Tatíčkovy pohádky/Jak Honza pracoval
| Tatíčkovy pohádky Ludmila Tesařová | ||
| Almužna | Jak Honza pracoval | Bratříček a sestřička |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Jak Honza pracoval |
| Autor: | Ludmila Tesařová |
| Zdroj: | TESAŘOVÁ, Ludmila. Tatíčkovy pohádky. Šesté vydání. Praha : Vojtěch Šeba, 1935. s. 14–17. |
| Licence: |  PD old 70 |
Dokud byl Honza malý, nerad se ve škole učil — místo učení — spal. Prospal ve škole všechen čas a když vyrostl, neuměl ani čísti ani psáti a počítal sotva do desíti.
Otec a matka ho nevolali k práci, protože spíše překážel a nebyl k ničemu.
Spával tedy na lavici u kamen po celý boží den.
Jednoho dne přišel na návštěvu kmotříček a když viděl Honzu, jak se povaluje a nepracuje, pravil: „Kmotříčku, je to věru hřích, lenoší-li takový silný, zdravý hoch; pošlete ho někam do služby, ať se naučí pracovati.“
„Což o to, poslal bych ho, jen kdybych věděl, kdo by ho vzal do práce,“ řekl chalupník.
„Víte co, pošlete zítra Honzíčka k nám, žena potřebuje pasáka!“
Druhého dne šel Honza ke kmotřičce. Maminka ho napomínala: „Honzíčku, dej si pozor, ať uděláš vše tak, jak kmotřička ti poručí!“
Kmotřička ho pěkně přivítala a povídala: „Honzíčku, máme v chlévě tři mladé krávy, vyžeň je k lesu a vrať se teprve, až uslyšíš zvonit poledne!“
Kmotřička mu dala kus chleba, Honza šel na dvůr a otevřel chlév. Krávy vesele vyběhly ze vrat. Honza popadl prut a běžel za nimi. Hnal je v jednom klusu až k lesu, div že nohy nepolámaly! V poledne se vrátil všecek zpocený ke kmotřičce.
„Nu což, Honzíčku, jak se ti dařilo?“ ptala se kmotřička.
„No, ušlo to,“ povídá Honza, „ale kmotřičko, dalo mi práce, než jsem všechny tři vyhnal! Třikrát se mi z lesa vrátily, ale já jim dal co proto — teď už jistě nepřijdou domů!“
Kmotřička nemohla mu hned porozuměti, co tím myslí. „Kdo že se nevrátí?“ tázala se.
„Inu krávy! Tak dlouho jsem je honil do lesa, že jim zašla chuť se vrátit.“
Kmotřička se ulekla. „Cože, Honzíčku, tys nepřivedl krávy?“
„Nepřivedl, vždyť jste mi poručila, abych je vyhnal, tak jsem je vyhnal hodně daleko, aby nenašly cesty domů!“
„I ty nerozumo, cos to vyvedl! Tak jsem to nemyslila, to se jen tak říká — vyžeň krávy — ale jen na pastvu, a ne nadobro, jak tys to udělal!“
Kmotřička nechala oběda a běžela s Honzíčkem k lesu sháněti krávy. Na štěstí krávy našly přece cestu k domovu a kmotra je potkala na půl cestě. Kmotřička byla dobračka; z radosti, že o krávy nepřišla, odpustila Honzíčkovi, ale za pasáka ho již nechtěla.
Kmotříček nechtěl hned prvního dne Honzíčka poslati domů, proto radil se s kmotřičkou, jakou práci by mu měli dáti? „Rozmyslíme si do zítřka, co a jak,“ řekla kmotřička.
Druhého dne zavolal kmotříček Honzu, dal mu motyku a řekl: „Jdi do zahrady okopávati stromy.“
Honza vzal motyku a šel; jenže nevěděl, co s motykou dělat — ale nezeptal se.
Rozvažoval chvíli: „Kmotříček řekl, abych okopával — k čemu mi však dal motyku? Však dovedu kopati nohama. No, podepru se o ni, abych neupadl.“
Postavil se zády ke stromu a jak kopal — tak kopal do stromu, až z něho třísky lítaly. Boty roztrhal a paty si otloukl. „Ouvé, ouvé,“ naříkal, „to bolí!“ kmotříček slyšel ho naříkati, i šel se podívati, co se s ním děje.
Když vešel do zahrady, prosil Honza, aby mu půjčil nějaké staré boty, že to bosýma nohama dobře nejde. Kmotříček mu hned nerozuměl, k čemu jich potřebuje.
Až poznal, co mu Honza v zahradě vyvedl, rozhněval se a vyhnal ho ze služby. Honza opět doma líhá na lavici u peci a spí.