Tatíček Hynek a synové jeho/XVII.

Tatíček Hynek a synové jeho
XVI.	XVII.	XVIII.

Údaje o textu
Titulek:	XVII.
Autor:	Antonín Dudík
Zdroj:	Tatíček Hynek a synové jeho. str. 100-106 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Fr. A. Urbánek, Kněhkupec, Praha 1876
Licence:	PD old 70
Index stran

Nemůže zajisté pro děti žádného většího býti štěstí, jako mají-li dobré, bohabojné rodiče. Naprotiv tomu hrozné pro ně neštěstí, není-li právě cnost a bohabojnost oblíbenou při otci a matce ozdobou.

V dědině, kde tatíček Hynek se svou rodinou přebýval, přihodilo se hrozné neštěstí.

Žili tam křesťanští manželé, jichžto milý Pán Bůh na začátku hodně měl rád. Požehnával jim na vezdejších statcích; všecko jim pod rukou takřka růstlo. Na poli bylo viděti, že úroda v hojné míře odměňovala pilnosť hospodářovu, a doma šlechtil se dobytek vůčihledě. Co ale veškeré vezdejší převýšovalo štěstí, byla láska a svornost, kteráž blažila srdce manželská. A tato láska působila blaze netoliko v domě, nýbrž vztahovala se také na jiné. Žádný žebrák, žádný bídák neodešel, aby od nich neobdržel úlevy a pomoci.

Tyto křesťanské manžele obdařil Bůh patero dítkami. Dva synáčkové vypádali čerství a zdrávi jako křen a tři holčičky jako růže a lilie.

Rodiče byli cnostni a hodni; ký tedy div, že tyto své vlastnosti přenášeli též na své syny a dcery? Žádnému z nich nenapadlo, dříve nějakou žádati snídani, dokud se nebyli pomodlili, čistě umyli a oblékli. Pak při dobrém i zlém počasí spěchávali do chrámu a do školy. Zde byli vzorem poslušnosti a příkladem pilnosti. Nikdy nepřicházela na ně žaloba, nýbrž šla o nich odevšad jen chvála. Po škole sobě poskočili se soudruhy svými. A kdo by to také dítkám za zlé měl?

Vždyť věk mladický jest ona doba, kdežto tužení těla nejen chlapcům, nýbrž i dívkám nevyhnutelně potřebné jest. Pročež neměli rodičové ničehož proti tomu, když jejich děti v létě na bezpečném místě a dle pravidel mravopočestnosti se koupaly, a když se řádně pod šírým pohybovaly nebem. Pořádku a čistotě je především zvykali. Své věci musely samy sobě ukládati a pořádati. Na čistění vlasů, zubů a nehtů dával se bedlivý pozor. Neboť rodiče věděli předobře, že všecko toto ku tělesnému napomáhá zdraví, a že dle přísloví starého Římana: „Duch zdravý v těle zdravém“.

Z toho tedy ze všeho patrno, že tatohle rodina co do křesťanského vychování podobala se rodině našeho tatínka Hynka.

Pán Bůh spatřil Hynka, že jest muž prostný a upřímný, bojící se Boha a vystříhající se zlého. Protož bolestně byl zkoušen, zda v spravedlivosti setrvá. ©odobně zpoměl si Pán vševědoucí na rodinu, kteráž až posud málo ještě pocítila ruky boží. —

Otec totiž jmenem František z nepochopitelných příčin upadl v ruce lotrů a tovaryšstva hříšného. Duch Páně odstoupil a satan, tento věčný pokušitel, přistoupil. Bylo již pozdě. Prosba, pláč a slza nespomáhala více. Z Františka, tohoto druhdy tak mírného a střídmého souseda, stal se — opilec!…

Manželka kvílela, děti plakaly vidouce otce svého v opilství. „Ach, tatíčku milý!“ říkávaly, „prosíme vás pro Boha a pro všecko, co vám drahé a svaté, jen se pamatujte, a nedělejte nám takovou hanbu“ — „Co řekne svět, znaje vás od začátku co pořádného člověka?“

Než z dopuštění božího neměl nešťastný otec tolik síly a pevné vůle, aby odolati mohl pokušení těžkému. Při zdravém rozumu viděl před sebou sice propast, do kteréž úprkem se žene, avšak jak mile zlá žádosť procitla v srdci jeho, zapoměl zase úplně na dobré předsevzetí své.

Čím dál, tím hůř.

K opilství přidala se zuřivosť. Otec František nebyl více sebe mocen. Přijda opilý domu, tu sužoval, pronásledoval manželku a matku patero dítek. Děti uschovávaly se před vlastním svým otcem bojíce se týrání jeho. Vše v domě třískal a porážel. Nůž, sekera, zbraň a vše, čím by nějaké neštěstí stati se mohlo, muselo odstraněno býti. Mnohou noc musela matka s dětmi třebas pod šírým nebem ztráviti vyvolivši sobě raději nepohodlí a zimu, nežli strach a hrůzu.

Při takových poměrech, jak pochopitelno, stydla láska, jednota a svornosť se zviklala. Anděl míru a pokoje nepřebýval výhradně uprostřed čeledi, alebrž často a často ustoupiti musel duchu rozkolnictva a svarů.

Ale jakkoliv otec pohoršlivým svým příkladem velice se prohřešoval proti svým dětem, nepřestaly přece tyto milovati jej. Jak srdečně povzbuzovala matka jich, by se za svého bloudícího otce k Bohu často modlívaly! Ona jim vždy říkávala: „Hle! jak škaredě to, když člověk hříchem na sobě hanobí obraz boží! Jak těžko, odkládati nějakou navyklou nepravost! Jak bolestno a na nejvýš škodlivo, když otec navyklým je hříšníkem! Avšak milé děti! zamatujtež, že tento hříšník jest „vaším“ — otcem. Mějtež nepravosť jeho v opovržení a nenávisti, ale ho, jeho osobu v uctivosti a vážnosti!“

Tento nepřiměřený stav hnusil veškerú domácnosť několik let, až posléze nepravost otcova k ukrutnému dozrála činu.

Jednoho dne, — byloť to tuším v pátek — po deváté hodině večerní, vzal hospodář nabitou pušku a namířiv si na manželku právě na dvoře nalezající-se, vehnal jí celou téměř ranu do prsou a žaludka.

Srdcelomným skřikuntím na nejsvětější jmena ubohá k zemi — sklesla.

Lid se odevšad sbíhal a jelikož vsudy pevně pozavíráno bylo, vypáčil násilně vráta.

Hrůzné to divadlo!

Manželka a matka patero dítek leží pod šírým nebem na slámě, krvácející z četných ran a bledá jako smrť. Větříček se ani nehýbal. Na blankytu kmitalo se hvězd na miliony. Spanilý měsíček pohlížel bledou svojí tvářičkou na obět nerozumu lidského. Veliký dav lidu na dvoře, každý v úžasu a strachu. Co shromážděný zástup šeptal a vespolek mluvil, na tom nezáleží zhola nic, toliko ale, že sobě dojista „nejistou svého života hodinu“ připomínal, bezpečně tvrditi lze.

V té přichází kněz, aby nešťastnici na odchodu ze světa tohoto připravil. Neboť bylo patrno, že rána — smrtelná a že i při nejbedlivějším ošetřování žádné není pomoci.

Stolek bílým prostřený obrusem, dvě voskové hořící svíce, krucifix, svěcená voda a bavlna, vše na rychlo snešeno. Ubohá odevzdána jsouc úplně do vůle božské smířila se, jak na katolického křesťana sluší, s kajícím srdcem s Pánem Bohem.

Teď ale následovalo nejtklivější okamžení, na kteréž milí čtenáři! nelze tak lehce zapomenouti…

Ukázala se totiž potřeba, aby mezi manželami docílilo se smíření.

Přiveden tedy manžel, otec, vrah, upoután řetězy a na mysli jako pomaten. Tu stojí bídný člověk, maje děsivého červa ve svém svědomí. Na všech oudech se třese a není ani slova mocen. — Manželka, matka ve krvi zbrocená leží u nohou jeho. Má ale ještě dobrou pamět a pozoruje všecko. Přítomný lid, zdá se, že ani nedýchá. Chce všecko dokonale slyšeti a nerád by některé slovíčko ztratil.

Než k čemuž dlouhé řeči? Skutek už zpáchán a tím zločinec vrchovatě potrestán!

»Co jste člověče učinil?“ pravil mu kněz. „Vy ste se stal vrahem své vlastní manželky a připravil jste pět dítek o laskavou matku! — Vy jste uvalil na sebe hanbu a kletbu celé rodiny, celého příbuzenstva! — Ejhle, tu leží oběť vaší náruživosti, vašeho opilstva! — Odejmul jste jí život, ku kterémuž žádného práva nemáte. — Prohřešil jste se náramně proti ní! — Nyní žádejte ji za odpuštění a smířte se s ní!“

Otec nemoha ani slova povědíti, pokleknul a políbil vřele svou manželku. A tu bylo slyšeti, kterak mu matka zřetelně praví: „Já ti odpouštím — všecko !“ — Načež nemohší pro bolesť pravou rukou více vládnouti, podala mu levici, na důkaz, že mu od srdce všecko odpouští.

V této chvíli bylo slyšeti bolestné škytání v zástupu, lid plakal, déti kvílely.

Toliko rmutné oko nešťastné matky nezarosilo se slzou, tvář její bledla a chládla, až druhého dne ráno po šesté hodině v Pánu sladce — zesnula. Dej jí Bůh nebe a radosť věčnou!

Takto manželka, matka v dosti ještě mladém věku klesla (vinna čili nevinna, Bůh ví) do hrobu. A když ji do hrobu spouštěli, voláno všem přátelům a známým: „Bděte, neboť hodina — nejistá!“

Jak bylo dušiček, okrášlila něžná ruka sesterská její hrob, a pověsila pěkný věnec na náhrobní kříž. Na kříži je nápis:

Díky tobě Bože můj!
Žes mě z kříže náhle k sobě vzal;
Vímť, že pravý soud jest tvůj,
V němž se lid tak často oklámal.

K tomu též podotknouti sluší, že sestra zesnulé každou téměř neděli a svátek s dětmi na hřbitov ku hrobu jejich matky přichází, napomínajíc je slovem i skutkem, aby se za matičku skroušeně modlily.

Otec doma — není…