Tetera

Údaje o textu
Titulek:	Tetera
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek jedenáctý. Praha : I. L. Kober, 1880. s. 179–185. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
1835

Tetera byl mladý kozák; duše jeho byla bujná, horoucí, tělo jeho pohyblivé a silné; bylť jako těkající hříbě po stepách.

Marina byla jeho milenka; dívka mladá, s čelem stydlavým, ale srdcem vroucím; bylať skromná, libě zapáchající květina v pustinách.

Oči Teterovy byly černé, jako bouřlivá noc, i často blesky metaly; oči Marininy byly modré, jako nebe po dešti, i také tak navlhlé.

Jednou z večera seděl kozák s milenkou na břehu Dněpru; tváře Marininy podobaly se skvělému mléku, do něhož krůpěj krve byla ukápla.

Tetera držel ji za ruku a mluvil k ní těmito slovy: „Víš-li, Marino, co moje láska jest? Onať jest požár nebeský, jejž neuhasí lidé; onať jest život můj; i více nežli život můj: onať jest duše má. Dokud se částečka ze mne nalezati bude, pomiluje tebe.“

I Bůh je svědkem, že mluvil pravdu; žádný člověk by nebyl o tom pochyboval, vida jej, an mluvil; neboť oči i tváře jeho mluvily se srdcem jeho.

Na to pozdvihla Marina řasy svoje — řasy dlouhé, hedbávné, a ponořila zraky svoje v pohled miláčka svého.

„Ach, i já miluji tebe!“ řekla pak hlasem líbezným co první zpěvové jarní. Ale rtové její sotva že se otevřeli, když toto řekla, i zarděla se napotom, neboť byla duše nevinná.

Tetera milenku k sobě přivinul, a obadva se posadili na skalisko, kdežto Dněpr po jich boku se valil.

Často již byli na tom místě seděli a dívali se spádům hučící řeky; dnes ale nedívali se ani zacházejícímu slunci, ježto dalekou stepu posejpalo růžemi.

Tetera pohlížel toliko na Marinu, Marina myslila jenom na Teteru; oči se jim zatáhly a ústa jich se spojila.

Byloť to políbení lásky — políbení dlouhé, jako blesk je rozněcující a krev jejich rozplameňující. —

Tichý, blahý mír umístil se potom mezi nimi; hráliť si jako děti. Tetera zhlížel se v navlhlých očích svého děvčete; Marinina bílá ruka zahrávala si s kadeřemi drahého kochánka.

Otočilať si ty tmavé kotouče okolo prstů, a jinoch horoucí zůstal před ní na kolenou ležeti, tichý a mírný jako beránek.

Marina sklonila hlavu, i sklouzla pak v objetí mladého kozáka. Šedý stín soumraku ztratil se v temnotách nočních a okolo milujících visel černý plášť, zakrývající je před zrakoma přírody.

Hodiny ubíhaly, v chýši už kohout o půlnoci kokrhal; kůň kozákův zařehtal, znamení dávaje k odjezdu.

Nebralť se kozák pryč na den aneb na dva dny, ani k lovení netáhl, ani jelena honit nešel.

Válka jej volala! — Vstalť jest Tetera, milenku ohnivé obejmul a plamennou hubičkou přivinul se k jejím ústům.

„Budeš-li věrna, Marino?“ zvolal temným, hlubokým hlasem. Otevřela dívka ústa k odpovědi, avšak slova jí na jazyku zemřela.

Neboť se náhle nepovědomá hudba na blízku ozvala. — Balalaika truchlivě zavzněla, a hlasem ousměšným, i jako žalostným, zpívala se tato píseň:

„Posmívámť se pocestníku, jenžto se bez pláště studeným větrům vydává; posmívámť se plavci, jenžto ve spaní loďku svou v divoké proudy pouštívá.

Posmívámť se bláznu, jenž pevné štěstí v knížecí milosti vyhledává; leč jinoch jest třikráte pošetilejší, jenžto v přísahu ženskou se spoléhá.

Slyšte!… Fedor byl hrdý rek, jako lev na poušti, i byltě šlechetný a krásný, jak divý kůň, a svobodný jako vítr.

Při záři pochodní v kole se zatáčeti a po stepách honbu prováděti bylo jej nejprvnějšího viděti, sotva že mu okolo rtů vousy pučely jako hebounké hedbáví.

Mezi tisíci krasavic, jež milost jeho povzbuzovaly, vyvolilť on Ivanovnu, děťátko nejbázlivější, které kdy láskou bylo zbodnuto.

Bílá růže není tak spanilá, ani veverka tak lehká, ježto s kmenu na kmen skáče, ani rákos tak ohybký.

Milovaliť se jako dvě hrdličky, a spojeni byli jako hvězdy blíženců, věčně plynoucí po nebi.

Šípem byl bysi snadněji lunu dostřelil, nežli směl říci, že tak milostné děťátko panenským slibům svým se stane nevěrno.

Ale když přišel den a pronikavý roh svolával k bitvě: tu musil odejíti Fedor a zůstaviti svou dívenku a u ní svého bílého psa.

Slzami očí svých byla kráska smočena, i seděla v hlubokém smutku; a pes vyl otevřeným chřtánem, i čekal na prahu.

A bylo po bitvě; milý Fedor se navracel. S radostí pohlížel z dálky na stáda svoje, pasoucí se na zeleném pahorku.

„Halou! Halou!“ zvolal hlasité; leč Ozvěna toliko poznala i přivítala jej. Nikdo mu nevyběhl v oustrety.

I pobodal koně, že letěl; neboť nemyslil kozák, nežli že všecko vymřelo. Prázden jeho dům, ani ženy ani muže v něm.

Ale písek mu okázal čerstvé stopy dvou koní a šlépěje psa — sem a tam pod vrbím.

Ubohý ženich jede v letu dále, i brzo v dálce milenku svou uvidí a vedle ní mladého jezdce. A pustí se za nima s napnutou píkou, leč prchající žena nespatřuje v něm svého osvoboditele.

„Miluji jej!“ zkřikla, mezi oba se vrhnoucí, až Fedor uleknut koněm nazpět utrhnul.

„I odvediž ji!“ zvolal na mladého lupiče; „brzy dojde řád i na tebe; miluješ-li ji opravdu, chraň se, abys ji na den opustil!“

Věrný pes ale poznal pána, a jakkoliv jej tento zaháněl, předce za ním běžel.

Nadarmo volala naň Ivanovna lichotivým slovem; onť na ni zuby vycenil a běžel za pánem.

Neboť pes co živ jest věren, ale o ženě jinou píseň zpívám. Bolesti její jsou lži a život její podobá se tenatům černé zrady.“ —

— Tetera poslouchal s tichým dýcháním, s ústy polootevřenými a uchem napnutým, jako ve strachu, aby mu žádné slovo neušlo. Mužové toho vždy žádostivi bývají, co je trápívá.

I brzoť ukáplo jedu žárlivosti do ňader mladého kozáka. Pohlížel na milenku, jakoby se již již za nějaké pohoršení pomstíti měl; i třáslť se, jakoby se propast před ním rozvírala.

A když píseň přestala, mráz jej obešel. Byloť, jakoby se byl náhle rozhodnul, a dívku táhl za sebou k místu, odkudž byla píseň zavzněla.

Tam spatřili starce lesknoucích se zraků a stříbrných vousů. Seděl na skalině a díval se za vycházející lunou; balalaika spočívala v jeho rukou.

Struny se déle netřásly; ale ta zlá slova zazváněla ještě v prsou bujarého Tetery.

„Starče,“ promluvil slovy vztekem zdušenými — „starče, ty kouzelníku anebo zlý duchu, tvůj pekelný dech popálil duši mou a štěstí moje v popel obrátil.

Kdož ale ránu zasadí, mějž i sílu ji zhojiti. Ty, jenžto jsi mne o věrnosti milenky mojí pochybovati naučil, podej také léků, jimiž bych si srdce její zachoval.

Mluv, mluv, starče! neboť věziž: trpělivost moje jesti krátká, ruka moje hbitá, šavle moje ostrá.“

Zpěvák se hořce usmál, jakoby říci chtěl: „Ty se strachuj, nikoli já.“

„Synu,“ řekl, „známť já snad kouzla k zastavení vichru v letu nejprudším, i k umrtvení blesků plápolajících, i k probuzení života v těle umrlém.

Leč neznám prostředků, ženu učiniti věrnou; jí toliko zabrániti se může, státi se nevěrnou. — Poslyš!“

A oči starcovy svítily jako vlka hladovce, když se vrže na kořist.

„Můžeš učiniti, co udatný Selim učinil, strašlivý baša města bílého, když do války táhl s odbojnými Araby.

I přistrojilť on ve svém harému veliký kvas, i dávalť tu svým kráskám ‚S Bohem buď!‘ a ty plynuly v slzách, aby se zalíbily pánu.

Všechny rozprávěly jen o své lásce a o bolestech, že se musí loučiti. A radostný Selim objímal jednu po druhé.

Aby pak je potěšil, desíti vykleštěncům kázal přijíti, desíti černým a strašlivým vykleštěncům, jenž měli bílé turbany na hlavách a břitké meče v rukou.

‚Ženy,‘ řekl Selim, ‚vy mě tedy milujete?‘ — ‚Milujeme!‘ všecky jedním hlasem odpověděly. ‚My tě, pane, nade všecko milujeme.‘ — ‚A raději byste zemřely, nežli mi byly nevěrné?‘ — ‚Raději, pane!‘ odpověděly ještě jedenkrát.

A mluvily pravdu, aniž se jim o tom zazdálo. Neboť udatný Selim dal poslušným vykleštěncům znamení, a ti nemilosrdně milostným ženám hlavy srubali.

Nyní mohl baša pokojně odjeti a celou duši svou vyvesti do bitvy; neboť tak jenom lze jest ubezpečiti se ženy v nepřítomnosti.“ —

Teď stařec utichl. Rtové jeho pohybovali se jako vlka, lízajícího ještě se kouřící horkou krev.

Tetera byl bez smyslů; všecko se v něm točilo, a myšlénky jeho mátly se mu v mozku, ač byli rtové jeho jenom z čistého pramene skalního se napili.

Znenáhla protrhla se Marina z hlubokého zamyšlení a miláčka oběma rukama obejmouc, zvolala: „Ó miláčku, neposlouchej ta strašlivá slova! Varuj se nabádání tohoto zlého ducha! Tyť víš, že tebe miluji…“

Ach, a to byla poslední její slova! — Teterovy prsty byly se křečovitě v jílec jeho šavle zaťaly; on nic ve své šílenosti neviděl, než hrozivé slzy a krvavá těla, nic neslyšel, než povyk pomsty a hrůzy.

On sobě sám více nepatřil, a jak se obejmuta cítil, vztekal se. Šavle jeho nad hlavou se mu zableskla, i sletěla opět jako paprslek.

Hlava krásné Mariny svalila se k nohám zuřivého kochánka, právě když ústa její o lásce mluvila. Vojín pak vydal pronikavý hlas, a jako poraněný divoký kanec vrhnul se na skalinu, kde seděl stařec.

Avšak stařec tu více neseděl, a jen ukrutný, oušklebný posměch roztrhoval ucho nešťastného kozáka, jakoby pochvalu vzdával zločinu aneb si šašky tropil z jeho zšílení.

A kozák mrštil se na vraníka svého, pospíchajícího po stepách, jakoby se drápy sokolovy v boky jeho byly zaťaly.

Uvrhlť se kůň do řeky a rozdělovalť ji širokými prsy. Dostalť se na druhý břeh, ale ve běhu svém neustal — ubíhal — ubíhal neustále!

Na skalisku jen tělo dívčí v bílém rouše leželo, hlava s poletujícími vlasy opodál a kolem krev.

A luna bílila dalekou pustinu; spády Dněpru hučely — a kohout podruhé kokrhal.