Taktika běžců středních tratí

Údaje o textu
Titulek:	Taktika běžců středních tratí
Autor:	Evžen Rošický
Zdroj:	Miloval život a boj, s. 48–49
Vydáno:	26. července – 4. srpna 1938
Licence:	PD old 70

Posledně jsem psal o taktice půlkaře. Zásady tohoto závodu se dají uplatnit na všechny střední tratě, ať je to 1000 m, 1500 m nebo míle.

Zvláště při utkání dvou teamů, kdy v závodech bojuje po dvojici s každé strany, je taktika půlkařů i patnáctistovkařů přibližně stejná.

Hlavní zásadou takových dvou běžců, jejichž úlohou je dobýt co nejvíce bodů pro svůj team, je spolupráce. Neexistuje zde vzájemné soupeření, cílem závodníků musí být obsadit dvě první místa, lhostejno, v jakém pořadí. Proto často prohrává v utkáních běžec, který je fakticky lepší.

Oba dva běžci musí být během závodu v kontaktu, t.j. jeden musí vědět o druhém, kde je. Jejich úkolem naopak je rozdělit protivníky, vrazit mezi ně klín.

Je nebezpečné (zvláště v druhé polovině trati), aby dva spoluzávodníci byli na druhém a třetím místě; jeden z nich musí dopředu. Cílem vedoucí dvojice naopak je udržet si takové výhodné postavení; znamená to, že oba běžci běží téměř bok po boku, nikoliv za sebou u mantinelu. V takové posici se mnohem lépe odráží útok, který přijde zezadu.

Velmi důležitý je moment, kdy se nasazuje finiš. Obyčejně ho nasadí závodník běžící na druhém nebo třetím místě; má to svou velkou výhodu. Vedoucí závodník se má naopak snažit nasadit svůj finiš dříve. Jenom běžec, který cítí velkou převahu, si může dovolit čekat.

Proč je to tak důležité? Změna rychlosti z tempa ve spurt vyžaduje určité doby (čím je tato doba kratší, tím lépe). Správné nasazení finiše se má dít takovým způsobem, aby závodník, běžící před finišujícím běžcem, se dověděl o nasazení spurtu teprve tehdy, když útočník je už v plné rychlosti. Zatím co finišující si už odbyl dobu, potřebnou pro vystupňování rychlosti a běží maximálním spurtem, začíná vedoucí teprve svou přeměnu tempa ve finiš. To mu trvá určitou dobu; během této vteřiny závodník nasazující finiš s druhého místa je už třeba ve vedení. U běžců se stejně rychlým koncem toto nasazení rozhodne celý závod.

Úlohou vedeného tedy je nasadit finiš dříve než vedoucí a pokud možno nepozorovaně. Proto se finiš nenasazuje až v rovince, nýbrž už o 10 až 15 m dříve, ještě v zatáčce, kde vedoucí nemá následkem oblouku takový přehled o situaci jako v rovince. Pro nasazení finiše je pro vedeného lepší posice 2–3 m za vedoucím než posice těsně za ním. V prvním případě je finiš nasazen nepozorovaně; v okamžiku kdy se vedený dostane k vedoucímu, je už v plné rychlosti a nastává to, co je popsáno výše.

Jsou-li naopak oba závodníci u sebe, kontroluje jeden druhého; nasadí-li jeden spurt, nasadí jej druhý s časovou ztrátou, která nemá tak velkého významu.

Úloha vedoucího je nenechat se překvapit, po případě nasadit finiš dříve než ostatní. To znamená zachovati si přehled. Vyžaduje to zvláštní postřeh, který se dá vypěstovat jenom stálým závoděním.

Rychlé tempo a mnoho zatáček působí, a to hlavně při 800 m, že závodníci jsou nuceni užívat při závodě kromě hlavy a nohou také rukou – respektive loktů.

Zní to trochu podivně, uvážíme-li, že jakekoliv strkání je při závodě zakázáno a že předbíhající může jít k mantinelu teprve po získání aspoň třímetrového náskoku. Ale kdyby se dnes do puntíku dbalo na dodržování pravidel, musili by někdy soudcové diskvalifikovat celé pole. Loktů se dnes při závodě užívá, a hojnou měrou! Vrhnou-li se najednou tři běžci do mezery, kde je místo sotva pro jednoho, musí na to někdo doplatit. Je to pak ten běžec, který se dá odstrčit.

Každý může běhat, jak chce. Proto předbíhá-li závodník těsně kolem jiného, nemůže nikdo předbíhajícímu zazlívat, že nastaví loket a snaží se jím zastavit soupeře. Ten přirozeně reaguje, a tak dojde k rychlé výměně ran, které si mezi diváky ani nikdo nevšimne. Stejně tak v chumlu a tlačenici, jaká vzniká brzo po startu a která je nebezpečná nohám, si každý „udělá“ místo tím, že pěkně roztáhne lokty od sebe. Takový boj vzniká ovšem jenom tehdy, je-li v závodě vyrovnané pole. Jindy, při klidném závodě, kde běží a vyhrává velký favorit, není toho zapotřebí, leda že by se pár jeho soupeřů domluvilo a chtěli ho zavřít u mantinelu. Z takové posice, kdy běžec je se všech stran obklopen, pak vede jenom jediný způsob úniku – probít se tělem, vahou těla a prací loktů ven.

Odpovědnost má téměř vždy předbíhající závodník, vyjma případy vysloveného a úmyslného uzavírání cesty. Ale k tomu už dochází opravdu vzácně, dnešní závodníci jsou už příliš dobře vychováni. Snad se leckomu bude zdát tento způsob boje unfair, ale vzhledem k tomu, že každý běžec je stejně jako jiný obdařen dvěma lokty, jsou podmínky na obou stranách stejné.

U nás v Československu dochází k podobným „bitkám“ jen málokdy, protože konkurence je obyčejně velmi rozdílná; tím horší pro naše závodníky, kteří přijdou do ciziny. Než se naučí používat váhy a loktů, stojí je to často několik závodů.