Tanec na stožáru/Nezapomenutelné vánoce
| Tanec na stožáru | ||
| Tarantule | Nezapomenutelné vánoce | Pampe Grande |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Nezapomenutelné vánoce |
| Autor: | Otakar Batlička |
| Zdroj: | BATLIČKA, Otakar. Tanec na stožáru Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | Albatros, 1979 |
| Licence: |  PD old 70 |
„Ruce vzhůru! A čelem k oknu!“
Lokomotiva se otřásá a Georgi zdrceně hledí do tmy. Má smůlu. Když dvakrát nedokázal překročit bolivijsko —paraguayskou hranici, rozhodl se, že pronikne do Paraguaye oklikou přes Argentinu. Vždycky rád cestoval načerno: pro zábavu, za prací, na střechách a náraznících železničních vagónů. Když mu úřady odepřely povolení, rozhodl se, že to zkusí postaru. Celníci na bolivijsko —argentinské hra nici skutečně jen mělce píchli bodlem do uhláku, kde ležel zakután hluboko v uhlí, Nenarazili na něj. Až později. Topič začal nabírat uhlí jen od jedné strany a — polez, čerte, ven! Ted musí Georgi stát černý jako mouřenín, s rukama nad hlavou a civět do hlučícího okna.
„Poslyšte…“
„Zavři klapačku!“
Topič je kruťas. Možná strojvedoucí bude přístupnější.
„Pane, já …“
„Ticho!“
Topič nastrčil zezadu před Georgiho svou ruku i s násadou lopaty. Po hřbetu začernalé pravice se táhne rozšklebená, zaschlá rána.
„Takovým jako ty přerazit hřbet! Vydat je policii! Za jízdy shodit z vlaku!“ hřmí zpředu. „Nám projde všechno. My jsme ve službě, kdežto vy jste bezohlední darebáci. Nedávno jsme objevili chlapíka bez jízdenky za nárazníkem lokomotivy. Nechtěl ven. Ohnal se po topiči nožem.“
Vlak ukusuje z osmisetkilometrové roviny, táhnoucí se napříč argentinským severem. Světlo klouže po pláních a bažinách. Je vedro k zalknutí.
„Co jsi zač?“
Za strojvůdcovou otázkou může být zvědavost. To nesmí Georgi propást. Jinak ho shodí do tmy, přerazí mu ruce, nohy a on zahyne v pustině. Anebo přinejlepším, vydají-li ho nádražní policii, skončí ve vězení.
„Doma nebyla od devětadvacátého roku práce. Tak jsem se vydal do Ameriky. Jsem tu už pátý rok. Loni se za mnou rozjel i bratr. Jenže já žiju v Bolivii a bratr se vylodil v Paraguayi, když do toho vpadla ta nešťastná válka. Nemůžeme se sejít. Bolivijsko —paraguayská hranice je obsazená. Střílí se … Neprojde ani myš.“
„Co jsi zač?“ nezměněným hlasem opakuje strojvůdce.
„Jsem Bulhar!“ Georgi se otočil, ale topičova lopata ho vzápětí přimáčkla zpět na okno. „Bulhar, Georgi Drimo.“
„Já jsem Joachym Huber. Rakušan.“ V odraze skla Georgi vidí obrys strojvůdce, který stále ještě nevzhlédl od trati. „Můj topič Gapadak je Rek!“ Je zle! Řek a Bulhar, to je oheň a voda, pes a kočka, samý svár! „S námi,“ syčí zezadu Gapadak, „se do Paraguaye co živ nedostaneš!“ Podél trati se leskne vysoká hladina trávy. K hranici může být už jen pár desítek kilometrů. Vlak zpomaluje před zákrutem, když se Georgi pohne, aby nárazem roztříštil okno a vyskočil, avšak hned má v zádech topiče. Po několika tvrdých ranách bezmocně leží na zemi. „Vydáte mne policii?“
Strojvůdce se poprvé obrací dozadu. Má úzký netopýří obličej. Černý prach se mu zažral kolem očí a do vějířů vrásek: „Ne!“
„Mám peníze! Prodal jsem usedlost. Mám dost peněz. Dám vám pět tisíc …“ Na lokomotivu dotírají mračna prachu. Duní pražce. Georgi by přísahal, že zahlédl spiklenecké pohledy, které mezi sebou vyměnili strojvůdce s topičem.
Zanedlouho vlak zastavuje. Nádraží. Corrientes. Strojvůdce sňal z háku plášť a hodil jej přes ramena Georgimu. „Jdi před námi!“ přikazuje topič se svým kabátem a brašnou přes ruku. „Jdi! Neohlížej se!“
Širokým obloukem obcházejí nádraží, ke kterému proudí hloučky cestujících a blýskají se označení vojenských uniforem. Vlevo nechávají střed města a vzdalují se od posledních obydlí. Železničáři vedou Georgiho stále hlouběji do pampy, porostlé nízkým boračovým křovím. Netopýr Huber mu jde po boku, dech hromotluckého Gapadaka cítí v zádech.
Neměl jsem mluvit o penězích. Oloupí mne. Zabijí mne, aby se zmocnili mých peněz!
Šustí tráva, praskají suché větve. Země je rozpukaná vedrem. Po obou stranách stezky narůstají pásy bahna, zohyzděné tlejícími kostrami zvířat.
Musím utéct! Ale kam? Při čtvrtém pátém skoku je se mnou konec. Uvíznu v bažině.
Pojednou se před trojicí objevila pikádami sevřená planina.
„Jsme na místě!“ Gapadak si obléká plášť“, neboť prosincové vedro se po desáté hodině rychle mění v chlad. Huberovy kroky míří k několika plochým balvanům. Pak se shýbne nad hromadu roští, kterou brzy olízne oheň. „Sedni si, Georgi!“
Gapadak už dřepí na zemi a Huber se vmáčkne pod teplý plášť Georgimu po bok.
„Tahle pustina je už čtvrtý rok naší konečnou zastávkou. Před léty jsem zde objevil starý indiánský kmen. Přišel prý odkudsi z Kordiller. Uměl krásně oslavovat svátky. Jejich tance a zpěvy bys měl vidět. Nejspíš je vyhnalo sucho.“
„Tak pokoj lidem dobré vůle!“ vzdychne si Gapadak. „Šťastné vánoce!“ Dlouho vydrželi mlčet.
„Říkals, že s vámi živý do Paraguaye nedojedu. Měl jsem strach, že mne zabijete a oloupíte!“
„Odvahu máš, ale jsi osel. Proč jsem ti v Corrientes půjčil svůj plášť, co?“ ptá se rozčileně. „Protože městem prochází hranice. Je tam plno policistů a vojska. Než by ses rozkoukal, zatkli by tě.“
„S námi by ses do Paraguaye jakživ nemohl dostat. Nevím, do jaké ses díval mapy,“ směje se Gapadak, „ale železnice končí v argentinské části Corrientes. Dál zatím trať nevede.“
Od ohně sálá vůně. Georgimu je nádherné. Obával se lupičů a nalezl přátele.
Tři umazaní chlapi, tři černí pasažéři života, zahnaní do opuštěného cizího kouta světa, uléhají naznak do trávy a mlčky pohlížejí k dobrým, blikajícím hvězdám.
Druhého dne přeplaval Georgi nedalekou řeku a setkal se s bratrem.