Tatíček Hynek a synové jeho/XIX.
| Tatíček Hynek a synové jeho | ||
| XVIII. | XIX. | XX. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XIX. |
| Autor: | Antonín Dudík |
| Zdroj: | Tatíček Hynek a synové jeho. str. 118-123 Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | Fr. A. Urbánek, Kněhkupec, Praha 1876 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Index stran | |
Po pohřebě konána byla hostina „lásky“, ku kteréž příbuzní nebožtíka tatíčka a čelnější hosté pozváni jsou byli.
Ovšem bylať to hostina „lásky“ ale lásky „truchlící!“ Vždyť scházel kdosi, ku kterémuž při stejných příležitostech zraky všech obráceny bývaly. Scházela hlava vše řídící a oživující. Scházel tatíček, jenž svým rozmarem a nevinným žertem hostině vždycky jakéhosi zaživného dodával koření. Teď ale bylo to jako bez chuti, bez ladu a skladu!
Při společné rozmluvě zpomináno pochválně na něho. Mnohá krásná jeho vlastnosť o něm uvedena ve známost. Přede vším ale čest a chvála vzdávána šťědrotě a dobročinnosti jeho.
„Byl to v pravdě muž boží“ ozval se mezi přítomnými hlas, „pro samu štědrotu rozdal by všecko; dal by poslední svou košili!“ Zaplať mu Pán Bůh, co dobrého chudým byl udělil!“
„Pročež nedělal ani žádného kšaftu“, šeptal zase soused sousedovi do ucha, „maje snad za to, že takto bez kšaftu — chudým lépe poslouží“.
„Cože?“ zvolal soused pln udivení, „tedy žádného není testamentu?“
„Aspoň prohledali prý domácí všecko, a nikde. pořízení poslední jeho vůle najíti nemohli“.
„To budou veliké zmatky!“ — „Vždycky neštěstí, když hlava rodiny bez psaného odkazu — zemře!“
A také v pravdě!
Před několika léty odebral se tatíček za příčinou churavosti své do Tr… lázní. Maje na zřeteli, že člověk je smrtelný a že jej všudy smrť zachvátiti může dle hesla: „Bděte, neboť hodina — nejistá“ ; dříve nežli odjel, uspořádal písemně všecky své záležitosti domácí. Tuto důležitou listinu uložil na místo bezpečné. Myslel sobě: „Umru-li, tuť jest, předejde se nepořádkům; neumru-li a vrátím-li se zpět, nemá žádné bez toho platnosti, mohu ji změniti po čase anebo docela zrušiti“.
Avšak dnové jeho nebyli ještě u Boha sečteni. Bůh mu přidal několik ještě lét. Tatíček vrátil se s úlevou své choroby do domu rodiny, kteráž nad šťastným jeho návratem velice povděčna byla. Zatím o kšaftě neděla se od toho času pražádná zmínka a jako domácí věděli, že tatíček Hynek poslední svou vůli před svým odchodem byl skutečně pořídil, tak nyní po jeho příchodě zůstalo to pro všechny hlubokým tajemstvím, co se s listinou bylo stalo.
A také koho by to zajímalo? Kdo by se o to tak velice staral? Vždyť tatíček byl živ a tak dalece zdráv, k čemu tedy pamatovati na poslední vůli? Že by ale náhlou umříti mohl smrtí, komu by to z jeho synů a dcer i ve snách napadnouti mohlo?
Než hle! co by žádnému ani ve snách nebylo napadlo, stalo se skutečně. Milený náš tatíček klesnul do hrobu, aniž se byl sám toho nadál. Nebylo času, vezdejších svých záležitostí do pořádku uvésti. Umřel tedy bez kšaftu! Ach, hrozného toho zmatku, který následkem této chyby v domě byl povstal!
Hledalo se, pátralo se ve všech skříních a příhradách. Skoumavým okem prohlíželo se všecko, kdeby snad nějaká býti mohla skrejš. Každy kousek papíru otáčel se na vše strany, není-li tam snad něco důležitého zaznamenáno. I přemítáno v knihách, jichžto tatíček hezkou měl zásobu; avšak všecka bedlivosť — márna! Nikde a nikde ani nejmenší po kšaftě památka!
„Ach my nešťastní! My ubozí!“ bědovali sobě Boženka, Slavínek a ti ostatní, lámajíce rukama. „Teď všechno přijde do rukou úřadu a Bůh ví, jakého zastání míti budeme?!“ — „Tak hezké hospodářství, a teď to veskrz přijde snad na zmar!“ — „Ty naše kravičky a holoubci, naše Lysina a Pondělka!“ — „Ti ušlechtilí koníčci a ten náš Hanzl!“ — „Ti naši angličané na krmíku a ty včeličky!“ — „Bože na výsostech!“ hořekovali do jednoho, „nyní se to na posledy za fatku rozbytuje!“ — „Nás ubohých!“
Byl to nářek, nad kterým každé poněkud jen citlivé srdce ustrnouti muselo. Než nic na plat kšaftu přece nikde nebylo!
Při pátrání po něm přišli domácí k svému podivení na jinou ještě vadu, kterou sobě nikterak vysvětliti nemohli. Hádalo se všelijak, avšak hádankou to až podnes zůstalo.
Nenálezlo se po nebožtíku Hynku ani — krejcara!
Kterak to? Vždyť tatíček byl tak věhlasným hospodářem, jehožto diplomem od hospodářské společnosti poctěno? V domě hojnost všeho a na polích požehnání boží. Nerozhazovalo se bez potřeby, všudy šetrnost a hospodářství bez skrblictví. Synové a dcery nemilovali žádné nádhery, nesháněli se po útratných veselostech a radovánkách. Ve svém šatstvu žádných nehledali zbytečností, tím méně pak nějakého přepýchu.
A tatíček Hynek, kterak sobě skromně počínal! Nemařil vzácného času ani v hospodách při karbanu a korbelu, ani nalezal svého zalíbení v labužnictví a v drahém vínu. A přece ani — krejcara po něm! Toť byl červ, který mnohému v mozku vrtal.
U hledání kšaftu přišli domácí na skříni z dubového udělanou dříví a dobře mědí okutou. „Aha!“ pomyslili sobě, „tu bude jedno anebo druhé, Buďto kšaft anebo peníze!“…
Skříně velmi lehce otevřela se, a sice proto, že zamknuta nebyla.
Avšak překvapení nové! Ničehož nebylo k naleznutí, toliko ležel tam prázdný sáček na peníze.
Tu ale spolu pozorováno, že truhlík mnoho tajuplných příhrad a skrýšek má.
Hned přiloženo ruce k dílu. Mnoho to stálo práce a hlavy lámání, dříve nežli tajemství odháliti mohli.
Konečně podařilo se jim to sice, avšak práce žádným požehnáným nebyla korunována výsledkem. Všudy prázdno a pusto, jako o křesťanském cvičení v mužských stolicech!…
„To je šlakovitá věc!“ zvolal Slavínek, „nelze si to už jináče vysvětliti, leč že někdo kšaft i peníze — ukradl!“
„A není-li to snad možná věc při tom zmatku, jakýž náhlá smrť tatínkova byla způsobila?“ odvětila na to Boženka.
Než zdaž tomu skutečně tak, zdaž skutečně někdo tak drzým a opovážlivým se stal, sáhnuv na cizý statek a oloupiv takto pravé a zákonnité dědice, nemohl přece žáden tvrditi tím méně dokázat. Mluvilo se ovšem všelicos i hádalo, ale před soudem rozumu muselo se to pro uvarování smutných snad následkův jediné za babský pokládati klep.
Když ale po pohřebě při smutečné hostině přítomní hosté tatínkovu šťědrotu a lásku k chudým vychvalovati se jali, tu tepruv vyjasnilo se poněkud synům a dcerám jeho, proč tatíček žádného nepozůstavil jmění. Ano majíce sami zkušenost o jeho milosrdenství k bídným domnívali se ještě, že nebožtík v skrytě mnoho dobrého byl činil dělaje sobě takto přátely z mamony nepravosti. Pročež uspokojili se, že žádných peněz v hotovosti není nepatrajíce také dále po domnělém zloději.