Továrna na absolutno/Kapitola 22

Továrna na absolutno Karel Čapek
Kapitola 21	Kapitola 22	Kapitola 23

Údaje o textu
Titulek:	Továrna na absolutno
Podtitulek:	Kapitola 22
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	První utopistický román Karla Čapka, líčí události kolem vynálezu karburátoru, který dokonalým spalováním hmoty uvolňuje nejen elektrony, ale i tajemné všeovládající absolutno - boha.
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Továrna na absolutno; Krakatit Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	1922
Licence:	PD old 70

STARÝ VLASTENEC
V pražské redakci Lidových novin se pracovalo plnou parou. Telefonista křičel do telefonu, zuřivě se hádaje se slečinkou z centrály. Cvakaly nůžky, klepal psací stroj, a pan Cyril Kéval seděl na stole a klátil nohama.

„Tak vám je kázání na Václaváku,“ povídá polohlasem. „Nějaký komunista tam hlásá dobrovolnou chudobu. Štve lidi, aby byli jako lilie polní. Má fúsa až tutok, po pás. To je vám hrůza, co je teď fúsatých chlapů. Každý jako apoštol.“

„Mhm,“ odpověděl starý pan Rejzek, probíraje se v arších ČTK.

Od čeho ty fúsy tak rostou?“ přemýšlel pan Kéval. „Poslyšte, Rejzku, já bych myslel, že i na tohle má vliv Absolutno. Jej, Rejzku, já se bojím, že mně to naroste taky. Představte si, až po pás!“

„Mhm,“ řekl rozvážně pan Rejzek.

„Dnes je na Havlíčkovom náměstí pobožnost Volné myši. A na Tylovém dělá zázraky farář Nováček. Počkejte, že se to zase sepere. Včera ten Nováček,uzdravil chromého od narození. Pak byl průvod, a ten chromý vám potloukl jednoho žida. Zlomil mu tři žebra nebo kolik. Víte, on to byl sionista.“

„Mhm,“ poznamenal pan Rejzek, proškrtávaje nějaké zprávy.

„Dnes bude jistě mela, Rejzku,“ přemítal Cyril Kéval. „Pokrokáři dělají mítink na Staroměstském. Zase vytáhli ‚Pryč od Říma‘. A páter Nováček zakládá Makabejské, víte, takovou ozbrojenou katolickou gardu. Počkejte, to bude legrace. Arcibiskup zakázal Nováčkovi dělat zázraky, ale ten velebníček je jako posedlý; už i mrtvé křísí.“

„Mhm,“ mínil pan Rejzek a škrtal dál.

„Psala mně maminka,“ vykládal Cyril Kéval tlumeně. „U nás, jako na Moravě, víte, u Hustopeče a tak kolem, mají hrozný dožer na Čechy; že jsou neznabozi a berani a modláři a že zakládají nové bohy a kdesi cosi. Zastřelili tam hajného, že je z Čech. Povídám, Rejzku, ono to vře všude.“

„Mhm,“ souhlasil pan Rejzek.

„I v synagóze se poprali,“ dodával pan Kéval. „Sionisti strašně nařezali těm, co věří v Baala. Byli tam docela i tři mrtví, člověče. A víte, že se komunisti rozpadli? Koukejte, na to bych byl zapomněl, to vám je mela. Tak vám teď budou mystičtí komunisti, to je jako levice; pak christiani, mariani, scientisti, resurrekcionáři, textilní johanité, železářští johanité, báňští johanité a ještě asi sedm stran. Teď se perou o nemocenské pokladny a dělnické domy. Počkejte, já dnes poletím do Hybernské. Člověče, odpoledne konsignovali posádku; ale zatím vršovické kasárny poslaly ultimátum do černínských kasáren, aby tam uznali vršovické dogma o Třech Stupních Vykoupení. Když prý na to nepřistoupí, ať se dostaví k bitvě na Sandberku. Tak dejvičtí kanonýři šli odzbrojit černínské kasárny. Vršovické kasárny se zabarikádovaly, vojáci vytáhli strojní pušky do oken a vyhlásili válku. Obléhá je sedmý dragounský, hradní stráž a čtyři lehké baterie. Prý se bude po uplynutí šesti hodin střílet. Rejzku, Rejzku, jaká je to radost být teď na světě!“

„Mhm,“ řekl pan Rejzek.

„Jo, a na univerzitě,“ pokračoval potichu pan Kéval, „tam se vám dnes seprala přírodovědecká fakulta s historickou. Víte, přírodovědecká popírá Zjevení, je jaksi panteistická. Profesoři to vedou a děkan Rádl sám nesl prapor. Historikové obsadili univerzitní knihovnu v Klementinu a bránili se zoufale, hlavně knihami. Děkan Rádl dostal do hlavy vázaným Velenovským a byl na místě mrtev. Patrně otřesení mozku. Magnificus Arne Novák byl vážně poraněn jedním svazkem Vynálezů a pokroků. Nakonec historikové zasypali útočníky Sebranými spisy Jana Vrby. Teď tam pracují zákopníci, vyhrabali doposud sedm mrtvol, mezi nimi tři docenty. Myslím, že zasypaných není víc než třicet.“

„Mhm,“ mínil pan Rejzek.

„A Sparta, člověče,“ drmolil Kéval v tichém nadšení, „Sparta prohlásila za jediného boha starořeckého Dia, kdežto Slávie je pro Svantovíta. V neděli bude mač na Letné mezi oběma bohy, oba kluby se ozbrojí krom kopaček také ručními granáty, Slávie má prý mimoto kulomety a Sparta jedno dvanácticentimetrové dělo. Ohromný nával na lístky, stoupenci obou klubů se ozbrojují. Rejzku, to bude kravál! Já myslím, že vyhraje Zeus.“

„Mhm,“ řekl pan Rejzek, „ale teď byste se moh podívat na redakci došlé.“

„No třeba,“ svoloval Cyril Kéval. „Viďte, člověk si zvykne i na Boha. Co je nového v ČTK?“

„Nic zvláštního,“ bručel pan Rejzek. „Krvavé demonstrace v Římě. V Ulsteru se to maže, víte, irští katolíci. St. Kilda se vůbec dementuje. V Pešti pogromy. Schizma ve Francii, objevili se tam zase valdenští a v Münsteru novokřtěnci. V Bologni zvolen vzdoropapež, nějaký páter Martin, z bosých bratří. A tak dále. Nic lokálního. Koukněte se na dopisy, jo?“

Cyril Kéval se utišil a otevíral poštu; bylo jí pár set kusů. Přečetl jich sotva šest, a už mu to nedalo. „Koukněte se, Rejzku,“ začal, „to máte všecko na jedno brdo. Tak třeba tohle: ‚Z Chrudimi. Vážená redakce! Jakožto starý odběratel Vašeho ctěného listu, bude zajisté Vaše čtenáře a celou veřejnost, kterou zviřují neplodné spory,‘ - tady,“ dodával pan Kéval, „zapomněl napsat ‚zajímat‘ -, ‚veliký zázrak, který učinil místní pan farář Zakoupil.‘ A tak dále. V Jičíně to byl skladník konzumu a v Benešově řídící učitel. V Chotěboři dokonce trafikantka, vdova Jiráková. Copak to mám všecko číst?“

Bylo opět chvíli pracovní ticho. „Sakra, Rejzku;“ ozval se zase Kéval, „poslyšte, víte, co by byla senzace? sólokapr? indiánská kachna? Že se někde něco stalo přirozeným způsobem, bez zázraku. Ale já myslím, že by nám to nikdo nevěřil. Počkejte, já vymyslím něco přirozeného.“

Opět chvíle ticha.

„Rejzku,“ ozval se Kéval žalostně. „Já neumím vymyslet nic přirozeného. Když o tom uvažuju, je vlastně všechno zázračné. Všechno, co je, je nějaká magie.“

Vtom vešel šéfredaktor. „Kdopak excerpoval Tribunu? Tadyhle má zprávu a my jsme ji neměli!“

„Jakou zprávu?“ ptal se pan Rejzek.

„V Hospodáři. Americké konzorcium skoupilo tichomořské ostrovy a pronajímá je. Takový maličký korálový atol za padesát tisíc dolarů ročně. Veliká poptávka i z evropského kontinentu. Akcie už dva tisíce sedm set. G. H. Bondy účasten sto dvaceti milióny. A my to nemáme v listě,“ huboval šéfredaktor a práskl za sebou dveřmi.

„Rejzku,“ ozval se Kéval, „tohle je zajímavý dopis: ‚Vážená redakce! Promiňte, že já, starý vlastenec, pamětník zlých dob útlaku a pochmurných dnů poroby, zvedám hlasu svého žalujícího, prose Vás, abyste bystrým perem svým národu českému tlumočiti ráčili starost a úzkostiplný stesk nás starých vlastenců‘ a tak dále. Tuhle: ‚Vidím národ náš staroslavný rozeštvaný brat proti bratu; nesčetné strany, sekty i církve jako vlci potírají se, nenávistně se navzájem dávíce,‘ asi nějaký stařeček, má hrozně třesavé písmo, ‚zatímco odvěký nepřítel náš obchází jako lev řvoucí, volaje do lidu našeho germánské heslo Pryč od Říma, v tomtéž podporován jsa špatnými vlastenci, jimž stranický zájem nad kýženou jednotu národní sahá. I vidíme s úzkostí a zármutkem snažným blížiti se nové Lipany, na nichž Čech proti Čechu, pod rouškou náboženských hesel jakýchsi, polem vražedným ležeti.bude. A aj, splní se slova Písma o království v sobě rozděleném. I bude klání, bude porubání, jak praví naše slavné, pravé, bohatýrské Rukopisy‘.“

„Přestaňte,“ povídal pan Rejzek.

„Počkejte, tady vykládá o hypertrofii stran a církví. To prý je dědičná choroba česká. ‚O tom nemůže být nejmenší pochybnosti, jak říkával doktor Kramář. Pročež zapřísaháme Vás, abyste v této hodině dvanácté, kdy ze všech stran hrozí nebezpečenství veliké a děsné, vyzvali národ náš, aby se semkl v celonárodní jednotu na obranu vlasti. Je-li pak této jednotě třeba pojítka církevního, nebuďmež protestanty ani katolíky, ani monisty, aniž snad abstinenty, alebrž přijměme jedinou slovanskou, mocnou a bratrskou víru pravoslavnou, která nás stmelí v jednu velikou rodinu slovanskou a získá nám v bouřlivých dobách těchto ochranu mocného monarchy slovanského. Ti pak, kdo by se nepřidružili svorně a dobrovolně k této slavné myšlence všeslovanské, buďtež státní mocí, ano i každým mimořádnými okolnostmi dovoleným nátlakem přinuceni odložiti své stranické a sektářské zájmy ve prospěch jednoty celonárodní.‘ A tak dále, a podepsán ‚Starý vlastenec‘. Co tomu říkáte?“

„Nic,“ řekl pan Rejzek.

„Já myslím, že na tom něco je,“ začal pan Kéval, ale vtom vešel telefonista a řekl: „Telefonujou z Mnichova. Včera vypukla v Německu nějaká občanská nebo náboženská válka. Stojí to za to dát to do listu?“