Tatíček Hynek a synové jeho/X.

Tatíček Hynek a synové jeho
IX.	X.	XI.

Údaje o textu
Titulek:	X.
Autor:	Antonín Dudík
Zdroj:	Tatíček Hynek a synové jeho. str. 53-61 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Fr. A. Urbánek, Kněhkupec, Praha 1876
Licence:	PD old 70
Index stran

Bylo po pohřebě.

Známí a přátelé se rozešli. Tatíček Hynek se svojí rodinou a s milým svým špačkem zůstal samoten.

Často zpomínal v Pánu zesnulého svého Bohumíla a oplakával ho.

V neděli anebo ve svátek, když se svými dítkami trochu na procházku si byl vyšel, nezameškal nikdy navštíviti také hřbitov a hrob zemřelého svého syna. Mnohá nábožná myšlénka povznesla se tam ku hvězdám, mnohá spolu slza padla na pěkně uspořádaný náhrobek.

A kdo se o okrásu tuto staral?

Byliť to mladší bratři a Sestry zesnulého, jako: Ladislávek, Miláda, Bohunka a Slavínek.

Tito jak mile jaro se otevřelo a sluníčko svými paprsky zemi k novému počalo buditi životu, pustili se též do práce, aby hrob milého svého bratříčka vkusně ozdobil.

Pěkný kříž z litého železa s pozlaceným Pánbičkem musel napřed na hrob postaven býti. I nescházel též nápis. Byloť tam napsáno zlatem:

„Náhlá smrť nás často schvátí,
Jako kvítko žhavá slunce zář;
Pročež máme vždycky dbati,
Bychom hleděť mohli v její tvář“.

Bohumil Hynkův
† 18 ¹⁴/₃ 6…

Pak pilné ruce bratrské a sesterské postaraly se o bílé a černé křemelce, kterýmiž rov slušně do kola oblemovaly. Konečně na vrch nasázeli do kýpré, dobré půdy rozličné květinky. A tyto majíce opatrnosť, zvédaly brzy pestrobarevné své hlavinky, obveselujíce oko každého.

Za parného a suchého počasí bylo každodenně vidívati Bohunku, Slavínka anebo toho onoho, kterak podvečer s konvou na hřbitov se ubírá, aby občerstvil svadlé květinky. A pak pomodliv se za bratříčka ubíral se tíše k domu svému.

V domě zaveden brzy starý pořadek.

Tatíček Hynek byl zase dobrým, starostlivým otcem, jenž svých dítek v kázni a trestání Páně vychovával. Býval mysli veselé ale také smutné. A tu nemohl se zbaviti starého svého návyku říkati: „Děti, hodina — nejistá!“ — Zůstalo to tedy při starém.

Špaček byl zdráv a měl se dobře. (Chutnalo mu výborně, za to ale zpíval, dováděl a křičel: „Smrť, zloděj! Smrť, zloděj! Špa-če-če-če-če-ček!“ — Pták tedy také neupustil od starého svého zvyku. —

A v četné rodině tatínkově také nic nového. Avšak počet množil se; všichni tedy nemohli po hromadě zůstati.

Udeřila hodina, přišel čas, kde Vlastimil, tedy druhorozený syn, vyučen jsa řemeslu řeznickému, do světa na zkušenou odebrati se měl.

Ranec a hůl byly po hotově.

Onoho dne, co Vlastimil otcovský domov opůstiti měl, vypádalo to u Hynků velmi smutno. Rozprávka žádná, žádná chuť k jídlu, žádná práce, všecko navlečeno k pláči.

Jedna spoledne odbila a s ní čas — k odchodu.

Ach, bolestné bylo to loučení!

Tatíček plakal, bratři, sestry plakali a ubohý Vlastimil docela slzel.

„Synu můj!“ pravil otec, „ve jménu Páně propouštím tebe z domu v naději, že se ve světě Boha přidržíš a své vlasti věrným zůstaneš. Anděl strážce doprovázej tebe na všech cestách tvých, hlavně ale stůj při tobě v čas nějakého pokušení. Kamkoliv přijdeš, první tvá chůze ať je do kostela. Modlívej se vždycky. Hospodař a neutrácej zbytečně. Hleď se v řemesle zdokonaliti. Nezapomínej také na nás, jakož i my na tebe zapomínati nebudeme. A teď opatruj tě Bůh!“

Tu políbil Vlastimil otci svému ruku, a otec políbiv ho a učiniv mu kříž na čele doprovodil ho až na silnici. Slavínek nesl mu ranec a Bohunka sukovitou hůl. Ostatní šli s nimi.

Když notný kus cesty již byli urazili, rozloučili se tklivě, a Vlastimil ubíral se dále sám a sám.

Jak obyčejně každého řemeslníka vedla i Vlastimila cesta do Vídně, hlavního to města Rakouského mocnářství. Podivný to zajisté obyčej, jakoby toliko ve Vídni člověk všeliké moudrosti se naučiti a ku hmotnému přijíti mohl užitku! Jak ale dlouho to trvati bude?

Na cestě nepřihodilo se mu nic důležitého. Do Vídně šťastně dorazil. Našel tam Čechův a Moravanův do Boha, s kterýmiž bez té turečtiny, po kteréž trochu nevčasně a zpozdile byl toužil, velice dobře domluviti se mohl. Za to přicházeli mu velmi vhod vědomosti, jichžto ve škole sobě byl nashromáždil a v nichžto zajisté byl by pozadu zůstal, kdyby byl drahý čas mařil pouhým slovičkářstvím.

Dobře tedy, že se mu tatíček Hynek tak důrazně na odpor postavil a úmysl jeho úplně zmařil. Byl mu teď za to povděčen!

Jak mnoho ale té turečtiny v nynějších svých okolnostech potřeboval, tolik se lehce naučil maje vyvinutý rozum, trochu vtipu a příležitosti.

Poštěstilo se mu brzo, dostati se za tovaryše k mistru, u něhož se mu na těle i na duši dobře vedlo. Pán a rodina jeho dbali na Boha a na sv. víru a tudíž přidržováni podobně k tomu i ostatní domácí.

V neděli a ve svátek musel každý do chrámu na mši sv. a kázaní, a pak i na odpolední služby boží.

Hynkův Vlastimil chodíval vždycky do kostela Panny Marie na nábřeží, ježto tam služby boží v českém se konaly jazyku. Lidu jako by nabil!

Ach! jak častokráte, vida tento veliký zástup věřících majících jeden toliko chrám, vzdechnul sobě Vlastimil: „Kýžby lépe postáráno bylo o duchovní potřeby mých krajanův ve Vídni!

A při tom zpomenul sobě na svůj domov, na to pohodlí, jakéž mají tam věřící za příčinou náboženství svého.

Jda ze služeb božích neopomenul Vlastimil také navštiviti starožitný chrám sv. Štěpána. Velebnosť této svatyně, kteráž posvátnou naplňuje hrůzou srdce křesťana, zajímala ho vždycky velice. Na všecko se díval, přijda ale ke kazatelně zláštní věnoval pozor těm zvířátkům, kteráž na kamenném zábradlí schodů vytesána jsou. Viděl tam žáby, ještěrky, hady, štíry atd. Něco lezlo vzhůru, něco dolů.

Nemoha si to vysvětliti, tázal se příležitostně duchovního. A tu slyšel, že to má následný význam: „Jako čistá zvířata lezou vzhůru, nečistá pak dolů, tak podobně mají ústa kazatelská na kazatelně cnosť a pravou víru Krista Ježíše hájit a vyvýšovat, hřích a blud ale s kazatelny zavrhovat a drtit“. — Věru, vznešené to povolání kazatelů církevních!

Od toho času, co Vlastimil do světa odešel, byl tatínek Hynek jako na trní. Nejistota, kde je a jak se má, trápila ho velice.

Z této trápné nejistoty vytrhla jej konečně písemní zpráva, kterouž Vlastimil o sobě byl podal. —

Obsah listu uspokojil všecky dokonale. Stálo tam, že je zdráv a že se mu dobře vede. Je prý u dobrého mistra, který se oň otcovsky stará. Ondyno měl prý podivné sny; avšak na sny netřeba dbáti. Vyprávěl, co všecko znamenitého ve Vídni viděl. Dotazoval se též na špačka. Posléze kojí se prý nadějí, že brzo z domu psání obdrží.

Tatíček Hynek nemeškal dlouho, aby žádosti syna svého vyhověl.

Posadil se hned druhého dne ke stolku svému a psal mu list, který pro jeho něžnost a otcovskou lásku, jakáž v něm dýchala, v úplném znění tuto klademe:

Milý synu!

„Mnohou starosť nám působils, žes nám tak dlouho nepsal. Nevěděli jsme, zdaž šťastně cíle svého dosáhnuls a jsili zdráv. Nyní pak uspokojení jsme. Neboť víme, žes zdrav a u dobrého pána že se nalezáš.

Milý synáčku! jak srdečně za to Bohu děkovati máš! A také já, tvůj starostlivý otec, naději mám, že na tuto svoji povinnost co křesťan nikdy nezapomínáš. Jen Boha se pevně drž, maje ho vždy před očima, a dobře ti bude!

My všichni zdravi jsme chvála Bohu až posud. (Co budoucnost přinese, toť nejisto. Mladší tvoji bratři a sestry dobře se učí dělajíce mi radosť. I o špačku ti toliko všechno pěkné vypravovati mohu.

Ostatně u nás nového — nic. Žně dopadly tak dalece dobře, zač díky Pánu! Sucho sice veliké, ale doufejmež, že se to zase k našemu užitku obrátí, až nejhůř bude.

Posledně uvádím tobě na pamět všechnu lásku a starost, jakouž mé srdce k tobě vždy chová. A pro tuto otcovskou lásku prosím tebe, by ses jí v každém ohledě hodným stal.

Bratři a sestry tebe v duchu líbají.

Já ale tebe milý Vlastimilku! mnohokráte pozdravuji, přeju ti zdraví a vše dobré, poroučeje tebe pod ochranu Boží. —

Piš nám brzy.

S Bohem

starostlivý tvůj otec:
Hynek mp.

List z domu otcovského naplnil Vlastimila velikou radosti. Asi třikráte ho přečetl a vždy zase uschoval. Měl jej u vážnosti, jakožto drahocennou památku, kteráž jej na milého otce a milenou vlasť připomíná.

Napomenutí otcovské, aby se jeho lásky hodným stal, padlo u něho v dobrou půdu.

V cizině, ve měste, kde pro mladého člověka tolikero nebezpečí, tolikero pokušení, přidržel se syn Hynkův pevně Pána Boha, hospodařil a šetřil vyhýbaje se nepotřebným výlohám.

Následek pořádného jeho chování byl, že byl milen Bohu, vážen od svého mistra a že sobě pěkný groš uspořiti mohl.

Pročež pamětliv jsa svých vzdálených bratrů a sester poslal jim také dárečky, jichžto z ušetřených peněz na důkaz své bratrské lásky byl nakoupil.

To bylo radosti, když domácí tyto dárky obdrželi! I tatíček Hynek pousmál se úsměvem sladkým, když mu co horlivému kuřláku dobrý tabák z Vídně od syna doručen.

Jednou když poutníci ubírali se do Marie Celly, umínil sobě také Vlastimil toto památné místo navštiviti.

Žádaje mistra svého o propuštěnou na několik dnů provedl svůj úmysl k uspokojení svému.

V jednom listě poslaném do Křížovic zmínil se o této své pouti. Mezi jiným praví: že tamní chrám hned při spatření ku pobožnosti vzbuzuje. Samy upomínky uplynulých časů. (Chodby a každé místo plno obrazů, any představují zázraky s popisem ze všech zemí. A tepruv ona nádhera v Cellenské klenotnici! Užásnut zůstal jsem státi, nevěda kde napřed začíti. Zlata, diamantů, korun, kalichů, monštrancí, hodinek a prstenů, náramků a rozdivných šperků, jako kdyby všichni Vídenští zlatníci své zboží na jedno místo byli snesli, a toto není ještě ani k porovnání! Zde stojí oltář celý stříbrný, — každý svícen má asi 30 liber — a jest ceněn na 3 miliony.

„Kostel vždycky otevřen a před kostelem věčný trh, cizinců dosti a v kostele slyšeti zpívat v rozličných jazykách. Zde jsou samy hospody a bohatý lid v chudobné krajině, nebo zde nic neroste, leč dřevo“.

Tak tedy ubíhal čas tiše a pokojně pro rodinu tatíčka Hynka. Než není vždycky jasno; slunce vždy nesvítí! Osud člověka a cesty jeho stávají se často dosti podivné.

A tak to vidíme i v příběhu našem,