Tisíc a jedna noc (Šulc)/Rybář a duch

Tisíc a jedna noc (Šulc)
	Rybář a duch	Kupec a duch

Údaje o textu
Titulek:	Rybář a duch
Autor:	neznámý
Zdroj:	Tisíc a jedna noc. Díl I. Přeložil P. Š. T-ý. Praha: Alois Hynek, 1891. S. 3–14 Národní digitální knihovna
Licence:	PD anon 70
Překlad:	P. Š. T-ý
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Byl jednou rybář již velmi starý, jenž měl ženu a tři dcery. O byl tak chudý, že neměl ani, čeho potřeboval. Měl zvyk, jenom čtyrykráte za den síť do vody spouštěti. — Jednou šel za svitu měsíce k řece, odložil koš, vykasal košili, brodil se ve vodě až po pás i hodil síť do vody a čekal, až se ponořila. Potom ji chtěl vytáhnouti, ale shledal, že je těžká, i jal se ji silou vytahovati. Když to nikterak nešlo, vylezl z vody, upevnil konec provazu, jenž drže síť, na břehu, svlekl se, ponořil blíže sítě do vody i trmacel se dlouho, až dopravil síť na břeh. Nalezl v ní mrtvého osla, jenž byl síť notně potrhal. Vida to rybář, zarmoutil se velice a vzdychal: »Síla i ochrana pocházejí od boha. — Výživa jest věcí nesnadnou. — Pochválen budiž Pán, jednomu dává, druhému odpírá. Jeden loví ryby, jiný je pojídá.«

Když byl odstranil osla, usadil se na břehu a jal se spravovati síť. Když byl hotov, brodil se ve vodě, volal boha na pomoc, hodil síť znovu do vody a čekal, až se ponoří. Potom zatáhl za provaz i shledal, že síť je těžší ještě nežli prve. Domníval se, že chytil hodnou rybu, svlekl se a ponořil, by síť vytáhl na břeh, kdežto shledal v ni hrnec hliněný, naplněný pískem a bahnem. Plakal žalostně řka: »Toť podivný den. Oddán jsa bohu, důvěřují v něho. Osude, nestíhej mne více. Šel jsem získati výživu a vidím, že jest ta tam pro mne. Štěstí mi nepřeje a práce rukou mých neprospívá mi«

Vyhodil hrnec, roztáhl síť, prosil boha za odpuštění, vyhodil po třetí síť a čekal, až se ponoří. Pak ji vytáhl i shledal v ní střepy, kameny, hnáty a nečistotu. Plakal unaveností a zármutkem, že taková nehoda jej stíhá; vzpomněl si na ženu a dítky, doma na potravu čekající, bil se v prsa i sténal: »O smrti, zbav mne těchto svízelí.«

Potom pohledl vzhůru; svítalo již, i pravil: »O bože, ty víš, že denně jen čtyrykráte síť svou do vody spouštím; třikráte jsem tak již učinil a zbývá mi toliko jednou ještě síť do vody hoditi. O bože, učiň zázrak na mně a zbav mne bídy.«

Spravil síť svou pak, hodil ji do moře a čekal, až se ponoří, by ji pak vytáhl; ale nebyl s to tak učiniti, poněvadž síť byla na dně uvázla. Svlekl se opět, ponořil se a snažil, by síť dostal na břeh. Tam ji prohlížel i shledal cosi těžkého v ní a když to náležitě vymotal, uzřel mosaznou láhev, uzavřenou olovem, v němž vytištěna byla pečeť Šalomounova. Uzřev to rybář zaradoval se, mysle: »To prodám kotláři, má to cenu zajisté za dva korce pšenice.« Otřásl láhví i zpozoroval, že v ní něco jest. Pomyslil si: »Podívám se dříve, co v té láhvi jest; otevru ji a pak teprve ji prodám.«

Vyřal z kapsy nůž, probodl olovo a pracoval, až láhev otevřel; pak ji přiložil k ústům, ale nic neteklo.

Tomu se rybář velice divil. Hnedle pak uzřel z láhve vystupující kouř, jenž rozšiřoval se nad zemí i nad mořem a vystupoval k nebi. Rybář divil se, vida to. Když všechen kouř vyšel z láhve, houstnul a proměnil se v ducha, jehož nohy stály na zemi, hlava pak sahala do oblak. Hlavu měl jako sud, zuby jako skalní balvany, ústa a jícen jako ulice, oči jako svítilny — zkrátka byl ošklivý nesmírně. Chraň nás bůh před něčím takovým. Vida to rybář, chvěl se po celém těle a zuby mu cvakaly strachem.

I pravil duch: »Šalomoune, proroku boží, odpusť mi, odpusť; nikdy více nehodlám protiviti se vůli tvé a rozkazům tvým.«

Na to pravil rybář: »O duchu, co to pravíš o Šalomounovi, proroku božím, jenž před osmnácti sty lety zemřel? Co se ti přihodilo? Jak dostal jsi se do té láhve?«

Uslyšev to duch řekl: »Poslyš dobrou zprávu.«

I pomyslil si rybář: »Ó jaký to -den šťastný.«

Duch pravil dále: »Poslyš zprávu, že bez průtahu budeš zabit.«

Na to pravil rybář: »Zasluhuješ za tuto zprávu, by ti bůh odňal svou milost. Proč chceš mne zabiti, kdežto jsem tě vysvobodil, vytáhl z moře a pomohl u ven z láhve?«

Duch odpověděl: »Vypros si něco ode mne.«

Rybář zvolal vesele: »Co bych si měl od tebe vyprositi?«

Duch pak odpověděl: »Vypros si, jakým způsobem tě mám usmrtiti.«

»Co jsem provinil,« odvece rybář, »jest to odměna za to, že jsem tě vysvobodil?«

Duch pak řekl: »Poslyš mé příhody.«

»Vypravuj, ale zkrátka,« odvece rybář.

Duch jal se mluviti takto: »Věz, že náležím mezi duchy odbojné a byl jsem neposlušným vůči Šalomounovi. Ten poslal na mne Asafa, jenž rozsudek jeho mi oznámil a vykonal. Spoutal mne mocí a dopravil před Šalomouna, proroka božího. Když ten mne uzřel, volal boha ku pomoci maje strach přede mnou. Řekl mi, bych jej poslouchal, a když jsem to odepřel, dal přinésti tuto mosaznou láhev, zavřel mne do ní, zapečetil ji ve jmenu boha a velel duchu, by mne zanesl daleko i vhodil do prostřed moře. Když jsem pobyl 200 roků v moři, umínil jsem si, že učiním boháčem toho, kdo mne v následujících 200 letech vysvobodí. Těch dvě stě let uplynulo, aniž byl by někdo mne vysvobodil. A zase uběhlo 200 roků, i slíbil jsem, že tomu, kdo mne vyprostí, objevím veškeré poklady země; avšak i uplynulo 400 roků a nikdo mne nevysvobodil. V následujících na to 200 letech umínil jsem si, že vyprostitele svého učiním sultánem, stanu se jeho služebníkem a že mu denně vyplním troje přání. Ale ani během těchto 200 let nevyprostil mne nikdo. Rozhněval jsem se, zuřil, soptěl a přísahal, že usmrtím toho, jenž nyní mne vyprostí, by zemřel smrtí nejhroznější nebo si vyvolil způsob, jakým zemříti by chtěl. Záhy po tom vysvobodil’s ty mne, pročež rci, jakým způsobem tě mám zabiti.«

Uslyšev rybář tato slova pravil: »Náležím bohu, k němuž se vrátím. Proklet budiž osud můj, že jsem tě právě v neblahém tom čase vysvobodil. Ale odpusť mi a bůh ti též odpustí, nezab mne, jinak propůjčí bůh někomu sílu, by také tebe zabil.«

»Nic platno,« odvece duch, »rci jen, jak zemříti chceš.«

Vida rybář, že opravdu má zahynouti, zvolal s pláčem: »Ó mé ditky ubohé! Nedej bože, by mne srdce bolelo pro vás.« Obrátiv se pak k duchu řekl: »Pro boha odpusť mi za odměnu, že jsem tě vyprostil z té mosazné láhve.«

Duch pak odpověděl: »Právě proto, žes mne vysvobodil, zabiji tebe.« 

»Jakže,« řekl rybář, »prokázal jsem ti dobrodiní a ty se mi chceš zlým odměniti? Věru, že nelže přísloví, jež praví: Učinili jsme mu dobré a zlým oplatil nám; tak věru jednají lidé zlí. Kdo činí dobře tomu, jenž toho není hoden, tomu se povede, jako tomu, jenž útulek poskytne hyeně.«

Duch odvětil: »Neotálej déle; budeš zabit, jak jsem řekl.«

K pomyslil si rybář: »Totoť jest duch, já pak jsem člověk; rozumem povýšil mne bůh nad něho i chci ho rozumem překonati.«

Uvažoval chvíli a potom pravil duchu: »Opravdu hodláš mne zabiti?«

Když pak duch přisvědčil, řekl dále: »Při jmenu boha živého, povíš mi pravdu na mou otázku?«

Duch zachvěl se uslyšev ta slova i pravil: »Taž se, ale zkrátka.«

Rybář pak řekl: »Při jmenu boha všemohoucího tážu se, zdali’s byl zavřen v této láhvi?«

»Byl jsem, bůh mi svědkem,« odvece duch.

»Ty lžeš,« odpověděl rybář, »do té láhve nevejde se ani ruka tvoje, tím méně celé tělo.«

Tu řekl duch: »Bůh jest svědkem mým, že jsem byl v té láhvi; nevěříš tomu ?«

»Ne,« odpověděl rybář.

Na to zvolna rozplýval se duch v kouř, jenž vystupoval do výše a rozšířil se nad zemí i vodou. Pak zvolna spouštěl se do láhve a když byl v ní, volal odtud: »Vidíš nyní, jak jsem v láhvi? Věříš mi nyní?

Rybář pak chopil olovo, jímžto láhev byla uzavřena, i přitiskl je na ni. Potom zvolal: »Ó duchu, vol si nyní, jak zemříti chceš a jak tě mám zase hoditi do moře. Potom vystavím tuto dům a varovati budu rybáře, jižto přijdou sem loviti, a řeknu jim: »Tuto leží duch, jenž usmrtí toho, kdo jej vytáhne a vyprostí, a jen mu dovolí, by si vyvolil způsob své smrti.«

Uslyšev duch slova ta i vida, že jest opět uzavřen, poněvadž pro pečeť Šalomounovu nemohl z láhve, poznal, že jej rybář přelstil, i pravil: »Milý rybáři, nečiň tak, žertoval jsem pouze s tebou.«

»Lžeš, ty hanebný a mizerný duchu,« řekl rybář. Potom válel láhev k vodě, duch pak křičel: »Ne tak, ne tak.«

Ano, tak, tak,« odvětil rybář. I skrotnul duch, stal se pokorným a pravil prosebně: »Co hodláš učiniti, milý rybáři?«

»Hodím tě do moře,« odpověděl rybář, »a jestliže ponejprv prodlel jsi v něm osm set roků, zůstaneš tam nyní na vždy. Zdali jsem tě neprosil: Daruj mi život a bůh tebe zachová též, ale tys chtěl hanebně se zachovati vůči mně i zabiti mne nyní odsloužím se tobě stejnou měrou.«

I pravil duch: »Otevři a pusť mne ven, rybáři. Učiním tě bohatým a prokážu ti mnoho dobrého.«

»Lžeš,« odvece rybář. »Podobáme se perskému králi a lékaři Dubanovi.«

»Kterak to?« tázal se duch.

»Poslyš tedy,« odvece rybář, »v jednom městě perském žil král, jenž by raněn malomocenstvím a nikdo mu nemohl pomoci. I přišel do toho města řecký lékař, jmenem Duban, jenž byl velmi učený a znal se důkladně v léčení. Když uslyšel o nemoci králově, oblekl na se nejpěknější šat svůj, šel ku králi a pověděl mu, kdože jest, a pravil: »Ó, králi, slyšel jsem o těžké nemoci tvé, jižto žádný lékař nedovede zahnati. Chci tě vyléčiti, aniž bys musil nějaký lék užiti nebo něčím se mazati.«

»Dokážeš-li to,« odpověděl král, »učiním tebe i vnuky tvé bohatými na vždy. Pověz mi, kdy hodláš mne pozdraviti.«

»Zítra, dle vůle boha mocného,« pravil lékař. Vrátil se do města, najal si byt, upravil lék a dal týž do baňky s dutým držadlem; pak nadělal několik koulí a druhého dne s tím šel ku králi. Byli u něho knížata, radové státní, vezírové ^[1] a veškerá šlechta.

Lékař podal králi baňku, řka: »Velemocný králi, vezmi tuto baňku a jdi s knížaty do jízdárny a házej koulemi, až ruka tvá se zapotí, do které skrze duté držadlo vnikne lék, jenž odtud rozejde se do celého těla. Až zpozoruješ, že lék přešel do těla tvého, vrať se do paláce, jdi do lázně, umyj se a vyspi, i dá bůh, že budeš zdráv.«

Král vzal baňku i poručil všem, by se odebrali do jízdárny, kde se hrálo míči, jež král chytal, až se ruka jeho potila, lék pak se rozšířil v celém těle. Když to zpozoroval lékař Duban, radil králi, by se vrátil do paláce, vykoupal a vyspal.

Ráno časně vstal lékař i šel do královského paláce. Když přišel před krále, vstal tento s trůnu, objal lékaře i posadil jej vedle sebe, hovořil s ním a dal mu hojné, vzácné dary; neboť když byl se vykoupal, pocítil, že je zdráv, a tělo jeho bylo čisté jako křišťál. Král pravil: »Muž tento hoden jest veškeré úcty a má býti stále okolo mne, neboť vyléčil mne bez léků, kdežto všickni lékaři se všemi léky ničeho nebyli s to poříditi. On má býti mým důvěrným přítelem.«

Král ztrávil vesele noc i nepřestal chváliti lékaře. Ráno usadil se na trůn a kdvž shromáždili se kolem něho všickni velmožové, dal zavolati lékaře, jejž podržel u sebe až do noci i kázal mu dáti tisíc dukátů.

Mezi služebníky královskými byl jeden závistivý a lakomý vezír, jenž vida, jak si král váží lékaře, dostal strach, že by král jeho místo mohl dáti tomu lékaři. Záviděl mu tedy a choval proti němu zrádné úmysly; předstoupil před krále a pravil: »O vznešený panovníku, tvým dobrodiním stal jsem se velikým a proto chci ti dáti dobrou radu.«

Král na to řekl: »Mluv, jakou radu mi chceš dáti?«

Vezír pravil: »Pozoroval jsem, že král nekráčí po cestě pravé, neboť prokazuje dobrodiní nepříteli, jenž pracuje ku zkáze jeho i zneužívá jeho dobroty. Ano, přilnuls tak k němu, že se o tebe opravdu bojím.«

»Koho to míníš?« pravil král.

»Lékaře Dubana,« odvece vezír.

»Ten že jest mým nepřítelem?« tázal se král. »Vážím si ho velice, neboť uzdravil mne, když všickni lékaři byli zoufali nade mnou. Neníť mu rovna daleko široko, a ty opovážíš se cos takového říci o něm; tuším, že mluví z tebe závist.«

»O králi, « pravil vezír, »což pak mi zlého učinil lékař, bych jej chtěl zničit? Dávám ti radu tu jen z lásky a obavy o tebe. Věz tedy, že lékař jest vyzvědač, jenž přibyl sem z cizí země ku zkáze tvé. Což neuzdravil tě něčím, což ti dal do ruky?«

»Toť pravda,« řekl král zlostně.

»Nuže,« pravil vezír, »mohl by ti také dáti do ruky něco, že bys od toho zemřel.«

Král na to pravil opět se zlostí: »Máš pravdu, vezíre, přišel, by mne zničil; neboť kdo mohl uzdraviti mne něčím, co mi dal do ruky, může mne tímže způsobem také zabíti. Ale poraď mi, cože mám učiniti.«

»Pošli proň,« pravil vezír, »a pak mu dej sraziti hlavu.«

>To bude nejlepší,« řekl král, i poslal pro lékaře, jenž ihned se dostavil.

»Víš-li, proč jsem tě dal zavolati?« tázal se ho král.

»Nevím, králi mocný,« odvece lékař.

»Nuže, proto, abys byl utracen,« řekl král.

Udiven na to pravil lékař: »Proč to? Cože jsem zavinil?«

»Slyšel jsem,« odpověděl král, »žes vyzvědač i přišel sem, bys mne zničil, a proto chci tomu předejiti.« I velel hned katovi: »Sraž tomuto hlavu.«

Když to lékař uslyšel, pochopil hnedle, že mu kdosi závidí přízeň krále, jenž má velmi málo rozumu a prozíravosti; i pravil:

»Učinil jsem něco dobrého, začež dostávám zlou odměnu!«

Král pak velel opět katovi: »Sraž mu hlavu.«

Lékař pak pravil: »Nechej mne žíti a bůh zachová i tebe, zničíš-li mne, zabije bůh i tebe!« »Musím tě zničiti,« pravil král, »nebo tak snadno, jakos mne vyléčil, můžeš mne i zabiti.«

»To má býti moje odměna, králi,« pravil lékař, »dobré chceš odměniti zlým?«

Lékař plakal velmi; někteří důvěrníci královi přimlouvali se za něho, by mu král odpustil, jestliže něco zavinil, ale král trval na svém, že musí zemříti. Lékař pak pravil: »Ó, králi, odlož mou smrt, bych mohl odebrati se domů, urovnati věci své, dáti almužnu chudým a knihy rozdati mezi lidi hodné. Také mám výbornou knihu, jižto chci ti darovati. Chovej ji jako poklad.«

»A v čem záleží cena knihy té?« tázal se král.

»Chováť mnohá tajemství. První z nich jest toto: Až mne dáš zabiti a otevřeš šestý list a přečteš s hora tři řádky a něco se optáš mne, odpoví ti moje hlava.«

Král podivil se velice a pravil: »Toť velmi podivná věc.«

I dovolil hned lékaři, by šel domů.

Druhého dne přišel lékař Duban před krále nesa starou knihu a krabičku s práškem. Usadiv se, požádal o mísu. Když mu ji dali, nasypal do ní prášku a řekl: »O králi, vezmi tuto knihu, ale dříve ji neotvírej, až bude hlava má sražena. Potom dej do mísy na prášek hlavu mou, a krev přestane téci. Pak otevři knihu a ptej se hlavy mé, kteráž ti odpoví.«

Král mu potom dal sraziti hlavu, jež dána do mísy na prášek, načež krev netekla více; lékař otevřel oči a pravil: »O králi, nyní můžeš knihu otevříti.«

Král učinil tak i jal se obraceti listy, jež byly slepeny, i přindal prst ke rtům, navlažil jej a tak obrátil až sedmý list, avšak nenalezl nic psaného. Pravil tedy: »Lékaři, nenalezám ničeho v knize té.«

Hlava lékaře odvětila: »Obracej jen dále.«

Král obracel dále, navlažuje prst, až setřel jed, kterým kniha byla napuštěna. Pojednou pocítil král závrať i potácel se. Na to ozvala se hlava lékařova: »Kdyby byli spravedlivými byli, kdož přísně soudí, dostalo by se jim také spravedlnosti; násilnictví jejich odmění jim osud bídou a smrtí, a potom jim pravila řeč obrazná: to jest za to — osudu ničeho vytýkati nelze.«

Když toto vyřkla lékařova hlava, klesl král mrtev a hlava lékaře byla též bez života.«

Na to pravil rybář k duchu: »Kdyby král byl nechal lékaře žíti, byl by jej bůh také zachoval, avšak že ho dal zabiti, zničil bůh i jeho. A proto, duchu, žes mne chtěl zabiti, uzavru tě opět do té láhve i vhodím do moře.«

Duch křičel: »Ó, rybáři, nečiň tak, vyprosť a netrestej mne. Ačkoli jsem jednal špatně, jednej ty dobře; pravíť přísloví: Oplácej zlé dobrým.«

Ale rybář odvětil: »Nepustím tě a vhodím do moře. Prosil jsem tě dosti dlouho a tys chtěl mne nevinného zabiti, ačkoli jsem tě vyprostil z vězení tvého. Z toho soudím, žes zlé povahy; splácíš dobré zlým. Proto až tě vhodím do moře, postavím tuto dům s nápisem: Tu řádí zlý duch; kdo jej vytáhne, bude od něho zabit; pak můžeš dlouho zůstati ve vodě, ty ničemný duchu.« »Vyprosť mne zase,« pravil duch, »slibuji, že ti neublížím, nýbrž prospěji. Učiním tě bohatým.«

Když byl přísahal na jmeno boží, otevřel rybář láhev, z níž opět vystupoval kouř do výše, z něhož utvořil se duch; rozšlapal láhev i letěl k moři. Vida to rybář, považoval to za zlé znamení i bál se velice. Vzpamatovav se pravil: »Ó, duchu, přísahals i nesmíš mi ublížiti, sice by tě bůh trestal. Opětuji ti, co pravil lékař Duban: Nechej mne žíti a bůh tě také zachová.«

Duch usmál se a řekl: »Následuj mne.«

Šli pouští až k vrchu; tam uprostřed čtyr kopců bylo jezero. Duch se zastavil a velel rybáři, by hodil síť do jezera. V jezeru byly ryby červené, bílé, modré a žluté, čemuž se rybář velice podivil. Vyhodil síť a vytáhl čtyry ryby: červenou, bílou, modrou a žlutou, z čehož měl velikou radost. Duch pravil: »Jdi s nimi k sultánovi, učiní tě bohatým; ale nelov vícekráte, nežli jednou denně. Musím tě opustit; bůh mi přispěj ku pomoci.«

Duch zadupal, země se otevřela i pohltila jej, rybář pak vracel se vesele domů. Potom donesl ryby do paláce sultána, jenž nemálo se divil a pravil vezírovi: »Dej ryby kuchařce.«

Vezír učinil tak a pravil dívce: »Uprav dobře ty ryby, jež dal někdo sultánovi darem.«

Sultán velel dáti čtyři sta dukátů rybáři, jenž běžel domů vesele i nakoupil, čeho potřebovala rodina jeho.

Kuchařka sultánova upravila ryby na rendlík, jejž dala na oheň, i nalila na ryby oleje a čekala, až budou usmaženy po pravé straně, načež je obrátila. V tom otevřela se zeď i vešla do kuchyně dívka sličná v oděvu nádherném.

V ruce měla rákosku, jižto vstrčila do rendlíku řkouc: »O, rybo, zdali plníš slib svůj?«

Kuchařka při tom omdlela. Dívka opětovala otázku, ryby pozvedly hlavy řkouce: »Ano, vrátíš-li se ty, vrátíme se i my, budeš-li věrnou, budeme i my věrny, opustíš-li nás, vykonaly jsme, co bylo povinností naší.«

Převrhnouc rendlík, odešla dívka, jak byla přišla, a zeď zavřela se opět za ní. Kuchařka vzpamatovavši se a vidouc ryby spáleny, zarmoutila se i bála velice. Tu přišel vezír a chtěl ryby, že sultán na ně čeká. S pláčem vypravovala kuchařka, co se bylo stalo s rybami. Vezír se divil, poslal pro rybáře a pravil: »Musíš hned přinésti zase takové ryby, které se nám velice líbí.«

Rybář vzal síť, šel k jezeru, vytáhl čtyry jiné ryby podobné a přinesl je vezírovi. Ten je dal kuchařce řka: »Peč je v mé přítomnosti, chci viděti, co se stane.« Kuchařka připravila ryby a dala je na rendlík. Když byly pečeny, otevřela se stěna opět a dívka objevila se s rákoskou v ruce, vstrčila rákosku do rendlíku a pravila: »O rybo, plníš-li slib svůj?« Ryby zase pozvedly hlavy, odpověděly. jako ponejprv, dívka převrhla pánev a zmizela.

Vezír pak pravil: »To nemůžeme sultánovi zatajiti.«

Šel k němu a vypravoval mu, co se stalo s rybami. Sultán udiven zvolal: »To musím také viděti!«

Poslal pro rybáře, jemuž poručil, by přinesl opět ryby takové jako dříve.

Rybář šel k jezeru, chytil čtyry barevné ryby a donesl je sultánovi. Ten mu dal opět čtyry sta dukátů, avšak poručil jej střežiti a pravil vezírovi: »Jdi a peč ryby za mé přítomnosti.«

Vezír poslechl, připravil ryby a dal na oheň. Když byly pečeny, rozevřela se stěna i vešel černý otrok, veliký až hrůza, tak že vezír i sultán se ho báli.

Otrok pravil: »O ryby, plníte-li slib?« Ryby odpověděly jako dříve, otrok převrhl rendlík a zmizel, ryby však se spálily. Sultán ulekl se toho i pravil: »V tom vězí něco neobyčejného, což musíme vypátrati.« Poslal pro rybáře i tázal se ho: »Kdeže lovíš ony ryby?«

»V jezeru mezi čtyrmi kopci,« odvětil rybář.

Sultán tázal se vezíra: »Znáš to jezero?«

Vezír odpověděl: »Po třicet roků veškeré krajiny ohlédám, ale jezero to jsem neviděl.«

Sultán tázal se rybáře: »Jak daleko jest k jezeru?«

»Dvě hodiny,« odvece rybář.

Sultán velel pak vezirovi, by vzal s sebou něco vojska a táhl k jezeru. Rybář je musil vésti; sultan také jel s nimi.

Přibyli k jezeru a sultán se divil velice řka: »Zdali možno, že nikdo neví o tomto jezeru, které přece jest tak blízko města?« Tazal se vojínů, znají-li to místo, ale nikdo je neznal.

»Přísahám Bohu,« zvolal sultan, »nevrátím se do města, pokud nezvím, co to jest s tím jezerem a s těmi pestrými rybami.« Poručil vojákům rozbiti stany a čekal do noci.

Zavolal vezíra i pravil: »Chci vypatrati, co to jest za ryby; odejdu. Zítra řekneš, že jsem nemocen, a nepustíš nikoho do mého stanu, v němž bydlet budeš zatím. Za tři dny se vratím.«

Vezír slíbil vše učiniti, sultán pak vzal meč a šel za vrch i kráčel dále až k ránu, kdežto uzřel v dalce něco černého. Šel k tomu a shledal, že to zámek vystavěný z černého kamene a železem obložený.

Sultán zaklepal na bránu, ale nikdo se neozval ani neokázal. Zaklepal po druhé, avšak zase marně. Vešel do chodby volaje: »Obyvatelé zámku, přibyl cizí, hladový pocestný, zdaliž máte něco k jídlu?« Nikdo neodpověděl, i kráčel dále a viděl všude velikou nádheru.

V prostranné jizbě viděl nádherné divany, výklenky a výstupky; též vodomet se čtyrmi zlatými lvy, jižto chrlili vodu z tlam; ptáci poletovali kolem.

Král usadil se i zaslechl hnedle jakési bědování a pláč, šel po hlase, odhalil záslonu i spatřil sedícího na trůnu jinocha, jenž měl korunu na hlavě. Byl smuten a bylo viděti, že plakal.

Sultán ho pozdravil a jinoch poděkoval, řka: »Odpusť mi, že nevstávám.«

»Jsem hostem zde,« odvětil sultán, »i přicházim se tázati stran jezera s pestrými rybami, a tohoto zámku, v něm bydlíš sám, i proč pláčeš?«

Uslyšev to jinoch, počal ještě více plakati. Král se tomu divil a tázal se opět, proč pláče. Ten odvětil: »Kterak nemám plakati?« Odhalil roucho své a král uzřel, že je s polovice člověk a s polovice kámen. Král se nad tím zarmoutil a žádal jinocha, by mu pověděl, co to vše znamená.

»Věz, o pane,« jal se vypravovati jinoch, »otec můj, sultán Mahmud, byl králem v tomto městě. Po jeho smrti panoval jsem já i pojal za manželku tetku svou, s nížto jsem žil pět roků. Jednou jsem byl nemocen; ačkoli oči mé byly zavřeny, nespal jsem a slyšel, co si vypravovaly otrokyně, které mne obsluhovaly. Poznal jsem z řečí těch, že moje manželka jest mi nevěrnou a navštěvuje v noci černého otroka. Chtěl jsem se o tom přesvědčiti a noci příští stavěl jsem se, že spím, a když moje žena odešla, pustil jsem se za ní. Prošla celé město a šla dále až k malé chýši, v které zmizela. Vlezl jsem na střechu a viděl, jak žena moje klaní se starému černému otroku, jenž surově se na ni osopil. Slezl jsem se střechy, chopil meč a ťal otroka do krku i myslil jsem, že jsem ho zabil, avšak proťal jsem jen kůži a ne žíly. Vykřikl a moje žena padla za mnou. Vrátil jsem se pak o svého zámku a ulehl.

»Ráno vrátila se moje žena majíc vlasy ustříhané i roucho smuteční i vypravovala mi, že otec její i matka zemřeli a proto že má zármutek. Truchlila po celý rok a pak mne žádala, bych jí dovolil v zámku zříditi síň smutku, ve které by o samotě truchliti mohla. Dovolil jsem to, načež dala zříditi jakousi kryptu, do které dopraven černý otrok, jenž posud byl živ, ale od té chvíle, kdy jsem ho ranil, nemohl mluviti. Žena moje ho navštěvovala nosíc mu pokrmy i nápoje. Tak to trvalo rok a pak ještě dva, kdežto jsem snášel hrozné muky. Po třetím roce jednoho dne byl jsem rozzloben i šel za ní. Slyšel jsem ji u krypty naříkati, což mne rozčililo tak, že jsem chopil meč, chtěje ji usmrtit. Ona pak obrátivši se proti mně zvolala: »Mou vůlí a mocí staniž se půl člověkem a půl kamenem.« Stal jsem se tím, čím jsem. Nemohu státi ani seděti, ani spáti, nejsem mrtev ani živ. Potom okouzlila město i s obyvateli. V městě bydlili mohamedáni, křesťané, židé i pohané. Proměnila mohamedány v bílé ryby, pohany v červené, křesťany v modré a židy v žluté; také ono jezero vykouzlila. Na tom ještě neměla dosti: každého dne přijde a dá mi sto ran dutkami, až mi krev teče.«

Sultán na to pravil: »Kde že jest ta dračice a kde onen otrok?«

»Pane,« odpověděl jinoch, »otrok leží v kryptě, ona pak jest v síni proti těmto dveřím; ráno vždy navštíví otroka, načež přijde a bije mne.«

»Bůh mi pomůže,« zvolal sultán, »že tomu řádění učiním konec.«

Hovořili spolu až do noci, pak spali do rána. Sultán potom odebral se do krypty, zabil otroka i hodil do studně. Oblekl se v roucho otroka a položil na jeho lože, maje meč pod šaty. Netrvalo to dlouho, i přišla ukrutná čarodějnice a bila svého muže, jenž křičel a za smilování prosil.

Potom odebrala se do krypty volajíc: »Ó pane můj, promluv na mne.«

Král odpověděl: »Nezasluhuješ, by někdo mluvil s tebou. Trýzníš muže svého, jenž křičí a naříká, tak že nemohu ani spáti.«

»Vysvobodím ho tedy,« řekla ona.

»Učiň tak, bych měl jednou pokoj,« odpověděl on.

Vyšla, vzala mísu s vodou a šla k muži, jejž pokropila mumlajíc tajná slova, načež mladík se vzchopil volaje: »Chvála bohu!« Ona pak pravila: »Jdi mi s očí, ať nikdy více tě neuzřím, sice tě zničím.« Čarodějnice vrátila se do krypty, kde jí sultán poručil, aby vyprostila též obyvatele a město i celý kraj i navrátila jim dřívější podobu jejich. Odešla k jezeru, pronesla tam slova čarodějná, i proměnila se krajina veškerá; obyvatelé byli opět lidé a žili i jednali jako dříve.

Čarodějka vrátila se ku kryptě řkouc: »O, pane, vstaň a podej mi ruku svou.«

Sultán pak pravil: »Přistup blíže.« Když byla u něho, vyskočil a mečem ji rozpůlil ve dvě části, i vyšel ven, kde zastihl jinocha naň čekajícího, jenž mu políbil ruku a vřelé mu děkoval. Sultán se ho tázal, zdali chce zůstati v městě svém nebo jíti s ním.

»Ó, pane,« odvece jinoch, »víš-li, jak daleko jest odtud do tvého města?«

»Půl dne cesty,« odvece sultán.

Ale mladík mu pravil: »Celý rok potřebí na tu cestu; jenom pokud město bylo okouzleno, bylo tak blízko.«

Sultán pak řekl: »Budiž mým synem, neboť nemám dítek.«

Objali se a radovali; potom konali přípravy na cestu. Sultán toužil po svém městě, z něhož byl tak dlouho vzdálen. Když dospěli do města toho, vzkázal sultán vezírovi, že se vrací. Vezír, vojíni a všickni obyvatelé vyšli mu vesele vstříc, neboť netušili, že ho opět uzří. S velikou slávou uvedli ho do paláce. Sultán usedl na trůn a vypravoval osudy mladíka i co byl učinil a jak vysvobodil celé město a proto že tak dlouho prodléval.

Sultán poslal také pro rybáře, jenž byl původem všeho toho; obdaroval ho štědře tázaje se, má-li dítky. Potom jej učinil svým pokladníkem; o dítky pak se postaral výborně. Vezírovi daroval zlatý řetěz i poslal ho jako sultána do města, kde byly ostrovy černé, a dal mu s sebou mnoho lidí. Sultán a mladý král zůstali v městě; rybář pak stal se jedním z nejbohatších a nejváženějších mužů v celé říši.

---

1. Vezírem sluje nejvyšší hodnosta, zejména vojevůdce