Tři práce

Údaje o textu
Titulek:	Tři práce
Autor:	Václav Tille (jako Václav Říha)
Zdroj:	ŘÍHA, Václav. Knížka pohádek Václava Říhy. Praha : Albatros, 1987. s. 8–10. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Jeden sedlák byl velice zlý na svoji ženu. Huboval na ni od rána do večera, zaklínal se čertem, až se třásla okna, nic mu neudělala selka vhod. Večer přede žněmi seděli v černé kuchyni, žena donesla k večeři mléko a brambory. Sedlák hromoval, proč prý nemá maso, a křičel: „Ať mne vezme čert, jestli si dám tohle líbit!“

Tu lezou z komína pazoury, rypák, čert se hrabe na ohniště a řehtá: „Tu jsem, sedláče, co mi chceš?“

Sedlák se lekl, jektal zuby, že prý nic, že to byl jen žert. Ale čert se nedal: „Však jsi mne nevolal poprvé. Teď mluv, co si přeješ, tři přání ti vyplním. Když nevyplním, jsi svobodný, když vyplním, budeš můj. Žertovat se sebou nenechám.“

Sedlák viděl, že je zle, chtěl vymyslit něco hodně těžkého, povídal: „Dobrá, ať tedy mám do zítřka všechnu úrodu doma.“

Čert zachrochtal radostí, vylétl komínem, do rána nebylo na poli ani klásku, ve stodole snopů až na patro, za humny vysoké stohy, — bylo po žních. Sedlák vyšel ráno na zápraží, díval se na holá strniska, srdce mu klepalo strachy. Chodil přes den jako bez ducha, vymýšlel, co tomu čertovi uloží, o ženu ani nezavadil. Ale selka jakoby nic, běhala do komory, do stáje, do kuchyně, starala se o hospodářství. Sotva sedli k večeři, ten rohatý vyjel z komína, zapopelil se v krbu a šklíbil se: „Sedláče, cos chtěl, to máš, tak copak ještě?“

Sedlák si přes den dobře rozmyslil, co uložit čertovi: „Potřebujeme na zimu dříví. Ať je ten můj les na Kobylím do rána poražený.“

Čert se jen zachechtal, vylétl komínem, do rána nebylo po lese ani památky. Na mýtině ležely oloupané kmeny, sáhy polen stály v řadách, vedle nich byly narovnány otýpky loučí a klestí, pařezy dobyté ze země, mýtina jen voněla zemí a pryskyřicí. Sedlák chodil po mýtině všecek neživý, strachy se až potil, myslil, ale nic nevymyslil. Vrátil se domů k ženě, povídá zkroušeně: „Ženuško drahá, co bychom si vymyslili, aby to čert nesvedl, neodnesl mne do pekla?“

Selka vrtěla máslo, jen si zpívala, smála se: „Nic se nestarej, však on odtáhne s prázdnem.“

Sedlák si netroufal se zeptat, co selka smýšlí, čekal s úzkostí na večer. Večer v kuchyni, sotva selka postavila na stůl polévku, čert vyjel z komína a řičel: „Sedláče, cos chtěl, to máš, do třetice všeho dobrého — ale dej si pozor!“

Sedlák mlčel jako zaražený, ale selce spadl vlas do polévky, vytáhla ho a podala čertovi: „Tu máš, natáhni ten vlas, ať je dvakrát tak dlouhý.“

Čert se zarazil, očichal vlas, změřil ho na ocase, ani nemukl a letěl do pekla. V pekle čerti už čekali, smáli se: „Tak copak máme dnes vyvést, co chce ten hloupý sedlák naposled?“

Čert jim podal vlas, zaškrábal se po zádech, povídá: „Bratři, je zle, tohohle červa máme natáhnout nadvakrát.“

Všichni čerti se sběhli, radili, zkoušeli, ale všechno marné. Nakonec přišel sám Luciper, měří, tahá, až povídá: „Co s tím? Dáš to do ohně, shoří to, namočíš to do vody, zkroutí se to, natáhneš to, přetrhne se to. Dal ses napálit, jak jsi starý čert. Běž s tím zpátky, ať tě radš nevidím.“

Čerti se rozzlobili, že pracovali dvě noci marně, zbili toho kamaráda, až je bolely pazoury, vyhodili ho z pekla ven. Čert jen kvikal bolestí, letěl do statku. Sedlák ještě spal, tu zařinčí okno, sklo se sype na dlážku a čert vříská: „Tu máš toho červa, ale podruhé si mne nežádej! Jak mne ještě jednou zavoláš, zakroutím ti krk bez řeči!“

Čert zmizel, ale sedlák víckrát čerta nevzpomněl, choval svou ženu jako v bavlnce.