Tanec na stožáru/Setkání s Josem
| Tanec na stožáru | ||
| Dvojitý Nanuk | Setkání s Josem | Hladový tramp |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Setkání s Josem |
| Autor: | Otakar Batlička |
| Zdroj: | BATLIČKA, Otakar. Tanec na stožáru Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | Albatros, 1979 |
| Licence: |  PD old 70 |
Crrr! V každé ruce jeden trychtýř, zaplétám se do drátů telefonu — nejnovější model 1912 — až konečně přikládám naslouchátko k uchu.
„Berete telefon jako ministr! Velice pomalu, hochu!“
„Oh, promiňte,“ povídám do druhého trychtýře — mluvítka. „Co si přejete, pane Jacksone?“ Je to vládní úředník, ale skvělý člověk.
„Poslyšte, narazil jsem na jednoho vašeho krajana. Marně shání práci. Zbývá mu poslední chicagská možnost: zabíječ v Meat trustu. Nemáte chuť pro něho něco udělat? Snad by se ve vaší prádelně našlo místo…“
V mé prádelně? Vyloučeno!
„Pokusím se mu pomoci, pane Jacksone.“
„Je to hrdý chlap. Právě se šel představit do té budovy za Washingtonovou sochou… Jmenuje se Josef. Snadno ho poznáte. Jeho pravou tvář, od oka až po bradu, protíná široká jizva!“
Vejdu mezi chicagské činžáky. Buď zdráv, Washingtone! Že jsi byl moudrý? Ale tohle nevíš: o tři ulice dál shlíží do náměstí Karel Havlíček Borovský. Čech. Novinář. A jaký, pane! Mrkal bys na tu sochu, socho Washingtone!
„Přijímací oddělení?“
Vrátný mě posílá do šestého poschodí. Ředitelství a všechny provozovny chicagských jatek mají nejhorší pověst. Dřou zde dělníky od slunka do tmy. Jeden dělník musí elektrickým bodcem za směnu usmrtit tisíce zvířat.
Zkušebna.
Na zaklepání nikdo neodpovídá. Otevírám dveře. Hu! Americký ředitelský blahobyt — dole beton, nahoře sklo. Nelidsky studené ticho.
Vpředu červený nápis. NERUŠIT.
No prosím, počkám. Můj společník Lin Ču-Pchai mne zbavil starostí o naši prádelnu. Mám spoustu času. Rozhlížím se předsálím: přede mnou, za rozlehlou skleněnou stěnou jsou dvě kabiny. V každé sedí jeden muž.
Muže vidím z boku. Skloněn nad přístrojovou deskou, svírá jakousi páku a přes skleněnou přepážku hledí do vedlejší kabiny.
Tam, čelem ke mně, sedí v pohodlném křesle člověk v bílé plátěné košili. Avšak jeho ruce — jsou k loketním opěradlům připoutány! Má zjizvenou tvář! To je tedy krajan! Josef! Dávám mu znamení — nezpozoroval mne.
Několika kroky se znovu ocitám u kabiny vpravo. Muž u přístrojů jede pákou podél stupnice. Přes sklo rozeznávám číslice stovek voltů a vzestupné nápisy: NEBEZPEČÍ - BOLEST - ŠOK - SMRT!
Ten bídák, ten ukrutník pouští do krajana elektrický proud!
Tělo ve vedlejší kabině se prohýbá. Opěradlo křesla sjelo vzad a vyvrací spoutané ruce. Do zjizvené tváře buší světlo.
„Zastavte to!“ Tluču na přístrojovou kabinu. „Jdu si pro něj!“ křičím.
Chlap od přístrojů mi nevěnuje pozornost.
Z vedlejší kabiny zní křik. Sténání.
Vtom chlap za přístroji vyskočil. „Dost! Nemůžu!“ Výkřiky prorážejí sklo. „Víc ne! Nechci!“ Oběma rukama se drží za hlavu.
A ve vedlejší kabině? Spoutané ruce se v mžiku vymanily z pout! Tělo v bílé košili napřímilo: „Jako dělník nepřicházíte v úvahu. Porážení dobytka není vyšívání deček. To chce ocelové nervy a drátěný žaludek. Nesmí vám vadit pohled na utrpení…“
Chlap z přístrojové kabiny vyrazil do předsálí. V té chvíli vidím, že i jeho pravou tvář brázdí široká zčervenalá jizva!
Prokristapána! Tak ono je to opačně! Nikoli muž v plátěné košili, který seděl v křesle — ale toto je Jacksonův člověk!
„Josefe,“ volám. „Josefe!“
„Táhněte k čertu! Mám vás po krk!“
Dobíhám krajana až na schodech: „Posílá mne pan Jackson. Co pro vás mohu udělat?“
„Zmizte!“ Krajan pádí k východu. „Já blbec. Kapitáni trojstěžníků by mi olízli všech deset. Co já se nakutal zlata. Ulovím gorilu, kdy si vzpomenu. A já, pitomec, naletím řeznickým agentům!“ Josef práskl dveřmi vrátnému před nosem, „…mizerové, takhle zkoušejí člověka! Musí mučit živou bytost! Darebáci! Přijímací úředník hraje divadlo. Sténá, ale pokradmu pozoruje, kdy se složíš.“
A tomuhle rozzuřenému chlapovi mám vysvětlovat, že z mé pomoci nebude nic? Při nejlepší vůli nemohu v prádelně nikoho zaměstnat…
„Vy mi chcete pomoct!“ Jizva v tváři se protáhla. „Nevypadáš na zazobance!“
„Aby ses nesplet!“ vyjedu. „No vlastně,“ přiznávám se, „ještě včera jsem byl spolumajitelem prádelny, ale dnes jsem na mizině. Můj společník Lin Ču-Pchai zmizel i s pokladnou. Asi na parník do Cíny. Do prádelny se nesmím vrátit. Je obležena věřiteli a všechny stroje zabaveny.“
„Tak ty taky nemáš do čeho píchnout?“ rváčská tvář skrývá dobrou, citlivou duši. „Pro kamarády jsem José. Tasmano José.“ Zastavil se a potřásá mi pravicí, jako bychom se teprve nyní setkali.
Kamennému Washingtonovi tuhne šíje nad našimi plány.
„… sám bych do toho nešel, Otakare, ale ve dvou… Nechci tě nutit, rozhodni se sám…“
„S tebou, José, se odvážím všeho na světě!“
„Starý Mack Hick zná úkryt dávného mayského pokladu. No a když už budeme ve střední Americe, můžeme do Brazílie a odtamtud …“
Nezbývalo, než sdělit panu Jacksonovi, že evropský krajan Josef projevil zájem najmout mne jako neplaceného společníka na toulku Kostarikou a já, po definitivním krachu prádelny, místo s povděkem přijal.