Tanec na stožáru/Chlupatá fordka

Tanec na stožáru
Lovec hadů	Chlupatá fordka	Dvojitý Nanuk

Údaje o textu
Titulek:	Chlupatá fordka
Autor:	Otakar Batlička
Zdroj:	BATLIČKA, Otakar. Tanec na stožáru Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Albatros, 1979
Licence:	PD old 70

Hodně jsem vytrpěl od honáků dobytkářské farmy — Looverovy estanáe. Hlavně hubený Pintor mě nenáviděl. Jednou jsem se kvůli němu málem utopil v hnojůvce. jindy mě vyděsil nastraženým šedým kmenem, který vypadal jako kajman. Pro všechny jsem byl muchachito — nejmladší a budižkničemu, gringol

V pralese rostl ohromný strom kebračo, ve kterém hnízdily včely. Muži měli chuť na med, ale nechtělo se jim do kácení. Rozžehli v dutině stromu oheň a ty, gringo, se starej! Přiznám se, že víc než o přikrmování plamenů jsem se tři dny a noci staral o to, aby mi šedesátimetrový obr nespadl na hlavu. A přece byl nakonec medových pláství plný povoz. Jenže Pintor prohlásil, že jsem skácel kebračo špatným směrem, a honáci mi nedali ani ochutnat.

„Co je s tebou, muchacho!“ rozkřikl se předák, když muži odjížděli na koseč — sklizeň bavlny. „Víš, co je mula?“

„Takový menši kůň.“

„Pitomost!“ křikl ze sedla předák. „Je to kříženec kobyly a osla!“ Ukázal k ohradě. „Divoká Maria nám už dva roky zbůhdarma běhá po corralu. Zkroť ji!“

U stavení se kdosi dlouze zasmál. Zahlédl jsem Pintora, jak na hřebci tryskem vyráží do campa. Předák strhl ryzku a vyjel za ním.

„To je tvá poslední příležitost, gringo! Dávám ti tři dny! Když zkrotíš mulu, budeš mít svou chlupatou fordku. Jinak se rozloučíme!“

Vlezu do ohrady a zasunu za sebou příčné klády. Mula je vysoká jako mustang, štíhlá jako chrt. Srst jejích svalnatých nohou se leskne. Hlavu má úzkou, jen lstivé oči a uši připomínají osla.

Sotva jsem roztočil laso — Maria se zjančila. Když jí smyčka dopadla za hlavu, vjel do ní ďas. Stavěla se na zadní, kopala, vyskakovala všemi čtyřmi do vzduchu. Chňapala po mně zuby a bila kopyty.

Tak tohle mi zavařil Pintor! Kdyby bylo možné zkrotit Marii, určitě by to některý honák dávno udělal. Nejlépe bude, když sbalím svých pět švestek a nenápadně se vytratím.

Ale odpoledne mi to nedalo. Hrome, mustangové jsou nebezpečnější než muly! A přece je kovbojové zkrotí! Jak to dělají? Nejdřív jim nasadí ohlávku!

Hladký kůl ohrady mi slouží jako kladka. Zaklesnu o něj laso, vší silou přitahuju smyčku. Mula se vzpíná, řehtá — až konečně padá do písku.

„Tak pozítří, gringo, nezapomeň!“ volá večer předák.

Pintor obhlíží Marii; všiml si, že její krk nese stopy ohlávky.

Druhého dne se mi daří víc: pod ohlávkou vedu mulu na krátký tah koralem. Jak může, bestie, otočí se ke mně zadkem a kope, vyhazuje! Rád bych ji osedlal… Z Mariina čela se řine krev. Také na mém těle přibývá krvavých podlitin.

„Ještě nemáš polámané kosti, muchachito? Dnes večer předvedeš Marii! Jestli nebude jako beránek — máš výpověď!“ připomíná třetího dne předák.

Pozoruju, že Pintor dnes neodjíždí na koseč. Dostal práci ve dvoře. Samozřejmě, že se k ní postavil tak, aby na mne dobře viděl.

Nejraději bych hodil svou omlácenou kostru někam do stínu. Ale copak jsem utržil tolik šrámů a podlitin nadarmo? K čertu s Pintorem! Nejdřív ohlávka! Pak procházka po koralu s přitaženým lasem. Několikrát se mi daří přejet Marii dlaní po hřbetě. Nekousla. Nevyhodila. Včera mi kdosi radil, že před osedláním je třeba mulu oslepit. Jestli jsem dobře rozuměl — stačí šátek přes oči. Hotovo! Rychle nahazuju sedlo a utahuju podocasník.

Matičko skákavá! Prší či co! Pintor zvysoka hází vrchovaté lopaty loňských rýžových tobolek a vítr je zanáší do koralu.

Soukám se Marii na hřbet. Točí se dokola. Nevidí… Snímám jí šátek s očí. Není to brzy? Mula se bláznivě rozbíhá; sklání hlavu i šíji. Zastavuje — a já letím obloukem ze sedla.

„Muchacho, nemám ti přinést catre?“ posmívá se mi Pintor.

Tři skoky a znovu sedím v sedle. Mula tancuje, země duní, sedlo skřípe! A zase padám … Kolem uší mi hvízdly dva páry kopyt.

„Tady máš catre, gringo!“ Pintor přivlekl k ohradě žíněnku z mého lůžka.

Cítím bolest v krku a chuť krve v ústech. Lapám po dechu. Cválajícímu zvířeti vlaje hříva, ocas má zdvižený. Lasuju. Z výše ohrady skáču do sedla. Maria pádí tryskem! Hoj! Kdo se dřív poddá? Kdo prohraje souboj? Chceš vyhazovat, Mario? Dobrá! Skáčeš? Posluž si! Dlouho létáme oba nahoru a dolů, do stran a na tvrdé klády.

„Tak co, mládenče?“ přijíždí za setmění předák.

Pintor odsouvá klády a jde k Marii. Vyhoupl se jí na hřbet a bez sedla s ní docela elegantně projíždí kolem ohrady.

„To ty, Pintore? Tak proto jsi chtěl dnes zůstat ve dvoře?“ říká předák.

„Zkrotils mulu.“

„Ne! Já ne,“ volá Pintor. „To je dílo našeho gringa!“

„On zkrotil Marii? Opravdu? Nikdo z honáků to nedokázal! Tak ode dneška žádný muchachito, žádný gringo, ale chlap!“

„Jasně, chlap!“

Tohle o mně říkají muži, které jsem považoval za nepřátele.

Povzbuzován honáky, jedu na své chlupaté fordce čestné kolo koralem. Už vím, proč se ke mně muži dřív nechovali přátelštěji… Teď jsem dokázal jim i sobě, co dovedu! Bylo mi šestnáct, ale pustil jsem se sám do světa; a předák, Pintor a všichni Looverovi honáci museli se mnou jednat jako s dospělým.