Továrna na absolutno/Kapitola 25

Továrna na absolutno Karel Čapek
Kapitola 24	Kapitola 25	Kapitola 26

Údaje o textu
Titulek:	Továrna na absolutno
Podtitulek:	Kapitola 24
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	První utopistický román Karla Čapka, líčí události kolem vynálezu karburátoru, který dokonalým spalováním hmoty uvolňuje nejen elektrony, ale i tajemné všeovládající absolutno - boha.
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Továrna na absolutno; Krakatit Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	1922
Licence:	PD old 70

TAKZVANÁ NEJVĚTŠÍ VÁLKA Je v povaze nás lidí, že když zažijeme něco tuze špatného, najdeme zvláštní uspokojení v tom, je—li to „to největší“ v řečeném nepříjemném oboru, co svět světem stojí. Tak například uhodí—li vedro náramné, zavděčí se nám noviny, sdělí—li, že to je „nejvyšší teplota dosažená od roku 1881“, a přitom ještě máme trochu vztek na ten rok 1881, že nás přetrumfl. Nebo namrznou—li nám uši, až se loupají, naplní nás jaksi radostí, dovíme—li se, že to byl „nejkrutější mráz pozorovaný od roku 1786“. Podobně je tomu s válkami. Buď je nynější válka nejspravedlivější, nebo nejkrvavější, nebo nejúspěšnější, nebo nejdelší od té a té doby; nějakým superlativem nám vždy poskytne jisté pyšné dostiučinění, že prožíváme něco obzvláštního a rekordního.

Nuže, válka, která trvala od 12. února 1944 do podzimu 1953, byla opravdu a bez přepínání (na mou čest!) Největší Válkou; a neberme prosím jejím pamětníkům tu jedinou zaslouženou radost. Bojovalo v ní 198 miliónů mužů, z nichž padli všichni kromě třinácti. Mohl bych vám uvésti čísla, jimiž se počtáři a statistikové pokoušeli znázornit toto veliké množství ztrát; tak například kolik tisíc kilometrů by dělalo, kdyby se položila mrtvola vedle mrtvoly, a kolik hodin by musel jet rychlík, kdyby tito padlí byli položeni místo pražců; nebo kdyby se uřezaly ukazováčky všech padlých a naložily do sardinkových krabic, kolik set vagónů by se naplnilo tímto zbožím, a tak podobně; ale mám špatnou paměť pro čísla a nechci vás ošidit ani o jeden mizerný statistický vagón. Pročež opakuji, že to byla největší vojna od stvoření světa, jak co do krvavých ztrát, tak co do rozsáhlosti bojiště.

Ještě jednou se omlouvá kronikář, že nemá dosti smyslu pro velkorysé líčení. Měl by zajisté vypsat, jak se převalovala vojna od Rýna po Eufrat; od Koreje po Dánsko, od Lugana po Haparandu a tak dále. Místo toho by s větší chutí vykreslil například příjezd beduínů v bílých turnusech do Ženevy s napíchanými hlavami nepřátel na dvoumetrových kopích; nebo milostné příběhy francouzského chlupáče v Tibetě; kavalkády ruských kozáků na Sahaře; rytířské půtky makedonských komitů se senegalskými tirailleury na březích finských jezer. Jak vidíte, látka je velmi rozložitá. Bobinetovy vítězné pluky doletěly; abych tak řekl, jedním elánem po stopách Alexandra Velikého přes obě Indie do Číny; ale zatím žlutá záplava čínská dorazila přes Sibiř a Rusko do Francie a Španělska, čímž odřízla musulmany operující ve Švédsku od jejich mateřských zemí. Ruské pluky, ustupující před drtivou převahou čínskou, octly se v severní Africe, kdež Sergej Nikolajevič Zločin založil své carství; byl však záhy zabit, protože jeho bavorští generálové se spikli proti jeho pruským atamanům, načež nastoupil na carský trůn v Timbuktu Sergej Fjodorovič Zlosin.

Naše česká vlast byla postupně v moci Švédů, Francouzů, Turků, Rusů a Číňanů, přičemž každá invaze do poslední duše vyvraždila domorodé obyvatelstvo. U Sv. Víta během těch let kázal nebo sloužil mši pastor, advokát, Tmám, archimandrit a bonz, .ovšem bez trvalého úspěchu. Jediná potěšitelná změna byla, že Stavovské divadlo bylo trvale plné; bylo tam totiž zřízeno vojenské skladiště.

Když v roce 1951 vytlačili Japonci Číňany z východní Evropy, vznikla na nějaký čas nová Říše Středu (tak totiž Číňané jmenují svou vlast), náhodou zrovna ve starých hranicích rakousko—uherské monarchie; v Schönbrunnu opět sídlel stařičký panovník, stošestiletý mandarín Jaja Wir Weana, „k jehož posvátné hlavě s dětinnou úctou vzhlížejí plesající národové“, jak denně ujišťovala Wiener Mittagszeitung. Úřední řeč byla čínská, což rázem odstranilo národnostní spory, státním bohem byl Buddha; tvrdošíjní katolíci z dech a Moravy se vystěhovali za hranice, propadnuvše čínským dragonádám a konfiskacím, čímž neobyčejnou měrou rozmnožen počet národních mučedníků. Zato někteří vynikající a rozvážní čeští vlastenci dosáhli Nejvyšším Milostivým Rozhodnutím hodnosti mandarínské; tak zejména To-Bol-Kaj, Gro-Ši a věru i mnozí jiní. Tato čínská vláda zavedla mnohé pokrokové novoty, tak například vydávání lístků místo potravin; avšak Říše Středu se záhy rozpadla, neboť nadobro došlo olovo na náboje, čímž se zhroutila veškerá autorita; pár těch Číňanů, co nebylo pobito, zůstalo tady i v následující době míru, a to převážně jakožto prezidiální úředníci.

Zatím se císař Bobinet, sídlící nyní v indické Simle, doslechl, že v dosud neprozkoumaném horním úvodí řek Irawadu, Seluinu a Mekongu je ženská říše Amazonek, i vytáhl tam se svou starou gardou, ale nevrátil se více. Podle jedné verze se tam oženil, podle jiné mu královna Amazonek Amálie uřízla v boji hlavu a hodila ji do měchu s krví řkouc: „Sada te sanguine, quem tantum sitisti.“ Tato druhá verze je rozhodně jemnější.

Nakonec se Evropa stala jevištěm pustých bojů mezi černou rasou, valící se z nitra Afriky, a plemenem mongolským; co se dálo v těchto dvou letech, o tom raději pomlčet. Poslední stopy civilizace zmizely. Například na Hradčanech se rozmohli medvědi tak, že poslední obyvatelé Prahy zbořili všechny mosty, i Karlův, aby uchránili pravý břeh Vltavy od těchto krvelačných šelem. Obyvatelstvo se ztenčilo na nepatrný zlomek; vyšehradská kapitula vyhynula po meči i po přeslici; mistrovskému zápasu Sparta-Viktoru Žižkov přihlíželo jen sto deset diváků.

Ani na jiných kontinentech nebylo lépe: Severní Amerika, rozrytá úžasně krvavými boji prohibičníků a mokrých, stala se japonskou kolonií. V Jižní Americe se vystřídalo císařství Uruguayské, Chilské, Peruánské, Braniborské a Patagonské. V Austrálii ihned po zhroucení Anglie založen Ideální Stát, který tuto nadějnou zemi obrátil v neobydlenou poušť. V Africe snědeno přes dva milióny bělochů; černoši z Konžské pánve se vrhli na Evropu, ostatní Afrika se zmítala ve střídavých bojích sto osmdesáti šesti různých císařů, sultánů, králů, pohlavárů a prezidentů.

Hleďte, to jsou dějiny. Každý z těch set miliónů bojujících lidiček měl předtím své dětství, své lásky, své plány; měl někdy strach, někdy se stal hrdinou, ale obyčejně byl k smrti utahán a rád by se natáhl v míru na posteli; umřel—li, udělal to jistě nerad. A z toho všeho je jenom hrst suchých údajů: bitva tam a tam, ztrát tolik a tolik, výsledek ten nebo onen — a ještě ke všemu ten výsledek vlastně o ničem pořádně nerozhodl.

Proto říkám: neberte tehdejším lidem tu jedinou pýchu, že to, co zažili, byla Největší Válka. My ovšem víme, že za pár desítek let se podaří udělat válku ještě větší, vždyť i tom směru stoupá lidstvo výš a výš.