Tataři u Holomouce

Údaje o textu
Titulek:	Tataři u Holomouce
Podtitulek:	Vypravování z časů starodávných (Psáno roku 1846)
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 93–116. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na počátku jara, když se psal rok Páně 1241, byl živ na Moravě a sice v hlavním městě Holomouci zámožný měšťan a vyhlášený mečíř Protivín. Ten vedl jednoho dne se svou manželkou Kateřinou velmi horlivou rozprávku.

„Mlč, neraď a nenamlouvej!“ prohlásil se po dlouhé řeči paní Kateřiny; „z toho nebude nic. Otík je pouhý písák, a moje heslo je meč. Bohunka může dostati rytíře.“

„Nu, Otíkův otec byl panošem,“ namítala zase mírnější žena, „on sám je počestný mládenec, byl v Praze ve školách a může to svým časem k něčemu řádnému přivésti.“

„To je pravda,“ posvědčil muž; „neboť je také z oněch, co sem z toho svého království pro kus chleba přicházejí a předce myslí, že jsou něco více, nežli my tu v našem markrabství.“

„Nebuď nespravedlivý,“ řekla manželka. „Či není Čech a Moravan všecko jedno? Nemluvíme všickni jedním jazykem? nepatříme všickni jednomu pánovi —“

„A sice Václavovi, z Boží milosti králi českému a markraběti moravskému,“ doložil Protivín. „To je pravda; ostatně mi ale o Češích nemluv. Já je znám!“

„Že tě jednou snad zlý český tovaryš oklamal,“ řekla zase Kateřina, „tu hned soudíš —“

„Mlč, já je znám; jsou hrdopýškové a časem i něco horšího,“ rozhorlil se Protivín.

„Toť jsi neměl tedy zapomenouti, že také já z české krve pocházím!“ prohodila nyní manželka patrně pohoršená.

„Ale nebuď pak bláhová, Kateřino!“ omlouval se mečíř. „Ženy jsou ženy a muži jsou muži; to je něco jiného.“

V tom se rozmluva jejich přetrhla; neboť vešel do jizby vzácný host a příznivec zámožného domu, pan Milič, komorník z královského hradu.

„Aj, vítej nám, urozený pane!“ zvolal Protivín s úctou i radostí. „Žeť pak nám předce zas jedenkráte svou osobou potěšení činíš!“

„Potěš vás ruka Páně vespolek,“ řekl Milič. „Hrnouť se na nás nebezpeční časové, a tuť se musí lidská opatrnost napořád proti nim zbrojiti. Nezbývá tedy chvíle k návštěvám.“

„Což pak se děje?“ ptali se manželé jako jedněmi ústy.

„Hleď, milý mistře, aby ti za dnů příštích oheň ve výhni ani nevyhasnul,“ řekl pan Milič. „Budeš míti mnoho práce. Pravím ti to ve jménu našeho pana kastelána.“

„Což pak se někde něco strhlo?“ zvolal Protivín, jakoby ho ta zpráva těšila; ale paní Kateřina sepnula ruce všechna zděšená.

„Neslyšeli jste o strašlivém nepříteli, který se valí na veškeré křesťanstvo? neslyšeli jste o zlých Tatařích?“ ptal se komorník. „Již se vztekají po sousedních zemích, a bude-li jim vojenské štěstí přáti, jako jim přálo posud ve všech krajinách, které přepadli: tedy možno, že se i do naší Moravy přihrnou.“

„I jen ať přijdou, však my je uvítáme!“ zvolal Protivín.

„Uvítáme, jakož na křesťanské bojovníky přísluší,“ dosvědčil Milič vážně. „Avšak nesmíme zapomenouti, že je nepřátel jako hladových kobylek a síla jejich veliká; proto myslí královský purkrabí velmi moudře, že je potřeba míti se na pozoru před blízkým neštěstím a činiti všeliké přípravy, aby se zahnalo.“

*

Od té chvíle pracovalo se u Holomouckého mečíře ještě pilněji, než kdy jindy. Hlučně rozléhalo se bušení a klepání každý den po dílně i zaznívalo až do odlehlé komnaty, kdežto Bohunka, spanilá domácí dcera, u přeslice sedala.

Zde se jednoho dne potichu dvéře otevřely, a do komnaty vešel kvetoucí mládenec.

„Otíku!“ zvolala dívka radostně. „Ach, jak dlouho jsem tě neviděla!“

„Ale doufám, že jsi na mne předce zpomínala,“ řekl jinoch a vzal ji vřele za ruku. „Musíme trpělivě snášeti, dokud se tvůj otec nerozmyslí.“

Dívka si povzdychla.

„Neměj starosti, milá Bohunko!“ těšil ji mládenec. „Já mám pevnou víru, že budeme šťastni. Tvůj otec myslí, že neumím nic, nežli péro v ruce držeti, a nenávidí to pěkné umění; ale já ho bohdá přesvědčím, že jsem se v Praze i mečem vládnouti naučil.“

„Jak to?“ ptala se Bohunka.

„V krátkém čase vyskytne se u nás bezpochyby dobrá příležitost ukázati, kdo jaké srdce a jakou ruku má,“ odpověděl jinoch. „Právě za tou příčinou posýlá mě pan purkrabí k tvému otci, abych vyzvěděl, mnoho-li zbraně již přidělal; já toho použil a zaskočil jsem dříve k tobě.“

„To jsi hodný!“ řekla dívka povděčně. „Ale co pak se zas přihodilo?“

„Zlí Tataři porazili již opět křesťanské vojsko,“ vypravoval mladý písař, „které se ve Slezsku, nedaleko města Lehnice, proti nim do pole postavilo, a zabili v přeukrutném boji mnohonácte tisíc polských i slezských mužů, jakož i samého Vratislavského vévodu Jindřicha, pána pobožného. Nyní se pohrnou bezpochyby dále do Čech, ačkoli již král Václav proti nim s velikým počtem svých udatných až do Lužice vytrhnul; anebo se poženou na Moravu, jakž se náš pan purkrabí domýšlí.“

„Nedopouštěj Bože!“ zvolala dívka, ustrašená k nebi pohlédnouc.

„My stojíme všickni v rukou Páně,“ těšil ji zase Otík, „a bez jeho vůle nesejde ani vlas s hlavy naší.“

„Ale prosím tě, Otíku, jací pak jsou to lidé, ti Tataři? a co chtějí?“ ptala se dívka malomyslně.

„Jsou šerední pohané z dalekých krajin, které leží na východě,“ poučoval ji mládenec, pokud vlastní vědomost jeho stačila. „Ukrutný panovník jejich, kterého nazývají chánem, umyslil si podmaniti sobě celý svět a vypleniti svatou naši víru; proto vytáhl ze svých končin s nesčíslným vojskem a pohubil již tolik zemí, že na celé křesťanstvo hrozný strach připadá.“

*

Za oněch časů nacházelo se v Čechách a na Moravě mnoho královských hradů. Na každém vládnul zvláštní královský úředník, který měl se svým hradním lidem v celém okolí veřejný pokoj opatřovati a při nastalém nebezpečí krajině pomoc poskytovati. Za starodávna jmenoval se takový úředník čili hlava celého kraje župan, protože se krajům župy říkalo; později ho ale nazývali kastelánem nebo purkrabím.

Podobný královský hrad nalezal se i v Holomouci, a toho roku, když divocí Tataři po sousedních zemích zuřili, byl na něm kastelánem statečný pan Vítek z Hradce.

Bedlivý tento muž stál jednoho dne zamyšlen u okna své komnaty a hleděl ven přes hradby, kdežto se daleko za městským okolím, za pěknou planinou, pásmo temných hor vypínalo. Hlava jeho byla plna starostí; neboť myslil na Tatary a vyhledával již v duchu místo, kudy by mohli do Moravy vraziti, ačkoli se vůbec myslilo, že si tito nelidští vrahové českou zemi za své příští rejdiště vyberou.

V těchto těžkých myšlenkách zastihl jej písař Otík, který nyní do komnaty vstoupil.

„Posel a přípis od pana Jaroslava z Divišova,“ oznamoval pánu svému, přinášeje v ruce svinutý pergamen.

„Z Čech?“ zvolal pan Vítek mile překvapený. „Čti honem: co píše přítel náš?“

Otík rozvinul pergamen a počal čísti:

„Služba moje napřed, milý příteli! Věděti dávám rychle, že dle vůle královské za několik dní se zástupy českými do Holomouce přitrhnu, kdežto se mám s tebou a s moravskými pány spojiti proti množství Tatarův, kteří dle jistých zpráv již k vašim hranicím pospíchají. Milost královská dala do mých rukou nejvyšší správu nad lidem českým i moravským, a já se naději, že mi bude lze s pomocí Boží, tvou a našich udatných učiniti, co bude prospěšno.

Rač zatím, milý pane, k přátelům posly vypraviti, aby s branným lidem do Holomouce přitrhli, a nezapomeň způsobiti přípravy, aby se hrad Holomoucký i s městskými zdmi opravil, jakož o to zároveň i k přátelům a královským služebníkům do Brna, Znojma i Přerova posýlám, aby na svých hradech taktéž učiniti nezameškali.“

Takto Otík četl a potom utichnul.

„Tedy měli vyzvědači moji dobře a zdání moje mě neklamalo!“ řekl na to pan Vítek jako sám k sobě. „Do Čech se ti chlastači krve křesťanské pustiti netroufají, neboť jim král Václav se svým vojskem překáží, a pomezí české jest nepřístupným učiněno velikými zásekami a ohrazeno vysokými horami: tedy se vyhrnou pohodlnější cestou do Moravy. Nu, děj se vůle Páně! — Otíku, chystej se psáti listy k pánům, aby sebrali houfy své. Také se učiní přípis k obecním starším, aby se daly cihly páliti a kamení voziti; musíme vše nejenom na první opravu zdí, ale i do zásoby zjednati a zachovati se tou měrou, jako učiněno na hradech v Čechách, kdežto nedávno i kněží a mniši při kvapném díle pomáhali.“

*

Brzy na to povstal v Holomouci náramný strach a zmatek.

Až posud děsili se obyvatelé jen hroznými pověstmi o zlých Tatařích a mnohý se těšil nadějí, že to při těchto pověstech zůstane; ale teď se již opravovaly hradby, ano teď přibíhaly již také lidé z okolních dědin, kteří prchajíce před blízkým nepřítelem za pevnými zdmi hlavního města útočiště hledali: — teď poznával již každý, že se Holomouc brzy hrozného navštívení dočká.

Na šírém prostranství před hradem panoval veliký shon. Tu se hemžil zástup rolníků se ženami i dětmi; tam se rojila tlupa zvědavých měšťáků; onde se prodíral čacký bojovník, jinde otrhaný chuďas. Všecko mluvilo a vypravovalo; někteří plakali, jiní křičeli.

„Jak vám povídám, ti Tataři jsou poloviční zvířata, lidem zcela nepodobní; mají u sebe čarodějníky, a samo peklo jim pomáhá!“ tak se dával mezi množstvím hubený človíček slyšeti. „Tuhle o poslední bitvě ve Slezsku lítala nad nimi veliká umrlčí hlava, a z té vycházel oheň a kouř.“

„A padl ti na mozek, že nevíš, co mluvíš!“ zasmál se mu hřmotný ramenáč, řemesla svého řezník.

„Cože?“ osopil se na něho mužíček. „Nemám na to svědka? Nemám tuhle syna vlastní sestry, kteráž je v Polsku provdána? Ten byl při tom a viděl to na své oči. Mluv, Janoši! nemají Tataři čarodějníky?“

„To věřím!“ dosvědčoval vychloubavě bývalý polský žoldnéř, který nyní u moravského strýce kus chleba hledal. „Já to viděl, když náš Krakov hořel; to vám bylo zrovna, jako by ti neznabozi hořící moře po ulicích byli rozlili. A u Lehnice by nás nebyli potloukli, kdyby si nebyli pekelná strašidla vypůjčili.“

„Anebo kdybyste se nebyli přeslechli,“ namítal veselý a světem prohnaný řezník. „Mně vypravovali tvoji vlastní krajané, kteří z té porážky šťastně vyklouzli, že jste mezi sebou: Ubíjejte! křičeli; jiní prý ale rozuměli: Ubíhejte! a vzali nohy na ramena.“

Posluchači se dali do smíchu, a Polák se chtěl zlobiti; ale v tu chvíli povstal na městských hradbách takový pokřik, že se najednou všecka pozornost v tu stranu obrátila a všecko se tam hrnouti začalo.

„Již táhnou! již táhnou!“

„Kdo? Tataři? — Běda nám!“

„I ne — Čechové! — královští vojáci!“

Tak se ozývaly kolem pomíšené hlasy a všecko hledělo na polední stranu, kdež se nyní ve sluneční záři vojenská zbroj leskla a dlouhá řada bojovníků černala.

Byl to vskutku Jaroslav, nejvyšší vůdce v této výpravě proti hrozným nepřátelům, který stáhnuv co možná se všech stran branný lid u Jihlavy hranice překročil, pak Brno opatřil a nyní k Holomouci pospíchal.

„Zdá se jich býti hodná hromada!“ prohodil řezník po chvíli.

„Ale nevím, k čemu jich potřebujeme,“ zabručel vedle něho temný hlas. „Jako bychom se nemohli sami ubránit!“

Byl to Protivín, jenžto z hradu přicházeje, u zástupu diváků se zastavil.

„Ah, jsi ty to, kmotře?“ obrátil se řezník po hlase. „Tenkráte nepomůže hořkost k těm pánům z království, a mně se zdá, že budeme muset vespolek za provaz táhnout, abychom kus štěstí přitáhli.“

*

Ještě horlivěji pracovalo se teď na hradbách a ještě hlučněji pohyboval se mezi nimi život vojenský. Jaroslav přivedl do města osm tisíc lidu českého, a moravští páni sebrali čtyry tisíce. Mimo to se ozbrojil také lid obecný a rolnický, který tu hledal ochranu, i přivážela se potrava, a vůbec chystalo se všecko velmi živě ku příchodu zlých Tatarů.

Z města je nebylo sice ještě nikde viděti; ale vědělo se, že již po moravských dědinách loupeže a vraždy páchají, že v Benči stříbrné doly zasypali a že se okolo vrchu Kotouče položili, na jehožto nepřístupném vrchole a ve skalnatých jeskyních množství okolního lidu se bylo ukrylo.

Rozličným spůsobem rozprávěli o tom na velké síni královského hradu shromáždění pánové, měšťané a obecní starší, jež byl dnes Jaroslav k sobě obeslal.

„Víte již, přátelé?“ vkročil teď mezi ně purkrabí. „Sklíčenému lidu na Kotouči přišla nenadálá pomoc s nebe. V noci na vstoupení Páně strhnul se tak prudký příval, že Tatarům stany pobral, a co ušetřily vody s hůry, to uchvátil potrhaný rybník. Tataři se tedy hnuli, postoupili až k Lipníku a Přerovu — a takž je tu máme na krku, nežli se nadějem.“

„S Pánem Bohem!“ ozvalo se mezi shromážděním několik hlasů najednou. „Vždyť snad budou ještě ruce na světě, které ty tatarské housenky s krku shoditi a rozmačkati dovedou.“

V tom vešel do síně Jaroslav, ta veliká, statečná postava, a celý zástup shromážděných bojovníků jej hlučně uvítal. On jim učinil krátké, ale srdečné poděkování a potom takto k nim promluvil:

„Pánové a přátelé! Již se blíží ono velké okamžení, kde se okáže, byla-li důvěra pravá a našeho jména hodna, kterou na nás nejen domácí, ale i vůkolní země skládají. Uvažme dobře, s kým se potkati a v jaké dílo se uvázati máme. Zuřiví zástupové tatarští vytrhli ze svých dalekých vlastí na východě, pobořili tam slavná města, zavlekli jich obyvatele do otroctví, zavraždili děti v mateřském lůně, přitáhli do zemí ruských i před veliké město Kyjev, zmocnili se jich, pohubili a vyvrátili je, a jak nejnovější zprávy znějí, zdrancovali již také Uhry a porazili polské i slezské vojsko spojené. Nyní se přivalila moc jejich do země moravské, bezpochyby se octnou brzo u Holomouce, a my — rozvažte smysl těch slov dobře — my máme proud jejich zastaviti a sílu jejich zmařiti! Veliké to dílo, rovněž tak nebezpečné, jako slavné; my ale zpomeneme na rod, z něhož pocházíme, na své jméno, na svou svatou víru, spolehneme na Boha a na své meče — a tak ochráníme otcovské kraje před zlou záhubou i oslavíme novou září jméno dvou bratrských národů!“

„Oslavíme je, oslavíme!“ ozvali se kolem zvučné hlasy a mužné ruce udeřily na meče. „V životě i smrti budeme pevně státi při sobě a proti nepříteli křesťanstva!“

*

Nedlouho na to rozléhalo se žalostivé bědování již po půl Moravě a denně přicházely do Holomouce hrozné noviny.

Jednoho dne pod večer ozářila se daleká obloha.

„To hoří Přerov!“ zaznělo po celé Holomouci, a všecka srdce naplnila se úzkostí.

Přerov byl silně ohražen a předce stál nyní v jednom plamenu.

Mnohý Holomoučan si myslil: „Jak se asi nám povede?“

Druhého dne z rána pozorovali strážníci na hradbách malé houfy bystrých jezdců, kteří se rovinou od Rokytnice k městu blížili. Když přijeli tak blízko, co by asi dvakráte šípem dostřelil, tu se náhle zastavili; pak objížděli kolem, jako by si město prohlíželi, až najednou svými kopími nad hlavou zatočivše, do křiku se dali a na svých malých koních zase nazpátek letěli.

Zatím se však bylo rozednilo, a strážníci, vidouce nyní jezdce v neobyčejných černých pláštích, učinili pokřik: „Tataři! Tataři!“ a za malou chvíli byla skoro celá posádka na hradbách.

Mezi dnem okázalo se ještě více takových jízdeckých zástupů, a k večeru povídalo se již po celém městě, že leží Tataři u Rokytnice.

Ačkoli se v Holomouci tato zpráva již dávno očekávala, byla nyní přece strašlivá a obyvatelé padli u velikou bázeň. Bojovníci byli arci mysli statečné a chystali se odhodlaně na krvavé potržky; ale tím sklíčenější byli mírumilovní měšťané a jejich ženy, jsouce postrašeni hroznými pověstmi o nelidské ukrutnosti blízkých nepřátel.

U veliké starosti seděla toho dne i paní Kateřina se svou dcerou v tiché komnatě.

Mistr Protivín byl na hradě; neboť měl za oněch dnů napořád se řemeslem vojenským co dělati, a hlas jeho platil mnoho mezi měšťany, jižto se byli zavázali, že budou při bránění města pilně pomáhati.

Obě ženštiny byly se vřele pomodlily a hleděly nyní pobožnou rozprávkou se těšiti.

Tu k nim vešel písař Otík, a matka i dcera upřely na něho oči s nemalým podivením. Krásný mládenec měl na prsou lesknavé brnění, na hlavě pěknou přílbu s chocholem a po boku hodný meč.

„Otíku!“ zvolala dívka a blednouc pokročila mu naproti; srdce její svíralo se velikou bolestí.

„Dobrého zdraví, milá Bohunko! Pozdrav Pán Bůh, ctěná paní Kateřino!“ pozdravil jinoch svým líbezným hlasem na obě strany a přistoupiv k paní mistrové, políbil jí ruku jako matce vlastní syn.

„Pozdrav tě Bůh, milý hochu!“ řekla paní Kateřina. „Jak pak to vypadáš? Odložil jsi péro a půjdeš také do boje?“

„Půjdu,“ řekl mládenec živě. „Pokládám se za šťastného, že mohu k odvrácení nastávajícího nebezpečí pomocnou ruku podati a spolu snad štěstí života svého dobýti.“

Při tom pohledl na Bohunku, která se zarděla a oči sklopila.

„Nemysli na věci světské, milý Otíku!“ řekla Bohunčina matka, „kdežto je potřebí s celou duší k nebesům se utíkati, aby odvrátila neštěstí od tolika duší křesťanských.“

„Jáť proto nepřicházím,“ odpověděl jinoch tiše, „nýbrž abych si ke dnům budoucím tvého požehnání vyžádal. Uděl mi je ve jménu matky mé, kterou Bůh již dávno k sobě povolal!“

Při těch slovech před ní poklekl.

Ona pohlédla nábožně vzhůru, sepnula ruce a položila je pak mládenci na hlavu. Při tom šeptala:

„Bůh tě opatruj, milý synu!“

Bohunka tiše plakala.

„Byl bych také rád mistra o požehnání požádal,“ řekl nyní mládenec, ale paní Kateřina mu skočila do řeči.

„Nech toho, nech, milý Otíku!“ prosila. „Za jedno není mistr doma a za druhé —“

„Myslíš, matko, že by mně svého požehnání nedal?“ doložil mladík smutně. „To nevěřím. Byť mě ani nemiloval jako člověka, jenž se o lásku jeho dcery uchází: dozajista by mě požehnal jako sirotka, jež s ním pro jednu věc bojovati zamýšlí.“

*

Jako černé mraky pokryli Tataři Holomoucké okolí, obklopili město a poplenili předměstí i blízké dědiny. Pak začali města dobývati. Až posud nenašli na svém tažení žádných hradeb, ježto by nebyli sbořili; proto myslili, že své bílé, červené a žluté korouhve i na Holomoucké zdi brzo povznesou, i hrnuli se k nim tedy strašlivě křičíce, jako by šli k jistému vítězství; ale obležení je zmužile přivítali, a učinivše jim krvavou lázeň, udatně je zahnali. Sami trpěli při tom arci také škodu nemalou, neboť ze zástupů nepřátelských lítalo šípů, jako by pršelo; avšak nikdo mezi nimi neklesal proto na mysli, vida, že byl první vzteklý útok šťastně odražen.

Tataři hnali na to ke zdím ještě několikráte; ale každý den musili s potlučenými lebkami zase couvnouti.

Při tom pobili arci vždy také nějaký počet obležených i porouchali hradby: ale za hradbami byla ještě dosti silná posádka, a ta opravila zdi pokaždé tak rychle a pilně, že je museli nepřátelé při novém útoku vždy znova trhati.

*

„To byl zase jednou parný den!“ řekl mistr Protivín, vcházeje do síně domu svého, kde na něho manželka i dcera již s bolestí čekaly.

Obě ho najednou obejmuly a vedly do jizby. Manželka mu pomohla odepnouti meč, sundala mu železnou přílbici a přistrčila mu širokou židli, aby si odpočinul. Dcera přinesla zatím číši chutné medoviny.

„To byl zase parný den,“ začal mistr poznovu, „a poctivý křesťan by mohl vskutku mysliti, že ti proklatí pohané zrovna z pekla vylízají. Tak se vám jich všude hemží a takové jsou příšery! Tváře mají jako ze žlutého vosku, k tomu široké; mezi nimi krčí se rozplesklý nos, a oči jejich — na mou víru, mně se zdá, že jedno výš a druhé níž. Při tom se vrtí na hubených hnátech, a hned je máte zde a hned zas jinde. Člověk se nemůže mezi ně ani dostati; beztoho překážejí hradby, a náš pan Jaroslav,“ doložil s trpkým úsměchem, „nemá jaksi chuti podívati se jim v širém poli na zuby.“

„Za to jej chválím,“ řekla paní Kateřina; „protože chce křesťanské krve a drahých životů ušetřiti.“

„Ty tomu nerozumíš!“ prohodil Protivín. „Na hradbách teče také ta křesťanská krev, a také tam padají drahé životy; ale kdybychom mohli jednou mezi ty neznabohy, to by to padalo na druhé straně. Ale já to povídal, že s těmi Čechy nic dobrého nepřijde.“

„Já však slyším pana Jaroslava vůbec chváliti,“ podotkla žena. „Je prý to moudrý a statečný pán.“

„Že je moudrý?“ opakoval mistr. „Může být, alespoň je velmi opatrný, a jeho statečnost podobá se bázni.“

„Ale muži, muži — neutrhej!“ prohlásila se teď paní Kateřina horlivěji. „Vůbec jde hlas jediný, že čeští bojovníci pravé divy dělají.“

„Divy! jako by našinci také tolik neuměli! Divy! To jsi ty hned po ruce, když se tvoji Čechové vychvalují. Ale já ti povídám, že jsme tady s nimi nespokojeni a že bychom si bez nich byli snad již pomohli.“

„Pomohli?“ vzdychla žena. „Jako si ostatní krajiny moravské pomohly! Nepřinášíš sám denně zprávy, že ti zlí neznabozi po celé zemi pořád větší a větší neřesti páchají?“

„Tím hůře,“ horlil mistr, „že tu, jako bychom se báli, pořád za ohradou ležíme a nepřítele po zemi se rozptylovati necháváme. Jak ti povídám — o panu Jaroslavovi a o těch českých hrdinách máme hořké myšlénky.“

*

A vskutku vzmáhalo se v Holomouci jakési rozhořčení. Skoro celá posádka, vidouc, že posud všechny útoky nepřátel šťastně zmařila, domnívala se již také, že i na šírém poli hlavy tatarské porubá, i nemohla pochopiti, proč se napořád jen za zdmi zdržeti a nepřátele od hradeb odháněti má. Semtam počínalo se již i hlasitě reptati, a zvláště po moravské straně dosáhla nespokojenost vysokého stupně, když Tataři, nemohouce nic před Holomoucí svésti, zuřivě na blízký klášter Hradišťský se obořili, jej po dlouhém odporu tamnější posádky zapálili a tak posléz plamenem i mečem všechny řeholníky a jich posvátné obydlí i s krásným kostelem zničili.

U veliké žalosti dívali se na to Holomoučtí bojovníci s hradeb, jak tam z velikých plamenů černý dým jako hrozný sloup k nebi vystupoval. Mnohý setřel bolestnou slzu z mužného oka, a každé srdce rozpálilo se žádostí vraziti mezi ty vrahy na šíré pole a pomstiti všelikou hanebnost. Ale vůle vůdcova je zdržovala za hradbami a nedovolovala vyjíti z brány.

V hlubokých myšlenkách pohřížen stál i Jaroslav na městské zdi a hleděl ku slavnému klášteru. V duši jeho dozrával veliký úmysl, ale on ho ještě nesměl na denní světlo propustit.

„To je do nebe volající!“ zahučel nyní mezi houfem hlas. „Tady státi, civěti a nechat svaté místo hořeti!“

„Nemoudrá bázeň je to,“ zamumlal jiný; „naše hanba, a svět se nám vysměje.“

A celí zástupové začali hlavy sestrkovati. I hučelo to kolem, jako v nepokojných oulech, až pak najednou hlasitý pokřik vypuknul:

„Ven, ven z města — na ty proklaté vrahy! Otevřte brány! my se nedáme déle zdržovati!“

A spolu povstalo mezi zástupy veliké pohybování.

Tu se protrhnul Jaroslav ze svého zamyšlení a pozvedl hlavu. S podivením hleděl na lid nepokojný.

„Co se to děje?“ zvolal na to vážným hlasem. „Pozbyli jste smyslů? Není tu již hlavy, podlé nížto se řídíte? Co chcete venku na šírém poli? — jistou smrt? záhubu svou i města tohoto? ztrátu života a statků svých? Podívejte se na ta černá hejna pohanská, ježto co hladoví vlci okolo zdí našich běhají, a děkujte Bohu, že vás tady za pevnými hradbami až posud milostivě zachránil! Umírněte svou horlivost, neboť až posud nechci vaši žádost po boji jinak nazvati, a důvěřujíce v upřímnou i pevnou vůli svého vůdce, čekejte času příhodnějšího, nežli je nynější! To vám pravím ve jménu krále a pána našeho!“

Po těch slovech se obrátil a odešel do hradu.

Zástupové mlčeli, věšeli hlavy, a jenom zde onde proskočilo nespokojené zamumlání.

„Strýče!“ bylo na jednom místě pološeptem slyšeti, „přijď dnes pod večer ke mně! Já objednám ještě několik přátel, a poradíme se, co by slušelo učiniti. Já tomu Čechovi nevěřím!“

*

S mrzutou tváří vešel tenkráte mistr Protivín do své jizby a neodpovídal na manželčiny otázky. Mělť hlavu plnou divných myšlének a chtěl býti samoten. Manželka i dcera se tedy vzdálily; ale za malou chvíli na to vešel k němu Otík. Protivín se tomu nemálo podivil.

„Co jest? co chceš?“ ptal se ho kvapně a poněkud i nevlídně.

„Chci s tebou promluviti, pane,“ řekl Otík mírně, „dříve nežli budeš s jiným mluviti.“

„Co? s kým mluviti?“ ptal se zase mečíř, a do tváře mu vstoupila krev.

„Tys objednal dnes k sobě přátele — nekaboň čelo, milý mistře! a drž hněvy na uzdě! — Já to slyšel, neboť jsem stál na blízku.“

„Ha, proklatý vyzvědači!“ rozpálil se Protivín a zaťal pěsti.

„Žádný vyzvědač!“ odpověděl mládenec vážně. „Mne přivedla náhoda s tebou do jednoho zástupu a nebo, chceš-li, hlas mého srdce.“

„Co zde mluvíš o svém srdci? nevíš to dávno, že je v mém domě hostem nevítaným? A mimo to, co se mísíš do mých záležitostí? Co je ti do toho, koho já k sobě zvu?“

„Do toho jest mi tuze mnoho, pane!“ řekl jinoch, „neboť jsem věrný občan a služebník královský, a pak nesmím dopustiti, aby se otec mé Bohunky nějaké zpozdilosti nebo něčeho horšího dopustil.“

„Ha, ty nedospělé mládě!“ zkřikl Protivín. „Ty se opovažuješ mé kroky mistrovati a mně jako na posměch o dívce mluviti, ačkoli víš, že je mi to na příkoř!“

„Tedy o ní mlčme,“ řekl Otík trpělivě, „a mluvme o tom, co s přáteli svými před se vzíti zamýšlíš! Vy nejste spokojeni s panem Jaroslavem, zamýšlíte násilím vůli jeho se protiviti a na pole vtrhnouti, kujete potají věci nedovolené —“

„Ha, ty český Jidáši!“ zasoptil nyní mistr a rozehnal se po meči. „Ještě jedno slovo takové, a utrhačná ústa tvoje umlknou na věky!“

„Pak umlknou v povinnosti, kterou ty porušiti hodláš!“ ozval se jinoch neohroženě. „Já tě tedy prosím a varuji —“

„Mlč — mlč — a odejdi z domu mého,“ křičel Protivín, „nežli ti učiním podle zásluhy, hade úlisný!“

V tom přiběhla paní Kateřina s Bohunkou; obě byly nemálo vyděšeny.

„Co se to zde děje?“ ptala se první, hledíc při tom ustrašena brzo na manžela, brzo na mládence.

„Tu máš svého miláčka,“ soptil mistr, „který se novým způsobem o dceru poctivého Moravana uchází!“

„To není pravda!“ zkřikl nyní mládenec, hněvem i studem celý se zapýřiv.

„Nezapírej!“ opřel se mu mečíř. „Nepřišel jsi, abys mi vyhrožoval? abys mě zastrašil, že budeš vyzváněti, já pak abych se lekl a holku ti dal, abys nevyzradil, co jsi neprávě vyzvěděl? Ale já ti pravím, že nebude má dcera tvoje — nikdy! Leda bych se naučil o tobě a tvých krajanech jinak smýšleti, a tomu přirozenost vaše nepřipustí. Nyní běž ku svému panu Jaroslavu a pověz mu, jak o něm Holomouc smýšlí! Já se ho nebojím!“

„On tebe také ne, ani celé tvé Holomouce, jakožto poctivý český pán!“ zvolal nyní mládenec, a hlas jeho se třásl šlechetným hněvem i lítostí. „Co jsi řekl ostatně, to jsem neslyšel, protože to bylo z hněvu mluveno. Já nejsem žádný zrádce ani donášeč, ale zachovalé české matky zachovalý syn, a že mě tvoje záští nechce lépe poznati, není vina má; proto přece náleží moje srdce tvému domu tak dlouho, dokud je tatarský šíp neprobodne.“

Při těch slovech hodil svýma upřímnýma očima po ženských, jako by se s nimi loučil, a odešel.

Matka i dcera počaly bědovati a mistru nové otázky předkládati; ten je ale nevrle odbyl, odešel do dílny, a když k němu pod večer objednaní přátelé přišli, nenašli ho doma.

*

Stav lidnatého města den po dni se horšil, a strachu v něm napořád přirůstalo. I nedostatek denních potřeb začínal se již tu onde vyskytovati. Byloť tedy skoro všeobecné přání vytrhnouti z bran a na šírém poli buď zvítěziti nebo padnouti.

Ale Jaroslav zdál se býti posud jiného mínění a nečinil žádné přípravy, aby svedl s nepřítelem boj, který by byl celý stav věcí těchto snad převrátil. I povážlivější hlavy a nejvěrnější jeho přátelé začali nad tím již nepokoj projevovati.

Avšak i v tatarském táboře nezůstalo toto váhání Jaroslavovo bez účinků. Vůdce nepřátelský, jménem Paidar, považoval to za bázeň, i počal s menší přísností na kázeň a opatrnost zástupů svých přihlížeti, ano dovoloval jim také se rozptylovati a po loupeži vyjížděti; sám pak s pozůstalými v táboře oddával se neobyčejnému hodování, k čemuž ho zvláště víno a pivo ponoukalo, jejž po Moravě nakořistili. Doma ovšem takového nápoje neměli; tam pili nanejvýš koňské mléko nebo jakousi svařeninu z rýže a medu, k tomu jedli jako pochoutku koňské maso — a nebylo-li takové, brali kočky, psy a myši.

Takto uplynul čas až k nejdelšímu dni letnímu, o kterém pravověřící křesťané památku sv. Jana Křtitele slaví.

Tento den míval od pradávných časů také u všelikých pohanů velkou důležitost, i vyváděla se o něm rozličná kouzla a tropily se přepodivné pověry, jakož se toho památky až podnes skoro na celém světě uchovaly.

Tataři strojili toho dne až pozdě do noci veliké veselí a prováděli rozličnou kratochvíli: honili se na koních, házeli kopím, přijížděli k městu a stříleli z bujnosti po hradbách, ačkoli se na nich živé duše neukazovalo.

Ale pan Jaroslav obeslal pod večer všechny přednější mezi branným lidem a měšťany Holomouckými na hrad královský, a když se všichni sešli, nevědouce ani, co se díti bude, učinil k nim tuto řeč:

„Pánové a přátelé! S nemalou bolestí jsem to nesl, vida času posledního, že se ode mne i mysl oněch odvracuje, v něžto jsem doufal nejvíce. Avšak nedivím se tomu; neboť nastaly časy těžké, a sklíčená mysl neví tak snadno, čeho se chopiti. Skoro celá Morava utrpěla již od zuřivých nepřátel, a jenom několik pevných míst, jako je Brno, Unčov a naše Holomouc, vzdoruje posud vzteku hubivého množství. Zvláště my tady byli jsme pomocí boží tak šťastni, že jsme všecky útoky nepřátel šťastně zničili; ale toto štěstí bylo by nám zas bez mála jinou stranou zkázu přineslo, a to horlivostí v čas nepravý. Předobře vím, že jste moje váhání pochopiti nemohli, ano i o mé choulostivosti mluvili; ale příští den okáže, zdali jste na omylu nebyli. Já vás nesměl v jistou záhubu vydati. Tataři porazili již četnější houfy a rovněž tak statečná vojska, jako je naše posádka; já musel tedy na příznivou dobu čekati. A ta se nyní přiblížila! Zástupové tatarští se rozptýlili, v táboře panuje neopatrnost, a dnes, jak mi vyzvědači oznámili, drží se tam veliké veselí. Nechme je tedy se doveseliti — před smrtí, a zejtra před úsvitem, když bude celý tábor ještě v tuhém spaní ležeti, vytrhneme do pole a padneme na ty vrahy jako metla v rukou Páně!“

Shromáždění mu nedalo radostí skoro ani domluviti. I povstalo mezi ním veselé pokřikování a velebení vůle vůdcovy, a zpráva o ní roznesla se jako blesk po celé Holomouci.

S nastávající nocí počal se pak divný život mezi oblehnutými; bylo mluvení a běhání, bylo nových nadějí a nového strachu. Branný lid musel časně na lože, ale o půl noci byl již zase ve zbroji a shromažďoval se v kostelích, kde potom k oltáři Páně přistoupil.

A ještě ležela hluboká tma po celém okolí, kdyžto se městská brána tiše otevřela a zástupové spojeného vojska Čechů a Moravanů beze všeho hluku pozorně do pole vytrhli. První, na stráž rozestavení Tataři, jsouce po veselém dni i noci uchváceni pevným spaním, padli pod mečem vybraných odvážlivců, kteří opatrně ku předu se berouce, ostatnímu vojsku cestu do táboru klestili. A jako rozvodněný proud hrnuli se pak za nimi zástupové mezi nepřátelské stany, kdež ihned strašlivé krveprolití, divoké křičení, volání, zuření a zoufání povstalo. Na mnohých místech vyšlehnuly také ze stanů hltavé plameny a osvěcovaly hrozné divadlo.

Veliké množství Tatarů se z tuhého spaní již ani neprobudilo; jiní ovšem procitli, ale hned zas také do jiného, a to ještě tvrdšího spaní upadli — a ještě jiní počali se vztekle brániti. Ale rekové čeští a hrdinové moravští konali proti tomu velikému množství pravé divy statečnosti, a nikomu neodpouštějíce, hubili vrahy křesťanské napořád i bez milosrdenství. A když počalo slunce vycházeti, zaleskly se první jeho paprsky po šíré planině v proudech krve tekoucí kolem jako potoky a svítily na tisíce posekaných těl tatarských.

*

V Holomouci byly mezi tím časem otevřeny všechny kostely, a zástupové lidu klečeli tam na vroucích modlitbách. Jiné houfy obyvatelů stály po hradbách v bázni a naději čekajíce, k jakému konci dnešní odvážlivá bitva dopadne. Jiní zase netroufali si ani z domu vykročiti, a trvajíce na modlitbách o samotě, čekali na nějaké zprávy. Mezi těmito posledními byla také paní Kateřina s Bohunkou. Obě měly Boha oč prositi, a obě to také vroucně činily.

Mezi tím ubylo však dne, a najednou začalo se všemi zvony zvoniti, po ulicích rozléhalo se radostné pokřikování, zněly chvalozpěvy, a kolkolem roznášela se pověst o šťastném vítězství nad ukrutným nepřítelem křesťanstva.

I pod střechu mečíře Protivína vešla tato novina, a matka i dcera se zaradovaly, ačkoli ještě nevěděly, co asi manžela a otce, pak nešťastného miláčka potkalo. V tom se rozmnožil hluk po ulicích, neboť se vraceli zástupové s bojiště, i přiblížil se také k domu statečného mečíře. On sám vešel na to do jizby, a za ním přinášeli dva tovaryši raněného Otíka.

S radostným pláčem vběhla mu paní Kateřina do náručí a on ji přitisknul k srdci svému; ale Bohunka se dala žalostně do křiku, neboť poznala mládence.

„Mlč, mé dítě — mlč!“ těšil ji otec velmi vlídně, „a připrav honem lože, ať hocha složíme! Bůh dá, že nebude tak zle. To proklaté tatarské kopí zavadilo mu jen o žebra, a já požádal již pana kastelána, aby mi sem svého lazebníka poslal; to je muž učený, a když budou tvé ruce hocha ošetřovati, zajisté se brzy zotaví.“

Ženské si nedaly dvakrát poroučeti; lože bylo hned připraveno, a mezi tím, co se paní Kateřina o raněného jako o vlastní dítě starala, navrátila se Bohunka zase k otci. Prsa její byla sklíčena velikou bázní a nadějnou zvědavostí.

„Nevíš, co se to děje — viď, mé dítě?“ začal k ní otec laskavě mluviti a pojal ji do náručí. „Ale jen se oddej naději! Vidíš, na těchto svých rukou odnesl jsem Otíka z bojiště — ano, ano, jen se div! Tak se tvůj tatík proměnil. Ale hoch toho také zasloužil, a s ním všichni jeho krajané. Dnešní den mě s Čechy smířil. Jen poslechni! — Když jsme vytrhli na pole, pozoroval jsem arci v našem houfu štíhlého mladíka, ale v nočních tmách nemohl jsem ho dobře rozeznati, a mimo to přikrývalo hledí u přílbice jeho tvář. Když jsme ale začali na Tatary dorážeti, fičel meč jeho kolem jako ostrá kosa a vysekal mě z houfu, který mě byl náhle obklopil. Zaplať Pánbůh, krajane, až na odslouženou! zvolám na mladíka a začnu znova maso dělati; ale prudkost mě zase zanesla a zas jich bylo okolo mne hrozný chomáč, a jeden mezi nimi — ještě tu proklatou ohavu vidím — žene mi své kopí zrovna do prsou, právě an jsem musel rány několika mečů odrážet. Ale v tom se vyskytne vedle mne zas můj mladý ochránce, srazí to zlořečené kopí a počne mi svým mečem dělat průseku. Ale ta tatarská netvora mrštila sebou jako had hrozným skokem po mladém rekovi, a nežli se mohl tento ubránit, vrazila mu kopí — nu, nu, jenom nebledni! Hoch se na štěstí ještě uhnul, ale začal předce hned klesati. Já ho levicí ještě zachytil a pravičkou začal jsem pak tím strašlivěji mezi těmi dravci řáditi; v tom okamžení přibylo k nám několik našinců, a brzo jsem zůstal s raněným mezi hromadou posekaných neznabohů samoten. I vynesu ho tedy z toho vraždění, a když mu shodím přílbici, hledí na mne bledé tváře našeho Otíka. Já myslil, že se v tu chvíli propadnu! Přišloť mi na mysl, jak jsem o hochovi a jeho krajanech soudíval a co jsem mu nyní povinen; ale tu chvíli jsem také Bohu slíbil, že napravím, co jsem z pošetilé kyselosti provinil — a ty, milé dítě, doufám, že mi v tom pomůžeš!“

„Ó můj dobrý otče!“ zvolala dívka, s radostnými slzami ruce jeho líbajíc.

„Ano, dobrý jsem odjakživa,“ řekl mistr sám nemálo pohnutý, „jen že jsem musil ještě do školy a nemravům se odnaučiti. Nu, člověk je křehký a dobře ještě, když přijde k poznání. Je-liž pravda? Však já si složím teď o Češích jinou písničku; u tvého Otíka začnu a u pana Jaroslava přestanu. Dobře má tvoje matka: Čech a Moravan je všecko jedno; všichni mluvíme jedním jazykem, všichni musíme také jedno srdce míti.“

Nedlouho na to se statečný Čech Otík uzdravil a stal se šťastným manželem spanilé Moravanky.

*

Slavné bylo vítězství Čechů a Moravanů nad Tatary. Od prvního až do posledního muže křesťanského uhasilo všecko své toužení po mstě v krvi nepřátelské, a Jaroslav sám dostihnuv u velikém hněvu tatarského vůdce Paidara, započal s ním litý boj a šťastně ho zabil. Což Tataři vidouce, s hrozným křikem na útěk se dali. Jaroslav ale vrátil se do města, kde ho veškerý lid s plesáním uvítal, maje k tomu se všemi západními zeměmi věru velikou příčinu; neboť toto pobití krutých nepřátel zbavilo je všeho dalšího hubení.

Památka tohoto vítězství udrží se na věčné časy, a rod slavného vítěze Jaroslava žije až podnes v Čechách i na Moravě pod jménem hrabat Šternberků. Za tehdejších časů panoval totiž mezi českým panstvem ten divný obyčej, že si rádo německá příjmení dávalo, dílem proto, že jazyk německý u královského dvora oblíbení docházel, dílem že se v tu dobu mnoho hradů dle německého způsobu stavělo, a tudíž povstali na př. páni Rožmberkové, Švamberkové, Valdštýnové, Ryzmburkové, Vartmberkové a jiní, sami čeští pánové. I páni z Divišova a Chlumce, z nichžto Holomoucký vítěz Jaroslav pocházel, učinili dle toho zvyku a nazvali se Šternberkové po dvou hradech stejného jména, které brzy po tomto vítězství nad zlými Tatary v Čechách a na Moravě založili.