Tanec na stožáru/Džitti Doig
| Tanec na stožáru | ||
| Kamčatský tuleň | Džitti Doig | Nakarnutovo loučení |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Džitti Doig |
| Autor: | Otakar Batlička |
| Zdroj: | BATLIČKA, Otakar. Tanec na stožáru Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | Albatros, 1979 |
| Licence: |  PD old 70 |
Nikdo v manipurském paláci nerozumí slonům tak dobře, jako mladý Džitti Doig! Na mahárádžův rozkaz pronásledoval na lovu početnou sloní rodinu. Dostal se až daleko na východ, do trnité džungle, a měl úspěch! Se svým doprovodem polapil šedesát zvířat. V houfu byly i podřadné Dvasaly a Miergy, avšak jádro stáda tvořili ušlechtilí Kumiriové. Jsou to nádherná zvířata úbělově bílých klů a hrdého, důstojného držení těla. Po návratu z lovu byl Doig po několik dní hrdinou paláce. Manipurské sloní stáje dostaly skvělé přírůstky! Prostého slonivoda Džitti Doiga, pocházejícího z blátem olepené vesnické chýše, jmenoval mahárádža vrchním lovčím a dohližitelem nad slony.
To bylo před týdnem! Ale dnes? V prudkém rozmachu praští vrata dřevěné kobky a Džitti Doig padá do páchnoucí tmy. Po chvíli cítí na tváři dotek vlhké hlíny. Chce se posadit, chce rukou prohmátnout temnotu … Nejde to! Je spoután!
Jako vrchní lovci měl volný přístup do všech palácových komnat. Jenže urozenou maharání napadlo: Džitti Doig se dvoří naší Védžiji! — „Jsi ropucha 2 džungle,“ běsnil mahárádža. „Jak ses opovážil pomyslet na moji dceru?“
Džitti Doig zaslechl tiché kroky.
„To jsi ty, Ašízi?“
„Nerozsvítím, Džitti, lež tiše. Někdo by nás mohl zpozorovat.“
Doig pocítil, jak se ho dotkla Ašízova ruka. Zaplavuje ho vlna vděčnosti. Jeho pomocník slonivod Ašíz ho před mahárádžou hájil ze všech sil. Ví, pravil; že Džitti Doig má v rodné vsi nevěstu. Nemyslí na Védžiji…
„Mahárádža rozhodl, Ašíži? Vynesl rozsudek?“
Tiché oddychování dvou mužů proniká vlhkou tmou. „Byl jsi odsouzen k smrti, Džitti. Mají tě rozdupat tvoji — sloni!“
Spoutaného Doiga napadlo, že žádný ze slonů, o které tři roky v manipurských stájích pečoval, mu neublíží. Jím vycvičená zvířata neuposlechnou mahárádžův rozkaz.
Ráno sešel mahárádža se správcem paláce z bělostné terasy. Vkročili na prostranství mezi palácovými stavbami. „Poprava bude veřejná!“ Mahárádža zvedl pravici. „Tady se bude konat!“ Rozlehlé nádvoří ohraničují z jedné strany sloní ohrady a z druhé pevná ochranná mříž, za kterou stojí vyvýšené zdobené lóže pro členy dvora a podlouhlé ochozy pro lid. Často se zde konaly hry a zábavy, předváděla divoká i zkrocená zvířata. „Začnete za hodinu! Do té doby ať jsou připraveni tři nejdivočejší sloni z nedávno uloveného stáda.“
Stropními příčkami proniká do kobky trochu denního světla. Džitti Doig slyší ruch, pronikající dřevěnými stěnami. To jsou moji přátelé, ošetřovatelé zvěře, krotitelé tygrů, slonivodi. Zdá se mu, že slyší jejich nesouhlasné reptání. Všichni jsme stejně bezprávní ubožáci! Dnes jsem postižen já, zítra mohou být oni Mahárádžovi je dovoleno vše. Doig si vzpomněl, jak mu Ašíz v noci nabídl útěk. On však odmítl! Kam by šel? Do rodné vsi by se nemohl vrátit! Ztratil by nevěstu, a získal by tím snad zpět svou čest?!
Džitti cítí hřejivé plaménky naděje. Zachrání se! Je nevinen! Védžijá to musí potvrdit. Lidé ho mají rádi! Rozumí slonům, zná jejich duši a zvyky! Stačí jeho jediný pokyn, slovo, zasyknutí…
Slunce stojí vysoko na obloze. Do kobky vchází stráž. Dva neznámí muži pokládají Doiga na dlouhé prkno, k němuž připoutávají jeho ruce a nohy. Pak natřikrát obtáčejí provazem jeho krk, bradu a čelo, takže nemůže ani pohnout tělem ani pokynout hlavou.
Dřevěná deska opouští kobku. Za tichého šumění davu pokládají muži své břímě na zem nedaleko ochranné mříže; čelně ke vzdáleným sloním ohradám. Jeden ze strážců se k němu shýbá…
„Zavažte mu ústa - ne oči! Oči ne!“ vykřikl z lóže mahárádža. Strážci cpou Doigovi do úst šátek. Pak nadzvedají prkno pod jeho hlavou a podkládají je vysokým kusem dřeva. Zabraňují mu, aby mohl dát slonům nějaké znamení.
V lóži vedle mahárádži sedí mahárání. Je hrdá, vzpřímená, nehybná. Nadcházející kruté divadlo ji ani neodpuzuje, ani neuvádí v nadšení. Krásná Védžija se usmívá. Nemluví. Tváře jí zčervenaly zvědavostí …
Zaduněly bubny a zaječely píšťaly. Stráže odstraňují závory sloní ohrady. Jsou to cizí muži, kteří neznají oblíbeného Doiga. Zástupy na ochozech poděšeně zašuměly. Ve slunci se zaleskly železné háky, neznámí muži bolestivými údery vyhánějí z ohrady tři slony. Zvířata vkročila na nádvoří. Každé z nich váží několik tun. Podrážděně kolem sebe tlučou choboty. Kovové bodce je postrkávají, ženou k ležícímu Doigovi. Tlustokožci toporně běží, jejich ohromné nohy buší do země.
Spoutaný Džitti Doig hledí široce rozevřenýma očima k blížícím se slonům. Ne, tohle nejsou jeho zvířata! Jsou to nedávno ulovení Kumiriové! Nemůže zavolat, nemůže dát žádný pokyn; a přece se nevzdává naděje.
Rozdivočelí sloni jsou na dosah. Ještě čtyři, tři kroky… Nejstatnější slon stoji nad Doigem. Zvedá pravou nohu, kymácí se nad spoutaným lidským tělem…
Prostranstvím burácí řev zástupu! Hrozný řev indického davu! Burácení hrůzy, nesouhlasu, vzpoury!
Slon dlouho stojí na zadních a vzrušeně kymácí trupem ze strany na stranu. Konečně spouští přední nohy k zemi, avšak ne na Doiga, nýbrž stranou, daleko od ležícího těla; a za křiku diváků se dává na útěk. Dvě další zvířata mu v patách běží zpět k ohradě.
„Doigova nevina je prokázána,“ klidným hlasem praví mahárání. „Zřejmě jsem se mýlila. Nedvořil se tvé dceři Védžiji, mahárádžo.“
Nazítří Doig odchází do rodné vesnice. Manipurský mahárádža mu vyplatil tříleté služné. Na rozloučenou hovořil o zázraku, o boží milosti a své velkodušnosti, které zachránily Doigův život.
„Nebo snad myslíš, že to bylo něco jiného …?“
Džitti Doig mlčí. Jediným slovem neprozrazuje, v čem spočívala jeho skálopevná poslední naděje. Zná sloní povahy a zvyky. Spoléhal na to, že nic na světě nezastraší ohromné tlustokožce tak, jako hluk řvoucího zástupu. A že jeho přátelé, Ašíz a všichni prostí lidé od dvora, nebudou mlčet, o tom ani na chvíli nezapochyboval.