Tanec na stožáru/Past na vetřelce
| Tanec na stožáru | ||
| Zázračný střelec | Past na vetřelce | Smolař |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Past na vetřelce |
| Autor: | Otakar Batlička |
| Zdroj: | BATLIČKA, Otakar. Tanec na stožáru Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | Albatros, 1979 |
| Licence: |  PD old 70 |
Potraviny, nitě, psací stroj, tablety proti malárii, buzoly, sluneční brýle, klobouky, filmy, vařiče značky Coleman …
Tři dny jsme strávili obstaráváním zásob pro severoamerickou universitní výpravu. Obyvatelé peruánského městečka potkávali mne s Josefem častěji než místní strážníky.
„Goodbye!“ Američané přibouchli bočnice.
„Mějte se, profesoři,“ máváme za odjíždějící osmitunkou.
„Člověče, museli by být na hlavu padlí, aby s takovou výzbrojí neobjevili aspoň pět chrámů starých Inků,“ závidí Josef Archer.
Za své služby jsme dostali desetidolar. Právě dost, abychom si koupili starší kulovnici a dvě mačety. Pak jsme vyrazili k plantážím pana Roustinneze, který prý potřebuje předáka a strojníka. Zprvu jsme šli podél řeky, potom jsme odbočili k jihu. Pohltila nás zelená tma. Prales neuvěřitelně rychle proměňuje krajinu. Země pod našima nohama se znenáhla zvedá. Jak se blížíme k Andám, stále více přibývá kamenité podnože. Při klopýtnutí vdechujeme z hejna komárů, kroužících kolem našich hlav.
Dobře se na to místo pamatuju: šli jsme podél prudkého srázu, museli jsme se potýkat s korunami stromů, které zleva zahrazovaly cestu a vpravo jsme zase bez shýbnutí mohli trhat oranžové houby.
„Oto, kamaráde…“ Archer nedopověděl. V té chvíli jsem totiž už vedle něho nestál. Zmizel jsem.
Cítím, že padám, rukama si chráním obličej. Ale dopadl jsem měkce. Ohmatávám se, nic nemám zlomeno. Ze tmy se stává šero. Jsem na dně jakéhosi kuželovitého trychtýře; nahoře je úzký, dole se rozšiřuje. Stěny tvoří hrubě opracované kameny. Jak to, že tak dobře rozeznávám jejich obrysy? Proudí sem světlo. Záře sem neproniká shora, ale z boku! Po straně kužele je mnoho světelných otvorů velikých jako pěst.
Překvapilo mne, že neslyším Archera. Promeškal jsem jeho volání, kamarád zřejmě nezahlédl díru a hledá mne v okolí.
„Archere! Archere!“
Dno kamenného trychtýře je vystláno černým sypkým prachem. Je to past na zvěř? Kdo by ji tady zbudoval, uprostřed divočiny? Zvedám se na nohy. Nahoru k jícnu zbývají ještě tři metry. Tam se nedostanu! Nedaleko mé tváře žhne pět světelných otvorů. Cítím nepříjemné teplo.
Slunce nelítostně bodá. Zmocňuje se mne úzkost. Mám pocit, že můj oděv chytil, hořím … Zběsile volám: „Archere!“
„Neřvi!“ Shora se ke mně snáší dlouhá liána. „Chyť se!“
Za okamžik stojím vedle kamaráda. „Jsem v pořádku, Josefe.“ Sám se teď divím, co mne mohlo tak vyděsit. Samozřejmě, nechlubím se svým strachem. Říkám Archerovi jen o pasti a světelných otvorech.
„Hlouposti… Drž liánu!“ Josef mizí v díře.
„Jsi dole, Pepíku?“
„Jo, stojím.“
Pak už slyším jen tiché oddychování. Najednou se Josef prudce zavěsil na liánu a v otvoru se objevuje jeho zarudlá tvář.
„Člověče, to není past na zvěř!“ V ruce svírá jakýsi předmět. „Já ti měl takový děsný pocit.“ Položí věc do rozsochy blízkého kmene a oběma rukama se chápe tlumoku. „Zaplavilo mne hrozné vedro! Jako by na mně měly chytit šaty.“
Pod bambusovým stvolem vyrazil plamen. Přiskočili jsme a uhasili jej.
„Oto, udělali jsme úžasný objev!“ Archer bere z rozsochy stromu předmět, který vytrhl dole ze stěny. „Je to zvětšovací sklo! Čočka!“
Vzpomínám, co mi jeden misionář vyprávěl o dávných Incích. Přístupy do své říše zatarasovali pastmi na vetřelce.
“Objevili jsme dávný incký vynález!“ vyhrkneme oba. „Past na vetřelce! Kdo do ni padl — uhořel!“
„co teď?“
„Pojďme na nejbližší úřad!“
„Jasně, takovou věc musíme ohlásit!“
„Už se těším, Oto, jak o nás budou psát v novinách. Zasloužilí objevitelé! Pánové Archer a Batlička učinili významný nález.“
K plantážím farmáře Roustinneze chybělo možná už jen pár hodin cesty, ale stalo se, že do jakési osady jsme se dostali až třetího dne.
„Objevili jsme památku po starých Incích! Past na vetřelce!“ hlásíme místnímu strážníkovi. Má kůži jako vydělanou vepřovici, žíly na rukou mu vystupují jako provazy. „No jo, co se dá dělat, kde je to?“
„Nahoře v pralese. Tři dny cesty.“
Vstal hrozně nerad, vzal pušku a šel s námi. Ještě téhož večera jsme však byli zpátky v osadě.
„Vy pacholci, já vám ukážu staré Inky,“ kleje policista. „Vodit mne za nos dokola pralesem! Bloudit dvakrát stejnými místy!“ Pažbou pušky nás žene k úřední budově. „U nás máme taky dobrou,“ otevírá dveře sešlého vězení, „past na vetřelce!“
Dušujeme se, že všechno je omyl. To asi dělá to letošní vedro. Nic jsme neobjevili! Pusťte nás, drahý pane, jsme cizinci, trampové, jdeme na práci k farmáři Roustinnezovi!
„Oto,“ povídá daleko od osady Pepík Archer, „tak si myslím, kamaráde, že na tyhle historické objevy vážně musíš mít bedny zásob, vařič značky Coleman a nákladní osmitunku. Pak ti možná někdo uvěří.“
„Hm, až budeme mít prachy, koupíme si buzolu!“
Na farmu pana Roustinneze jsme jakživi nedošli.