Vycítil v tom doznání, které ho dojalo. Položil péro a obrátil se k ní; byla oblečena černě jako kajícnice, bledší než jindy, s ubohýma ručkama, sepjatýma na klíně, jež z dálky cítil chladnouti: „Je tu skoro zima,“ zabručel omluvně, a pokusil se hovořiti jako jindy, nedotýkaje se včerejšku. Odpovídala pokorně a sladce jako vděčné děvčátko.
„Víš, ona Tylda,“ vydralo se jí z čista jasna. „Proto se jim vede tak špatně, že její muž je hlupák. Ručil za něho a pak musel platit… Je tím sám vinen, měl myslit sám na děti; ale když ničemu sám nerozumí! Měl agenta, který ho okradl, a vůbec každému uvěří… Víš, že ho žalují pro zaviněný úpadek?“
„Nevím nic,“ uhýbal Jiří; viděl, že na tohle myslila po celou noc, a bylo mu jaksi stydno. Růžena necítila jeho tichý odpor: přišla do ráže, celá se rozpálila a hned se vytasila se svými největšími kartami: „Chtěli už na mém muži, aby jim pomohl; ale on si opatřil zprávy a vysmál se… Tam prý dát peníze, řekl, to je rovnou vyhodit je; mají na tři sta tisíc pasiv…
Blázen, kdo by tam strčil jediný halíř; přišel by o všechno.“
„Proč mi to říkáš?“
„Abys to věděl,“ nutila se do lehkého tónu. „Víš, ty jsi takový dobrák, nechal by se’s třeba o všechno připravit…“
„To jsi hodná,“ řekl, nespouštěje s ní oči. Byla napiatá jako luk, hořela chutí říci ještě něco více, ale jeho pozornost ji tísnila; počala se bát, aby nešla příliš daleko. Prosila, aby jí našel nějaké místo, že nikomu, nikomu nechce být na obtíž, že se omezí ve všem, že by nemusila mít tak drahý byt… Teď, teď snad navrhne, že by mu vedla domácnost! Čekal s tlukoucím srdcem, ale ona odvrátila oči do okna a začala s jiného konce.
Den nato přišlo psaní od Tyldy.
„Milý Jiří,
lituji, že jsme se rozešli v takovém nedorozumění. Kdybys věděl vše, vím, že bys četl jinak tento dopis. Jsme v zoufalém postavení. Kdyby se nám podařilo zaplatit teď padesát tisíc, byli bychom zachráněni, neb náš průmysl má budoucnost a do dvou let se počne vypláceti. Dali bychom Ti všechny záruky pro budoucnost, kdybys nám teď půjčil peníze. Byl bys spolumajitelem závodu a bral bys podíl z výnosu, až se začne vypláceti.
Přijď se podívat na náš závod, uvidíš sám, že má budoucnost. Poznáš také naše děti, jak jsou milé a hodné, pilně se učí a nepřeneseš přes srdce, abys jim zničil celou budoucnost. Aspoň pro ty děti to udělej, neb je to naše krev, a Karel už je velký a chytrý a má velkou budoucnost. Odpusť, že tak píši, jsme celí rozčileni a věříme, že nás zachráníš a že budeš mít rád naše děti, neb máš dobré srdce. Přijď určitě. Až Tyldička vyroste, šla by ráda k strýčkovi za hospodyni, uvidíš, jak je milá. Nepomůžeš-li nám, můj muž to nepřežije a ty děti budou žebráci. Zdraví Tě, drahý Jiří, Tvá nešťastná sestra Tylda.
P. S. Stran Růženy jsi říkal, že jsem lhala. Až přijede můj muž do Prahy, přinese Ti doklady. Růžena si nezasluhuje Tvé podpory a šlechetnosti, neb dělá nám hanbu. Může se raději vrátit k svému muži, on jí odpustí, a ona nemusí ujídat chleba nevinným dětem.“
Jiří odhodil dopis. Bylo mu hořko a ošklivo. Z rozdělané práce na stole zavála na něj zoufalá prázdnota, těžká koule hnusu stoupala mu do hrdla; i nechal všeho a šel k Růženě. Byl již na schodech před jejími dveřmi, ale tu mávl rukou, sestoupil a coural sám po ulicích. Viděl z dálky mladou ženu v kožišinách, zavěšenou do důstojníka; rozběhl se za nimi jako žárlivec, ale Růžena to nebyla. Viděl jasné ženské oči, slyšel smích na růžových rtech; viděl ženy zářící, zvonící štěstím, důvěrné, plné radosti a krásy. Unaven vrátil se konečně domů. Na jeho pohovce ležela Růžena a plakala. Tyldin dopis válel se otevřen na zemi.
„Ta skrblice,“ vzlykala vášnivě, „že se nestydí! Chce tě okrást, Jirko, o všechno okrást; nedej se, nevěř jí ani slovo! Ty nemáš ponětí, jaká to je prohnaná a lakomá ženská! Proč mne pronásleduje? Co jsem jí udělala? K vůli tvým penězům… mne… tak ostouzet! Jde jí jen… jen o tvé peníze! Vždyť je to hanba!“
„Má děti. Růženo,“ namítl Jiří tiše.
„Nemusila si je udělat,“ vykřikla drsně, dusíc se pláčem. „Vždycky nás okrádala, má ráda jen peníze! Pro peníze se vdávala, od malička se chlubila, že bude bohatá… Vždyť je hnusná, nízká, hloupá, — řekni, Jirko, co na ní je? Víš, jaká byla, když se jim vedlo lépe! Tlustá, nadutá, nepřátelská… A teď by si chtěla… vzít na mně… Jiří, ty bys to dovolil? Ty mne zas vyženeš? Spíš se utopím, než bych šla zpátky!“
Jiří poslouchal s hlavou skloněnou k zemi. Ano, teď to děvče bojuje o všechno, o svou lásku, o své štěstí; pláče vztekem, její hlas zní vášnivou nenávistí ke všemu ostatnímu, k Tyldě, ale i k němu, který jí může vše vzíti. Peníze! to slovo jako bičem švihlo Jiřího, kdykoliv je řekla; připadalo mu nestoudné, špinavé, urážlivé…
„…Bylo to pro mne jako zázrak, když’s mně nabídl peníze,“ plakala Růžena. „Vždyť je to pro mne svoboda a všechno! Sám’s mně je nabídl, Jirko, neměla je vůbec nabízet, kdybys mně je chtěl zase brát! — Teď, když na ně počítám…“
Jiří už neposlouchal. Z dálky slyšel žaloby, výkřiky, plač… Cítil se bezmezně ponížen. Peníze, peníze, ale copak šlo jenom o peníze? Kriste Pane, co se to stalo? Proč zhrubla ustaraná a mateřská Tylda, proč křičí ta druhá, proč zhrublo a znechutilo se mé vlastní srdce? Copak šlo vůbec o peníze? Pocítil divnou schopnost a skoro chuť urazit Růženu, říci jí něco surového, ponižujícího, pánovitého…
Vstal s jakousi lehkostí. „Počkej,“ řekl chladně. „To jsou mé peníze. A já,“ dokončil s velkolepým propouštěcím gestem, „si to rozmyslím.“
Růžena vyskočila s očima plnýma úleku. „Ty -- ty…“ koktala. „Ale ovšem… rozumí se… Prosím tě, Jirko… ty’s mně snad nerozuměl… to jsem nemínila…“
„Je dobře,“ uťal suše. „Říkám, že si to rozmyslím.“
Blesk nenávisti šlehl očima Růženy; ale hryzla se do rtů, sklonila hlavu a odešla. Nazítří ho čekala doma nová návštěva: Tyldin muž, těžkopádný, rudý, plný rozpaků a psí pokory. Jiří se dusil hanbou a zlostí; a ani neusedl, aby přinutil návštěvu státi.
„Co si přejete?“ řekl netázavým tónem úředníka.
Těžkopádný muž se zachvěl a dostal ze sebe „Já… já… totiž Tylda… posílá nějaké dokumenty… které jste si přál…“ a jal se zimničně hledati po kapsách.
„Naprosto nepřál,“ odkývl Jiří rukou. Nastala mučivá pausa.
„Tylda vám psala… švakře…“ začal nešťastný továrník, rudna ještě více, „že náš závod, zkrátka, kdybyste se chtěl účastnit…“
Jiří ho úmyslně nechával tonouti.
„Totiž… věc není tak špatná, a kdybyste se účastnil, zkrátka, náš obor má budoucnost a… jako společník…“
Dveře se tiše otevřely a v nich stála Růžena. Zkameněla, když uviděla Tyldina muže.
„Co je?“ zeptal se Jiří ostře: „Jirko,“ vydechla Růžena.
„Mám návštěvu,“ odbyl Jiří a obrátil se k svému hosti. „Prosím.“
Růžena se nehýbala.
Tyldin muž se zapotil studem a strachem. „Tady jsou… prosím… ty doklady, listy, co nám psal její muž a jiné dopisy… zachycené…“
Růžena se zachytila dveří. „Ukažte,“ řekl Jiří, vzal listy, tvářil se, jako by chtěl číst první dopis, ale tu zmáčkl vše v hrsti a donesl Růženě. „Tady máš,“ řekl se zlým úsměvem, „a teď promiň. A do banky už nechoď… vybírat; šla bys marně.“ Růžena ustupovala beze slova, s tváří popelavou.
„Tedy váš závod,“ pokračoval Jiří chraptivě, zavíraje dveře.
„Ano, vyhlídky jsou… nelepší, a kdyby byl kapitál… zatím ovšem bez úroků…“ „Poslyšte,“ přerušil ho Jiří bez okolků, „já vím, že je to všechno vaše vina; mám informace, že nejste opatrný, ani — ani kulantní „Já bych se vynasnažil,“ koktal Tyldin muž, hledě na něj psíma očima, jimž Jiří uhýbal. „Jak bych vám mohl důvěřovat?“ krčil Jiří rameny.
„Ujišťuji vás, že… bych si vážil vaší důvěry… a všemožně… Máme děti, švakře!“ Strašná, trapná lítost zmučila srdce Jiřího.
„Přijďte si — za rok,“ zakončil posledním zbytkem své praskající vůle.
„Za rok… bože…“ vzdychl Tyldin muž, a jeho bledé oči se zalily slzami.
„Sbohem,“ řekl Jiří, podávaje mu ruku. Tyldin muž neviděl podávané ruky. Šel ke dveřím, klopýtaje o židle, hmatal do prázdna po klice… „Sbohem,“ loučil se ve dveřích zlomeným hlasem, „a… děkuji vám.“
Jiří osaměl. Pot nesmírné slabosti vyvstal mu na čely. Složil ještě akta rozevřená na stole a zavolal bytnou; když přišla, přecházel po pokoji a tiskl obě ruce k srdci; zapomněl už, co na ní chtěl.
„Počkejte,“ zavolal, když odcházela. „Přijde-li sem dnes… nebo — zítra, nebo kdykoliv má sestra Růžena, řekněte, že mi není dobře, a že… prosím, aby nikdo ke mně nechodil.“
Pak ulehnuv na svou starou pohovku, vyhledal očima novou pavučinu, která přibyla v koutě nad jeho hlavou.