T. G. M. (Matoušek)

Údaje o textu
Titulek:	T. G. M.
Podtitulek:	Nad rakví prvního presidenta
Autor:	Doc. dr. Josef Matoušek
Zdroj:	Národní listy, roč. 77, č. 252. s. 3 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	14. 09. 1937
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Tomáš Garrigue Masaryk

Požehnaného věku, jenž již za života dodává dílu takřka historické perspektivy, popřál osud prvnímu presidentu Československé republiky. Krásně a harmonicky se uzavřela tato podivuhodná pouť myslitele, bojovníka, apoštola a státníka. Ucelený přes své protiklady jest život muže, jenž mocně působil svými pravdami i omyly, mocněji ještě příkladem mravním, nejmocněji a trvale se však zapsal do dějin dílem protihabsburského odboje.

Mnohé z polemik, které od Masarykova příchodu do Prahy až do světové války vedly současníky do bojových a vyhraněných táborů, jeví se již dnes a nepochybně ještě více budou připadati pokolením budoucím, obzírajícím je s vyšší polohy vývojové, spíše jako doklady úsilí jediného, třebaže rozličně odstiňovaného. Odchovanec a lze říci, přes německá studia universitní, duchovní syn anglosaského světa, s nímž se plně sžil důvěrným soužitím mravním i myšlenkovým s americkou chotí, přes dočasný vliv Brentanův především kritický odchovanec západoevropského positivismu a empirismu, autor aforistického slohu, obnažujícího myšlenku v její logické strohosti, příkrý zastance střízlivé věcnosti, apoštol mravních reforem, náboženský duch tradicí a založením katolík, vůlí protestant, rozumem a citem osvícený theista — tento Masaryk nikdy plně neporozuměl esteticky rozkochaným duchům, opájejícím se barvou a rytmem, ani vědecké rozkoši samoúčelné zvídavosti. Nutně mu byli cizí ti, kdož se nejprve inspirovali z francouzského Parnassu, později pak hledali duchy souzvučné v rafinované intelektualitě a sensibilitě francouzského symbolismu a dekadence. A přece nepochybně jednou historik pozná v úsilí Jaroslava Vrchlického, individuálním rozmachem tvůrčím přetaviti do národní kultury básnické dědictví západní Evropy i v ctižádosti mladého pokolení uměleckého na sklonku století, vyrovnati se posledním výbojům velkoměstského umění západoevropského, tentýž rys, jako v horečném úsilí mladého profesora filosofie na samostatné české universitě vymaniti české myšlení z pout německého herbartismu a uplatniti měřítko přísného kriticismu vědeckého i na tradiční paladia národní. Tentýž rys pozná budoucí historik i v pozdějším úsilí poslance a politického myslitele Masaryka, dáti české politice ony mety demokratické ideologie, jak tehdy právě vyzrála v západní Evropě. Je to totéž dohánění Evropy, často kvapné a nesourodé, přece však podivuhodné, jímž dokončuje se úkol obrozeného národa, vytčený Fr. Palackým, dosáhnouti totiž plnosti bytu národního.

Individualista a světoobčan Masaryk tuhou vůli a silou rozumu spoutal a ukáznil horká srdce moravského Slováka, takže milovalo a nenávidělo jen v kategoriích rozumově učleněných a bilo vášnivě v tolika myšlenkových bojích předválečných Čech. Jeho dějinnou chvílí se však stala světová válka. Tehdy namnoze to, z čeho pramenilo neporozumění, s kterým se před válkou setkával a které měl on pro jiné, proměnilo se ve velké hodnoty našeho odboje. Jeho původ z Moravského Slovácka předurčoval ho takřka k dílu sjednocení Čechů a Slováků, oddělených tisíciletým vývojem tak, že dnes jen namáhavě spojujeme rozdílné jejich osudy v jediné pásmo dějinné. Jeho evropská a přesněji řečeno anglosaská orientace uplatnila se pak právě v rozhodujícím období světové války. Když po pádu carského Ruska a listopadové revoluci bolševické rozhodování o našem osudu přešlo politicky a diplomaticky cele na západ a Spojené státy se ujaly rozhodující úlohy v posledním aktu světového dramatu, byl již nepopiratelným vůdcem zahraničního odboje Masaryk, jehož odchod za hranice r. 1914 zůstane povždy krásným příkladem mravní síly a mužné odvahy pětašedesátiletého otce rodiny. R. 1918 ujala se velká republika zaoceánská do značné míry vedení států dohodových nejen pro nevyčerpatelné takřka zásoby surovin, peněz a lidí, jež spojencům přinášela, ale především také strhujícími hesly národní a politické spravedlnosti, jimiž v očích vrstevníků president Wilson mocenský zápas o území, moře a suroviny posvětil na osvobozovací boj národů a občanů. Tehdy osmašedesátiletý Masaryk, předválečný hlasatel velkorakouského programu národnostní autonomie, důrazný zastánce evoluce a příkrý popěrač revolucí, byl nad jiné svého národa povolán k tomu, aby se svými spolupracovníky včlenil účinné program československého odboje do tohoto světového zápolení.

Bude vždy jistě psychologicky nejpoutavější, dějinně nejzávažnější, ale také nejnesnadnější kapitolou života prvního presidenta Československé republiky vyložiti uspokojivě jeho myšlenkovou a politickou cestu od „České otázky“ k „Nové Evropě“. A pod linií slovních projevů a programových formulací, kterou načrtl těsně po světové válce aspoň zhruba Jaroslav Werstadt, bude třeba nejen přihlédnouti patřičně k oportunismu Masarykové, jenž proti povrchnímu zdání byl opravdu politickým projevem jeho praktičnosti, kterou sám tolikráte zdůrazňoval, ale bude nutno také aspoň poodkrýti skryté kouty jeho duše. Neboť v něm, jenž z realistické trojice Masaryk, Kramář a Kaizl se jevil koncem let osmdesátých po leckteré stránce politicky nejkonservovanějším, již tehdy nepochybně pod krunýřem politického oportunismu a střízlivé úvahy taktické hořela nenávist porobeného a ctižádost duše vladařské.

Příslušník poromantické doby positivismu, kriticismu a realismu s osvícenským odkazem mocné důvěry v nutnost a možnost rozumového uspořádání státu, společnosti a světa, dosáhl za světové války nejen politického vítězství sekulárního významu, ale došel zároveň nejplnějšího souzvuku jak s národem, jejž vedl spolu s představiteli jeho v Rakousku s dr. Kramářem v čele, tak i se světem, v němž mu dobyl s odbojem zahraničním i domácím samostatnosti. Dožil se však na sklonku života ještě doby namnoze jinak orientované. Hlásal-li po světové válce, že toto velké zápolení států stalo se zároveň světovou revolucí, dá mu asi budoucnost za pravdu. Nezodpověděnou však dosud zůstává otázka, zda tato světová revoluce vyzní posléze tak, jak on pevně věřil. V jeho demokratismu, jenž mu je politickým důsledkem náboženské víry v nesmrtelnost duše, jsou mocné složky platónského aristokratismu. Jemu je demokracie posléze vládou rozumu a osvěty, pravé filosofie. Masaryk etik a idealistický reformátor byl vždy silnější Masaryka sociologa a historika. Své pojetí českých dějin Masaryk opravdu podstatně pozměnil a přiblížil pojetí positivní historiografie. Ne však věda, již pěstoval s hlediska životní prakse, ani politika nebyla životním nervem jeho usilování, ale náboženství, velmi individualistické a osobité, jak ukazuje celé jeho dílo. Ale ani optimismus velikého starce, jenž vedl národ k svobodě a státnosti, nemůže nám zastříti dějinnou skutečnost, do níž na rozdíl od platónské demokracie se přelily masy povolané k vládě, řízené stejně iracionálními motivy plemene, tradice, stavovského zaujetí a temnými pudy msty a nenávisti. Nad rakví tohoto muže, jehož životní úsilí splývá s dějinami vzniku naší republiky, muže sugestivních otázek a alternativ, hrozivě se tyčí rozdíl platónské demokracie pravé, vlády rozumu, osvěty, filosofie a demokracií skutečných jak je odkázal Masarykův věk nám. Masaryk, syn jiné doby a jiných problémů, přes četné své úvahy o „krisi demokracie“ neuvědomil si dostatečně dosah této alternativy, jejíž uspokojivé rozřešení také jediné zajistí budoucnost Masarykova životního díla, samostatné Československo.