Tatíčkovy pohádky/O Skleněném vrchu

Tatíčkovy pohádky Ludmila Tesařová
Sněženka a sedm trpaslíků	O Skleněném vrchu	Jak Honza prodával

Údaje o textu
Titulek:	O Skleněném vrchu
Autor:	Ludmila Tesařová
Zdroj:	TESAŘOVÁ, Ludmila. Tatíčkovy pohádky. Šesté vydání. Praha : Vojtěch Šeba, 1935. s. 34–37.
Licence:	PD old 70

Byli dva bratři. Starší byl bohatý, mladší chudý. Bohatý měl ženu, ale dětí neměl. Statku mu rok co rok přibývalo a čím byl bohatší, tím byl lakomější.

Chudý měl ženu a sedm dětí. Měl jen nepatrnou chaloupku a kousek pole. Pracoval se ženou neunavně, ale těžko bylo uživit tolik krků! Jednou v zimě neměl, co by dětem dal, i šel prosit bratra, aby mu pomohl. Ale nepochodil, lakomý bratr mu nedal ničeho.

Chudý šel domů a přemýšlel, co si počne. Žena i děti čekají, že jim něco přinese k jídlu, a on přichází s prázdnýma rukama! Ani se mu lítostí nechtělo domů.

Ruce mu křehly a hlad ho trápil. Jen si pomyslil: „Kéž bych měl aspoň kde se ohřáti.“ Vtom zahlédl v dálce na vrchu jasnou záři — a přece tu nikde nablízku nebylo staveníčka! Napadlo mu, že to jest asi záře od ohně, který prý stále plápolá na Skleněném vrchu.

Rozhodl se, že půjde na Skleněný vrch a tam se trochu ohřeje. Šel až přišel na Skleněný vrch a tu vidí velký oheň. Kolem ohně sedí dvanáct starců a přikládají střídavě na oheň.

Poprosil jich: „Lidé dobří, dovolte mi ohřáti se u vašeho ohně! Jsem chudý, nešťastný člověk, nevyhánějte mne!“

Nejstarší z dvanácti vstal a pravil: „Sedni si k nám a ohřej se.“

Když chudý se trochu zahřál, řekl: „Nanosím vám dříví, chcete-li!“

„Toho není třeba,“ odpověděl stařec, „seď a odpočiň si.“

Když si chudý dosti odpočinul a chtěl jíti domů, řekl stařec: „Bratři, dejme mu každý několik oharků na cestu.“ Podali mu pytel a chudý obešel s ním všech dvanáct. Každý z nich vhodil mu do pytle tři hrsti oharků.

„Zaplať Pán Bůh za to,“ řekl chudý, „aspoň donesu domů trochu tepla od vás,“ a odešel.

Sám se tomu divil, že mu pytel od oharků nechytil — ale bylo tomu tak.

Pozdě večer přišel domů a hned zavolal ženu a děti, aby se šly aspoň ohřát, když ničeho jiného jim nemůže dáti. Ale jak se podivil, když z pytle vysypal oharky! — Místo oharků sypaly se samé dukáty a byla jich velká hromada! To bylo radosti! Žena běžela koupit chleba. Dukáty ukryli do pytle.

Druhého dne poslal ženu k bratrovi, aby mu půjčil mírku. Chtěl si změřiti, mnoho-li má mírek dukátů.

Bratr mu půjčil mírku. Rád by byl věděl, co asi bude chudý měřiti, i namazal dno kolomazí.

Mladší bratr přeměřil dukáty, mírku vrátil a nevšiml si, že jeden dukát se přilepil ke dnu.

Bohatý bratr se tuze podivil, když nalezl dukát. Běžel hned k bratru a zle se na něho obořil, aby se přiznal, odkud má peníze. Jistě, že je někomu vzal!

Chudý vše spravedlivě bratru vypověděl, jak dukátů nabyl. Bohatý kroutil nad tím hlavou a odešel.

Nyní bylo v chaloupce po nouzi. Dobře se jim vedlo a šťastně byli živi.

Bohatému bratru, ač měl peněz i všeho hojně, zachtělo se též pokladu. Oblékl se v chatrný oděv a vydal se na cestu k Skleněnému vrchu.

Když tam došel a spatřil dvanáct starců kolem ohně, počal naříkati:

„Ach, dobří lidé, slitujte se nade mnou, jsem chudý, nešťastný člověk, dovolte mi aspoň trochu se ohřáti!“

Tu povstal nejstarší ze starců a přísným hlasem zvolal:

„Lžeš! Chceš nás oklamati. Zasloužil bys, abych tě na místě potrestal — však trestu neujdeš!“

Pak se obrátil k ostatním a řekl jim: „Bratři, udělte mu každý ze svého!“

Každý z nich dal mu do pytle tři hrsti oharků. Bohatý se radoval v duchu, že přece dobře pořídil. Sotva poděkoval, uháněl domů. Vysypal oharky na podlahu a těšil se, kolik bude mít dukátů. — Ale běda! Z oharků se rozlétly náhle jiskry na všechny strany a než se boháč nadál, stál jeho dům se vším všudy v plamenech. Boháč se tak stal najednou žebrákem!