Továrna na absolutno/Kapitola 5

Továrna na absolutno Karel Čapek
Kapitola 4	Kapitola 5	Kapitola 6

Údaje o textu
Titulek:	Továrna na absolutno
Podtitulek:	Kapitola 5
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	První utopistický román Karla Čapka, líčí události kolem vynálezu karburátoru, který dokonalým spalováním hmoty uvolňuje nejen elektrony, ale i tajemné všeovládající absolutno - boha.
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Továrna na absolutno; Krakatit Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	1922
Licence:	PD old 70

SVĚTÍCÍ BISKUP

Asi čtrnáct dní po Novém roce seděl inženýr Marek v pracovně prezidenta Bondyho.

„Jak jste daleko?“ ozval se právě pan Bondy zvedaje hlavu od nějakých papírů.

„Já jsem hotov,“ mluvil inženýr Marek. „Dal jsem tvým inženýrům podrobné nákresy Karburátoru. Ten plešatý, jak se jmenuje —“

„Krolmus.“ „Ano, inženýr Krolmus, báječně zjednodušil můj atomový motor; víš, převod elektronové energie v práci. Člověče, to je chlapík, ten Krolmus. A co je jinak nového?"

Prezident G. H. Bondy psal a mlčel. „Stavíme,“ řekl za chvíli. „Sedm tisíc zedníků. Továrnu na Karburátory.“ „Kde?"

„Na Vysočanech. A zvýšili jsme akciový kapitál. O půldruhé miliardy. Noviny cosi píší o našem novém vynálezu. Podívej se na to,“ dodal a svalil Markovi na klín půl centu českých a zahraničních novin, načež se ponořil do jakýchsi listin.

„UŽ čtrnáct dní jsem, eh,“ ozval se Marek stísněně. „Co?“

„Už čtrnáct dní jsem nebyl ve své továrničce na Břevnově. Já — já si tam netroufám. Děje se tam něco?“ „Mhm."

„A… co můj Karburátor?“ tázal se Marek přemáhaje svou úzkost.

„Běží pořád.“

„A.., co dělá… to druhé?“

Prezident Bondy vzdychl a položil péro. „Víš, že jsme museli dát zavřít Mixovu ulici?“

„Proč?“ „Lidé se tam chodili modlit. Celé zástupy. Policie je chtěla rozehnat, zůstalo tam asi sedm mrtvých. Nechali do sebe mlátit jako ovce."

„To se dalo čekat, to se dalo čekat,“ mumlal Marek zoufale.

„Zahradili jsme ulici ostnatým drátem,“ mluvil Bondy dále. „Okolní domy jsme museli vystěhovat; víš, samé těžké náboženské úrazy. Teď je tam komise ministerstva zdravotnictví a ministerstva osvěty.“

„Já myslím,“ vydechl Marek s jistou úlevou, „že úřady můj Karburátor zapovědí.“

„Ba ne,“ řekl G. H. Bondy. „Klerikálové se děsně bouří proti tvému Karburátoru, a proto pokrokové strany naschvál jej kryjí. Nikdo vlastně neví, oč jde. Je vidět, že nečteš noviny, člověče. Zvrhlo se to v docela zbytečnou polemiku proti klerikalismu. A církev má tady náhodou trochu pravdy. Ten zatracený světící biskup informoval kardinála arcibiskupa —“

„Jaký světící biskup?“

„Ale nějaký biskup Linda, jinak rozumný člověk. Víš, já jsem ho tam dovezl, aby se podíval na to zázračné Absolutno jako odborník. Vyšetřoval to tam celé tři dny, byl pořád ve sklepě a —“

„— obrátil se?“ vyhrkl Marek.

„Kdepak! Snad má takový trénink na Boha, nebo je zapeklitější ateista než ty, já nevím; ale po třech dnech přijde ke mně a povídá, že z katolického stanoviska nemůže býti o Bohu ani řeči, že církev naprosto odmítá a zapovídá panteistickou hypotézu jako kacířství; jedním slovem, že to není žádný legální, oprávněný Bůh, podepřený autoritou církve; a že jako kněz to musí prohlásit za podvod, blud a herezi. Moc rozumně mluvil ten páter.“

„Tak on tam necítil žádné nadpřirozené úkazy?“ „Všechno tam prodělal: osvícení, dělání zázraků, extázi, všecko. To on nepopírá, že se ty věci tam dějí."

„A prosím tě, jak to tedy vysvětluje?“

„Nijak. Říkal, že církev nevysvětluje, ale přikazuje nebo zapovídá. Zkrátka, rozhodně odmítl kompromitovat církev nějakým novým, nezkušeným Bohem. Tak jsem mu aspoň rozuměl. - Víš, že jsem koupil ten kostel, co je na Bílé Hoře?“

„Proč?“ ‚"Je nejblíž .u Břevnova. Tři sta tisíc stál; člověče. Nabídl jsem jej písemně i ústně tomu Absolutnu tam ve sklepě, aby se do něho přestěhovalo. Je to docela pěkný barokní kostel; krom toho jsem se uvolil předem v každou potřebnou adaptaci. A to máš divné, pár kroků od kostela, v popisném čísle 457, se stal předevčírem pěkný případ extáze, u jednoho instalatéra; ale v kostele nic, nic, nic zázračného! Jeden případ byl až ve Vokovicích, dva dokonce v Košířích; na petřínské bezdrátové stanici vypuklo náboženství přímo epidemicky. Všichni radiotelegrafisté, co tam úřadují, posílali zničehonic do celého světa extatické depeše, jakési nové evangelium; prý Bůh zase sestupuje na svět, aby jej vykoupil, a kdesi cosi; považ si, jaká ostuda! Pokrokové noviny teď řežou do ministerstva pošt, až z něho cucky lítají; křičí, že ,klerikalismus vystrkuje rohy‘, a podobné hlouposti. Nikdo dosud netuší, že to má souvislost s Karburátorem. Marku,“ dodal Bondy šeptem, „něco ti řeknu, ale to je tajemství: před týdnem to přišlo na našeho ministra vojenství.“

„Na kohože?“ vykřikl Marek.

„Tiše. Na ministra vojenství. Byl najednou osvícen ve své vile v Dejvicích. Ráno nato svolal pražskou posádku a mluvil k ní o věčném míru, a vyzýval vojáky k mučednictví. Musel se ovšem ihned poděkovat. V novinách se psalo, že náhle ochuravěl. Tak je to, kamaráde.“

„Už i v Dejvicích,“ zastýskal si inženýr. „Ale to je děsné, Bondy, jak se to rozlézá!“

„Nesmírně,“ řekl prezident Bondy. „Tuhle jeden člověk si přestěhoval piano z té zamořené Mixovy ulice až na Pankrác; ve čtyřiadvaceti hodinách byl celý dům zachvácen

Prezident nedořekl. Vstoupil sluha a ohlásil návštěvu biskupa Lindy. Marek se spěšně poroučel; ale Bondy ho mocí usadil a povídal: „Jen seď a mlč; je to šarmantní pán, ten biskup.“

V tu chvíli světící biskup Linda vcházel; byl to malý, veselý pán se zlatými brýlemi a špásovnou hubičkou, kterou po kněžsku svíral v úhlednou prdelku. Bondy mu představil Marka jakožto majitele nešťastného břevnovského sklepa. Biskup si rozkoší mnul ruce, zatímco inženýr Marek vztekle brblal cosi o zvláštním potěšení a zarytě zaujal výraz pravicí: vlez mi někam, flanďáku. Biskup sešpulil pusu a obrátil se čile k Bondymu.

„Pane prezidente,“ spustil hbitě po nějakých okolcích, „jdu k vám ve velice delikátní věci. Velice delikátní,“ opakoval labužnicky. „Jednali jsme o vaší, ehm, o vaší záležitosti v konzistoři. Jeho Eminence náš arcipastýř je nakloněn vyříditi tu nemilou příhodu co možná nenápadně. Rozumíte, tu nepřístojnou věc se zázraky. Pardon, nechci se dotýkat citů pana — pana majitele —“

„Prosím, jen mluvte,“ odkývl Marek drsně.

„Tedy zkrátka celý ten skandál. Jeho Eminence se vyjádřila, že z hlediska rozumu a víry nic není více pohoršujícího než ono bezbožné a přímo rouhavé porušování přírodních zákonů…“

„Dovolte,“ vyhrkl Marek pln nevole, „přírodní zákony nechte laskavě nám. My se také nechytáme vašich dogmat.“

„To chybujete, pane,“ zvolal světící biskup jaře. „Chybujete. Věda bez dogmat je jen hromádka pochybností. Horší je, že vaše Absolutno se příčí zákonům církevním. Odporuje nauce o svátostech. Nešetří církevní tradice. Hrubě porušuje nauku o Trojici. Nedbá apoštolské posloupnosti kléru. Nepodléhá ani církevnímu exorcismu. A tak dále. Zkrátka, chová se způsobem, jaký musíme přísně zamítnout.“

„Nunu,“ prohodil prezident Bondy smířlivě; „doposud se chová dosti … důstojně.“

Světící biskup zvedl varovně prst. „Doposud; ale nevíme, jak se bude chovat příště. Hleďte, pane prezidente,“ řekl náhle důvěrně, „vám jde o to, aby nevzniklo pohoršení. Nám také. Vy byste to chtěl nenápadně likvidovat, jako praktický muž. My rovněž, jako zástupcové a sluhové boží. My nemůžeme připustit vznik nějakého nového Boha, nebo dokonce nového náboženství.“

„Chválabohu,“ ulevil si pan Bondy; „já jsem věděl, že se dohodneme.“

„Výborně,“ zvolal pan biskup blýskaje blaženě brejličkami. „Jen se dohodnout! Ctihodná konzistoř se usnesla, že z ohledu na církevní zájmy by se případně uvolila převzít patronanci nad tím vaším, eh, eh, Absolutnem; pokusila by se uvést je v soulad s katolickou věroukou; prohlásila by popisné číslo 1651 v Břevnově za místo zázračné a poutní —“

„Oho,“ vybuchl Marek a vyskočil.

„Dovolte,“ kynul biskup velitelsky. „Za místo zázračné a poutní, ovšem s podmínkami. První podmínkou je, aby se v řečeném popisném čísle omezila výroba Absolutna na nejmenší míru; aby se tam produkovalo jen jakési slabé, málo virulentní, hodně zředěné Absolutno, které by se projevovalo méně nezkrotně a jen sporadicky, asi tak jako v Lurdech. Jinak nemůžeme převzít ručení.“

„Dobrá,“ souhlasil pan Bondy. „A dál?“

„Dále,“ pokračoval biskup, „aby se vyrábělo jenom z uhlí vykopaného v Malých Svatoňovicích. Jak račte vědět, je to zázračné mariánské místo, takže snad s pomocí tamního uhlí zřídíme v čísle popisném 1651 v Břevnově stánek mariánského kultu.“

„Beze všeho,“ svoloval Bondy. „Ještě něco?“

„Za třetí se zavážete, že na žádném jiném místě nyní a nikdy se nebude Absolutno vyrábět.“

„Jakže,“ zvolal prezident Bondy, „a naše Karburátory —“

„ — nevejdou nikdy v činnost, krom jediného, břevnovského, který bude majetkem a v provozu církve svaté.“ „Nesmysl,“ ohrazoval se G. H. Bondy. „Karburátory se budou dělat. Do tří neděl bude jich zmontováno deset. V prvním půlletí dvanáct set. Do jednoho roku deset tisíc. Tak dalece jsme už zařízeni.“

„A já vám pravím,“ řekl světící biskup tiše a sladce, „že do jednoho roku nebude pracovat žádný karburátor.“ „Proč?"

„Protože ani věřící, ani nevěřící lidstvo nemůže potřebovat skutečného a činného Boha. Nemůže, pánové. To je vyloučeno.“

„A já vám říkám,“ vmísil se do toho Marek vášnivě, „že Karburátory budou. Teď, teď jsem já sám pro ně; právě proto je chci, že vy je nechcete; vám navzdory, biskupská Milosti; navzdory všem pověrám; navzdory celému Římu! A já první provolám“ — tu nabral inženýr Marek dechu a spustil s nemelodickým nadšením: „Ať žije Perfect Carburator!“

„Uvidíme,“ pronesl s povzdechem světící biskup Linda. „Pánové se přesvědčí, že ctihodná konzistoř měla pravdu. Do roka zastavíte sami výrobu Absolutna. Ale ty škody, ty škody, co to předtím nadělá! Pánové, nemyslete si, proboha, že církev zavádí Boha na svět! Církev Jej jenom váže a reguluje. A vy, páni nevěrci, vy Jej rozpoutáte jako povodeň. Lodice Petrova přečká i tuhle novou potopu; jako archa Noemova přeplaví se přes záplavu Absolutna, ale vaše moderní společnost,“ zvolal biskup mocně, „si to odnese!“