T. G. M. a budoucnost

Údaje o textu
Titulek: T. G. M. a budoucnost
Autor: Karel Čapek
Zdroj: Lidové noviny, roč. 46, č. 117. str. 1
Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno: 06. 03. 1938
Licence: PD old 70
Související: Autor:Tomáš Garrigue Masaryk

Bylo to jednou za plamenného zářijového dopoledne na polní cestě mezi vinicemi topolčianskými; v modrém lupení révy brunátněly a zlátly těžké zrající hrozny nad ryšavou půdou pukající žárem. T. G. M. měl rád slunný úpal; díval se potěšeně do planoucího kraje a usmíval se přimhouřenýma očima. »Dnes v noci jsem nespal,« zmínil se mimochodem. Nespavost, to bylo z jeho největších trápení.

»Tož, nato jsem zvyklý. Dřív jsem čítal, když jsem nemohl usnout; ale teď se mi brzo unaví oči. Co dělám? Nu, přemýšlím. Nejvíc si představuju, jak bude svět vypadat za dvacet, za padesát, za sto let.«

»Jak tedy bude vypadat?«

»Nu, jak. To máte docela jednoduché, vyberte si z dnešku to, co je v něm dobrého, a rozvíjejte to dál. Nebo si vzpomeňte na něco, co se dá zdokonalit, a hleďte si představit, jak by to mělo být. To před sebou vidíte budoucnosti, o jej!«

»Myslíte, že budoucnust bude ve všem lepší a dokonalejší, než je náš svět?«

T. G. M. se maličko zamyslil. »Mohla by být. A v mnohém bude. Poslyšte, já jsem starý člověk a mnoho pamatuju. Mnoho. A já vám řeknu, že přes všecko zlé je svět daleko lepší, než byl za mého mládí. Je pokrok. Žije se líp — obecně. A to jsme teprve v začátcích. Vždyť se sotva sto let pracuje vědomě na pokroku, na hygieně, na sociálních opatřeních. Jen si považte, co se dá udělat za tisíce let! Vždyť máme na to tisíce a tisíce let před sebou!«

»Taky na války,« vyhrkl pochybovačně presidentův průvodce.

Starý pán se skoro zamračil. »Třeba i na války,« řekl. »Ale copak po nich nebude zase budoucnost?«

*

Jindy šel rychle, dlouhými kroky po silnici vysoko nad Hrušovem; bylo jiskrné odpoledne po dešti, vzduch měl už břitkost podzimu a voněl vlhkým smrčím. T. G. M. mlčel a přemýšlel. Najednou se zastavil a řekl: »Tož pořád počítám, jak dlouho vydrží ti lidé, které dobře znám.«

»Proč?«

»Protože tak daleko vidím do budoucnosti. Řekněme, že vydrží dvacet let; ale já bych chtěl vidět ještě o nějakých deset, dvacet let dál. Padesát let republiky, to už by mi stačilo. Pak už se ničeho nebojím. Pak už se nám nemůže nic stát.«

»Myslíte, že do té doby bude v Evropě pokoj?«

Pokrčil rameny. »Já nemyslím na Evropu. Jistě nás taky do té doby pozná a bude nás potřebovat. Ale my sami potřebujeme padesáti let… Musíme se ještě učit; ale pak už to budeme umět… Pane, my jsme chytří. Za padesát let, to už přejde lidem svoboda do krve; ať si pak někdo na nás přijde, to budete koukat! Pořád na to myslím… a chtěl bych, abychom už byli o ten kus cesty dál.«

*

Tak řekněte, byl-li kdy na světě krásnější osud než tento: překročit osmdesátku a pořád ještě žít dopředu s očima nadějně upřenýma do budoucnosti.