Tatíček Hynek a synové jeho/IV.

Tatíček Hynek a synové jeho
III.	IV.	V.

Údaje o textu
Titulek:	IV.
Autor:	Antonín Dudík
Zdroj:	Tatíček Hynek a synové jeho Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Fr. A. Urbánek, Kněhkupec, Praha 1876
Licence:	PD old 70
Index stran

Mladí naši čtenáři slyšeli, že Hynek byl otcem znamenité rodiny. Mnoho měl synů ale ještě více dcer rozdivné povahy. Ký tedy div, že mezi nimi někdy mnohý povstal svár? Avšak hned bylo zase dobře, jak mile tatinek mezi nimi se objevil a jim zahrozil. Tu každý zalezl do kouta a jen tak pozdaleku vrčel v srdci svém na odpůrce svého.

Ale i tato vniterná neshoda v krátkém pominula čase, a láska objímala zase všecky zlatou svojí páskou.

Než u nepřítomnosti tatínka vtrousila se jakási neobyčejná nevázanosť mezi chasu domácí. Mysleli si bezpochyby, není-li kocoura doma, budou míti myši hody. Chtěli míti svobodu, ale svobodu nerozumnou k nepořádkům vedoucí; chtěli dělati, co se jim líbí, nedbajíce, zda se to též Bohu líbí. Tu jim nebylo toto po chuti, tu zase něco jiného. Doma počalo se jim stýskati a oni jali se po ciziné toužiti. Země, kde se narodili a která jich až posud živila, nenalezala u mnich mnoho lásky. Jazyk, ve kterém k Pánu Bohu se modlívali, počal jim sprostým býti. Ano co nejvíce jest želeti, opovážili se někteří synové zlehčovati svou svatou víru!

Chraň Bůh ale, aby tento zlý duch se byl všech zmocnil! Ne, nýbrž jenom několik. Ale těchto několik nadělali nepříjemností do syta.

Zpozdilým svým počínáním a nerozvážlivou svojí řečí narazili na odpor u jiných, a tak nebylo hádkám a třenicem konce.

Zjev tento pokládán téměř za zázrak v celé obci. Každý, to slyše, divil se tomu velice.

A také v pravdě všichni věděli, že tatínek Hynek svou rodinu v duchu božím vychovává; bylo známo, že láska k Bohu a k vlasti veškeré navedení dítek provívá. Známo vůbec, že tatíček svým vlastenstvím proslul daleko široko, že utlačovanému svému jazyku ku zasloužené dopomáhal platnosti. Vědomo každému, kterak žádných nešetřil obětí, aby pozdvihoval nešťastný svůj národ z jeho zotročilé dřímoty. A hle! najednou vyšlehnul zhoubný plamen, jenž veškeré jeho úsilí a upřímnou snažlivosť zmařiti chtěl!

Pročež jak praveno, divil se tomu každý, kdo jen poněkud rodinné znal poměry. Mezi těmito odbojníky, jenž započali vésti válku proti Bohu a otčině, nalezali se obzláště tři nezdární synové.

Tito nepůsobili sice až posaváde velikého zármutku svému tatínkovi, ač pozorováno na nich, že zdárné vychování se u nich nepotkává s docela požehnaným účinkem.

Avšak naděje vždycky zůstávala, že se to vše k dobrému obrátí.

Zatím ale dostal se tento trojlistek do špatného tovaryšstva, kteréž v náboženství a vlastenectví právě valného nenalezalo zalíbení. Špatný příklad na ně neblaze působil, což za následek mělo, že to při dané příležitosti vypuklo, co až posud pro strach před tatíčkem tajeno.

Ach! mladistvé mé srdečko! považ, jak podivné bývají často osudy člověka na této zemi!

Když se tito tři synové byli narodili, když jich Pán Bůh k tomuto životu povolati ráčil, tázal se tatínek, jako příbuzní při narození sv. Jana Křestitele: „Kým medle toto dítě bude?“

V nejkrásnější naději, že Bohu i světu líbiti se budou, přinesli jich kmotři do chrámu ke křestu svatému.

Na otázku, jak se děti jmenovati mají, obdržely slavná, význámná jmena: „Bohumil“, „Vlastimil“, „Všeslav“. Avšak později ukázalo se, že těchto jmén hodni nejsou, že jejich řeči a skutky úplně se jim protiví.

„Ukázalo se, že Bohumil se stal — „Světomilem“, Vlastimil — „Vlastihrdem“, Všeslav ale — „ukrutným Slavožroutem“.

O by nepřítomný tatínek věděl, co se doma děje, zajisté by hořem se pominul! Ubožák! leží v nemocnici s polámanou nohou, zatím rodina jeho v úplném rozbroji!

Co se tyto věci v Křížovicích dály, objevil se mimo nadání Slavínek se špačkem sice, ale bez — tatínka.

Obklopivše ho bratři a sestry vítali jej srdečně tázajíce se spolu nedočkavě: „Kdeby tatínka nechal?“

Místo odpovědi dal se chlapec do pláče.

Více nebylo třeba. Všichni, kolik jich zde bylo, plakali spolem. Bylať to smutná podivaná, jak jim hořké z oka padaly slze. Každý mohl hned se domysliti, že jakési musel míti tatínek neštěstí. Hned jim napadlo, že nyní stala se snad skutkem ona předtucha, v kteréž tatínek veždy říkával: „Děti! hodina — nejistá !“

Všem srdečko bolestně tlouklo a nevyslovná úzkost svírala útroby jejich.

I Bohumil, Vlastimil a Všeslav byli tímto výjevem jako zaraženi. Snad jim jejich svědomí vytýkalo, že. jejich otce neštěstí potkalo pro nešlechetnost jejich.

Než majíce v pravdě kainovské srdce začali brzy těšiti se — myšlénkou, že nyní popřáno jim bude úplné svobody ve svém záměru.

V čem ale mnedle pozůstával jejich úmysl? Co chtěli vlastně provésti?

Chtěli mermocí nevěrnými se stati sv. víře svých předkův, chtěli zraditi svou vlasť a ji za jinou cizou zemi vyměnit,

Ustavičně snili o jakémsi náboženství proroka Machomeda; to prý je dobré, aspoň nekáže prý poslušnost. Ustavičně měli na mysli, že cizá řeč nadělá z nich pánů a učenců. Vlast prý co je to? země jako země! Jen když se jim dobře povede!!

A tento svůj záměr byliby dávno už provedli, kdyby se tatínka nebyli báli a kdyby on jim v tom nebyl mocně překážel.

Pročež majíce za to, že snad nyní na své cestě do Brna život svůj dokonal, mohli se nadíti vyplnění úmyslu svého.

Než člověk míní, Bůh ale mění! Jméno Páně ale budiž pochváleno, že se toto tak stalo.