Tanec na stožáru/Alláh ve strážním koši

Tanec na stožáru
Řízek Timoteje Davidova	Alláh ve strážním koši	Zkouška mistrovského jezdce

Údaje o textu
Titulek:	Alláh ve strážním koši
Autor:	Otakar Batlička
Zdroj:	BATLIČKA, Otakar. Tanec na stožáru Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Albatros, 1979
Licence:	PD old 70

V roce 1912 několikrát proplouváme Dardanelami a Bosporem, úžinami, jež spojují dvě moře - Egejské s Černým, a oddělují dva světadíly. Jakási mezinárodní smlouva zde povolila plavbu výhradně tureckým lodím. Avšak velmoci smějí mít v oblasti průplavu po jednom plavidle, zvaném stationer. A tak náš škuner Wadding obstarává drobné námořní úkoly; dodržuje ovšem podmínku smlouvy — nepřistát u tureckých břehů!

Vyplouváme zase na jednu pohodlnou plavbu z ostrova Kréty k ruským černomořským břehům. Netrvá to dlouho a připlouváme k Bosporu. Mám právě službu. Napjatě očekávám krásné okamžiky, těším se na tisíce tajuplných zvuků, jejichž lákavost pronikne člověku do morku kostí.

Také druhý důstojník se chce obšťastnit výhledem. Odchází na můstek. A už je to tady! Orientálním kouzlem hýřící Istanbul nás přijal do své náruče. Po obou lodních bocích běží v mírném svahu do dáli krychle domů. Mezi nimi jako barevné polokoule září střechy islámských mešit, k nebi se vzpíná nespočet štíhlých věží minaretů. Z jejich ochozů znějí ostré hlasy muezzinů, vyzývající Turky k modlitbě.

Alláh akbarl Ašbadú aná… Alláh U Alláh …

Vyznavači koránu rozprostřeli po nábřeží svoje koberečky a uklánějí se k jihovýchodu k Mekkce.

„Alláh il Alláh!“ ozývá se přímo nade mnou.

Pohlédnu vzhůru a vidím jednoho našeho lodníka.

„Akbar, akbar!“ Chlap sebou vysoko ve strážním koši mlátí a z plných plic vyřvává: „Alláh il Alláh! Alláh!“

Je to scéna k popukání. Škoda, že ji nemohu vidět shora, třeba z letadla. Vysoko ve strážním koši anglické lodi se ukoptěný lodník opičí po zbožných islámských muezzinech na ochozech minaretů. Rozhazuje rukama, klátí tělem, a řve, že mu opravdový Turek musí závidět.

„Námořníci se seběhli a mohou se utlouct smíchy.

„Akbar … Ašhadú … Alláh! Alláh …!“

„To je John Road!“

„Lidi, neblázněte!“ Přibíhá k nám druhý důstojník. „Z toho bude zatracená mela!“ Megafon před obličejem, volá vzhůru ke stožáru. „Hej, vy tam! Okamžitě slezte dolů, chlape!“

John Road se ještě nedotkl paluby, když k boku Waddingu přiráží turecký strážní člun. Velitel si přeje mluvit s kapitánem.

„ … Urážka citu, který je posvátný každému tureckému občanu … Neodpustitelné! … Důrazně požaduji vydání viníka!“

Kapitán se omlouvá, protestuje — nic naplat. Člun se vzdaluje od naší lodi a mezi tureckými bajonety zkroušeně sedí vtipálek Road.

Co teď“? Jak toho člověka dostat z maléru, když nesmíme ke břehu?

„Kapitáne,“ hlásím se, „jsem rakousko-uherský občan. Umím německy a to na Turky platí…“

Za šera skáču do vody a plavu ke břehu. Kapitán mi dal svolení. Na zpáteční cestě, třetího září, se pro nás Wadding zastaví jižně od Uskudaru.

Oblékám šaty, které jsem držel nad hlavou, a běžím za rakouským konzulem. Je to nějaký Prohaska, prý od Budějovic, dokonce umí trochu česky.

„Urážka náboženství? Pak nemá význam, abych se za něho přimlouval. Turci si ho vezmou na paškál., no, hlavu mu neutrhnou. Chápejte, hochu! Německy mluvící státy mají sice s Turky dobré styky, ale do náboženských otázek se jim nevměšují. A přimlouvat se za Angličana? Nu, snad se mi podaří doručit vašemu příteli zprávu, že loď bude třetího poblíž Üsküdaru!“

Celý následující týden patřil Istambul mně! Čtyři minarety Sulejmánie! Dva minarety mešity Yeni! U Galatského mostu měním deset anglických liber za turecké peníze. Čtyři minarety má staroslavná Hagia Sofia! Tři Beyazitova mešita! Nosiči, rybáři, řemeslníci, kramáři, úředníci, strážníci, všichni několikrát denně rozkládají do prachu ulic svoje koberečky a na muezzinovu výzvu se modlí k Alláhovi. Šest minaretů má velkolepá Modrá mešita sultána Ahmeda!

Třetího září přicházím k üsküdarské mešitě, ale co to?… Wadding už odplouvá! Mávám, křičím — marně! Konzul Prohaska zřejmě dodržel slovo. Vsadil bych hlavu, že za lodním hrazením vidím vtipálka Roada. Kdoví, co jim ten pacholek navykládal za nesmysly, že kapitán předčasně zvedl kotvu a mne nechal na pospas Turkům.

Pár měsíců po skončení světové války jsem se ucházel o místo v Honolulu na Havajských ostrovech. To už jsem nebyl žádné námořnické štěně; v kapse jsem měl vysvědčení o kormidelnické zkoušce a papíry lodní služby.

„Nepotřebujete kormidelníka?“

„Ne,“ říkají Italové.

„Ne,“ odmítají Švédové.

„Potřebovali bychom,“ vítají mojí nabídku na tureckém trojstěžníku. „Počkejte, kapitán se každým okamžikem vrátí z pevniny.“

Usedám v pracovně prvního důstojníka. Jak tomu bývá na zaoceánských lodích, sešla se tu pořádná mezinárodní parta. První důstojník je Turek, druhý Argentinec, první kormidelník Nor, vrchní lodník Němec.

„ … jo a ti ptáci, kdybych nebyl u měření, nikdy bych tomu nevěřil, ti tučňáci se potápěli, představte si, do hloubky pěti set metrů …“

„Já vím, tučňáci pijí,“ Němec si dělá z Norova příběhu legraci. Nebo ho bere vážně? Nevím! „… pijí slanou mořskou vodu. Tlustý tučňák si takhle odfrkne nosem a vyplivne sůl. To je zařízeníčko, co?“

„Proč ne?“ říká turecký důstojník. „Ony se dějí věci. Jakpak myslíte, že náš patron přišel ke kapitánské hodnosti? Nevíte? Ve službách naší vlády se pět let plavil na lodích všech možných vlajek. Nejčastěji na britských. A dodával tureckým úřadům moc důležité zprávy. Třeba o nových anglických křižnících, o opevnění Gibraltaru. Což získat, ale doručit ty zprávy — to byl problém! Kapkán to dělal všelijak. Třeba jednou na Bosporu …“

Cítím se, jako by mi lodní stožár padal na hlavu.

„Třeba jednou na Bosporu vzýval za povzbuzování anglické posádky Alláha,“ pokračuje důstojník, „ve strážním koši. Turecká hlídka ho pro urážku náboženství naoko zatkla a on jí předal fotografie britských válečných opevnění…“

Vtom sluha od dveří ohlašuje kapitána Safíra Alláha Benderese.

Do místnosti vchází trochu postarší, elegantně oděný John Road!