Tatíčkovy pohádky/Jak šla zvířátka do světa

Tatíčkovy pohádky Ludmila Tesařová
Bratříček a sestřička	Jak šla zvířátka do světa	Sněženka a sedm trpaslíků

Údaje o textu
Titulek:	Jak šla zvířátka do světa
Autor:	Ludmila Tesařová
Zdroj:	TESAŘOVÁ, Ludmila. Tatíčkovy pohádky. Šesté vydání. Praha : Vojtěch Šeba, 1935. s. 22–28.
Licence:	PD old 70

Byl jeden kohoutek a ten byl nespokojený a mrzutý. Vedlo se mu sice dobře na dvoře, ale myslil si, že by se mu mohlo vésti ještě líp! Nic mu nebylo vhod. Dostal-li zrní — měl chuť na brambory; dostal-li brambory — měl chuť na zrní. Jednoho rána řekl slepičce: „Není to zde již k vydržení, šel bych rád do světa, snad jinde bude líp. Což ty, slepičko, šla bys se mnou?“

Slepička odpověděla: „Ani mně se tu nelíbí, sotva snesu vejce, už mi je vezmou! Půjdu s tebou ráda!“ Hned se chystali na cestu. Nežli vyšli ze dvora, řekla slepička: „Snesla jsem ráno vajíčko, to zde nenechám, vezmu je s sebou!“ Šli, až přišli k potoku. Kohoutek měl žízeň a šel se napít. Jak vstrčil zobák do vody, chytil ho rak klepety za zobák. Slepička prosila raka:

„Raku, pusť kohoutka, vždyť ti ničím neublížil.“

Rak ho pustil a řekl: „Dobré jitro! Kam tak časně jdete?“

„Do světa,“ řekl kohoutek.

„Vezměte mne s sebou,“ prosil rak, „mrzí mne pořád sedět v potoce!“

„Pojď tedy s námi,“ řekl kohoutek, „bude nám veseleji.“

Slepička nesla vajíčko, kohout raka, protože jim rak nemohl postačiti v chůzi. Přišli do lesa a tam potkali kočičku. Kočička povídá: „Dobré jitro! Kam tak časně?“

„Do světa!“ odpověděl kohoutek.

„Vezměte mne s sebou,“ prosila kočička, „utekla jsem z domova. Smlsala jsem trochu smetánky a dostala jsem za to bití, nerada bych se domů vrátila.“

„Pojď s námi,“ řekl kohoutek, „bude nám veseleji!“ Šli dál a potkali psa. Pes povídá: „Dobré jitro! Kam tak časně?“

„Do světa,“ odpověděl kohoutek.

„Vezměte mne s sebou,“ prosil pes, „nelíbí se mi doma. Vzal jsem hospodyni jitrnici — ani za řeč nestála, jak byla malá — a za to jsem dostal výprask! Nechci se vrátit domů!“

„Pojď s námi,“ řekl kohoutek, „bude nám veseleji!“ Šli dále a potkali kozu. Koza povídá: „Dobré jitro! Kam tak časně?“

„Do světa,“ odpověděl kohoutek.

„Vezměte mne s sebou,“ prosila koza. „Nelíbí se mi doma. Vešla jsem do zahrádky, ukousla jsem několik květinek — a za to jsem dostala prutem na záda — nechci se vrátit domů!“

„Pojď s námi,“ řekl kohoutek, „bude nám veseleji!“

Tak šli všichni spolu lesem. Po cestě si libovali, jak se mají dobře, když mohou dělati, co se jim líbí. Pokud byl den a svítilo slunečko, šlo se jim dobře. Ale jak se setmělo, zvedl se vítr a fičel mezi stromy, až se ohýbaly — a ještě k tomu se spustil déšť. Tu přestala zvířátka dováděti a lekala se, jak noc v lese přečkají.

Kohoutek povídá: „Nevěděl jsem, že to v lese takto v noci vypadá! Myslil jsem, že měsíček svítí po celou noc, že se tu pěkně pod stromem usadíme a ráno že opět půjdeme dále!“

Slepička, kočka i koza také vzdychaly a třásly se zimou — promokly až na kůži. Pes byl sice zvyklý na trochu deště a nepohody, ale také by byl mnohem raději někde pod střechou.

Kohoutek zvolal: „Počkejte tu pod stromem, vyletím nahoru a podívám se, není-li tu nablízku nějaká bouda, kde bychom mohli přenocovati.“

Skákal s větve na větev, až se dostal na vrchol stromu, a rozhlížel se po okolí.

Pojednou radostně zvolal: „Kykyryký, napravo se svítí!“ Sletěl dolů a vedl ostatní v tu stranu, kde viděl světlo. Šli a šli, až přišli k jakési chalupě. Poslali kočku na zvědy, jak to uvnitř vypadá. Kočka vyskočila na římsu okna a podívala se do světnice. Ve světnici nebylo lidí. Zvířátka se zaradovala. — Leč jak se tam dostanou? Dveře byly zavřeny. Koza se rozběhla, trkla do nich vší silou, dveře se rozlétly dokořán, a zvířátka vešla do světnice.

Bylo tam hezky teploučko. Na stole hořela svíčka a z trouby voněla pečená husa. Pes povídal: „Přijdou sem asi lidé — uvidí-li nás tu, zle se nám povede!“

Kohout povídá: „Musíme na ně zchytra, zhasněme svíčku a každý z nás se usadí na své místo. Až přijdou, nesmíme se ozvati, sic bychom se prozradili — ale nějak je postrašíme!“

„Dobrá,“ povídá kočka, „ale nejdříve se můžeme navečeřeti — pečená husička tak pěkně voní!“

„Kdo má chuť na ni, ať si vezme,“ prohodila koza, „já si raději lehnu u dveří, bolí mne nohy!“ Pes a kočka vytáhli husu z trouby a dali se do ní, i kohout a slepička si kousek uzobli na ochutnání. Když se navečeřeli, povídá pes: „Nyní se uložme k odpočinku, každý podle své chuti!“

Vejce položili na roh stolu. Rak vlezl si do hrnce s vodou. Kohout a slepička si sedli do trouby. Pes se uvelebil pod stůl, koza si lehla ke dveřím. Kočka zhasila svíčku a usadila se na židli u stolu. A spali.

Po chvíli se ozvaly kroky před chalupou, a kdosi povídá: „Co to, že světlo nesvítí?“ „Hm — hm — to je divná věc,“ řekl druhý, „to znamená něco zlého!“ „Jdi se tam podívat,“ řekl třetí. Leč žádnému se nechtělo vejíti do temné chalupy. Tu se ozval první: „Matěji, tys nejmladší z nás, proto musíš poslechnouti a udělati, co ti poručíme. Jdi do chalupy a rozsvěť svíčku.“ Chtěj — nechtěj Matěj šel. Když už byl ve světnici a nic se nehnulo, přešel ho strach a pomyslil si: „Než rozsvítím, uštípnu si kousek pečené husičky v troubě — však už mám pořádný hlad!“

Hmatal před sebou rukama, až se dostal k troubě. Natáhl ruku — a popadl kohouta za nohu. Ale to si dal! Kohout, probuzen ze spánku, zobal a štípal Matěje do ruky a slepička mu pomáhala. Matěj honem ruce schovával a naříkal: „Ach, kdo by si byl pomyslil, že pečená husa štípe!“ a couval od trouby k lavici, kde stál hrnek s vodou. Chtěl to leknutí zapít, nahmatal hrnek s vodou a jak jej nahnul, aby se napil — rak ho popadl klepety za nos a pořádně stiskl. Matěj křičel, jako by ho na nože bral — pustil hrnek a ten se rozbil na kousky.

Teď vzpomínal, kde je asi svíčka? Hmatá, hmatá po stole, najednou to udělá křáp! — vejce spadlo a rozstříklo se až Matějovi do očí. Matěj se ulekl, zapotácel se a dosedl na židli právě kočce na ocas. Kočka poděšená skočila mu na krk a notně ho poškrábala. Jak se Matěj bránil, šlápl psovi na nohu. Pes ho popadl za nohu, Matěj pádil ke dveřím, tam ho nabrala koza na rohy a vyhodila ho z chalupy, že padl zrovna kamarádům k nohám.

„O jé,“ naříkal, „nechoďte tam, Pán Bůh nás trestá! Víte-li, že husa, kterou jsme dnes sedlákovi vzali ve vsi a upekli v troubě — oživla! Ach, ta mne poštípala, hleďte! Naše světnice je plna strašidel — vše tam štípe, škrábe, kouše! Nevrátím se tam, ani kdybyste mi dukáty dávali.“ Matěj utíkal od chalupy a ostatní za ním.

Zvířátka byla ráda, že to tak dobře skončilo, a vysmála se hloupému Matěji. Spala všechna spokojeně až do rána.

Ráno kohoutek zakokrhal, vzbudil ostatní a povídá: „Pojďme honem odtud, jakmile se rozední, dojista vrátí se sem lidé a zle by se nám vedlo.“

Vydali se všichni na cestu, jen rozbité vajíčko zůstalo v chaloupce.

Poprchávalo, a zvířátkům bylo nějak smutno. Tu se ozval pes: „Víte-li, že se mi stýská po domově! Věru, že bych i raději dostal výprask, však jsem jej zasloužil! Což abychom se vrátili domů?“

Kočka hned, že by také ráda domů a povídá: „Nebudu víckrát mlsati smetánku a bude dobře. Měla jsem se dobře a mléka jsem měla dosti.“

„Máte pravdu,“ povídá kohoutek, „doma je přece nejlépe. Včera jsem ani o zrnko pšenice nezavadil. Doma na dvoře je všeho dost.“

Slepička povídala: „Ba, mívaly jsme my, slepičky, doma zlaté časy. Když pršelo, skryly jsme se v kurníčku a nemusily jsme se báti nikoho! Vezme-li mi hospodyně vajíčko, však mi dá za ně zrní!“

„Tedy půjdeme domů, slepičko,“ povídá kohoutek. „A což ty, kozičko?“

„Nu což,“ odpověděla koza, sama po světě chodit nebudu — ač o jídlo není tu pro mne nouze. Ale zvyk je zvyk! Mám též ráda svůj chlívek a svou dávku dobré trávy, pěkně připravenou v něm. Půjdu domů — a o květinky na zahrádce už ani nezavadím!“

I rak se zaradoval, že se vrátí do potoka. Očka se mu zaleskla a těšil se již, jak se v potoce zase pěkně vykoupá!

„Všude dobře — doma nejlíp,“
povídala zvířátka,
rozběhla se domů —
a tím končí pohádka.