Třetího února

Údaje o textu
Titulek:	Třetího února
Podtitulek:	Arabeska do památníku všem přátelům a pánům z Merendy (1845)
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 365–369. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Již se lesknou zářivá světla. Prostranná síně rozepnula boky své a ozdobila lůno své. Majíť se v ní shromážditi hosté ze všech končin, ale spojení jedním ouvazkem. Jsou to samí vyvolení. Je to jedna rodina.

Veselost, vzduchová postava s usměvavou tváří, s růžovým věncem v plynoucích kadeřích vznáší se vzhůru a dolů. Připravujeť cestu miláčkům svým a stele na ni kvítí.

Tamhle za sloupem vystrkuje hlavu pošetilost. Tváře ukryla sice larvou, ale veselost ji poznala. Teď jí hází hrst kvítí do očí, aby z koutu svého nevylízala.

„Zde tě nemohu potřebovat! Můžeš býti spokojena, když ti dovolím pozdálečí se dívati.“

A pošetilost se krčí ve svém doupěti a šklebí se tajně a myslí:

„Však mě tu předce najdou, a já je najdu také.“

A dychtivě upne oči své ke dveřím.

Tam stojí dva cikáni. Ale nezdá se, že číhají, kdo vejde, aby mohli prorocké kousky vyvádět. Nohy jejich uchystávají se spíše k dupavému tanci.

A fortna se otvírá. Nyní se pohrnou — jeden od východu, druhý od západu.

Ah! to je kutnohorský perkmistr od r. 1645. Ubožák! Již se nemůže času svého dočkat a přichází se podívat, jak to v těch našich milých Čechách vypadá.

Dej Bůh, aby tu našel hodně radosti. Já mu to přeji. Znám ho. Je dobrá duše; trochu slabý, ale to zůstane vždy jenom jeho škodou.

Na cestě trefil mladého, červenobradého lovce ze sedmnáctého století. Člověk by myslil, že je to věrný Max. Ten by ale nešel bez Agaty; a tenhle chystá střely zraků svých. Víť, že tu bude skvostná zvěř.

Ostatně praví pověst, že je sám také trochu střelený. Ale dnes to nebude překážet.

Hle, hle! to jsou děvčata od Plzně, od Hradce, Berouna, od Čáslavě. Srdce okřívá!

A mezi nimi vážným krokem královna noci ve svém černém, hvězdami posetém závoji a vedle ní to kypící poupě s pudrovaným čelem!

Po síni to začíná zvučeti. Radostné vyzvánění k dnešní slavnosti. Zvoňte — zvoňte, rty české! zvuky vaše jsou čarovné formule, jimižto srdce naše do kořan se otvírá a na denní světlo proskakuje.

Nyní cinkají rolničky! Ustupte; to je Paleček s bičíkem, jak ho na patnácti dvougrošových svazečkách vidíte. Skáče a točí se a švihá — ale pamatuj se, hochu, pamatuj! Máš také jazyk. Ten ať skáče a točí se a švihá. Má k tomu pole dosti široké. Za pouhé skoky nedostaneš ani Zaplať Pánbůh!

Tu řinčí ostruhy; stateční mečové z Waldsteinova vojska. Vítejte nám! Známe vás! Rozvinuliť jste nedávno národní korouhev a postavili se pod ní s pyšnou hlavou. Jak vesele vlaje nad námi!

Ale co chce po boku vašem Leporello? a ten dlouhobradý sultán? Znáte se? Jakž byste neznali! Ve sterých podobách vyskakujete před námi; ale vždy jednoho ducha, jednoho srdce. Podejte nám ruce, postavíme se do kola a začneme bratrský tanec!

Ty sem pojď také, ty poctivý Hanáku, vy bratří od Trenčína a ty statný Hucule se svou spanilou družkou — a pak ty, pane dobroději, se svou statnou Krakovankou, i ty jonáku z Černé hory chop se bujné Dalmatinky a honem s námi do kola!

„Jen se točte, jen se točte! Nohy od podlahy! Muziko, hraj, já jsem tu také!“

A dlouhým skokem octne se v tom víru vlaský šašek Pierot a rozpíná svá dlouhá ústa; ale žádný ho neslyší. A skočí mezi hudebníky, a začne basu dřít, začne trouby nadýmat; ale nemůže tónu vydobyt. Namáhá se, ale nikdo ho neslyší.

„Slez dolů!“ volá naň Paleček. „Prozradíš se, že jsi Čech!“

A vedle kruchty stojí Samiel a směje se. Šla by z něho hrůza, kdyby jedním okem zamilovaně nemžhoural.

„Amice Samiele!“ praví k němu magister Bacháček. „Pomoz! V samotě půlnočního zpytování zjevila se očím ducha mého postava, jako statné děvy; od té doby nemohu černé od bílého rozeznat a bojím se, abych svým žákům bulíka na nos nevěšel!“

„Ó vzácný exempláre učitelů!“ ozval se za ním šašek Learův. „Jak si to šlapeš na rozum! Proč chceš býti jinak, nežli je sto jiných? Píchá tě dobré bydlo?“

Samiel se ušklebil.

„Já jsem dnes veselé mysli, a neučiním nikoho nešťastným. Máš-li ale chuti, mermomocí do chladu a na suché kůrky se dostati: obrať se tamhle k mému bratrovi.“

V tom se blížil Bertram, Robertův společník. Samiel se ale pustil se svým dlouhým zeleným pláštěm jako vichr do kola. Dupal se právě furiant.

„Goddam!“ zabručel mezi sloupeními stojící ministr Bolingbrook v nádherném hedbávném oděvu s hvězdou nad srdcem. „To je veselý nárůdek. Ten spravovat musí býti rozkoš.“

„A pravá hračka!“ doložil poutník, jenž se byl vedle něho zastavil. „Já prošel končiny plny palčivého dechu a kouty s ledovými spoustami; já ssál v Berlíně hegelovské povětří, v Mnichově jsem pil kozlí pivo; ale —“

„— u nás pekou nejlepší koláče!“ vycenil zuby Nácíček v bílých kalhotách.

V tom šla kající panna okolo a přívětivě utkvělo oko mladé řeholnice na nevinném hochu.

„Maminko, ona mě láká!“ bědoval Nacíček, a hned zde byla stará pařížská portýrka po ruce; strčila mu malovaného panáka, a hoch běžel s plným hrdlem smíchu mezi pestrý dav.

„Dobrá, dobrá!“ kýval hlavou anglický ministr. „Tedy jenom něco k hraní. Lid je všude stejný.“

„Nechtěl bys mi něco do šestnáctého svazku poslat?“ zařehtal tu k němu Paleček. „Vidím, že jsi právě v tom nejlepším humoru psát satyry.“

„My nepotřebujeme žádné satyry!“ ozval se za ním vydavatel jediného almanachu českého in vera efigie. „Není-liž pravda, krajane?“

„Ani řádky!“ odpověděl vousatý Jan Šťastný Kutnohorský, alias Gutemberg. „My si je dovedeme sami na sebe udělat.“

„Jak to? co to?“ ozval se houf okolo něho, a začal se tisknout a vřískat a skoky vyvádět. „Kdo se opovažuje takto mluvit? My jsme nade všechnu satyru. Nech děláme, co děláme, všecko je výborné —“

Pťhá! — kejchnul v tom okamžení veliký, prostosrdečný Tyrolák, až se to po obou síních rozlehlo.

„Pozdrav Pán Bůh — že je pravda!“ řekl mimojdoucí starofrancouzský kavalír se svou dámou, a na druhé straně začala dcera pluku zpívati:

„Slavná buď, vlasti má!“

„Slavná buď!“ zpívalo po ní celé množství, až se stěny otřásly; jediný Tell stál opodál a hleděl tiše na plesavé množství.

„Zdař Bůh!“ přikročil k němu příbramský kovkop, bratrsky mu na rameno poklepávaje. „Neklop oči tak smutně, jako bys stál na starých horách; ale pozvedni je jako na veřejném trhu nového života a otevři ústa a zazpívej s námi: Ejahó!“

A Tell se sladkobolestně usmál a pomyslil si:

„Proč bych nebyl jednou také vesel! Tuť není žádný Gessler, ejahó!“

A veseleji hráli muzikanti, Paleček dával takt, všechno se točilo v blaženém víru.

Jenom normandský rytíř seděl opodál tiše vedle slečny Matildy. Tichý úsměv pohrával okolo hustě porostlých rtů jeho. Jak dlouho tu seděl, nedá se obyčejným počtem povědít.

„Bolí tě srdéčko?“ přitočil se k němu úslužný Matinožka, ten zkušený hrdina v říši milosti, a otevřel před ním krabici s divotvornými vodičkami. „Já tu mám arkanum, že se po něm i ocel přelomí!“

„Pečuj sám o sebe, příteli!“ ozval se za ním lahodný hlásek, a když se doktor divotvorec obrátil, stála před ním spanilá pastýřka. „Bude snad již čas, abys na domov pomyslil.“

Matinožka vyvalil oči, a hle! panna štíhlá, uhoněný doktor nemohl poznati, je-li to Vlasta nebo Johanna Orleanská, kráčela v čele dlouhého průvodu, a strakatým proudem valilo se to za ní.

Pierot seděl zas u basy a hrál jim vesele na pochod.

A po síních začalo býti zase ticho, svíčky dohořívaly a zhasínaly, jenom na dvou, na třech místech cinkaly ještě sklenice.

Veselost dřímala za jedním sloupem, pošetilost zády k ní obrácená za druhým. Obě teprva nedávno zemdlely. Teď se posilňují na dnešek.

Není divu; vždyť je masopustní úterek. Veliký den v životě hlavního města.