Tatíček Hynek a synové jeho/II.
| Tatíček Hynek a synové jeho | ||
| I. | II. | III. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | II. |
| Autor: | Antonín Dudík |
| Zdroj: | Tatíček Hynek a synové jeho Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | Fr. A. Urbánek, Kněhkupec, Praha 1876 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Index stran | |
Dům, ve kterémž tatinek Hynek přebýval, patří k těm nejkrásnějším a nejrozsáhlejším stavením v celé vesnici. Je poněkud jako schovaný tak, že neznámý člověk tepruv by se tázati musel, který to dům jest. Než to nevadí nic. Violka také ráda se ukrývá, a přece ji každý rád mívá.
Podobně bydliště našeho tatínka nemilovalo sice až příliš veřejnosti, přece ale tam dobře bylo při vší skromnosti. —
Ve stájích bylo mnoho kusů krásného dobytka. Dvě páry koníčků krásných a silných jako lvi, stály k službám pohotově. Na dvoře hemžila se rozdivná drubež od obrovského kohouta z Kochin Chiny, až k neúhlednému Liliputti.
V zahradě vkusně upravené a stromovím dobře posázené bzučely všeličky dávajíce medu do syta. O vánocích pak pekly se makovníky hodně domácím oslazeny medem. Tu bývalo radosti a chuti mezi rodinnou čeládkou!
K statku našeho tatíčka patřilo mnoho pole. Onť na hospodářství velice držel. Vše muselo v nejkrásnějším jíti pořádku. Všudy znamenati bylo velikou pilnost a obezřelost.
Pročež úroda, jakouž mu Bůh každého roku byl dával, těšívala se vždy z většího zdaru, nežli u všech ostatních hospodářů v obci. U těchto bylo méně pilnosti a žádného téměř pokroku. Ustavičně lpěli na starém, jak to od svých praotců v hospodárství méně sběhlých byli zdědili. A roční úrodě byla taký přiměřená stodola hezká jako zámeček.
Vůbec Bůh byl s tatíčkem Hynkem se svým svatým požehnáním. Žehnal mu netoliko na poli ale i doma. Rodinka se mu denně vzmáhala. Všichni zůstávali na živě a málo který chtěl umříti.
Mladí, staří poslouchali ho na slovo, a vznikla-li snad někdy nějaká mezi nimi rozepře, hned tu byl „náš tatinek“, a co novozákonní Šalomoun rozťal každý uzel domácí nevole.
Nejkrásnější ale podivaná bývala, když v neděli anebo ve svátek shromáždiv veškerou svou rodinu napomínal ji v rázné, důtklivé řeči.
Tu padaly hromy a blesky v pravo v levo, hned zase podobala se jeho řeč tichému větříčku anebo úrodnému déšti.
Z úst jeho sypala se výmluvná slova jako voda z konve. Oči, tvář, ruce, vůbec každá žilka byla řečníkem ku shromážděným dítkám.
Co ale jim vypravoval náš tatínek?
Rozumí se, že krásné, bohumilé toliko věci.
Hned jim vykládal o Bohu a Jeho lásce k nám, hned zase o Ježíšku, této vtělené lásce Boží. Jindy zase mluvíval o poslušnosti dítek k rodičům. Tu obzláště dokládal, že poslušnost je Pánu Bohu milejší, nežli oběť; že poslušné děti u velikém jsou zalíbení u Pána, že mají zaslíbení převzácné odměny. A aby jim to jako v nějakém představil obraze, uváděl jim příklady hned o Josefu Egyptském hned o Tobiáši. Nejraději ale poukazoval vždycky na kříž spasitele světa a říkával: „Tuhle děti! máte vzor a nejvýbornější příklad poslušnosti dítek k rodičům.“ —
Než jedna věc na něm nelíbila se poněkud poslůchačům jeho. Starší synové a dcery řikávali, že prý to „podivínství našeho tatinka“. Povážlivější ale a rozmuější museli vždycky v srdci svém zalkáti, kdykoliv si na toto „podivínství“ zpoměli.
Od nějakého totiž času míval v obyčeji, kdykoliv napomínal anebo povzbuzoval domácí svou čeleď, že po každé domluvě onou památnou skončoval větou: „Bděte, nebť hodina nejistá!« Že výborným byl řečníkem, stal se spolu dovedným v umělých obratech v rozmluvách svých. Začal třebas mluviti o hospodářství a dokázav, jak užitečno, pakli děti v národní hned škole nějakého nabývají navedení k rozumnému hospodaření, přecházel z myšlénky na myšlénku, až posléze skončil přísným zvukem: „Bděte, nebť hodina — nejistá!“ —
Děti ho velice rády poslouchávaly. Nemluvil-li po nějaký čas ničehož, nedaly mu dříve žádného pokoje, dokud jim něco pěkného nepověděl.
„Tatínku! tatínku!“ bylo slyšeti ze všech stran, „promluvte k nám slovíčko!“
A aby jej takřka přinutili k mluvení, dovedli už někdy domácí něco, coby mu ústa otevřelo. Však tehdy měli se po pětích. Budoucně zašla jim zajisté všechna chuť ku škádlení. —
Někdy, jak známo, přichodí na člověka jakási omrzelosť a chladná nechuť k životu. Všecko ho mrzí, nač jen pohlédne. Rád by se tohoto vnitřního zbavil neladu, než nelze. Jako železnou rukou cítí se upoután.
Tak podobně svírala i tatíčka Hynka někdy taková trudnomyslnost, že sobě jako mrtev, jako nulla na levé straně počínal. Nic ho netěšilo, ale vše bolelo. Než snášel svůj trud trpělivě; toliko chtěje sobě uleviti poněkud, říkával sám u sebe:
„Bděte, nebť hodina — nejistá!!“ Při takových okolnostech vidouce synové a dcery svého tatínka sklíčeného, mívali s ním velikou útrpnosť. Ustupovali mu všudy, varujíce se i nejmenší příčiny k rozmnožení vniterného jeho boje. Ano synové, jenžto větší nad jiné u něho požívali lásky, uznávali to za svatou svoji povinnost, svého tatínka v zármutku těšiti.
Přistoupivše tedy se vší zdvořilostí k němu, říkávali sladkobolným hlasem:
„Tatínku! tatínku náš! nermuťtež se a netrapte… Podoba světa tohoto pomine!… Zas bude dobře!…“
A tatínek pohledna na ně okem láskavým, pokynul rukou, že jejich útěchyplným porozuměl slovům.
Synové radovali se, že tak milosrdný proukázali skutek otci svému. Avšak do kalicha této jejich radosti hned zase přimíchán jest peluňek, jak mile slyšeli: „Bděte, nebť hodina — nejistá“ —
Toto podivínství delší už čas trvající započalo veškerú četnou rodinu v skutku mrzeti. Mysleli sobě při tom všelicos.
Má-li to býti jakýsi návyk, či snad duch prorocký? Snad předtucha, čili pravé opovrhování světem? Anebo co v tom vězí? — „Toho špačka dejme pryč, — odstraňmež ho!“ rozmlouvali ve spolek. Mali čtenářové naši budou zajisté žádostivi, něco více dozvěděti se o milém špačku. Pročež majíce úctu před užitečnou jejich zvědavostí chceme také úplně jim vyhověti.